Prodám miminko, zn. spěchá
- Rodičovství
- eVerča
- 03.01.12
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Rok výroby 2010, do provozu uvedeno 4/2011, první majitel, servisní knížka, palivo: žere to všechno, za příplatek přidám kočárek P&T Explorer 2011, hadrů jak na trojčata, postýlku, plíny a palivo na 2 měsíce. Foto na požádání. Cena dohodou. Důvod prodeje: neustálé tahání kabelu od notebooku, vrzání dveřma a celková hlučnost.
- 5
- 1
- 3
andílek s ďáblem v těle
- 4
Ano, i takové myšlenky se mi honí hlavou, když po třicáté šesté vytahuji hystericky řvoucí Domču z pod stolu, kde se zase praštila, a tu dřevěnou trnož, o kterou si i já nejmíň třikrát do týdne udělám modřinu, když si chci přehodit nohu přes nohu. „Proč tam lezeš?“ tážu se dítka, přestože odpověď dobře znám. Kabel od počítače, drobečky od snídaně a v neposlední řadě ty skvělé třásně ze stromečku, z kterých si Domča tak ráda dělá zubní nitě. Pokaždé, když ji takovou nit z huby vytahuju, v duchu (a nezřídkakdy i nahlas) proklínám Tři krále a zvyk, že se stromek likviduje právě v tento den 
Povedlo se, Domča už nefňuká a mlátí flaškou do hlavy „Tytyho“ (plyšový Tweety) a já usedám k ranní kávičce, jež už hodinu dlí bez povšimnutí na lince v kuchyni. Uééééé! Klid netrval dlouho. Domča se zkácela hlavou přímo na skříňku. Zvedám ji, směju se, že až bude nosit ze školy samý pětky, tak aspoň víme, čím to je a s hlasitým „Jéé hele, kostka“ ukazuju dítěti další zábavu. Vida, Domča buší fialovám kuželem do zeleného kvádru a já stíhám pověsit prádlo. Naštěstí už Domča nechytá hysteráky, o kterých jsem psala v jednom z mých předchozích deníčků.
Přichází čas jídla aneb chvíle, které se obávám víc než porodu. Usazuji Domču do židličky, uvazuji bryndák a začínám vyluzovat neartikulovatelné pazvuky, abych upoutala její pozornost a při troše štěstí vystihla okamžik, kdy otevře pusu, abych doň vpravila lžičku. Pakliže se lžičku do úst vpravit povede, nastává jedna ze tří možností: Buď je sousto okamžitě vyprsknuto a následuje smích či fňukání, nebo je v dětské papule drženo tak dlouho, dokud není dostatečně smíseno se slinami a nezačne samovolně vytékat ven a nebo je spolknuto, načež mám chuť vyskočit metr do výšky a zařvat hurá 
Netuším proč, Domča posledních pár dní děsně zlobí a jídlem, ale abych ji jen nepomlouvala, dneska zblafla bez protestu přesnídávku, jogurt i rýži a dokonce i dobrovolně pila čajík, tak snad už se to zase obrátí k lepšímu.
Po obědě oblékám Domču do překrásného kožíšku od tety Marušky a těším se na procházku. To byste nevěřili, jak mě dokáže vyčerpat pouhé usazování Domči do kočárku. Po chvíli přemlouvání a vysvětlování, že by přece jen bylo lepší, kdyby v kočárku seděla, se mi daří uvolnit sevření ručiček, jež se pevně drží kočárku a podrazit nožičky, aby si místo stání dřepla. Ve výtahu nandavám - již počtvrté - čepičku a už si to šineme k rybníku dát kachnám zbytek toustového chleba. Přežrané kachny však nejeví nejmenší zájem, tak jen zakleju cosi o zmlsanejch prevítech a vysypu chleba na mělčinu.
Po návratu domů mám pocit, že nám miminko někdo vyměnil, ale kdy sakra? Že by v krámě, když jsem omdlívala nad tím, že zase zdražili sejra? Domča v klidu sedí u bedny s hračkama a za hlasitého „be be be“ se hrabe v kostkách. Stíhám uvařit, oproti týdnům minulým, v klidu. Domča si dokonce vydrží půl hodiny hrát samotná v pokojíčku, kam se nenápadně odplíží. S ušima nastraženýma poslouchám, jestli tam nepáchá nějaké nepřístojnosti a když zvědavě nakouknu, vidím, jak Domča dloube prstem do plyšáka a ani neví, že nějaká máma existuje. Beru zpět, inzerát už není aktuální. Tohle hodný miminko nikomu nedám. „Domčo, udělej paci paci.“ žadoním. Dítko s úsměvem zaplácá rukama a maminka je naměkko.
Opravdu mám někdy pocit, že se mi denně doma vystřídají dvě až tři děti. Jedno bych přetrhla jak hada, druhé bych vystavovala a třetí? To třetí mě dostalo včera večer, když byl čas k spánku. Posadím Domču na přebalovák, že půjdeme do pyžámka a ona ztropí scénu. Křičí „tata tata“ a natahuje ruce k tátovi, který se zrovna chystal odnést odpadky. Asi dvacet minut se od něj nemůže odtrhnout, nechce se s mámou převlíkat a nejradši by byla, kdyby máma odešla z pokoje úplně. A máma se usmívá, že tyhle tátovy slzy dojetí viděla naposledy v porodnici, když se tohle naše zvíře narodilo 
Přečtěte si také
Kolegyně přebírá moje nápady a tváří se, že mi pomáhá. Zvažuju výpověď!
- Anonymní
- 21.09.26
- 682
Když k nám do práce nastoupila nová kolegyně, všichni ji okamžitě přijali. A vlastně se tomu ani nedivím. Je přesně ten typ člověka, který umí během pár dní zapadnout.
Chtěla jsem, aby moje dítě bylo ve škole nejlepší. Dnes už tolik netlačím
- Anonymní
- 21.09.26
- 250
Ani nevím, kde se to ve mě vzalo, ale od malička jsem chtěla, aby můj syn byl ve třídě mezi jedničkáři a navíc ten nejoblíbenější. Možná je to kvůli tomu, že je jedináček a já jsem matka...
„Ten kluk nemůže být můj,“ oznámil mi manžel a požaduje test otcovství
- Anonymní
- 21.09.26
- 579
O miminko jsme se s manželem snažili několik let. Když už jsme se chystali na kliniku, otěhotněla jsem. Byli jsme oba moc šťastní. A pak se Vojtíšek narodil, všichni říkali, že je celý já, po...
Syn nejí maso. Učitelka ho nutí ochutnat a říká mu, že nebude dost silný
- Anonymní
- 21.09.26
- 263
Doma maso nejíme a synovi jsme nikdy neříkali, že je kvůli tomu lepší než ostatní. Ve školce ale začal slýchat, že když nebude jíst maso, nebude silný, neporoste a ostatní kluci ho předběhnou....
„Martin se vrací domů.“ Tchyně nás chtěla i s dětmi do měsíce vystěhovat z bytu
- Anonymní
- 21.09.26
- 372
Když nám tchyně před lety nabídla podkrovní byt nad svým domem, měli jsme pocit, že jsme vyhráli. Měli jsme dvě malé děti, na vlastní bydlení jsme neměli dost peněz a nájem v okolí byl šíleně...
Manžel vydělává, já prosím o peníze. Na rodičovské jsem ztratila svobodu
- Anonymní
- 20.09.26
- 4248
Dokud jsme oba chodili do práce, měli jsme společný účet a o penězích rozhodovali spolu. Po narození dětí se ale pravidla nenápadně změnila. Manžel začal svou výplatu považovat za vlastní peníze a...
První třída mě naučila, že dítě nepotřebuje umět všechno ještě před školou
- Anonymní
- 20.09.26
- 1631
Moje dcera minulý rok začala chodit do školy. Musím říct, že větší nervy jsme měli my jako rodiče. Začalo to samozřejmě zápisem. Na ten jsme se opravdu učili jako kdysi my na střední školu. Už...
Manifest jednoty a vnitřní svobody
- Nápomocný
- 20.09.26
- 263
Filosoficko psychologický průvodce pro probuzení lidské bytosti v moderním labyrintu.
„Zařídíš to, viď?“ Všichni v rodině spoléhají na mě, ale kdo pomůže mně?
- Anonymní
- 20.09.26
- 1605
Jsou dny, kdy cítím, že je toho na mě prostě moc. Nevím, kde mi hlava stojí a všichni spoléhají na to, že já něco udělám. Zařídíme tohle, tamto, nakoupím, vyzvednu, uvařím. A když na něco zapomenu,...
Ex synovi kupuje oblečení za desetitisíce a ten mi pak vyčítá, že jsem chudá
- Anonymní
- 20.09.26
- 651
Když byl Kuba malý, snažila jsem se, aby pochopil hodnotu peněz. Dokud jsme byli s jeho otcem spolu, dalo by se říct, že jsme v tom byli za jedno. Jeho otec vždycky vydělával slušné peníze, ale...
Mimochodem krutá zima prej začne až za měsíc, tak že bych nasáčkovala mojí škodici do přibližovadla a dorazila směr „další inspirace k deníčkům“? 
,občas mám taky pocit že Terezka 
a malá je krásná katá princezna, ale Ti čeríci jí koukají z očí, jen co je pravda 
jooo krasna teorie, ale takhle to nefunguje 
Takže gratuluji k odvaze a přeji dalšího takového anděloďáblíka, které ho si všichni budou chtít koupit. I když maminka umí napsat inzerát tak, že je asi jedno, co chce prodat. 
