Vyzenovaná matka, základ spokojeného státu!
- Rodičovství
- Marun
- 21.06.22
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Aneb Bez vyzenované matky vychovávají děti děti.
„Já ti vážně už jednu fláknu! Nebo ne, počkej až doma kamaráde!“ zuřivě cedí skrz zuby jedna z maminek, se kterou se potkávám pravidelně při vyzvedávání syna ze školky. Původně jsem si tedy myslela, že je němá, protože za ty dva roky mi ani jednou neodpověděla na pozdrav.
Ačkoli nejsme kdovíjak velké město, ne všichni lidé se tady zdraví, což mě po přistěhování upřímně překvapilo. Zdraví se ti, co se dobře znají a já po zvyku zdravím všechny lidi, se kterými se potkávám. Mám to takto zažité a přijde mi to fajn, jen se často potýkám s trapným tichem neopětovaného pozdravu. Což mě tedy zatím od zdravení neodradilo, je to jistá forma povšechného sociálního kontaktu.
A nehledě na to, co hrozného musel syn výše zmíněné maminky provést, že ho doma asi čeká pěkná mela, jsem pozdravila i tentokrát. Dnes pak bylo její tiché odvrácení hlavy, myslím, ještě nucenější, protože si všimla, že jsem celou její výhrůžku směřovanou ke kamarádovi slyšela.
Napadlo mě, zda ji příště ještě zase zkusím pozdravit. Co vy, pozdravili byste?
„Ježíši, co tam děláš, seš teda dneska vážně brzda,“ konstatuje zamračená máma ke své tříleté dceři, která se rozplakala, že jí nejde zapnout zip u bundy. „Ale mě to mami nejde.“ Snaží se ještě celá unudlaná hájit. „Vždyť to říkám pořád, že máš obě ruce levý,“ přistupuje pohrdavě blíž a jde jí konečně pomoct. Kouká se přitom, co zrovna povídá na mě a snaží se se svojí důležitostí stáhnout mě na svou stranu, abych ji tichým gestem v obličeji potvrdila, jak neschopné ty děti jsou.
Ten pohled mi není vůbec příjemný a přitakání se ode mě určitě nedočká. Ano, dřív jsem to dělala vždycky, tichý souhlas nad situací, která se mě a nás zdánlivě netýká. Hlavně zachovat příjemný ráz každodenního setkávání a tichou rodičovskou nadřazenost.
Dnes už mi tohle přizdisráčské souhlasení nejde. Rovnou kouknu a usměju se na tu malou holčičku. Protože právě tohle se týká nás všech.
„Už tě mám fakt plný zuby, přestaň dělat scénu a zalez do té třídy za ostatními dětmi,“ agresivně postrkuje jiná máma svou dcerku, které se do třídy zrovna tohle ráno očividně vůbec nechce.
Vím, že je to tlak. Znám to moc dobře. Všichni na mě koukají a zrovna moje děcko musí každý ráno takhle vyvádět. A já tak strašně spěchám do práce. Co s tím? Je to pořád dokola. Tak já ji rychle šoupnu za ty dveře a ať si tam s ní někdo nějak poradí. Vyřeším tak nepříjemnou situaci hned, pomyslím si a už, už odcházím. Uff, úleva. Zůstává jen pachuť mateřského selhání, kterou brzy zaženu pracovními povinnostmi. A druhý den ráno se vše opakuje úplně stejně, jako přes kopírák. Situace se tedy nevyřešila, jen jsem ji odložila o další ráno dál. Tak co s tím teď? Jak už tuhle každodenní pakárnu konečně vyřešit ke spokojenosti nás obou?
Univerzální odpověď nemám. Každá máma i její dítě jsou originál a mají za sebou své jedinečné příběhy. Mohu vám ale posdílet, co pomohlo u nás.
Šprajcovací období u nás v různých obměnách probíhá tak nějak pořád. Jsou to vždy různě dlouhá období a než se vystřídají všechny čtyři děti, tak mi přijde, že nějaký ten šprajc řeším denně.
Pomohlo neutíkat před tím. Co se týče ranního shonu, jednoznačně nejlepším pomocníkem bylo nastavit si budíka o deset minut napřed. A nechtělo se mi, fakt vůbec. Jsem sůva, deset let s dětmi na mateřské ze mě udělalo chorobně nevyspanou sůvu, ale stačilo pouhých deset minut času navíc a udělalo to v naší hektické ranní rutině velké zázraky. Měli jsme celých deset minut času navíc vyřešit případný šprajc, nebo jiný nečekaný oříšek jinak, než násilnou uspěchanou formou.
A pak, když už jsme se v nějakém plačtivém záseku ocitli, zkusila jsem úplně obrátit přístup. Žádné: „Dělej!, Musíš!, To nejde!, Nevymýšlej si!“ Zastavila jsem se přesně na té tenké hraně, mezi spouštěčem a mojí reakcí. A neřekla jsem nic, jen jsem roztáhla ruce a při náznaku pozitivní odezvy jsem ty moje šprajcmistry začala objímat. A světe div se, funguje to, u nás naprosto zázračně.
„Mami, jéé já jsem omylem vyprskla to sladké pitíčko do nějaké cizí boty,“ slyším říkat holčičku v šatně ve školce, na místě kde se zouvají rodiče.
Ta bota byla moje. Nic se nestalo, to se utře, byla moje první myšlenka. Ale jen do chvíle, než jsem zaslechla odpověď její maminky.,,To neřeš, spěcháme, pojď rychle, nikdo to neviděl",,Uff" mám sto chutí se vlídně usmát a důležitě zpoza rohu nahlas říct, že mi to nevadí, že se to utře, ale jsem srab. A jsem srab i podruhé a potřetí a podesáté, když tu samou paní potkávám ve školce. A taky cítím velké zklamání, z toho, že si tahle máma vůbec neuvědomuje, co takovouhle zdánlivou banalitou buduje ve svém dítěti.
Jak to tak po sobě čtu, mohlo by se zdát, že jsem se z věčně naštvané vyřízené mámy stala otočením prstýnku naprosto vyzenovanou, klidnou, vševědoucí vílou s tendencí radit všem ostatním vyřízenejm maminkám okolo. Tak to ne milí přátelé. To bych nechtěla.
Taky řvu, taky se hádám, jsou dny, kdy bych nejraději nikoho kolem sebe neviděla, což je v našem počtu dost iracionální touha a ty odchody kamkoli na čas a pres a stres, když to nejde přesně podle časového plánu znám naprosto intimně. Denně vypravuju čtyři děti. Je to tak. Zeptejte se mýho muže, u nás bylo období, kdy ráno nechodil ani dolů na snídani, protože tu hodinu, než se všichni a všechno nachystá a vypraví tady bylo dusno, nepříjemno, velmi často křičivo. Znáte to všichni.
Konečně se mi je podaří doprovodit všechny do předsíně, finišujeme, bundu, čepici, otřít boty, obout a jít do auta a právě v tuto chvíli ten doposud silou vůle v poklidu probíhající mumraj nabírá na síle. „Mami já se půjdu ještě asi vykadit.“ „No dobře, ale sundej si prosím ty boty.“ „Mami, já tady nemám bundu.“ „Podívej se prosím znovu, včera po procházce sis ji tady věšel na ramínko na své místo.“ „Mami, neviděla jsi můj čip?“ „Lásko moje, navrhovala jsem ti už asi tisíc pětkrát, aby sis ho vždy vrátila na jedno svoje místo, takže ti bohužel neporadím.“
Do toho dodělávám culík dvouleťačce a utahuju tkaničku pětileťákovi.
A už to nabíhá, a už ty hodiny zase tikají. A už už, už cítím. jak moc bych chtěla začít zase z plných plic řvát…
TU DU DUM TÚÚÚ
Rozhodla jsem se ale z módu vyřízené selhávající mámy vystoupit.
Je to teprve pár měsíců, ale už teď je úžasné sledovat, kolik pohody přineslo pár jednoduchých změn v mém vlastním nastavení.
Dopřát sama sobě více laskavosti a přestat nad sebou zuřivě, léty naučeně, práskat bičem.
Ukončit honbu za tím, abych to měla všechno dokonale připravené a perfektní a abych byla sama ještě lepší než moje nejlepší možná verze a abych ještě taky všem okolo pomáhala víc, než odjakživa pomáhám a abych ještě zlepšila tohle a úplně zdokonalila toto a taky abych… Dosaďte si sami.
Je prostě úžasné začít se skutečně řídit svými pocity a přestat podléhat „epidemii normózy“, která určuje, co je normální a co ne.
V kolik hodin se „normálně“ obědvá?
Je „normální“ opozdit se?
Co by mělo malé dítě „normálně“ obědvat?
Jak by měl „normálně“ vypadat trávník kolem domu?
Co by měla žena v domácnosti „normálně“ zvládat?
Napadají vás další normózy? Co ještě je normální?
Je osvobozující z těchto zažitých stereotypů vystoupit a dopřát si klid.
Nenakoupila jsem? Tak si na chleba dáme to, co lednice dá.
Neuvařila jsem? Míchaný vajíčka k obědu jsou také super.
A nestíháme být někde na čas? Neřvu, v naprosté většině případů nejde o život.
Moje rada na závěr tedy zní: Mějme se rády, nevyčítejme si nic a zvolněme. U nás maminek totiž všechna radost světa začíná a když se tomu nezačneme z naší důležité matkopozice věnovat, tak také končí.
Naše děti totiž potřebují klidného dospělého člověka, který sám svoje emoce dokáže dobře zvládnout. O něj se pak můžou s důvěrou opřít, když se teprve učí zvládat ty svoje.
V opačném případě pak děti vychovávají děti.
Přečtěte si také
Rodinná oslava u tchýně se změnila v drama. Museli jsme volat záchranku
- Anonymní
- 21.06.26
- 17
Tchyně se rozhodla uspořádat rodinnou oslavu bez ohledu na to, že venku panovala opravdu úmorná vedra. Na jejich zahradě není jediný strom a ani pod slunečníkem se člověk moc neochladí. Říkala jsem...
Romantický víkend ve dvou? Přítel na něj pozval své kamarády a já jim měla vařit
- Anonymní
- 21.06.26
- 43
Jsem na Mirka neskutečně naštvaná a upřímně přemýšlím, jestli má tenhle vztah vůbec smysl. Tohle jsem fakt nečekala. Nejsme spolu dlouho, ale moc dobře ví, že jsem romantický typ. Zatímco já...
Našla jsem si boháče a rodina mě má za zlatokopku. Já ho ale doopravdy miluju
- Anonymní
- 20.06.26
- 2341
Mám pocit, že ať udělám cokoliv, nikdy to nebude správně. Když jsem si kdysi našla kluka, který měl lehký hendikep, máma mi říkala, ať si raději najdu zdravého. Teď mám bohatého a je to zase...
Celý rok jsem se těšila na dovolenou. Po třech dnech jsem chtěla jet domů
- Anonymní
- 20.06.26
- 8488
Celý rok jsem odškrtávala týdny v kalendáři. Když jsem měla špatný den v práci, říkala jsem si, že už jen pár měsíců a budu ležet u moře s knihou v ruce. Když jsem řešila domácnost, účty nebo...
Sousedka chodí každé léto nahoře bez. A můj manžel na ní může oči nechat
- Anonymní
- 20.06.26
- 3826
Naše sousedka je kost, to musím uznat. A dobře to o sobě ví. Každé léto vytáhne lehátko, sundá podprsenku a vystaví slunci svá dokonale vytvarovaná prsa. Když jsme se sem před lety nastěhovali,...
Červenec měl být jen náš. Pak mi manžel oznámil něco, co mě úplně odzbrojilo
- Anonymní
- 20.06.26
- 3807
Někdy mám pocit, že s Karlem mluvíme každý jinou řečí. Nebo snad žijeme úplně jiné životy. Už od Velikonoc mu připomínám, že mám na červenec naplánované dva týdny dovolené. Bavili jsme se o tom...
Na benzín padne polovina mé výplaty. Přesto se z venkova stěhovat nechci
- Anonymní
- 20.06.26
- 1179
Bydlím v malé obci asi čtyřicet kilometrů od krajského města. Když jsem se sem s manželem před lety stěhovala, připadalo mi to jako splněný sen. Za domem pole, les na dosah, žádný ruch, žádné...
Nechci být matkou. Každé ráno doufám, že se probudím a břicho bude pryč
- Anonymní
- 19.06.26
- 5280
Nikdy jsem nepatřila mezi ženy, které od dětství snily o kočárku a miminku. Měla jsem jiné plány. Vlastní podnikání, cestování, práci, kterou miluji, a život, který jsem si několik let poctivě...
Soused si pořídil psa z útulku. Celé dny ho nechává uvázaného a pes pořád štěká
- Anonymní
- 19.06.26
- 1427
Sousedy si člověk nevybírá, to víme všichni. A ti naši opravdu stojí za to. Vedle nás žije starší pán se synem. Oba jsou dost nepříjemní, nezdraví a často dělají problémy. Na to jsme si už tak...
Patnáctiletý syn si našel kamarády milionáře. Teď se stydí za vlastní rodinu
- Anonymní
- 19.06.26
- 2338
Vím, že to zní dost absurdně. Jsme normální průměrná rodina a nemyslím si, že bychom si žili špatně. Jen zkrátka nemáme miliony na účtu. S tatínkem našeho syna jsme rozvedení. Ani on není žádný...
to sis ale přibarvila, ne? pár školek jsme prošli, ale s takovou to koncentrací podivných a zlých matek jsem se nikdy nesetkala 
Ja uz se tomu blizim… za par tydnu ocekavame ctvrtatko a a ja uz rano vstavam deset minut po seste, aby melo kazde dite ca desetiminutovy mamincin pufer 
. Jsem v zenové euforii i když se mi denně domem prohání deset dětí, mých sedm koček dostane průjem a manžel přijde do kuchyně s botama od čerstvě posekané trávy. Jsem v zenu i když narazím u školky na mámu, které jde pára z uší a hrozí okamžitým sprovoděním potomka ze světa. A zcela zenově ji polituju, protože vím, co ta robátka po ránu umí…to by v zenu často nevydržel ani Dalajláma. Víš, proč jsou budhističtí mniši tak vyrovnaní? Protože nemají děti…
