Jak jsem potkala ducha Karla

Pojďte se na chvilku bát...

Jak jsem potkala ducha Karla

Když jsem nastoupila na novou pracovní pozici, byla jsem kolegou upozorněna, že na onom místě zemřel jednou pracovník a od té doby tam straší. Na duchy věřím, věřím v nadpřirozeno, takže jsem to brala velice vážně.

Čekala mě první směna a hned noční. Byla jsem v docela dobré náladě a nepřipouštěla jsem si, že by se něco mohlo dít.

Hodiny utíkaly a blížila se půlnoc, čas projít celou budovu, zkouknout jestli je vše v pořádku. Ještě jsem to tam moc neznala, vše jsem poctivě procházela. V hlavě mi naskočila slova kolegy a já začala mít trošku strach. To víte, tma a průvan dělají své, sem tam klaply dveře, občas byl někde zvláštní stín a já litovala, že už pár desítek let nenosím pleny. Začala jsem mít z celé budovy nahnáno. Když jsem se blížila do posledního patra, uslyšela jsem obrovskou ránu. V tu chvíli jsem nevěděla jestli utíkat nebo jít zjistit, co se děje. Venku se zvedl vítr, který kolem oken vydával nepěkné zvuky, a já i tak sebrala odvahu a vykročila směr poslední patro. Prošla jsem ho, baterkou jsem zkoukla snad každý kout, nikde nikdo nebyl. Jen tma, ticho a kamarád vítr. Prošla jsem i záchody, jestli rána nebyla náhodou od otevřeného okna. Nebyla.

Dala jsem se zpět na cestu dolů, pobrukovala jsem si, když v tom se ozvala další a větší rána. Rychlostí blesku jsem se vrátila na své místo, zamkla dveře a čekala co bude. Když jsem se maličko uklidnila, zhasla světla. V budově byla teď opravdu tma, já tam byla sama a zřejmě i pan duch.
Nervózně jsem se snažila vytočit číslo někoho z rodiny, jenže můj mobil se rozhodl, že se zasekne a prostě si mám škubnout nohou. Celá vyklepaná strachy jsem jen poslouchala další a další rány, které se pomalu blížily dolů do přízemí, kde jsem byla zamklá a modlila se, aby mě pan duch nešel pozdravit. Byla jsem jak malé dítě a zpětně se stydím sama před sebou.
Do rána nešla elektrika a já jen odpočítávala čas, než mě přijde vystřídat kolega, protože z těch ran a tmy už mi opravdu hrabalo.

Když přišel, začala jsem mu říkat co vše se stalo, že mě snad ten duch chce vyhnat.
Kolega se na mě podíval, uslyšel ránu a začal se smát.
Mně do smíchu moc nebylo, na první noční to byl opravdu divný zážitek. Když se dosmál, řekl ať vezmu klíč od kotelny a jdu za ním, že mi zapomněl něco ukázat.
Když jsme přišli do kotelny, nahodil pojistky, zmáčkl knoflík u kotle a řekl, že mi představuje ducha Karla. Ale můžu mu říkat i kotel, který sem tam vyhodí pojistky a pak ho začne zlobit tlak ve starých těžkých radiátorech, které se dokážou pěkně ozvat. Myslela jsem, že se propadnu do země.

Od té chvíle jsem už „Karla“ dobře znala a věděla jsem, jak na něj vyzrát. Tenhle zážitek mě nakonec naučil, že se nemusím bát tmy a že staré budovy v noci prostě žijou svým životem.

Váš příspěvek

Odesílám...
Velikost písma:
281
8.2.21 07:52

Já bych toho pana kolegu asi zabila, že to nejdůležitější mi ukázat zapomněl :D :D

  • Zmínit
  • Nahlásit
392
8.2.21 08:24

Super :lol: :palec:
Já čekala nějakou trapnou duchařskou historku, a je z toho vtipný deníček :D

Příspěvek upraven 08.02.21 v 20:38

  • Zmínit
  • Nahlásit
2183
8.2.21 10:06

Na tvém místě by mě normálně asi trefil šlak… jsem prostě posera, no… :lol:

  • Zmínit
  • Nahlásit

Všechny deníčky uživatele