Hrdá babička
- O životě
- Ela515
- 30.06.16 načítám...
Mami, hlavně prosím tě nevyšiluj, už takhle jsem v háji...! Je druhá polovina září 2015 a má 19,5letá dcera mi právě s pláčem na skypu a v šoku ukazuje fotku se //.
Chápu její zmatek – čerstvě na vejšce a vzdálenost od rodiny přes celý oceán.
O tři dny později svírá v ruce první fotku z ultrazvuku, miniaturní tečka a od lékařky ultimátum v podobě týdenního času na rozmyšlenou, zda miminko dostane šanci na život, či skončí potracené.
Denní i noční skype rozhovory s dcerou, cítím její zmatenost a je mi jí zoufale líto. Vím, co cítí, vím, co prožívá, ale nemám jak jí pomoct, tohle rozhodnutí musí udělat jen ona sama, je to její život. Jak moc bych jí chtěla obejmout a říct jí: „Holčičko, to bude dobrý, tohle zvládneme, miluji tě a stojím při tobě bez ohledu na to, jak se rozhodneš.“
Vím, že totéž slyší i od svého přítele. Jsou spolu již takřka 2 roky a mají nádherný vztah! Vím, že by ji neopustil, do ničeho jí ani nenutí, k ničemu jí nepřesvědčuje. Chápe, že tohle rozhodnutí je čistě na ní.
Týden utíká strašně rychle, až moc rychle. A pak přichází sen… nebo vize, říkejte si tomu, jak chcete. Vše kolem zmizí a já před sebou vidím mou dceru o něco starší a vedle ní malá holčička. Možná 3-4letá, s dlouhými copánky a rošťácky se směje. Obraz trvá jen chvilku, ale já vím, že je to moje vnučka.
Jsem si tím jistá, již jednou se mi něco podobného stalo, u mého syna, před genetickým ultrazvukem. Vím, co to znamená, zvedám tedy telefon a volám dceři, co jsem viděla. Dcera se vize chytá jako tonoucí stébla.
„Takže je to holčička!“
O dva dny později od lékařky dostává druhý obrázek z ultrazvuku – tentokrát již i s tlukoucím srdíčkem miminka.
Listopad a prvotrimestrální screening – vše v pořádku, 80% šance na holčičku. Prosinec a genetické testy – vše v pořádku a stále to vypadá na holčičku. Dcera ukončuje semestr na mezinárodní univerzitě v Praze, vyřizuje se studentské vízum pro jejího přítele, sedají do letadla a na Vánoce již sedíme všichni společně u štědrovečerního stolu.
Začátek ledna – dcera přechází transferem na naší zdejší universitu, její přítel zde čerstvě začíná. Je to pro něj náročnější, přeci jen jiný jazyk, jiný kraj, ale pere se se vším statečně, klobouk dolů!
Polovina ledna a první návštěva u zdejšího gynekologa. S ohledem na skutečnost, že lékařka v Česku odmítla vydat výsledky genetických testů, jakožto i jakoukoliv gynekologickou zprávu s tvrzením, že „tohle prostě nesmí“, lékař se nemá o co opřít a genetické testy musí znovu opakovat.
O necelé dva týdny později se dozvídáme, že vyšly na jedničku s hvězdičkou, jen dcera je upozorněna, že její RH faktor je negativní a tudíž bude dostávat speciální injekce, které by měly zamezit vytváření protilátek proti miminku. Přesněji, už je měla dostat dřív, ještě v Česku, ale nestalo se tak.
Vrtá mi hlavou, jak je možné, že tento „drobný detail“ o dceřině RH- jí česká lékařka nesdělila, ačkoliv tam měla krevní náběr minimálně 3×! Odpověď pak nacházím na internetu – v Česku se RH- u prvního těhotenství prakticky neřeší s tvrzením, že „se nic neděje, komplikace mohou nastat až u dalších těhotenství“. Jak odlišné informace oproti těm, které lze vyčíst na lékařských US webech.
Únor a 4D ultrazvuk definitivně potvrzuje holčičku.
Březen – dcera slaví 20. narozeniny. Marně na ní hledám bříško – je stále tak miniaturní, stejně drobné, jako je ona sama. Přemýšlím, kde je to malé schované a z čeho vlastně žije, když dcera přibrala od počátku sotva jedno kilo.
Ve 26. týdnu přichází předčasné noční kontrakce. Ačkoliv ráno se zdá vše poklidné a děloha se umoudřuje, nutím dceru k návštěvě gynekologa. Moc se jí nechce, že tam pojede zbytečně, je přeci už v pořádku… V nemocnici ji napojují na alespoň hodinové sledování na monitoru, nicméně již o půl hodiny později se kontrakce ozývají znovu s ještě větší intenzitou než v noci. Dcera si poleží den v nemocnici na kapačkách a monitoru, domů se nechá propustit na vlastní žádost s podmínkou přísného klidového režimu.
Nicméně situace se vůbec nezdá dobrou, miminko je extrémně dole, hlavička naléhá, dceru bolí každý pohyb, krok. Snaží se ležet, odpočívat, do školy se dostavuje jen na testy.
30. týden – opět se ozývají kontrakce i přes přísný klidový režim. Břicho šponuje ve dne, v noci. Nepravidelně, ale mnohokrát za den a poslíčci to nejsou. Paradoxně nyní jsou silnější, když dcera leží. Jakmile stojí, kontrakce mizí.
31. týden a prolaps vaku blan. Vak poklesl do čípku, který je již takřka zcela zaniklý a vak je v něm snadno nahmatatelný. Je nám jasné, že jeho prasknutí je již jen otázkou pár dnů, ne-li hodin. Předčasnému porodu není šance zabránit. Přísný klidový režim nepomáhá a v noci z 11. na 12. dubna v 31+1 tt dochází k odtoku plodové vody. V nemocnici na příjmu dcera dostává injekci steroidů na dozrání plic miminka, kapačku proti případným kontrakcím a antibiotika a přesouvají ji na kliniku s neonatologickou jednotkou.
Druhý den další injekce steroidů. Dcera je nonstop na monitorech, stále silná antibiotika a z postele smí vstát pouze při použití WC. Lékaři stále kontrolují stav plodové vody a srdeční ozvy miminka. O další den později lékaři vysazují magnezium s tím, že pokud se porod rozjede, nebudou tomu již bránit.
31+4 večer se dostavují kontrakce, kolem půlnoci nabírají již na síle, ve 3:30 ráno se lékařům nelíbí srdeční ozvy miminka, zkouší zjistit jeho reakci přes buzzer (přístroj přiložený na břicho, který vydává nepříjemné vibrace a mělo by miminko donutit k jakémukoliv pohybu, pokud je s ním vše v pořádku).
Miminko nereaguje, ozvy hodně špatné, ultrazvuk odpověď nepřináší, lékaři tedy rozhodují o akutním císařském řezu a v pět hodin ráno v 31+5 přichází na svět malá Kaylee s mírami 1,52 kg a 39 cm.
Dcery přítel je na sále a je prvním, kdo ji může sevřít v náručí a přivítat ji na tomto světě. Je krásná, dokonalá, jen maličkatá. Dostává podpůrný kyslík do nosíku a putuje na dopečení do inkubátoru. Hodinu po probrání z narkózy ji konečně může vidět i dcera a pohladit ji po drobounké tvářičce.
O dvě hodiny později malá serve hadičku z nosíku a dá všem najevo, že tenhle nesmysl opravdu nepotřebuje a že dýchá dokonale sama bez jakékoliv podpory.
Lékaři vyslovují podezření na otravu krve, malá dostává velmi silná antibiotika, je potvrzen krevní faktor RH+ (tedy nekompatibilní na maminku) a taktéž přichází silná žloutenka. I přes injekce zřejmě došlo ke smíšení krve matky s krví miminka s opačným RH a začaly se tvořit protilátky proti miminku.
Naštěstí maličká vše zvládá a o život bojuje jako drak. Tři dny po císaři dcera může domů, miminko zůstává na neonatologii. Dceři a jejímu příteli začíná každodenní dojíždění do nemocnice na návštěvy jejich holčičky (1,5-2 h trvá jízda tam, totéž zpátky). Dceři ještě pravidelný maraton s odstříkáváním mateřského mléka. Vše v kombinaci s přednáškami ve škole a závěrečnými testy. Obdivuji je, že to zvládají.
Malá se ukazuje jako neuvěřitelně silná a statečná bojovnice. Dva týdny po narození již pije z flašky jako pravý profesionál, perfektně koordinuje dýchání, sání i polykání. Na váze přibývá ukázkově, sestřičky i lékaři na ni pějí samé chvalozpěvy.
Tři týdny po narození malá Kaylee dosahuje požadované hmotnosti 1800 g a putuje z inkubátoru na postýlku. Přichází první velký test udržení teploty – zvládá ho na výbornou! Následuje car seat test = test, zda miminko zvládá sedět v autosedačce, držet si teplotu a zda mu nekolísá srdeční tep – opět výsledek perfektní.
Mateřinka od maminky bohužel nestačí, je jí nedostatek, na řadu tedy přichází příkrm v podobě umělé výživy a s ním i prvotní zjištění, že malá trpí refluxem. Není to tragédie, refluxem trpí 60 % i donošených dětí, jen u nedoklubíčků se to víc hlídá, protože jim vracející se mlíčko může způsobovat apneu (zástavu dechu). Propuštění domů se tedy odkládá o týden a Kaylee se převádí na speciální mléko určené pro děti s refluxem.
15. května, tedy přesně měsíc po narození a 3 týdny před oficiálním termínem porodu (který měl být 6. 6.), jde Kaylee konečně domů s mírami 2130 g a 43 cm. Ke dni 16. 6. má malá Kaylee již 3700 g a 51 cm.
Konečně jsme kompletní. Kaylee tu má své jedinečné místo a můj nejmladší tří a půlletý syn ji vnímá spíše jako sestru než jako svoji malou neteř.
Jestli jsou dcera s přítelem moc mladí na rodinu? Nemyslím si. Z biologického hlediska mají nejideálnější věk. To jen dnešní doba nás nutí odsouvat mateřství až do chvíle, kdy už může být početí problematické a těhotenství a porod komplikované.
Jsem hrdá babička. Jsem pyšná na mladé, že se k celé situaci postavili tak zodpovědně. Jsem na ně pyšná, že nevolili pohodlí, ale zodpovědnost, a dali šanci miminku. Oba dva svou holčičku neskutečně milují od prvního momentu. Péči o ni poctivě mezi sebe dělí.
Kloubí péči o novorozence se školou, střídají se u ní v mezičase přednášek. Jeden skončí, druhý začíná. Když není jiná možnost, hlídáme my ostatní a logicky pomáháme i finančně. Jsme rodina a od toho rodina je – aby drželi pospolu v časech dobrých i zlých.
Malá Kaylee je obklopena láskou a dokonalou péčí. Má milující rodiče, a i když z pohledu někoho mohla přijít „moc brzy, neplánovaně, nečekaně, nezodpovědně“… já tvrdím opak. Přišla přesně tak, jak přijít měla. Je tady, krásná zdravá holčička, moje maličká velká vnučka – bojovnice. <3
Přečtěte si také
Tchyně se doma nudí, ale vnoučka nepohlídá. Jí děti taky nikdo nehlídal, říká
- Anonymní
- 06.05.26
- 39
Moje tchyně by mohla být naprosto ideální hlídací babička. S tchánem mají firmu, kterou už předali mladším, peněz mají dost a času taky. Chápu, že rádi cestují a užívají stáří plnými doušky. Ale...
Místo oběda psychologický výslech: Moje máma rozebrala mou holku na prvočinitele
- Anonymní
- 06.05.26
- 59
Říká se, že matky mají na své syny jakýsi šestý smysl. Ten mámin je ale nastavený na režim „vyhledat a zničit“ jakoukoli ženu, která se ke mně přiblíží na méně než metr. Když jsem se rozhodl, že jí...
Pracuji jako uklízečka a můj dospívající syn se za mě stydí. Prý mu dělám ostudu
- Anonymní
- 06.05.26
- 94
Dlouhá léta jsem byla doma s dětmi na rodičovské. Máme tři děti a kvůli nejmladší dceři stále nemůžu nastoupit na plný úvazek někam do kanceláře. Je často nemocná, pořád běháme po doktorech a ze...
Máma září štěstím. Jenže její mladší partner skrývá tajemství, které znám jen já
- Anonymní
- 06.05.26
- 151
Máma si v pětapadesáti letech našla milence, který je o dvacet let mladší než ona. Na tom by dnes nebylo nic divného, kdyby se ho nerozhodla seznámit se mnou. Jeden polibek a od té doby mám o čem...
Odnáším si drobnosti z obchodů a neumím přestat. Mám vyhledat pomoc?
- Anonymní
- 06.05.26
- 85
Kradu drobnosti, které si můžu bez problémů koupit. Nedělám to kvůli penězům, ale kvůli pocitu – adrenalinu, napětí a zvláštní radosti, která mi vydrží i několik dní. Pak ale přichází stud a...
Šílené rande: Svlékla jsem se do prádla a on mě obvinil z propagace komunismu
- Anonymní
- 05.05.26
- 4494
První máj, lásky čas... tak se to alespoň říká. No, u mě to byl spíš čas totálního vystřízlivění a pocitu trapnosti, který bych nepřála ani největšímu nepříteli. Chodila jsem s Markem asi dva...
Společná dcera (4) nám rozvrací manželství i vztahy s dětmi z minulých vztahů
- Anonymní
- 05.05.26
- 1712
Tohle je téma, o kterém se špatně mluví. Vlastně je to spíš tabu. Určitě nechci vinit malé dítě, které jsem si navíc strašně přála. Po rozvodu jsem si chtěla užívat, cestovat. Měla jsem přítele,...
Máme doma miminko a já se bojím vyjít ven. Partnerova ex mě napadla
- Anonymní
- 05.05.26
- 2007
Vtrhla k nám na zahradu bez varování a během pár vteřin se všechno změnilo. Bývalá manželka mého partnera mě fyzicky napadla – bez předchozího konfliktu, bez vysvětlení. Mám doma novorozeně a další...
Když srdce bloudí: Můj příběh o ztracené lásce a nekonečném hledání
- Anonymní
- 05.05.26
- 524
Ahoj, možná se potřebuji jen vypsat. Prosím, neodsuzujte mě – jsem prostě jen hrozně nešťastná a začínám pochybovat, že ještě někdy budu šťastná. Je mi 23 let, studuji, a přestože bych měla mít...
Deník: Život na vedlejší koleji (3. díl)
- Anonymní
- 05.05.26
- 431
Víkend byl peklo. Znáte to, holky – takový ten hrozivý klid před bouří, kdy se na manžela usmíváte, podáváte mu ovladač, ptáte se, jaký měl den, a v duchu ho přitom porcujete tupým kuchyňským nožem.
tim spis kdyz sama mam pulrocni nedonošeňatka 
jen tedy me krevni skupinu a RH faktor zjistovali hned na zacatku tehotenstvi.
Ale ten přístup české dr.mi přijde trochu jako natruc, ale neměla by si svoje osobní zklamání z toho ze její klientka jde ke konkurenci, vybíjet na té mamince která ma toho v tehu už tak dost, nedejboze aby to odneslo i to mimi! Já jsem totiž taky RH minus a otec mého dítěte + a protilátky mi pichli už v 1.tehotenstvi,2 krat! Právě prý proto aby nebyl problem u dalšího! A dokonce jsem injekci na RH protilátky dostala i po nedávnem spont. potratu v 6.nebo 7.tt! Ale malá určitě vše dožene kdyz je taková sikula!;) (edit preklepu nedavajiciho smysl)
dcera předpokládám rodila v US (po císaři tady přece není běžné jít za 3 dny domů). Gratuluji k vnučce a věšteckým schopnostem 
Trosku mi to pripomelo muj porod, kontrakce od 19tt, pak chvili klid a od 26tt zhorseni a 5 tydnu v nemocnici. Syn se nastesti nakonec narodil v terminu. I kdyz jsem mela kontrakce denne nekolik mesicu. Stalo to ale za to. Odmena byla sladka. Nechtela bych zazit to odlouceni na zacatku, odstrikani a strach kazdy den co bude.. krasne jste to zvladli a jste uzasna babicka, ze dceru tak milujete a podporujete. Ano o tom je rodina. Posledne jsem tady cetla, jak se vratila holka z porodnice a jeji matka od ni tahala prachy na cigara a ani se nepodivala cely den na miminko 
Proto moc dekuji za Vas krasny dennik. 
