Vyzenovaná matka, základ spokojeného státu!

Aneb Bez vyzenované matky vychovávají děti děti.

Když děti vychovávají děti Když děti vychovávají děti Zdroj: Canva

„Já ti vážně už jednu fláknu! Nebo ne, počkej až doma kamaráde!“ zuřivě cedí skrz zuby jedna z maminek, se kterou se potkávám pravidelně při vyzvedávání syna ze školky. Původně jsem si tedy myslela, že je němá, protože za ty dva roky mi ani jednou neodpověděla na pozdrav.

Ačkoli nejsme kdovíjak velké město, ne všichni lidé se tady zdraví, což mě po přistěhování upřímně překvapilo. Zdraví se ti, co se dobře znají a já po zvyku zdravím všechny lidi, se kterými se potkávám. Mám to takto zažité a přijde mi to fajn, jen se často potýkám s trapným tichem neopětovaného pozdravu. Což mě tedy zatím od zdravení neodradilo, je to jistá forma povšechného sociálního kontaktu.

A nehledě na to, co hrozného musel syn výše zmíněné maminky provést, že ho doma asi čeká pěkná mela, jsem pozdravila i tentokrát. Dnes pak bylo její tiché odvrácení hlavy, myslím, ještě nucenější, protože si všimla, že jsem celou její výhrůžku směřovanou ke kamarádovi slyšela.

Napadlo mě, zda ji příště ještě zase zkusím pozdravit. Co vy, pozdravili byste?

„Ježíši, co tam děláš, seš teda dneska vážně brzda,“ konstatuje zamračená máma ke své tříleté dceři, která se rozplakala, že jí nejde zapnout zip u bundy. „Ale mě to mami nejde.“ Snaží se ještě celá unudlaná hájit. „Vždyť to říkám pořád, že máš obě ruce levý,“ přistupuje pohrdavě blíž a jde jí konečně pomoct. Kouká se přitom, co zrovna povídá na mě a snaží se se svojí důležitostí stáhnout mě na svou stranu, abych ji tichým gestem v obličeji potvrdila, jak neschopné ty děti jsou.

Ten pohled mi není vůbec příjemný a přitakání se ode mě určitě nedočká. Ano, dřív jsem to dělala vždycky, tichý souhlas nad situací, která se mě a nás zdánlivě netýká. Hlavně zachovat příjemný ráz každodenního setkávání a tichou rodičovskou nadřazenost.

Dnes už mi tohle přizdisráčské souhlasení nejde. Rovnou kouknu a usměju se na tu malou holčičku. Protože právě tohle se týká nás všech.

„Už tě mám fakt plný zuby, přestaň dělat scénu a zalez do té třídy za ostatními dětmi,“ agresivně postrkuje jiná máma svou dcerku, které se do třídy zrovna tohle ráno očividně vůbec nechce.

Vím, že je to tlak. Znám to moc dobře. Všichni na mě koukají a zrovna moje děcko musí každý ráno takhle vyvádět. A já tak strašně spěchám do práce. Co s tím? Je to pořád dokola. Tak já ji rychle šoupnu za ty dveře a ať si tam s ní někdo nějak poradí. Vyřeším tak nepříjemnou situaci hned, pomyslím si a už, už odcházím. Uff, úleva. Zůstává jen pachuť mateřského selhání, kterou brzy zaženu pracovními povinnostmi. A druhý den ráno se vše opakuje úplně stejně, jako přes kopírák. Situace se tedy nevyřešila, jen jsem ji odložila o další ráno dál. Tak co s tím teď? Jak už tuhle každodenní pakárnu konečně vyřešit ke spokojenosti nás obou?

Univerzální odpověď nemám. Každá máma i její dítě jsou originál a mají za sebou své jedinečné příběhy. Mohu vám ale posdílet, co pomohlo u nás.

Šprajcovací období u nás v různých obměnách probíhá tak nějak pořád. Jsou to vždy různě dlouhá období a než se vystřídají všechny čtyři děti, tak mi přijde, že nějaký ten šprajc řeším denně.

Pomohlo neutíkat před tím. Co se týče ranního shonu, jednoznačně nejlepším pomocníkem bylo nastavit si budíka o deset minut napřed. A nechtělo se mi, fakt vůbec. Jsem sůva, deset let s dětmi na mateřské ze mě udělalo chorobně nevyspanou sůvu, ale stačilo pouhých deset minut času navíc a udělalo to v naší hektické ranní rutině velké zázraky. Měli jsme celých deset minut času navíc vyřešit případný šprajc, nebo jiný nečekaný oříšek jinak, než násilnou uspěchanou formou.

A pak, když už jsme se v nějakém plačtivém záseku ocitli, zkusila jsem úplně obrátit přístup. Žádné: „Dělej!, Musíš!, To nejde!, Nevymýšlej si!“ Zastavila jsem se přesně na té tenké hraně, mezi spouštěčem a mojí reakcí. A neřekla jsem nic, jen jsem roztáhla ruce a při náznaku pozitivní odezvy jsem ty moje šprajcmistry začala objímat. A světe div se, funguje to, u nás naprosto zázračně.

„Mami, jéé já jsem omylem vyprskla to sladké pitíčko do nějaké cizí boty,“ slyším říkat holčičku v šatně ve školce, na místě kde se zouvají rodiče.

Ta bota byla moje. Nic se nestalo, to se utře, byla moje první myšlenka. Ale jen do chvíle, než jsem zaslechla odpověď její maminky.,,To neřeš, spěcháme, pojď rychle, nikdo to neviděl",,Uff" mám sto chutí se vlídně usmát a důležitě zpoza rohu nahlas říct, že mi to nevadí, že se to utře, ale jsem srab. A jsem srab i podruhé a potřetí a podesáté, když tu samou paní potkávám ve školce. A taky cítím velké zklamání, z toho, že si tahle máma vůbec neuvědomuje, co takovouhle zdánlivou banalitou buduje ve svém dítěti.

Jak to tak po sobě čtu, mohlo by se zdát, že jsem se z věčně naštvané vyřízené mámy stala otočením prstýnku naprosto vyzenovanou, klidnou, vševědoucí vílou s tendencí radit všem ostatním vyřízenejm maminkám okolo. Tak to ne milí přátelé. To bych nechtěla.

Taky řvu, taky se hádám, jsou dny, kdy bych nejraději nikoho kolem sebe neviděla, což je v našem počtu dost iracionální touha a ty odchody kamkoli na čas a pres a stres, když to nejde přesně podle časového plánu znám naprosto intimně. Denně vypravuju čtyři děti. Je to tak. Zeptejte se mýho muže, u nás bylo období, kdy ráno nechodil ani dolů na snídani, protože tu hodinu, než se všichni a všechno nachystá a vypraví tady bylo dusno, nepříjemno, velmi často křičivo. Znáte to všichni.

Konečně se mi je podaří doprovodit všechny do předsíně, finišujeme, bundu, čepici, otřít boty, obout a jít do auta a právě v tuto chvíli ten doposud silou vůle v poklidu probíhající mumraj nabírá na síle. „Mami já se půjdu ještě asi vykadit.“ „No dobře, ale sundej si prosím ty boty.“ „Mami, já tady nemám bundu.“ „Podívej se prosím znovu, včera po procházce sis ji tady věšel na ramínko na své místo.“ „Mami, neviděla jsi můj čip?“ „Lásko moje, navrhovala jsem ti už asi tisíc pětkrát, aby sis ho vždy vrátila na jedno svoje místo, takže ti bohužel neporadím.“

Do toho dodělávám culík dvouleťačce a utahuju tkaničku pětileťákovi.

A už to nabíhá, a už ty hodiny zase tikají. A už už, už cítím. jak moc bych chtěla začít zase z plných plic řvát…

TU DU DUM TÚÚÚ

Rozhodla jsem se ale z módu vyřízené selhávající mámy vystoupit.

Je to teprve pár měsíců, ale už teď je úžasné sledovat, kolik pohody přineslo pár jednoduchých změn v mém vlastním nastavení.

Dopřát sama sobě více laskavosti a přestat nad sebou zuřivě, léty naučeně, práskat bičem.

Ukončit honbu za tím, abych to měla všechno dokonale připravené a perfektní a abych byla sama ještě lepší než moje nejlepší možná verze a abych ještě taky všem okolo pomáhala víc, než odjakživa pomáhám a abych ještě zlepšila tohle a úplně zdokonalila toto a taky abych… Dosaďte si sami.

Je prostě úžasné začít se skutečně řídit svými pocity a přestat podléhat „epidemii normózy“, která určuje, co je normální a co ne.

V kolik hodin se „normálně“ obědvá?

Je „normální“ opozdit se?

Co by mělo malé dítě „normálně“ obědvat?

Jak by měl „normálně“ vypadat trávník kolem domu?

Co by měla žena v domácnosti „normálně“ zvládat?

Napadají vás další normózy? Co ještě je normální?

Je osvobozující z těchto zažitých stereotypů vystoupit a dopřát si klid.

Nenakoupila jsem? Tak si na chleba dáme to, co lednice dá.

Neuvařila jsem? Míchaný vajíčka k obědu jsou také super.

A nestíháme být někde na čas? Neřvu, v naprosté většině případů nejde o život.

Moje rada na závěr tedy zní: Mějme se rády, nevyčítejme si nic a zvolněme. U nás maminek totiž všechna radost světa začíná a když se tomu nezačneme z naší důležité matkopozice věnovat, tak také končí.

Naše děti totiž potřebují klidného dospělého člověka, který sám svoje emoce dokáže dobře zvládnout. O něj se pak můžou s důvěrou opřít, když se teprve učí zvládat ty svoje.

V opačném případě pak děti vychovávají děti.

Váš příspěvek

Odesílám...
Velikost písma:
27647
21.6.22 10:22

Co to máte za školku plnou psychopatických matek?? :lol: :lol: Tohle teda neznám a to žiju v anonymní Praze a pár školek jsme už vystřídali :mrgreen:

  • Zmínit
  • Nahlásit
27647
21.6.22 10:23

A jinak deníček jsem otevřela kvůli výrazu „vyzenovaná“ - je můj oblíbený, když děti už překročí hranici, kdy bych je nejradši šoupla za dveře a zabouchla za nimi. Zavřu oči, udělám pozici óooom a opakuji si „zenový klid, zenový klid“. Děti se většinou začnou chechtat a ze mě to opadne :mrgreen:

  • Zmínit
  • Nahlásit
22953
21.6.22 10:47

Jedna šílenější matka vedle druhé :think: to sis ale přibarvila, ne? pár školek jsme prošli, ale s takovou to koncentrací podivných a zlých matek jsem se nikdy nesetkala :think:

  • Zmínit
  • Nahlásit
3256
21.6.22 10:52

Super denicek. K podobnemu „vyzenovani“ potrebuje vetsina matek vyzrat :) Ja uz se tomu blizim… za par tydnu ocekavame ctvrtatko a a ja uz rano vstavam deset minut po seste, aby melo kazde dite ca desetiminutovy mamincin pufer :lol:

  • Zmínit
  • Nahlásit
26744
21.6.22 11:32

Děti nejsou univerzální a ani rady na jejich výchovu. A ani matka, která na dítě houkne, není vztekajícím se dítětem, jak je označuješ. Možná jen byla obdařena potomkem, co na objímání a laskavosti reaguje jen větší hysterií a šprajcem. Jen doufám, že nepotkám podobně zenově naladěnou matku s mými dětmi u lékaře, protože to bych si vysloužila nejen zmínku v deníčku, ale rovnou celý odstavec :mrgreen:. Moje robátka totiž potřebují direktivní přístup a není výjimkou věta - Koukej si sednout na tu židli nebo uvidíš ten cajmrsk… A věř mi, že celou dobu jsem v zenu, jako kdybych si dala panáka vodky, neurol a hodinovou meditaci. Jen jsem konečně objevila jaký program byl do mých dětí vložen :andel:. Jsem v zenové euforii i když se mi denně domem prohání deset dětí, mých sedm koček dostane průjem a manžel přijde do kuchyně s botama od čerstvě posekané trávy. Jsem v zenu i když narazím u školky na mámu, které jde pára z uší a hrozí okamžitým sprovoděním potomka ze světa. A zcela zenově ji polituju, protože vím, co ta robátka po ránu umí…to by v zenu často nevydržel ani Dalajláma. Víš, proč jsou budhističtí mniši tak vyrovnaní? Protože nemají děti…

  • Zmínit
  • Nahlásit
879
21.6.22 16:38

@Janli
Tys to krásně vystihla :palec: :palec:
Souhlasím do puntíku. Tento komentář by si mohli v porodnicích vytisknout a dávat k miminům jako návod k použití :D

Příspěvek upraven 21.06.22 v 16:45

  • Zmínit
  • Nahlásit
766
22.6.22 18:51

Díky za ten konec, já z „normalnosti“ vystoupila velmi rychle, protože jsem si se synem uvědomila, že aby on byl „normální“, musela bych mu pořídit jiné rodiče. Bohužel, s pochopením se v tomhle směru moc nesetkavám :-) jinak podobně laděné mamy, co popisuješ, potkávám v obchodech. Nesoudim, tiše polituju obě strany a jdu :lol:

  • Zmínit
  • Nahlásit
5883
23.6.22 17:13

Kdybych se měla řídit svými pocity, tak už moje děti asi nežijou :mrgreen:

  • Zmínit
  • Nahlásit
3948
23.6.22 18:01

@Janli Víš, proč jsou budhističtí mniši tak vyrovnaní? Protože nemají děti… 🤣 🤣 🤣 Přesné.

  • Zmínit
  • Nahlásit
507
25.6.22 21:02

Skvěle napsané! Děkuji

  • Zmínit
  • Nahlásit