Rodičování: Není to tak snadné!

Jak se vyznat v tom, co je pro mé dítě správné.

Rodičování: Není to tak snadné! Rodičování: Není to tak snadné! Zdroj: Canva

Naší první lásce je deset let. Už deset let jsem hrdou mámou. A také už deset let řeším, jak to všechno kolem dětí dělat co nejlépe. A právě zvládnutí tohohle našeho nejdůležitějšího poslání nás nikdo neučil. Jak rodičovat, abychom neublížili. Lépe by asi znělo slovo vychovávat, ale to nemám moc ráda.

Jediným učitelem nám byli svým příkladem naši rodiče, a i když to mnohdy nebyly příklady, které bychom chtěli praktikovat dál na svých dětech, tak pro nás byly do života, coby zkušenost, naprosto zásadní. Díky nim teď víme, jak celé to doprovázení našich dětí dělat chceme a jak ne. A s úctou všem rodičům naší generace děkuji, měli podstatně těžší podmínky a méně možností než máme při výchově my a jsem přesvědčena, že to tenkrát dělali úplně nejlíp, jak zrovna mohli.

Já sama jsem přečetla o různých směrech výchovy asi tak sto knih a taky viděla asi tak sto chytrých a poučných videí a vyslechla sto dalších rozhovorů se zaručenými návody, jak to vychovávání dělat dobře. A každý, úplně každý, doporučuje něco jiného, něco svého, co mu zafungovalo.

Řešila jsem v sobě do nedávna každou jednotlivou situaci s každým z našich čtyř dětí a to několikrát za každý běžný den.

Jak jsem v různých situacích reagovala? Jak jsem měla reagovat? A proč jsem tedy tak nereagovala? Jak na to asi reagovala ona, nebo reagoval on? Co si z mého přístupu vezmou do života za zkušenost?

Mám děti chválit? Učit je šikulkování? Nebo jen říkat, jak se v různých situacích cítím já, jestli mi to dělá radost, či starost? Patří k výchově stanovení hranic? Nebo si děti mají dělat, co potřebují a kdy potřebují, aby se plně rozvinuly? A co zákazy? A co tresty? Patří to k výchově?

A co teprve praktické záležitosti?

Porodit doma, ambulantně nebo v porodnici? Kojit, nebo podávat umělé mléko? Používat látkové, nebo jednorázové pleny? Očkovat děti, nebo neočkovat? Píchnout holčičkám ouška kvůli náušnicím už v porodnici, nebo počkat? Je, nebo není potřeba dětskou pokožku něčím mazat? Je, nebo není potřeba podávat nejmenším vitamíny K a D? Zavádět příkrmy ve čtvrtém, nebo až v sedmém měsíci?

A můžeme jít dál a dál a pak ještě dál, takové zahlcení různorodých názorů se snad v žádném jiném oboru neobjevuje. A mám pocit, že každý z těchto názorových pólů má ještě několik dalších úrovní, které si každý může zvolit.

Uff, přiznám se upřímně, pro prvorodičky musí být v současné době docela síla neztratit se v tom. A hlavně necítit selhání při zjištění, že jsem svému dítěti mohla v důsledku svého „špatného“ výběru ublížit.

Tlak, tlak a nic víc než tlak. Ze všech stran a ve stále nových úrovních, které se v rodičování pořád ještě objevují.

Ze své čtyřzkušenosti v tomto odvětví vám mohu s čistým srdcem přiznat, že jsme s postupným přibýváním dětí vyzkoušeli téměř vše z výše zmíněných rozdílných pólů a jejich podúrovní. A také na rovinu říkám, že nic z toho mi klid do duše nepřineslo. Jakmile jsme totiž začali urputně razit pouze jednu cestu, často jsme narazili a museli využít tu druhou, kterou jsme nejdříve úplně zavrhovali. Život si nás zkrátka postavil zase tam, kam potřeboval, abychom si nějakou zkušeností prošli znovu.

A za to velmi děkuji.

Že všech možných pólů výchovy a nevýchovy je totiž podle mě ten nejpodstatnější: HLAVNĚ SE Z TOHO NEPOSRAT!

Naučit se nejdříve soucitu k sobě samým a nic, co jsme udělali si v rodičování nevyčítat. Nejsme zkrátka stroje a nikdo nás to neučil.

A pak stačí pouze být k těm našim láskám laskaví a přiměřeně důslední. Věřte mi, že když má dítě rodiče, který mu svou laskavostí umí důsledně nastavit hranice, je úplně jedno, zda bylo kojené, nošené, či očkované.

Takové dítě má svůj laskavý vzor a bude bytostně potřebovat se takovému vzoru podobat.

Moc mě baví pozorovat, jak mě samotnou napodobují ty moje robátka. Někdy se ještě trochu zaleknu, to jo, ale v naprosté většině případů jsem si jistá, že s plným srdcem laskavosti jdeme tím správným směrem.

Přečtěte si také

Deník: Život na vedlejší koleji (1. díl)

Deník: Život na vedlejší koleji (1. díl)
  • Anonymní
  • 23.04.26
  • 227

Jak jsem se probrala během jedné minuty... Vždycky jsem si myslela, že jsem ta „rozumná“. Ta, co má v lednici srovnané jogurty podle data spotřeby a v životě jasno. Jenže pak přišla třicítka,...

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
stinga
76025
12.9.22 16:51

Mhm, takže deprese už jsou v čudu, vše je růžové, a rodičování tě baví, tak jo -
akorát nevím, co je póza a co pravda

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
12.9.22 23:46

Přijde mi, že to moc řešíte, a moc nad vším hloubáte. To bychom při 4dětech s partnerem nedali, žádná taková dilemata neřešíme, neb na to nemáme čas ani s „pouhými“ dvěma dětmi 8o. Ale je možné, že jsme vyzrálejší a stabilnější a víme oba, co chceme, a to i pro naše děti. Nejsme moc ovlivnitelní ani různýma „pseudosrandama“ kolem dětí. Další deníčky ažna ty dva poslední byly fajn..

  • Upravit
kruel
1615
13.9.22 11:56

Takže teď už plujete na růžovém obláčku. :roll:
Nečíst ty dva deníčky tak krátce po sobě, tak bych tomuhle i možná uvěřila…ale takhle :nevim: :think:

Příspěvek upraven 13.09.22 v 14:18

  • načítám...
  • Zmínit
Bramborova
952
13.9.22 17:31

Marun, otevíráš tabu témata. Zaprvé prostě matky mají být dokonalé, vždy pozitivně naladěné.
Zadruhé mají být dokonalejší než jiné matky a přes shazování jiných matek si svou hodnotu zvyšovat.
Když něco příliš řešíš, vždy se ozve nějaká, proč to tak řešíš. Když neřešíš, tak proč neřešíš. Matky se navzájem kritizují za úplně všechny rozhodnutí, které jiné matky udělali jinak. Nekojíš? Kojíš moc dlouho? Týráš dítě v nosítku? Nebo nedej bože v kočárku nebo postýlce? Tvé dítě je příliš ustrašené, příliš divoké, pozdě mluví, až příliš mluví, je až podezřele hodné a nevýrazné? Jasně, že jsi to pokafrala. Jsi až příliš autoritativní, nebo příliš liberální? Až moc své dítě ochraňuješ, nedostatečně za něho bojuješ? Až příliš s dítětem diskutuješ a nemáš autoritu, nebo nedej bože tvé dítě se bojí s tebou vést diskuzi?

Mám teorii, že kritizovat druhé za výchovu, je buď pozůstatek z minula, kdy se hodilo dohlížet, jak druzí zachází s dětmi ( i dnes je to důležité). Anebo je to nějaký symptom naší choré společnosti. Že téměř všichni kritizujeme druhé, jací jsou rodiče. A zvyšujeme si tím svou vlastní cenu. I já se často při tom přistihnu, že někoho za jeho rodičovství kritizuji. A protože já jsem dokonalá a určitě si nezvyšuji cenu na úkor druhých, určitě je to nějaká všem vrozená tendence. I když se to snažím nedělat, tak to dělám.
Kamarádka příliš málo přebaluje dítě a má ho málo v náručí? No Ježíši, zas ty její děti jsou tak hodné, zvládá s nimi jít na festival i naprosto sama bez partnera se zabalit a odjet s nimi na víkend. Tím, že některé věci méně řeší, je vlastně superschopná matka proti mně.

Ty, Marun, jsi se teď odhalila, a proto to skytávaš.

Za mně veliké díky hlavně za předchozí deník. K mateřství patří i negativní prožitky. V podstatě každodenně zažíváme celé spektrum emocí, i těch pozitivních, i těch negativních. Nelze mít jen pozitivní pocity.
A naše kultura je nemocná v tom, jak je tabu ty negativní pocity sdílet. Ani vnímat si je ženy - matky, nemohou dovolit. Vlastně ani nikdo jiný, ale matky už vůbec ne! Už vůbec ne o nich mluvit!
Klobouk dolů za to, že mluvíš o věcech, o kterých se nemluví.
Prostě nelze se rozhodnout, kolik dětí kdo chce mít a pak jen plout na růžovém obláčku. Ve skutečnosti žádná matka, která by občas trochu nebyla frustrovaná svým mateřstvím a která by nedělala při výchově chyby, neexistuje. Existují jen ženy, které byli vychované, že negativní pocity nemohou zažívat, a tak je potlačují. A ubližují tím same sobě - protože se méně znají a mají tendence k úzkostem.
A jen tak mimochodem, na mateřské dovolené vážně hodně žen popíjí. A není to bez rizika, nám ženám stačí jen malé množství a po kratší dobu než u mužů, aby se rozvinula závislost. Ale mnoho ostatních žen to tak nenazývá. Oni si prostě dělají jen příjemné večery s vínem a všechno mají pod kontrolou!
Ty jsi to riziko zavčasu nahlédla a máš odvahu o něm mluvit. Ještě jednou klobouk dolů, Marun!

  • načítám...
  • Zmínit
Marun
96
20.9.22 14:02

@Bramborova Moc děkuji. Moc mě baví pozorovat kolika žen se moje psaní přímo dotýká a v kolika z nich to probudilo samozvané soudcovství :)

Baví mě čeřit vodu. Zejména tady ;)

  • načítám...
  • Zmínit
kašílek
884
21.9.22 07:26

Co je to za slovo: rodičování?

  • načítám...
  • Zmínit
kašílek
884
21.9.22 07:29

@Marun
Máš divnou zábavu - čeření vody, proč se pořád hádat když to jde slušně.

  • načítám...
  • Zmínit
kašílek
884
21.9.22 07:32

@stinga @kruel
Napište deníček, ať si přečteme jak to má být napsané

  • načítám...
  • Zmínit
stinga
76025
21.9.22 13:07

@kašílek já svůj život nepovažuji za pupek světa, abych o něm psala deníček,
a tahle maminka byla po třetím dítěti zhroucená depresivní alkoholička, tak si jako léčbu pořídila dítě čtvrté - za mě nezodpovědnost

  • načítám...
  • Zmínit
Marun
96
21.9.22 15:11

@kašílek právě, že se nechci hádat, jen psát o tématech, které se velké části žen přímo týkají

  • načítám...
  • Zmínit
Marun
96
21.9.22 15:21

@stinga zhroucených depresivních alkoholiček je obrovské množství. Žel Bohu jsou to právě matky na rodičovské. Já napsala svoji zkušenost, aby se o tomto fenoménu začalo mluvit.

A když se podíváte na specifikaci alkoholismu, potřebujete-li se tady ohánět velkými komentáři, rozhodně jsem do této škatulky nespadala. Pouze jsem si pár týdnů v depresi dopřávala večer dvě sklenky vína a to je společensky přijatelný akt. :)

  • načítám...
  • Zmínit
stinga
76025
21.9.22 16:00

@Marun podívejte se, když už mi vykáte, já nejsem žádný bojovník proti alkoholismu, já si zase ráda dám pivo,
mně na tom spíš irituje to, že když jste měla deprese (a to také není vaše chyba) kvůli výchově a starání se o tři děti, tak že jste si pořídili dítě čtvrté - vždyť reálně hrozilo, že do těch depresí spadnete úplně, a ona to není sranda,
mám známou, která byla vždy poněkud labilní, a pořídila si první dítě, po porodu spadla do takových depresí, ambulantní léčba vůbec nestačila, a teď od půl roku dítěte je na půl roku na uzavřeném oddělení psychiatrické nemocnice, kdyby se vám to stalo, tak vaše tři děti jsou na tom dost špatně, a manžel by musel zastat úplně všechno - péči o tři větší děti a miminko, domácnost a všechno

  • načítám...
  • Zmínit
kašílek
884
11.11.22 06:31

@stinga
Není to tvoje věc řešit kdo má kde deprese, kolik a proč má někdo víc než jedno dítě.
Tvé kdyby je zavádějící, pokud jsi vůbec pochopila o co tady jde.

Příspěvek upraven 11.11.22 v 06:37

  • načítám...
  • Zmínit
Vložit nový komentář

Všechny deníčky uživatele

Když je máma v prd... Ano! Přesně tam!

Naše první Slovensko

Hlava to zařídí... A: Šiřte lásku!

Vyzenovaná matka, základ spokojeného státu!

Neviditelná maminka

Vydrž!

Blicí kyblík? Lego kyblík to jistí!

První břicho

O vejci aneb Škaredé skořápce nedáme šanci

Co nás má potkat, to nás nemine