Neviditelná maminka
- Rodičovství
- Marun
- 16.06.22
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
ONO se TO udělá!
Už je zase večer. „Cože? A kam utekl celý dnešní den?“ divím se polonaštvaně. A právě v tuhle chvíli mi dochází, že můj čas letí neuvěřitelnou rychlostí a zároveň zcela neviditelně. Tenhle pocit v sobě mám už dlouho, ale dnes konečně vylezl na povrch a dostal slovní formu.
Tento rok je tuším desátý, co jsem nepřetržitě s dětma doma. Už je to deset let, co se každý den domnívám a tipuju, co je vlastně dneska za den. V posledních letech mi to tedy mírně usnadňuje školní docházka dětí, takže minimálně aspoň tuším, jaký je den v týdnu. Ale na datum se mě přesto raději neptejte. Když si těch deset let dneska sumarizuju, mám tam prostřihy a různě dlouhá, či krátká období na která si nepamatuji vůbec. Většinou v době, kdy se nám některé z dětí narodilo a pak těch prvních pár intenzivních měsíců.
Když si zpětně projíždím naše společné fotky z tohoto období, mám pocit, jako bych tam vůbec nebyla, jako bych se na to dívala z dálky, nebo přes nějaký filtr. Takový šum v hlavě, vatička, pohodička, měkoučko, pečujeme, kojíme a myslet netřeba. Příroda nám tyto kojící mozkoodstavení dobře zařídila. Dává mi to smysl, matka má v tuto dobu pečovat, kojit, starat se a svou energii vést tímto směrem a ne ji ztrácet vymýšlením geniálních projektů, teda alespoň dle mého názoru.
Já mám tyhle čtyři úseky doufám již nadobro za sebou a když se teď zase po letech vracím do reálného žití života, kdy naplno i přes den vnímám, zaráží mě, jak neviditelné tyhle moje dny jsou. Dny, kdy se večer cítím, jako bych sfárala půl kilometru pod zem, ale když se sama sebe zeptám: „Co jsi vlastně dneska celý den dělala“? Odpovědět neumím. Uvnitř vím, že to byla tisíc a jedna veledůležitá věc a dalších aspoň sto musů a určitě nějaké to nic jsem také zvládla, ale jsou to všechno tak malé Věci, že pojmenovat je a dát jim tím tu správnou důležitost nedokážu.
Tu poklidím ze stolu drobky od snídaně, tam porovnám gauč, po sto devátém náletu dětí. Občas třeba tisíc dvakrát za den zavřu dveře do předsíně, o kterých všech šest členů naší domácnosti ví, že musí být zavřené a stejně jsou prostě tisíc dvakrát za den otevřené. Splachuju po někom záchod, celkem pravidelně, a ucmrndnutou pastu na zemi, po raním čištění zoubků utírám hned po tom. Tu seberu rozsypané kousky lega a tam zase různé tematicky laděné kreativní výtvory přinesené dětmi ze školy. Přeleštím otisky ručiček na naší lednici a protože už ani v zrcadlech odspoda do výšky dosahu našich dětí není kvůli dalším patlacím manévrům vidět vůbec nic, přeblejsknu i je.
A pak vidím včerejší oblečení ze sportovního kroužku zmuchlané do kolečka i s teniskami v batohu a opodál narvané lavory s vypraným prádlem, čekající na poskládání. Taky je tam jeden úplně plný ponožek, šest párů nohou, každý den jedny, teda v tom lepším případě. Někteří členové totiž zvládnou za den i dvoje, ještě jsem ale nestihla vypozorovat, zda je nosí na sobě, nebo po sobě. Uááá, ať už je bezponožkové léto. Dále mi oči svádí pavučina, která už mě tady straší pár dnů, támhle zase toto a ještě o kus dál tohleto. Uff.
Tak jsem vám tady teď popsala jednu moji obyčejnou cestu útrobami našeho domu z jídelny v přízemí do koupelny v patře a její neviditelné časové nástrahy. Tak hurá, můžeme jít zpět dolů a věřte mi, že cesta zpáteční přinese další množství tipů, jak neviditelně strávit čas, uvidím to totiž z opačného úhlu pohledu.
Všimla jsem si, že se tento soubor neviditelné oddělané práce se u nás souhrnně nazývá to, nebo ono. „To“ by se mělo udělat, nebo taky „ono“ se to udělalo, slýchám celkem často. A občas si připadám, že si snad mí malí spolubydlící myslí, že tady na to: „To se uklidí a ono se to udělá,“ máme nějaké neviditelné skřítky.
Když občas za den těchto to a onů potkám víc, tak mě pak i přes mé většinově sluníčkářské smýšlení večer napadají vyčítavé otázky. „Co to bylo zase dneska za den? Stalo se vůbec něco, čím bych si mohla tento den zapamatovat? Nějaký aspoň jediný záchytný okamžik, kterým by se odlišil od ostatních a byl k zapamatování?“
Nestalo, odpovím si většinou. Náplní mých dnů je zkrátka neviditelné NIC dělání to a onů.
Když se nad tím zastavím a přestanu si na sebe klást velké nároky, jako například stihnout za den udělat aspoň nějaké ty větší viditelné práce, tak cítím, že právě toto nic dělání a dělání to a onů je pro mě ta nejdůležitější práce v životě.
K těm všem maličkostem totiž většinou stihnu ještě asi tak sedm set osmkrát obejmout všechny ty různě se tady vyskytující větší i menší lidi. Tři sta čtyřikrát je všechny pohladit, vyměnit s nimi tisíce slov a asi tak devět set třináct úsměvů. A o pusinkách nemluvě, ty spočítat nestíhám. Taky občas šedesát dva krát napomínám, třicetkrát zakřičím, a čtyřikrát se pohádám, ale právě tyto maličkosti dělají náš život životem a mě maminkou, i když občas úplně neviditelnou.
Jsem za tuto úžasnou možnost z hloubi srdce vděčná. Vděčná, že mohu říct, že mi v této době, kdy kousek od nás lidi musí řešit otázky života a smrti, nechybí ke štěstí vůbec nic. A že jsou tyhle moje NIC nedělací neviditelné strasti úplné NIC proti tomu, co zažívají stejné mámy jako já ve válečných oblastech.
Děkuji s pokorou za vše.
Jedna neviditelná maminka.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1092
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 632
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1103
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 478
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 298
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 18952
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2503
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2726
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2461
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1642
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
za těch 10 let 
. Ty drobné činnosti, které člověk vykonává, vypadají z pohledu zvenku nedůležitě, ale domácnost na nich stojí, takže neviditelné maminky dělají velice důležitou práci, i když za ni nedostávají odměnu ve formě výplaty, ale třeba „jen“ úsměvu a spokojené rodiny 
10 let doma se 4 dětmi? To bych si ukousala nohu u zadku, ale vážně obdivuju, když se v tom někdo najde 
Jen bych doporučila dopsat (a hlavně uvědomit si) ponaučení: trochu méně těch musů a trochu více těch zapamatovatelných okamžiků. Na to, co se přes den dělalo a co se muselo udělat protože… v důchodu vzpomínat nebudeš 
Každopádně hodně štěstí do života, ať vám to klape 
od té doby to také používám, Seto je nejoblíbenější člen domácnosti 
. Ty jsi ja? Taky mam 4 deti a uplbe stejne to vypasa u nas. Ale jakoze uplne uplne 