Jak jsme fňukali

Nechápu, proč tak důležitou část těla, bez které se nenajíme a bez které mluvíme jak hotentoti, obdařil pánbíček takovou zbytečností, jako jsou nervy…

Všechno to začalo ve čtvrtek, kdy přítel začal pokňourávat, že ho bolí zub. Žádná novinka. Chudák na to dost trpí. V pátek, když přišel z práce a vydali jsme se do města, zakoupila jsem mu na doporučení lékarnice i z mé vlastní zkušenosti Saridon a hned do něj jeden naprala. V noci na sobotu už nefňukal. Přestal komunikovat úplně a bylo rozhodnuto. Tak tedy sobotní výlet do Prahy na pohotovost. Jenže jak vysvětlit člověku, co je bolestí a práškama tak zblblý, že na poště složenku vypisuje natřikrát, kde je Palackého ulice?

Pojedu taky. Cesta do Prahy by se dala přirovnat k průzkumu: „Kolik se vejde lidí do autobusu, respektive kolik jich cestu přežije“. Vůbec nechápu, co na té Praze všichni vidí, že tam proudí takové davy. Já tam bydlela šestnáct let a jsem ráda, že jsem pryč, a když nemusím, nejezdím tam. No, naštěstí jsme vyvázli živí, ale jak jsem zjistila a později se mi to potvrdilo, trpím jakýmsi syndromem poslední stanice. Celé to spočívá v tom, že samotné cestování by mi ani teď, v podstatě pár týdnů před termínem, nedělalo moc velké potíže, ale posledních pár minut cesty je hodně krušných. Jdou na mě mdloby a chce se mi zvracet.

Když jsme se doplácali tramvají na místo, přečetli jsme si, že zubní pohotovost je přesunuta do Spálené. Tak jsem tedy vlekla svého drahého o pár ulic dál. Na pohotovosti mu doktorka ze zubu odvrtala výplň a řekla, ať si dojde k svému zubaři. Zdálo se, že máme vyhráno. I prdlajs. Jen co kousnul do rohlíku, začalo to všechno znova. Jenže to už jsme čekali na vlak. Vím, že člověk v bolestech moc nepřemýšlí, tak jsem skousla i to, že mě po vstupu do vyhřáté haly táhl zase ven, že musí na vzduch, ačkoliv celou dobu říkám, jaká je mi zima a že mě dřou ty zatracený boty. Jo na vzduch… Samozřejmě na žváro…

To Vám povím, hodina čtyřicet cesty starou mašinou, to je o předčasný porod:-) Tak jsem byla ráda, že jsme doma. Náš marod nedal jinak, než že si koupí rum a bude kloktat. Už jsem neměla sílu na nějaké komentáře. Je dospělý a ví, co dělá a je fakt, že v létě mu to celkem pomáhalo. Doma slupnul neslazenou krupicovou kaši, aby nás sousedi nepomluvili, že je hubený jak koza, že ho asi trápím hlady a zalezl do dětského pokojíku, aby mě v noci nebudil.

Ha ha, to zkusit na nastávající mámu… Samozřejmě jsem věděla o každém jeho kroku po bytě. Jen cvakly dveře, seděla jsem na posteli a koukala, co provádí. Jestli je ještě živ, nebo jestli už mám volat otčíma hrobníka. Ve tři hodiny hlady nevydržel a doslova sežral dvě nebo snad tři misky lupínků s mlékem. Pusa bolela pořád, tak jsme se usnesli, že v neděli nás čeká další výlet, tentokrát na Příbram.

Když vylezl z ordinace s vatičkou v puse a slastným výrazem, spadl mi kámen ze srdce. Doktor mu vytrhl zub vedle toho vrtaného. Konečně mluvil, vnímal, komunikoval, ba dokonce se i smál. Avšak to bychom nebyli my, kdyby šlo všechno hladce. Po pár hodinách bylo ale vše při starém. No nic, to mu to přichází k sobě, to bude do večera dobré, uklidňovala jsem se. Mezitím, co jsem vařila oběd a lítala po městě a sháněla hřebíček na kloktání, usnul. Dokonce i k večeru mi připadal trochu lepší. Dívali jsme se na film, u kterého jsem usnula a co mě neprobudilo? Fňukání a chrastění platíčka s práškama. Už néééé.

Chtěla jsem zařvat. Vždyť víte, holky, jak to je, když má chlap rýmičku a kašlíček, to se nesmí promluvit a po druhém kýchnutí vede pohřební řeči… A dovedete si představit, jak se asi tváří člověk, kterého bolí zuby a navíc ani pořádně neví, které. Nakonec jsme oba usnuli a oba jsme doufali, že ráno bude líp. Opak byl pravdou. V noci zase štrachal po bytě, vypadal fakt zle a chtěl, abych mu zjistila, jestli jsou i v pondělí v Příbrami na pohotovosti. Snažila jsem se mu vysvětlit, že nejsou, a stejně, než by dojel do Příbrami, než by vyseděl frontu, tak to vyjde nastejno, jako když bude neobjednaný čekat u zubařky tady na Dobříši.

Jak jsem byla vynervovaná a nevyspalá, asi jsem byla dost protivná. Řekla jsem mu, že když si sežral všechny prášky, i když věděl, že mu nepomáhají, tak že mu těžko pomůžu a na jeho otázku: „A co mám dělat?“ jsem radši neřekla nic a odkráčela tam, kam i císařpán chodí sám. Sedíc na míse jsem si připravila řeč. To abych v afektu něco neplácla a nebyla ještě protivnější. „Víš miláčku, ty se mě zeptáš, co máš dělat. V první řadě do sebe neládovat tolik těch prášků a v druhý řadě nekouřit.

Včera jsme se bavili o tom, že kdybych stála v kroužku lidí, kde by měl každý zmrzlinu, dala bych si taky. Nedala, když bych věděla, že mi to tu hubu „rozjebe“!“ Promiňte ten výraz, možná ho admini právem vyškrtnou, ale jiný výraz se snad ani nehodí Celý čtyři dni do něj hustím, že ten jeho slavný nikotin mu to jedině tak zhorší, uvádím příklady, že i po piercingu se nesmí kouřit a pít, natož když má rozvrtanou pusu…

Najednou problémek, jako by jich nebylo málo. Začalo mě nehorázně bolet břicho. No, prdy má někdy každý, řekla jsem si a šla k oknu nadýchat se mrazivého vzduchu a opřít se o topení. Kdy jsem tam pak zůstala strnule stát s hlavou opřenou o rám okna, zeptal se miláček, co se děje. „Mrňousek.“ Vysoukala jsem ze sebe. Jenže pak mi došlo, že to pochopí tak, že má náš synátor zas hodinu kickboxu, což se většinou projeví mým nadskakováním, či naopak strnulostí a jednoslovnými komentáři. „Teda… poslíčci. Neboj, porod ne, to už bych asi visela na lustru.“

Uklidnila jsem ho. „Teď mě to z tebe normálně přestalo bolet. Pokusím se usnout, tak kdyby něco, tak do mě šťouchni.“ Řekl a zachumlal se do peřiny. V tu chvíli jsem byla ráda, že snad konečně usne a bude mu líp, ale na druhou stranu v hlavě otazníky. „Cože? To si jako pán usne a nechá mě tu viset na topení? Ale nejsem přece padavka, abych potřebovala chlapa při takové blbosti. Ale sakra, to fakt bolí! Ne, to bude dobré.“ Hádalo se to ve mně. Tiše jsem doufala, že jsou to fakt jen poslíčci, i když strach z porodu ve mně převažoval. „Narodila jsem se nečekaně o dva měsíce dřív, co když to bude mít prcek stejně? Nee, kravina, vždyť to není nijak dědičné.“ Přemítala jsem sedíc u stolu a zapisujíc při svitu mobilu časy kontrakcí, kdyby něco.

Když jsem viděla, že se intervaly nijak nezkracují, že je to nepravidelné, prostě jsem si řekla NERODIT a žádného chlapa nepotřebuji. Pití si naleji sama a na záchod si taky dojdu. Když jsem přišla do koupelny s tím, že mi přece pomůže sprcha, což jsem vyčetla v mnoha diskuzích tady na eMimču, vyhrkly mi do očí slzy, klekla jsem, objala pračku a čekala, co bude. Chuť na sprchu byla ta tam a já se snažila zavolat na přítele. „Láá…“ bylo to to jediné, co ze mně vypadlo, a ještě takovým tichým hláskem, že by to neslyšel, ani kdyby stál za dveřma. „Láďoooo.“ To už ale bylo jen v duchu, ale naštěstí spolu s mým hlasem odešla bolestivá kontrakce a já se pomalu vysoukala po stěně zpět na nohy.

Došla jsem se napít, lehla jsem si, zvedla jsem se, došla jsem si na záchod, napila jsem se, lehla jsem si, opřela jsem se o stěnu, dokonce jsem i praštila hlavou do dřevotřískové příčky, načež jsem se začala strachovat, abych se neprobourala do vedlejší místnosti. Když se to trochu uklidnilo, lehla jsem si a čuměla do tmy, zkrátka jsem čekala další bolest, ale ta už naštěstí přišla jen v podobě slabého tlaku. Vida, už to mám za sebou. Takové poslíčky můžu mít často, tak se na to Verunko, připrav, říkala jsem si, když už jsem si blaženě hladila bříško.

V tu chvilku se to na mě ale sesypalo a začalo mi být líto snad i to, že jsem v první třídě ukradla kamarádovi ořezávátko. Začala jsem brečet jak želva. Proč? Protože Láďu bolí zub, protože jsem na něj byla protivná… I když právem. Když mu řeknu, ať nedlabe zbytečně ty prášky a on argumentuje tím, že si ho bere po šesti hodinách, což je prostě kec… Být to patnáctiletý parchant, dám mu pár facek, prášky seberu, řeknu mu, ať nedělá debila ze sebe ani ze mně, zabavím mu cigarety a skuč si, jak chceš, když si můžeš vypalovat zobák… Jenže dospělému člověku můžu maximálně tak říct „Dělej jak myslíš.“ A uraženě si lehnout zády.

To, že jsem ležela zády mi bylo taky líto, bylo mi líto, že spal, když jsem na záchodě byla doslova a dopísmene zakousnutá do knížky, jelikož jsem zjistila, že to pomáhá víc než čtení. Bylo mi líto, že o víkendu jsme chtěli jít na procházku a válet se u filmu a užívat si toho, že jsme spolu a místo toho jsme jezdili po zubařích, kteří mu stejně nepomohli. Bylo mi líto, že jsem chudáčka Domíska mačkala při kontrakcích a bylo mi líto, že jsem tak slabá, že ani Láďu nemůžu obejmout.

Nakonec jsem naštěstí usnula. Ráno přítel vypadnul brzy, aby byl co nejdřív u doktorky. Vyvrtala mu ještě větší díru do zubu a řekla, ať mu to jeho zubař opraví. Naštěstí ani nespletl číslo účtu, kam měl poslat peníze na nájem, koupil si Valetol a doplazil se domů. V letáčku se dočetl, že se nemá užívat s alkoholem, tak dal sbohem kloktadlu jménem rum… Pak z něj vypadlo, že jsem ho v noci vyděsila a že čekal, kdy uvidí hlavičku, jak jsem tam stála opřená o to topení.

To je fakt něco, když jsou v jednom bytě dva bolestí zmírajíci lidi, co si nemůžou navzájem pomoci. Na odpolední šel, tak doufám, že si neubrousí prsty a hlavně, že už mu bude líp. A taky doufám, že při další návštěvě poslíčků už bude schopen mě aspoň zvednout od tý zatracené pračky 

Přemýšlela jsem, do jaké kategorie můj deníček zařadit. Nakonec jsem zvolila TĚHOTENSTVÍ, když šlo mimo jiné i o ty poslíčky. Po téhle zkušenosti už se nemůžu dočkat, až synkovi porostou zoubky a tatínka nejlépe zrovna rozbolí taky