Vydrž!

Nenávidím slovo VYDRŽ!

Vydrž! Vydrž! Zdroj: Canva

V mém životě není moc věcí, které bych označila tak, že je nenávidím. Pár se jich ale najde, to určitě.

Hned na první příčce bych takto označila komunikační bezmoc, taková ta patová situace, když člověk nemůže jinému vysvětlit svůj postoj, názor nebo pocit, protože ten druhý ho neslyší. Má to naslouchání v hlavě zavřeno, ani tomu nedá šanci a už dávno si myslí svoje, povětšinou stejné domněnky jako ze zkušenosti z minulých podobných situací. To skutečně srdečně nenávidím. Dotýká se mě to. A týká se mě to.

Druhé místo by určitě obsadila červená paprika. To je totiž pro mě, jinak celkem zdatného zeleninožravce opravdu velká pomsta, když ji najdu v jídle.

A na čestné třetí příčce by skončilo slovo Vydrž. A o tom bych si tady teď chtěla chvíli psát.

Setkali jsme se s ním totiž úplně všichni. Úplně všichni v životě alespoň jednou od někoho v nějaké situaci uslyší: „Vydrž!“

Prostých pět písmen. A já je v tomto složení tak moc nenávidím. Cítím za nimi tolik bolesti, hluboké lidské bolesti. V tom lepším případě jen fyzické, ale v naprosté většině případů se za nimi skrývá bolest duše.

Tohle zvolání s pachutí rozkazu prostě není nikdy přítomno v příjemné chvíli, nebo aspoň moje hlava teď nedokáže žádnou takovou situaci vymyslet. Zato z těch nepříjemných mám příkladů až dost.

Tak ale začnu velmi zlehka. „Maminko, já musím nutně kakat,“ prohlásí dítě v autě v noci na dálnici, když jsme právě minuli pumpu a vjeli do padesátikilometrového stavebního zúžení. „VYDRŽ to, tady to teď nejde a ve zúžení se zastavit nesmí,“ zní strohá odpověď. „Sestřičko víte, naší babičce není vůbec dobře, mohli byste nás už prosím přijmout? Čekáme tady déle než hodinu.“ „VYDRŽte, pan doktor ošetřuje pacienta ve vážném stavu, co přijel ještě před Vámi.“ „VYDRŽ, mami,“ říká dospělá dcera své matce, která doprovází jejich smrtelně nemocného otce a jež je sama po tak dlouhé době se silami v koncích. „To musíš VYDRŽet,“ zní z úst jiné mámy, která se takto snaží uklidnit svého syna, jež si právě velmi bolestivě vyrazil zub. „Měla bys to VYDRŽet, zbývá ti už jen poslední rok školy,“ radí s prosbou v hlase otec své dceři, rozhodnuté odejít ze školy a začít se o sebe starat. „VYDRŽte, ještě netlačte maminko, miminko ještě není připravené,“ slýcháme také často z porodních pokojů. „VYDRŽ,“ sykne tchyně při loučení a snaží se tak podpořit svoji snachu ve snaze o udržení rodiny. „Tohle nemůžu VYDRŽet,“ pomyslí si otec, jehož dospívající dcera se mu už druhý den neozvala.

Napadají vás další příklady? Nějaké další situace, kdy jste sami k VYDRŽ ponoukali, nebo měli sami VYDRŽET?

Co se za všemi těmito VYDRŽ skrývá? Je to tiché nevyřčené povzbuzení? Prosba, ať setrváš a neděláš změny? Nebo konstatování, že stejně nemáš na výběr?

Ať je to jakkoli, s každým dalším Vydrž mi dochází, jak moc ho nenávidím. Především proto, že přichází ve chvílích, kdy jsem různými způsoby zahnána do kouta a kde vybrat si jakoukoli jinou variantu než VYDRŽ je jako schovat se před deštěm pod okap.

Přečtěte si také

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
lovethelife
2256
13.6.22 10:27

Děkuji za úhel pohledu, teď už to slovo budu vnímat mnohem vědoměji :palec:

  • načítám...
  • Zmínit
unuděná
53190
13.6.22 10:42

Zajímavé. Já slovo vydrž vnímám jako součást „co tě nezabije, to tě posílí“, čili vlastně jako takovou malou modlitbičku, že když vydržím, bude zase lépe :mavam:

  • načítám...
  • Zmínit
Premek_Orac
10239
14.6.22 14:13

Ahoj,
zajímavé zamyšlení. Já se takto učím pracovat se slovem MUSÍŠ. A čím dál víc si uvědomuji, že to slovo strašně moc nadužíváme, a že spoustu věcí nemusíme.
Slovo vydrž vnímám asi trochu jinak, než ty. Většinou, když věci vydržím, přijde pak odměna, nebo úleva. Vlastně si teď ni nevybavím, kdy po tom, co jsem něco vydržel nepřišlo něco, co mi nebylo odměnou.
Tím neříkám, že nesouhlasím. Tvá úvaha se mi líbí a je pro mě podnětem k delšímu zamyšlení. Takže děkuji za deníček!

  • načítám...
  • Zmínit
unuděná
53190
14.6.22 17:48

@Premek_Orac Přesně tak to vnímám taky - když „vydržím“, vždycky přijde úleva a odměna. I kdyby jen to, že už „držet“ nemusím :mrgreen: Já ráda překonávám své limity a překvapuju se, takže kolikrát si nastavím pitomě vysoký cíl a bojuju se svou leností a pohodlností, abych vytrvala, vydržela a zvítězila. Můj boj :oops:

  • načítám...
  • Zmínit
Premek_Orac
10239
15.6.22 10:31

@unuděná Beru to tak, že u nás je to,,musíš vydržet" vztáhnuté na sebe samého vědomé rozhodnutí, víme proč to děláme. U dětí, a sám si to pamatuju, jsou to někdy fakt muka.
Pokud pak neprožíváme zklamání z nedosažení cílů, ale bereme to z pohledu, že jsme se pokusili přiblížit limitu a máme radost ze samotnému pokusu tak to na škodu není.

  • načítám...
  • Zmínit
Vložit nový komentář

Všechny deníčky uživatele

Rodičování: Není to tak snadné!

Když je máma v prd... Ano! Přesně tam!

Naše první Slovensko

Hlava to zařídí... A: Šiřte lásku!

Vyzenovaná matka, základ spokojeného státu!

Neviditelná maminka

Blicí kyblík? Lego kyblík to jistí!

První břicho

O vejci aneb Škaredé skořápce nedáme šanci

Co nás má potkat, to nás nemine