Neviditelná maminka
- Rodičovství
- Marun
- 16.06.22
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
ONO se TO udělá!
Už je zase večer. „Cože? A kam utekl celý dnešní den?“ divím se polonaštvaně. A právě v tuhle chvíli mi dochází, že můj čas letí neuvěřitelnou rychlostí a zároveň zcela neviditelně. Tenhle pocit v sobě mám už dlouho, ale dnes konečně vylezl na povrch a dostal slovní formu.
Tento rok je tuším desátý, co jsem nepřetržitě s dětma doma. Už je to deset let, co se každý den domnívám a tipuju, co je vlastně dneska za den. V posledních letech mi to tedy mírně usnadňuje školní docházka dětí, takže minimálně aspoň tuším, jaký je den v týdnu. Ale na datum se mě přesto raději neptejte. Když si těch deset let dneska sumarizuju, mám tam prostřihy a různě dlouhá, či krátká období na která si nepamatuji vůbec. Většinou v době, kdy se nám některé z dětí narodilo a pak těch prvních pár intenzivních měsíců.
Když si zpětně projíždím naše společné fotky z tohoto období, mám pocit, jako bych tam vůbec nebyla, jako bych se na to dívala z dálky, nebo přes nějaký filtr. Takový šum v hlavě, vatička, pohodička, měkoučko, pečujeme, kojíme a myslet netřeba. Příroda nám tyto kojící mozkoodstavení dobře zařídila. Dává mi to smysl, matka má v tuto dobu pečovat, kojit, starat se a svou energii vést tímto směrem a ne ji ztrácet vymýšlením geniálních projektů, teda alespoň dle mého názoru.
Já mám tyhle čtyři úseky doufám již nadobro za sebou a když se teď zase po letech vracím do reálného žití života, kdy naplno i přes den vnímám, zaráží mě, jak neviditelné tyhle moje dny jsou. Dny, kdy se večer cítím, jako bych sfárala půl kilometru pod zem, ale když se sama sebe zeptám: „Co jsi vlastně dneska celý den dělala“? Odpovědět neumím. Uvnitř vím, že to byla tisíc a jedna veledůležitá věc a dalších aspoň sto musů a určitě nějaké to nic jsem také zvládla, ale jsou to všechno tak malé Věci, že pojmenovat je a dát jim tím tu správnou důležitost nedokážu.
Tu poklidím ze stolu drobky od snídaně, tam porovnám gauč, po sto devátém náletu dětí. Občas třeba tisíc dvakrát za den zavřu dveře do předsíně, o kterých všech šest členů naší domácnosti ví, že musí být zavřené a stejně jsou prostě tisíc dvakrát za den otevřené. Splachuju po někom záchod, celkem pravidelně, a ucmrndnutou pastu na zemi, po raním čištění zoubků utírám hned po tom. Tu seberu rozsypané kousky lega a tam zase různé tematicky laděné kreativní výtvory přinesené dětmi ze školy. Přeleštím otisky ručiček na naší lednici a protože už ani v zrcadlech odspoda do výšky dosahu našich dětí není kvůli dalším patlacím manévrům vidět vůbec nic, přeblejsknu i je.
A pak vidím včerejší oblečení ze sportovního kroužku zmuchlané do kolečka i s teniskami v batohu a opodál narvané lavory s vypraným prádlem, čekající na poskládání. Taky je tam jeden úplně plný ponožek, šest párů nohou, každý den jedny, teda v tom lepším případě. Někteří členové totiž zvládnou za den i dvoje, ještě jsem ale nestihla vypozorovat, zda je nosí na sobě, nebo po sobě. Uááá, ať už je bezponožkové léto. Dále mi oči svádí pavučina, která už mě tady straší pár dnů, támhle zase toto a ještě o kus dál tohleto. Uff.
Tak jsem vám tady teď popsala jednu moji obyčejnou cestu útrobami našeho domu z jídelny v přízemí do koupelny v patře a její neviditelné časové nástrahy. Tak hurá, můžeme jít zpět dolů a věřte mi, že cesta zpáteční přinese další množství tipů, jak neviditelně strávit čas, uvidím to totiž z opačného úhlu pohledu.
Všimla jsem si, že se tento soubor neviditelné oddělané práce se u nás souhrnně nazývá to, nebo ono. „To“ by se mělo udělat, nebo taky „ono“ se to udělalo, slýchám celkem často. A občas si připadám, že si snad mí malí spolubydlící myslí, že tady na to: „To se uklidí a ono se to udělá,“ máme nějaké neviditelné skřítky.
Když občas za den těchto to a onů potkám víc, tak mě pak i přes mé většinově sluníčkářské smýšlení večer napadají vyčítavé otázky. „Co to bylo zase dneska za den? Stalo se vůbec něco, čím bych si mohla tento den zapamatovat? Nějaký aspoň jediný záchytný okamžik, kterým by se odlišil od ostatních a byl k zapamatování?“
Nestalo, odpovím si většinou. Náplní mých dnů je zkrátka neviditelné NIC dělání to a onů.
Když se nad tím zastavím a přestanu si na sebe klást velké nároky, jako například stihnout za den udělat aspoň nějaké ty větší viditelné práce, tak cítím, že právě toto nic dělání a dělání to a onů je pro mě ta nejdůležitější práce v životě.
K těm všem maličkostem totiž většinou stihnu ještě asi tak sedm set osmkrát obejmout všechny ty různě se tady vyskytující větší i menší lidi. Tři sta čtyřikrát je všechny pohladit, vyměnit s nimi tisíce slov a asi tak devět set třináct úsměvů. A o pusinkách nemluvě, ty spočítat nestíhám. Taky občas šedesát dva krát napomínám, třicetkrát zakřičím, a čtyřikrát se pohádám, ale právě tyto maličkosti dělají náš život životem a mě maminkou, i když občas úplně neviditelnou.
Jsem za tuto úžasnou možnost z hloubi srdce vděčná. Vděčná, že mohu říct, že mi v této době, kdy kousek od nás lidi musí řešit otázky života a smrti, nechybí ke štěstí vůbec nic. A že jsou tyhle moje NIC nedělací neviditelné strasti úplné NIC proti tomu, co zažívají stejné mámy jako já ve válečných oblastech.
Děkuji s pokorou za vše.
Jedna neviditelná maminka.
Přečtěte si také
Jsem organizovaná, ale iritují mě ženy, co přesypávají mouku do krabiček
- Anonymní
- 23.09.26
- 6943
Občas mám pocit, že bych potřebovala mít život víc pod kontrolou. Pak otevřu sociální sítě a vidím kuchyň, kde má někdo přesypanou mouku do nádoby s popiskem FLOUR, a okamžitě chuť organizovat svůj...
Odmítla jsem opilého šéfa. Od té doby mám v práci peklo a přemýšlím o výpovědi
- Anonymní
- 23.09.26
- 1481
Pracuji v jedné marketingové agentuře. Jsem tu už pár let a vždycky to bylo fajn. Můj šéf je sice trochu zvláštní člověk, ale vždycky jsem s ním tak nějak vycházela. A pak jsme jeli na...
Myslela jsem, že manžel chodí jen s kamarády na pivo. Pak jsem zjistila pravdu
- Anonymní
- 23.09.26
- 2243
Manžel mi roky říkal, že když jde večer ven, sedí s kamarády v hospodě. Nikdy jsem to neřešila. Máme děti, práci, hypotéku a každý občas potřebuje vypadnout z domu.
Měli jsme se nastěhovat k sobě. Po jeho návrhu uvažuji spíše o rozchodu
- Anonymní
- 23.09.26
- 8788
S přítelem jsme spolu dva roky a náš vztah fungoval do teď skvěle. Když přišla řeč na společné bydlení, přišlo mi to jako přirozený posun. Dohodli jsme se, že se přítel nastěhuje ke mně i se svým...
Zjistila jsem, že moje děti mají úplně jinou představu o tom, co je drahé
- Anonymní
- 23.09.26
- 1425
Věta „Mami, kup mi to, stojí to jen dvě stovky“ mi nedávno doslova vyrazila dech. Vlastně jsem si do té doby ani moc neuvědomovala, že moje děti žijí v naprosté nevědomosti. Tak nějak jsem myslela,...
„S tou ženskou si jenom kazí život.“ Tchyně mě pomlouvá, ale neví, že to vím
- Anonymní
- 22.09.26
- 3757
„S tou ženskou si jenom kazí život. Kdyby byl sám, mohl mít dávno děti.“ Ta věta mě zastihla ve chvíli, kdy jsem stála v naší kuchyni a skládala nádobí do myčky. Přes zeď jsem slyšela hlas...
Kolegyně přes léto příšerně přibrala. Mám se jí na to zeptat, nebo to ignorovat?
- Anonymní
- 22.09.26
- 6789
Dnes už je povědomí o důvodech nabytí větší hmotnosti daleko rozšířenější než dřív. Když se kolegyně po dvou měsících vrátila do práce s deseti kily navíc, zbystřila jsem.
Kamarádka mi přivezla dárek, který nepotřebuji. Bylo mi hloupé to odmítnout
- Anonymní
- 22.09.26
- 1924
S kamarádkou se známe snad patnáct let, takže už se známe dost dobře. Když mi před časem říkala, že doma vyklízí kuchyň a má nějaké věci navíc, vůbec jsem tomu nevěnovala pozornost. Říkala jsem jí,...
Ve školce je dcera andílek. Doma kvůli maličkostem křičí a kope nohama
- Anonymní
- 22.09.26
- 1410
Učitelky popisují naši pětiletou dceru jako klidnou a poslušnou holčičku. Jenže chvíli po návratu domů přichází pláč, křik a někdy i kopání. Dlouho jsem si myslela, že dělám něco špatně. Pak mi...
Dcera babičce schovala drahý šperk. Ta pak obvinila mě, že jsem ho ukradla
- Anonymní
- 22.09.26
- 1484
Byly jsme s Aničkou na návštěvě u mé babičky. Je jí 85, nohy jí moc neslouží, ale paměť má jako slon. Aničce je pět let a má období, že miluje šperky a vše, co se třpytí. Když jsem odběhla pro...
za těch 10 let 
. Ty drobné činnosti, které člověk vykonává, vypadají z pohledu zvenku nedůležitě, ale domácnost na nich stojí, takže neviditelné maminky dělají velice důležitou práci, i když za ni nedostávají odměnu ve formě výplaty, ale třeba „jen“ úsměvu a spokojené rodiny 
10 let doma se 4 dětmi? To bych si ukousala nohu u zadku, ale vážně obdivuju, když se v tom někdo najde 
Jen bych doporučila dopsat (a hlavně uvědomit si) ponaučení: trochu méně těch musů a trochu více těch zapamatovatelných okamžiků. Na to, co se přes den dělalo a co se muselo udělat protože… v důchodu vzpomínat nebudeš 
Každopádně hodně štěstí do života, ať vám to klape 
od té doby to také používám, Seto je nejoblíbenější člen domácnosti 
. Ty jsi ja? Taky mam 4 deti a uplbe stejne to vypasa u nas. Ale jakoze uplne uplne 