Jak jsem potkala ducha Karla

Když jsem nastoupila na novou pracovní pozici, byla jsem kolegou upozorněna, že na onom místě zemřel jednou pracovník a od té doby tam straší. Na duchy věřím, věřím v nadpřirozeno, takže jsem to brala velice vážně.

Čekala mě první směna a hned noční. Byla jsem v docela dobré náladě a nepřipouštěla jsem si, že by se něco mohlo dít.

Hodiny utíkaly a blížila se půlnoc, čas projít celou budovu, zkouknout jestli je vše v pořádku. Ještě jsem to tam moc neznala, vše jsem poctivě procházela. V hlavě mi naskočila slova kolegy a já začala mít trošku strach. To víte, tma a průvan dělají své, sem tam klaply dveře, občas byl někde zvláštní stín a já litovala, že už pár desítek let nenosím pleny. Začala jsem mít z celé budovy nahnáno. Když jsem se blížila do posledního patra, uslyšela jsem obrovskou ránu. V tu chvíli jsem nevěděla jestli utíkat nebo jít zjistit, co se děje. Venku se zvedl vítr, který kolem oken vydával nepěkné zvuky, a já i tak sebrala odvahu a vykročila směr poslední patro. Prošla jsem ho, baterkou jsem zkoukla snad každý kout, nikde nikdo nebyl. Jen tma, ticho a kamarád vítr. Prošla jsem i záchody, jestli rána nebyla náhodou od otevřeného okna. Nebyla.

Dala jsem se zpět na cestu dolů, pobrukovala jsem si, když v tom se ozvala další a větší rána. Rychlostí blesku jsem se vrátila na své místo, zamkla dveře a čekala co bude. Když jsem se maličko uklidnila, zhasla světla. V budově byla teď opravdu tma, já tam byla sama a zřejmě i pan duch.
Nervózně jsem se snažila vytočit číslo někoho z rodiny, jenže můj mobil se rozhodl, že se zasekne a prostě si mám škubnout nohou. Celá vyklepaná strachy jsem jen poslouchala další a další rány, které se pomalu blížily dolů do přízemí, kde jsem byla zamklá a modlila se, aby mě pan duch nešel pozdravit. Byla jsem jak malé dítě a zpětně se stydím sama před sebou.
Do rána nešla elektrika a já jen odpočítávala čas, než mě přijde vystřídat kolega, protože z těch ran a tmy už mi opravdu hrabalo.

Když přišel, začala jsem mu říkat co vše se stalo, že mě snad ten duch chce vyhnat.
Kolega se na mě podíval, uslyšel ránu a začal se smát.
Mně do smíchu moc nebylo, na první noční to byl opravdu divný zážitek. Když se dosmál, řekl ať vezmu klíč od kotelny a jdu za ním, že mi zapomněl něco ukázat.
Když jsme přišli do kotelny, nahodil pojistky, zmáčkl knoflík u kotle a řekl, že mi představuje ducha Karla. Ale můžu mu říkat i kotel, který sem tam vyhodí pojistky a pak ho začne zlobit tlak ve starých těžkých radiátorech, které se dokážou pěkně ozvat. Myslela jsem, že se propadnu do země.

Od té chvíle jsem už „Karla“ dobře znala a věděla jsem, jak na něj vyzrát. Tenhle zážitek mě nakonec naučil, že se nemusím bát tmy a že staré budovy v noci prostě žijou svým životem.