Prodám rodiče, zn. spěchá ještě víc
- Rodičovství
- eVerča
- 30.01.12
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Vážení, tak jsem se nakrkla! Já a zlobit? Od rána do večera? Já vám povím, jak to ve skutečnosti je. Je ráno, hodiny neumím, ale podle provozu za oknem bych řekla, že všichni právě jedou do práce. Jen máma si válí šunky. Vzbudit? Nevzbudit? No, dneska v noci budíka na čaj nezaspala, tak ji ušetřím, jen ať si ještě chvilku poleží. Přes den totiž dělám fóry a nechci pít, tak pěkně máma vstává, aby do mě něco nalila alespoň v polospánku. Jen maminko trénuj, něco mi říká, že můj milej malej sourozeneček ti nedopřeje ani zdaleka tolik spánku, co já!
- 2
malířka :)
- 1
- 2
No jo, ale co budu dělat? Spát se mi nechce, ty malinký blbečky na tom hadru nad postýlkou už znám všechny nazpaměť. Ne, moment, tenhle nese konvičku? Hm, vem tě čert, radši se porozhlídnu, jestli se čirou náhodou přes noc v pokojíku něco nezměnilo. Máma sice uklízí a předělává zásadně přes den, ale u ní jeden nikdy neví, když byla tuhle schopná šmrdlat mi tím mokrym střapatym podlahu, když jsem si odpoledne dávala šlofíka a snažila se bejt děsně nenápadná a samozřejmě že si kopla do kýblu 
Koukám, že pes na stěně se tváří pořád stejně, pche, s tímhle ksichtem chce dělat hlídače? Spíš abych hlídala já jeho. Ubrousky na přebalováku máma tentokrát nezapomněla zavřít. Ta divná kovová věc, na kterou mi máma věší prádlo a zakazuje mi na ni sahat, je tu taky a můžu říct, že bez prádla vypadá stejně žalostně, jako máma… i když, jeden nepatrný rozdíl by tu byl, a to v tloušťce. Máma pořád říká, že táta žere jak bezednej, ale nějak nechápu, proč teda kyne ona! A pořád se vymlouvá na mimi v bříšku. Ale to má pak ještě jedno na zadku ne? 
Najednou si skrz otevřené dveře všimnu, že v chodbě táta nechal zase skříň dokořán, jupí, máma se bude rozčilovat, zaraduju se a jdu pozdravit plyšáky sedící za postýlkou. Ale to už vedle slyším, že je máma mezi živými. ‚Mama?‘ zkusím to. Bez odezvy, tak si trhni! No jo, matinka si musí nejdřív zapnout počítač, udělat kafíčko a namazat chleba, než dojde pro mě! Se pak nediv, že dneska zas neseš ten nočník zbytečně, nálož už je v plíně! Panstvo, nebo spíš bych asi měla říct damstvo, to je vždycky komedie. Máma mě svlíkne, posadí mě na nočník (mimochodem taky mohla vybrat jinou barvu, než růžovou) a hraje mi divadlo, nebo mi něco vypráví a dělá přitom ksichty. To by se z toho jeden po… „No ty jsi ale šikovná holčička!“ začne máma tleskat jak smyslů zbavená. „Dneska jsme ho zase chytly!“ tváří se, jak kdyby vyhrála milion. Ježiš mami, tys měla být herečkou, to by ti šlo, takovýho povyku, vždyť jde o ho*** 
Po tomhle ranním tyjátru si konečně můžu hrát a taky dostávám svačinku. Už mám celkem hlad, když šel táta do práce, měla jsem jen mlíčko. „A teď si hraj chvíli sama, maminka musí něco udělat.“ Jak já tuhle větu nesnáším. Kdyby to aspoň byla pravda, ale odepisování kamarádkám nepovažuju za důležitější, než stavění komínu z kostek! Tý jo, co se děje, ona jde fakt do kuchyně? To si nemůžu nechat ujít. Jaké je moje zklamání, před odpadkovým košem je zas ten stupidní taburet 
Kleknu si, natáhnu se, uf! Ach jo, proč se radši nejmenuju Saxána? Máma uklízí nádobí do skříňky. Dneska žádný pokličky?
„Dominiko ne!“ zařve máma, až nadskočim. A jé, zase přijde proslov.
„Kolikrát ti mám říkat, že ten odkapávač není na hraní? Ty chceš dostat přes ruku?“ ječí na mě se stejnou intenzitou, jako já se směju. Je vtipná. Mami zvolni, uber, jde ti pára z uší. Holt se smiř s tím, že v kauze odkapávač nepomůže ani tvoje „prohlídnout s maminkou“, ani řev. Mně se prostě líbí a já ty vidličky budu tahat až do tý doby, než si seženeš vyšší stolek. A už zase sedí u počítače!
„Domí, půjdeme ven s tetama?“ zazubí se máma.
„Mami zuby!“ taktně ji upozorním, že poznám, že k snídani měla makovej koláč. Tak teď mi buď fakt rozuměla, nebo je to náhoda, ale odchází do koupelny. „Rozeběhnu“ se za ní.
„Zase po tom břiše?“ dneska zní tahle otázka už poněkud rezignovaně. Pche, co bych šla po čtyřech, když tohle je rychlejší, ušklíbnu se a v koutku duše se modlím, aby mi zas za triko nešoupla medvěda. Vždyť i paní doktorka říkala, že je hlavní, že po čtyřech umím, a že holt asi ještě chvilku potrvá, než získám takovou rychlost, jakou mám při plazení á la raněný voják a že do tý doby se mnou zkrátka nikdo nic nezmůže. Moudrá to žena 
Nakouknu do sprcháče, vlezu pod umyvadlo, zatahám za ručník a víc nestíhám, protože máma už už utíká na záchod, odkud mě žene svinským krokem, pak se rychle oblíká a už mi chystá kombinézu.
„Nechciii. Nechci čepici! Nechci šátek! Rukavice už vůbec ne! Pomoooc! Tohle je týrání“ 
„Se třeba po***, zlatíčko, vždyť bys zmrzla, to buď ráda, že tě nenavlíkám jako teta Zuzka Kristýnku“, nadává máma na můj křik a láme mi ruku v domnění, že pak půjde snáz nasoukat do rukávu.
„Nee! Ťapky na nohy taky nechci!“ protestuju, ale to už máma nekomentuje, jen mi narve nohy do navléků a cpe mě do kočárku. Vůbec nechápu, proč je celá zpocená, když má na sobě jen tričko.
Na chodbě potkáme souseda. „Servus, prcku!“ usměje se na mě ještě víc než na mámu, na což jsem patřičně hrdá a venku už stepuje tetka.
„To zas bylo peklo jí oblíknout“, stěžuje si máma.
„To zas bylo slibů, jak půjdeme na boby“, stěžuju si já, ale malá Miška není v tom kočárku ani vidět, natož aby se se mnou bavila a bublina Emička, která se k nám vzápětí připojí, si se mnou taky nechce povídat.
„To zas bude cesta, poslouchat ty matky!“ povzdechnu si a snažím se v těch zpropadenejch rukavicích uchopit toho blba, co mi visí na madle. Ženský si postěžujou na manžílky, pochlubí se, co budou vařit, poklábosí o dětství a i když mám pocit, že už jim ty huby nutně musí upadnout, mají si co říct, i když se po procházce rozchází každá do svého paneláku. A pak že já jsem ukecaná, mámo! 
Venku jsem si trochu zdřímla, tak teď budu mámu prudit při vaření, těším se. Ty nevaříš? Jo vlastně říkala něco o svíčkový od prababičky. Jak já miluju ty dny, kdy máma nevaří, tudíž mi v kuchyni nešlape po rukou a následně mi nenadává, že se jí tam motám. Jdeme si kreslit, to je zábava! Poté, co jsem před pár dny ochutnala lihovku (a že fakt moc dobrá nebyla), mi naši koupili bílou mazací tabulku a fixku, kterou radši ochutnávat nebudu, a máma se mi směje, že se tvářím děsně důležitě, když čmárám. Nesmím zapomenout řádně pomalovat pultík, ať má máma co na práci, ale hlavně musím mít co nejčernější ruce, abych se pak večer mohla dlouho louhovat ve vaně, neb i přes veškerou máminu snahu to ubrouskem ani mýdlem a pod kohoutkem dolů nejde.
Z mého převelikého snažení mě vytrhne táta. Vrátil se z práce a máma mu hned musí prásknout, že jsem hrabala do odkapávače, že jsem na záchodě žrala papír a že jsem vyváděla při oblíkání. Já hudruju, že mi máma vyhrožovala vejpraskem, rvala mi hajzlpapír z huby a že mě zas malém přiškrtila na šňůrce od čepice, ale táta mě zvedá, směje se jak blbej a říká mi zlobice. Proč mně? Máma zlobí! Ach jo, asi budu muset zapracovat na tý výslovnosti, nebo si, táto, líp čisti uši. Mezitím, co táta obědvá, snaží se máma nacpat oběd i mně. A že je celkem vytrvalá.
„Koukej, tatínek pápá, tak se taky nažer… a nebo si trhni“, praští se lžičkou, já z toho mám pochopitelně děsnou prču, ale když vidím, že máma už sotva zadržuje slzy, umoudřím se a tu divnou rejži teda zdlábnu 
Nadchází čas pro trochu práce. Usedám ke skříňce a tahám pečlivě jeden papír za druhým. Když už je jich po zemi tak akorát, začnu je přerovnávat z hromádky na hromádku a naši se opět můžou potrhat smíchy, že se tvářím jako vědec. Tss, nevědí snad, že na zodpovědnou práci se člověk musí soustředit? Když ovšem svoje úřadování rozšířím i na tužky a ten skvělej kalendář se psem, kterej vypadá, jak kdyby mu od malička dennodenně na uši, na oční víčka a na tváře věšeli dvoukilový závaží, řekne máma, že prej stačilo a že to spolu uklidíme. Sebere mi papíry a skládá je zpátky do skříňky a div že se nerozplyne, když přiložím ruku k dílu a jeden taky zvednu a uklidím.
Co bych vyvedla teď? Ještě jsem dneska nekrámovala oblečení! Hrnu se ke svojí skříňce. Otevírání? Brnkačka! Konečně máma pochopila, že pro její nervy bude schůdnější vždycky večer uklidit roztahané hadry, než půl dne poslouchat mlácení dvířkama, a sundala šňůrku, která držela oba dva úchyty u sebe. Taky pochopila, že v tomto případě už pozbývá významu žehlení, které mezi námi stejně flákala.
„Heleďte madam, půjdeme se koupat, ať pak vidím Prostřeno!“ vyruší mě máma od přemýšlení, jestli se růžová botička hodí víc k modrý nebo oranžový fusekli. Posadí mě do sprcháče, namydlí mě, rychle umeje a už mi napouští vodu. Při pohledu na to, jak se cachtám, snažím se zneškodnit kachničku a jak se divím, že se dá voda přelít z kelímku do kelímku, nebo mně na hlavu, se ptá táty, kolik tak můžou stát testy otcovství. Že prej jí připadá, že mě má s vodníkem, protože začnu protestovat hned, jak vidím, že mě chce z vody vytáhnout. Jediný problém nastává, když si všimne, že mám ještě trochu špinavou pusu a chce mi ji umýt. Jak se snažím zdrhnout, tak se trochu víc zakloním a podložka nepodložka, kloužu a padám vzad, což se pochopitelně neobejde bez rány do hlavy o okraj sprcháče, ale po půlminutě fňukání už zase cákám vodu kolem sebe a máma konstatuje, že boule nebude.
Nějak mi vyhládlo, tak bez protestů slupnu kaši a ulehám s mámou na postel. Co se děje? Otevírám oči, vedle mě je i táta, napájí se s mámou Lemonem, žerou si křupky a já nic jo? To je úroveň! Asi hodinku a půl jsem si zdřímla, tak jsem plná energie a začínám si hrát, což pro mě nepochopitelně nazývá máma šikanováním rodičů. Toho nadělá, že jsem se jí opřela o břicho a probudila mrňouse.
Táta je cíťa, chudáčka jsem píchla do nosu. Radši než si nechat ničit brýle a trpět kopání do rozkroku se zvedne a jde umýt nádobí. Nebo že by proto, aby máma nehudrovala? 
Máma mě odlifruje do postýlky, ale hlasitým „táta, táta“ si ještě taťku zavolám, přece nepůjdu spát bez pusinky, že? Chytím ho kolem krku, culím se, už ho nedloubu do nosu. Pak si chytnu plínu, nacpu si kus do pusy a usínám. Nejsem já andílek? A máma mi furt vyhrožuje babyboxem, gulášem, přivázáním v lese, nebo prodejem v aukci. No chápete to? 
Přečtěte si také
Neustálá soutěž tchyně: Jak se nenechat rozhodit srovnáváním
- Anonymní
- 31.05.26
- 284
Každá návštěva tchyně je pro mě test trpělivosti. Mezi snídaní a obědem neustále připomíná úspěchy dcery své kamarádky, zatímco moje děti jsou podle ní pořád „méně schopné“. Jak přežít den plný...
Po pozitivním testu jsem se psychicky složila. První trimestr byl brutální
- Anonymní
- 31.05.26
- 263
Dvě čárky na testu. Ten moment jsem si představovala roky a čekala jsem příval štěstí, dojetí a možná i nějaký ten filmový okamžik. Jenže místo toho přišla panika. Seděla jsem na zemi v koupelně a...
Když tajemné místo rande překvapí: Baseballové pálky a tma
- Anonymní
- 31.05.26
- 145
Rande s partnerem na opuštěném místě mělo být vzrušující a tajemné. Jenže večer pod mostem se proměnil v okamžiky strachu, když se z tmy objevili dva muži s bejzbolovými pálkami. Jediná šance byla...
Chtěla jsem domácí porod. Nakonec šlo o život mně i miminku
- Anonymní
- 31.05.26
- 210
Když jsem oznámila rodině, že chci rodit doma, spustilo to menší válku. Máma si klepala na čelo, tchyně mě strašila historkami z devadesátek a kamarádka mi poslala asi deset článků o tom, proč je...
Děsí mě představa, že bych měla děti. Jenže bez nich jako žena nikoho nezajímám
- Anonymní
- 31.05.26
- 237
Potkala jsem několik mužů, se kterými jsem měla kratší i delší vztahy. U toho posledního to už vypadalo nadějně. Jenže jakmile přijde řeč na děti, většinou se všechno zadrhne.
Přítel ukázal moje nahé fotky svému bratrovi. Dodnes nechápe, co provedl
- Anonymní
- 30.05.26
- 2506
Můj přítel se někdy chová jako malé dítě. Někdo by možná řekl, že je hloupý nebo že to dělá schválně. Já si ale spíš myslím, že je jen naivní. Hrozně rád mě fotí nahou, což mi samo o sobě nepřipadá...
Deník ticha: Odejít znamená přežít
- Anonymní
- 30.05.26
- 1638
Sedím u okna a pozoruju, jak se za sklem pomalu snáší déšť. Kapky stékají v nepravidelných cestičkách, jedna se honí za druhou, až splynou. Připomíná mi to můj vlastní život posledních pěti let.
Finanční realita po porodu: Peníze mi po narození dcery vydržely jen 14 dní
- Anonymní
- 30.05.26
- 1154
Jsem máma samoživitelka a věděla jsem už v těhotenství, že na všechno budu sama. Když jsem si před porodem sedla nad papíry a kalkulačku, měla jsem pocit, že to mám celkem pod kontrolou. Mateřská,...
Myslela jsem, že horší než porod nic nebude. Pak přijela moje tchyně
- Anonymní
- 30.05.26
- 2307
„Tak mu dej ještě čajík, vždyť má určitě žízeň.“ „Proč ho pořád nosíš?“ „Ty dnešní matky všechno moc řeší.“ Nevím, co bylo horší. Jestli to, že jsem po porodu fungovala na dvě hodiny spánku denně,...
„Tobě babička všechno sežere,“ řekla prodavačka mé dceři. Okamžitě jsme odešly
- Anonymní
- 30.05.26
- 1477
Být matkou po čtyřicítce má své výhody. Člověk je klidnější, má něco odžito a na svět se dívá s nadhledem. Má to ale i svou stinnou stránku – okolí vás neustále škatulkuje. Moje čtyřletá dcera je...
Božské!!!! Lepší denicek jsem vážně snad ještě necetla!
palec nahoru 