Ríša už je mobilní

Když byla Domča ležící spící miminko, tolik jsem si přála, aby už se plazila, lezla, chodila. Postupem času jsem jaksi vystřízlivěla a s Ríšou to bylo od narození jiné. Byla jsem ráda, že se ještě neplazí, neleze, nechodí, byla jsem ráda, že leží, usmívá se a brečí, jen když chce přidat mlíčko. Užívala jsem si „hodné“ miminko. A věděla jsem proč. Dneska je našemu „hodnému“ miminku osm a půl měsíce a není dne, kdy by s o jedenáct měsíců starší ségrou něco nevyvedli.

To jsem takhle nedávno přemýšlela, co dobrého uvařit, abych si vykoupila oběd s kamarádkou a to, jak jsem odbyla chlapa polívkou z pytlíku. A los padl na svíčkovou. Tu miluje snad každý, mého chlapa nevyjímaje. Jakožto naprostý barbar, dělám svíčkovou v papiňáku. Papiňák syčí, Domča se povaluje po posteli, Ríša se plácá pod stolem a já se těším na dnešní oběd. Maso hotovo, Domča se povaluje po posteli, Ríša se plácá pod stolem a já se čím dál víc těším na dnešní oběd. Hmm, dneska se mi extra povedla, říkám si, když dochucuju omáčku. Domča se povaluje po posteli, Ríša se plácá pod stolem, já se pořád ještě těším.

Ještě trochu pomixovat a bude to. A bylo to, ani nevím jak, Ríša je najednou pode mnou, bere do ruky šňůru od mixéru, vyráží mi ho z ruky, ten se odporoučí k zemi (měl ho, prevíta, aspoň bacit po hlavě) a ještě stíhá rozstříknout omáčku po okruhu dvou metrů. Domča se povaluje po posteli, Ríša se mi plácá pod nohama a já se, nadávajíc, těším na dnešní polívku z pytlíku. Milá svíčková je všude po zemi (milostpán se v ní hned, než stačím jakkoli zareagovat, začíná ňachňat), svíčková je na zdi (v kombinaci se světle zelenou tvoří opravdu nevídané umělecké dílo), svíčková je na mikrovlnce, za mikrovlnkou, pod mikrovlnkou, posléze jsem zjistila, a nedokážu si to vysvětlit, i v mikrovlnce. Zkrátka všude, jen ne v hrnci. Inu miláčku, ode dneška ti jídlo jen mačkám vidličkou, neb mixér nepřežil.

V návaznosti na tento kuchyňský zážitek, však jiného dne: Pojď Domí, dostaneš polévku (tentokrát samozřejmě domácí, ne pytlíkovou), říkám dcerušce, která se hladově dobývá do skříně se slovy „todlééé, papat“. Usadím ji do židličky a to je impuls pro Ríšu. Rychlostí nadzvukovou přileze a začne se na mě sápat se zručností zkušeného horolezce, až si ho posadím vedle sebe. Jak chceš, dej si, ale jsou v tom kusy zeleniny, cpu nenažranému synovi první sousto. Mňam, mňam, přežvykuje. Ano, děťátka většinou potěší hrdé maminky prvním slůvkem „mama“, nebo domýšlivé tatínky svým „tatatatata“. Oboje náš Ríša říká, avšak dozajista neví, co to znamená. Slovo „mňam“ ale neomylně používá jen v souvislosti s jídlem. Tak se s Domčou začnou předhánět, kdo rychleji sousto sní, kdo víckrát za sebou řekne ono inkriminované slůvko, kdo víc praští do stolu a ve finále, kdo bude špinavější.

Tímto jsem zjistila, že snášenlivost kusů v jídle není přímo úměrná počtu zubů strávníka. Domča měla v osmi měsících osm zubů a kousky se dávila do roka. Richard má zuby tři a rychle pochopil, k čemu slouží.

Další kapitolou je dětský pokojíček. No vida, pochvalovala jsem si, když chlap konečně přestěhoval skříně z chodby do pokojíku, konečně budu mít všechny ty jejich hadry poruce a tatínek přestane tápat, který že regál je Ríši a proč sakra tyhle punčochy Domče nemůže narvat přes zadek. No počkej, až se to naučí otvírat, bordel v tom bude zas, zkazil mi radost svojí nemístnou poznámkou. O pár týdnů později, když se Ríša stal mobilním, jsem zjistila, že zas tak nemístná nebyla. Můj mazánek přece nebude takový zlobidlo, jako Domča, aby krámoval skříňky. Chyba lávky.

Věšíc prádlo, po očku jsem sledovala, jak probíhá jejich týmová spolupráce. Domča ho v podstatě navede. Otevře šoupací dvířka.
„Hele, todlé! Kaťata.“ Vytáhne tepláky a snaží se je Ríšovi nacpat na hlavu. Vezme čepici a natáhne si ji přes oči.
„Baf!“ Řehtají se oba. A Ríša pochopí, že s těmi úhledně poskládanými hadry není zdaleka taková bžunda jako s vytahanýma a začne vše ve velkém vyhazovat ven. Ve finále strčí Domča hlavu do prázdného fochu a Ríša, ve snaze udělat všechno podle ní, do skříňky vleze celý.
„Ade! Ade! (Richarde) Ne, ne, ne.“ Chytne mě Domík za nohu a žaluje. „Tam!“

A ještě bych vám chtěla říct, jak probíhají procházky. Po hluboké úvaze, kam všude potřebuji, či nepotřebuji ve městě dojít, se tedy rozhoduji, že dnes vezmeme golfáč. Máme totiž povozy dva. Sporťák, vzadu opatřený skejtíkem pro Domču a taky golfáč pro dvojčata, který je fajn, že se tam případně oba vyspí, ale zas je moc široký, takže výtah nebo místní Penny market nepřichází v úvahu.

Obleču zvěř. To se zas všichni budou ptát, jestli jsou to dvojčata, že mají stejnou kombinézku. Sebe až naposled, protože se u oblékání dvou neposedů spolehlivě zapotím jen ve spodním prádle. Otvírám dveře na chodbu a nacvičenou baletní pózou zároveň věším tašku na kočár a zároveň nohou bráním natěšenému Ríšovi v úniku na chodbu. Dobrý, Domča už mu visí na krku a tahá ho zpátky přes práh domů.

Poutám mladší zvíře do kočáru. Zamykám a jdu se starším zvířetem dolů. Tam se začne Domča „vybavovat“ s pošťačkou, posléze zakopává o železnou rohož a kácí se k zemi, což je pochopitelně provázeno uširvoucím řevem. To už ale se svými sto padesáti centimetry nesu neforemných 7 kg kočár + 9 kg dítě + 2 kg taška krámů po schodech dolů a nadávám Domče do střívek neopatrných a procedím, že zas celý panelák ví, že jdeme ven. Venku usazuji i Domču, která se nechala přemluvit, že k tomu bagru, který pracuje na novém chodníku, radši dojedeme v kočáře. Potom hlásí „bagu“ na všechno pohyblivé, co je větší než osobák, každá multikára je „táta“ (zkrátka VW Transporter je podobný) a já si pomalu začínám myslet, že Domča opravdu měla být kluk, když nám to v těhotenství tolikrát slibovali. A vše završí v krámě Ríša, když se natahuje po hadrové panence.

Člověk se s dětmi nenudí, se „skorodvojčaty“ tuplem ne, ale přesto ty naše raubíře nadevše miluji a za ten mixér, za to, že jsem vždy totálně zmáčená při večerním koupání (krátká videoochutnávka), za vyházené oblečení i za vztekání při návratu z procházky se přestávám zlobit, když Domča obejme Ríšu, dá mu pusu a řekne „lá-la“ (láska)