Jak přežít
- Prázdná náruč
- xCharlie
- 30.04.12 načítám...
Musím se vypovídat, někomu to říci. Omlouvám se, že píši jeden ze smutných deníčků, který možná nikdo nebude číst a asi ani nikomu nezlepší náladu, ale prostě musím.
Začnu od začátku, v září v roce 2008 jsme se s mým, tehdy ještě, přítelem rozhodli, že je čas založit rodinu, vzít se, pořídit si děti a prostě být šťastní. Vysadila jsem antikoncepci a nechali jsme všechno náhodě. Byl to zázrak, ale podařilo se do roku, v září 2009 jsem opravdu byla těhotná, bylo to něco krásného, nejkrásnější pocit na světě, byla jsem šťastná a spokojená, svatba byla naplánovaná za 3 měsíce, takže všechno bylo prostě fajn.
ALE, jak to tak u nás bývá, nic není jen tak a všechno má zádrhel, takže jsem v 6. tt začala špinit, doktor mě nechal doma na PN a nasadil Utrogestan, byl to náš boj, jen můj a toho malého, vstávala jsem z lůžka jen na jídlo a na záchod, všechno bylo k ničemu, krvácela jsem stále víc a víc a náš andílek svůj boj o život v 7. tt prohrál. Bolelo to, hrozně moc to bolelo, nikdy jsem nic takového nezažila, jako by odešla část mě, jako by nic nemělo pokračovat. Ubíhaly dny, týdny, měsíce, čekala mě svatba, ale jak se radovat, když srdce stále pláče.
Svatba byla krásná, upnula jsem se taky na její přípravu, zaměstnala se a všechno dovedla k dokonalosti, brala jsem si toho nejlepšího chlapa na světě, žádný jiný není stejný, zaslouží si modré z nebe a celý okolní svět k tomu, je to můj anděl strážný.
Uběhly další týdny a my se mohli pokusit znovu o miminko, chtěla jsem, tak moc jsem chtěla být zase těhotná. ALE, jak jsem už psala, u nás není nic jen tak, takže se nedařilo a nedařilo, uběhl měsíc, dva, tři, půl roku, potom rok, a po dvou letech stále nic, byla jsem zoufalá, to jsme už rok chodili do CARu. Byli tam skvělí, dělali, co mohli, starali se o nás, měla jsem pocit, že mi nohy ke koze asi přirostou, jak jsem na ní byla často, ale nic nebylo moc platné.
Rozhodli jsme se tedy, že vyzkoušíme IVF, v té době jsem se obrátila na doporučení své kamarádky na paní, která se zabývá dispoziční prognostikou, říkám, že je to „čarodějnice“, mává kolem mě virgulkou a dělá ty podobně neuvěřitelné věci, přiznám se, že jsem tomu nikdy moc nevěřila, ale v bezvýchodné situaci se prostě musí vyzkoušet všechno, tak jsem zkusila i toto. To byl srpen 2011, od IVF mě nijak výrazně neodrazovala, ale doporučila mi počkat, říkala, že vidí přirozené těhotenství asi v lednu, únoru. Přiznávám, že mě tak trochu uklidnila, tvrdila, že to tam vidí, tak jsem tomu věřila.
IVF se opravdu nepovedlo, všechno šlo dobře, hormony jsem snášela v pohodě, vajíčka rostla, sliznice taky přesně tak, jak to mělo být, odebralo se 9 vajíček, jen 7 z nich bylo zralých na oplození a jen 2 přežila, zavedli jsme obě, ale ani jedno se nechytilo. Byla jsem z toho zase špatná, ptala jsem se, proč se to zrovna nám nepovedlo, nechápala jsem, kde se stala chyba.
Začala jsem častěji jezdit za „čarodějnicí“, a ta pořád trvala na svém, pořád to viděla na leden, únor. Čas zase utíkal, byly Vánoce, Silvestr, a pak přišel únor, bylo to všechno divné, moje tělo jakoby něco vědělo, změnila jsem kolem sebe spoustu věcí, konečně jsem si založila novou mailovku, přestavěla pokoj, vyrazila na hory, prostě žila jako by to mělo být naposledy, kdy vidím slunce, naposledy, kdy dýchám. Těhotenské testy jsem neměla doma už minimálně půl roku, ale teď jsem si je koupila, a to hned 4 balení po dvou, takže jsem mohla testovat do zblbnutí, jako bych tam tu čárku mohla vynutit. Menstruaci jsem čekala 4. 2., ráno mi ale bylo nějak zle, tak jsem vstala dříve a jeden test si udělala, nečekala jsem žádný výsledek, vlastně jsem si říkala, že to dělám zbytečně a že to jsou vyhozené peníze.
Chodila jsem po bytě, dělala si snídani a na test zapomněla, pak jako blesk z nebe jsem si na něj vzpomněla a šla se kouknout, byla jsem připravená na nejhorší a na bílý proužek ničeho. Tentokrát to ale bylo jinak, ta druhá čárka tam byla, opravdu tam byla, ale já tomu nemohla uvěřit, běžela jsem vzbudit manžela a plakala u toho štěstím, celá jsem se klepala. Chudák manžel, mávám mu před nosem počuraným papírkem, sotva ho vytrhnu ze sladkého spánku a volám: „vidíš to?“ A on na mě: „co?“ „No čárku.“ A kterou?“ A já na to: „ no obě“. Pak mu teprve došlo, co se mu snažím říct. ANO, byla jsem těhotná, bylo to neuvěřitelné (mám obrovskou výhodu oproti jiným nešťastným čekatelkám, vím, že můžu otěhotnět, ale nevím, co bude dál).
Bylo to nejkrásnější, zpočátku jsem se hrozně moc bála, aby bylo všechno v pořádku, ale nic nenaznačovalo problém, tak jsem si pomalu začala těhotenství užívat, tentokrát jsem byla doma už od začátku, doktor si mě chtěl pohlídat. Nastavila jsem si klidnější režim, hrozně jsem zpomalila, prostě všechno v pohodě a v klídku, bylo to bezva. Všechno probíhalo dobře, malé rostlo, chvíli vypadalo jako fazolka, pak jako krevetka a podle toho jsme ho i s manželem častovali různými jmény a přezdívkami, byl to prostě náš malý zázrak, naše láska.
Byla i horší období, kdy to byla malá příšerka, protože ty nevolnosti se opravdu nedaly vydržet, nemohla jsem nic sníst, všechno letělo ven rychlostí blesku, takže jsem malé občas prosila, aby mě nechalo sníst alespoň jedno sousto. Když jsme překonali 12. tt, myslela jsem si, že je všechno nejhorší za námi, i ty nevolnosti už se zlepšovaly. Měla jsem rostoucí bříško, v bříšku nejkrásnější poklad na světě a vlastně všechno, co bych si mohla přát, ale jak to už bývá, u nás je to jako na houpačce. Objednala jsem se na prvotrimestrální screening, ale miminko bylo na vyšetření moc malé, podle doktora bylo na týdny těhotenství dobře, ale sestřička nás objednala brzy, tak jsme museli ještě týden počkat, teď jsem za ten týden ráda, chvíli jsem mohla být ještě šťastná.
Když jsme za týden přišli, pan doktor nám hned řekl, že výsledky z krve nejsou úplně v pořádku, ale že se screening dělá jako komplex více věcí najednou a že se musí zohlednit všechny. Šli jsme tedy na ultrazvuk, to bylo poprvé, kdy manžel drobečka viděl, ten den ho viděl ještě jednou, ale naposledy. Z výsledků vyšetření nám vyšlo riziko na Downův syndrom 1:2, to číslo mi vyrazilo dech, nikdy jsem o tak vysoké pravděpodobnosti neslyšela, doktor hned volal na genetiku, byl čtvrtek před velikonočním pondělím a my končili 13. tt, bylo tedy třeba vyšetření urychlit, abychom nemuseli na výsledky CVS čekat až do úterka. CVS je odběr choriových klků, zjistí se z něj DNA plodu a všechny genetické odchylky. Doktoři na genetice byli rychlí a CVS jsme podstoupili ještě ve čtvrtek s tím, že výsledky nám zavolají v pátek, ale myslím, že všem jim to bylo naprosto jasné, všichni věděli, že to nemůže dopadnout dobře. Miminko mělo všechny příznaky Downa a hlavně nemocné srdíčko, nikdo si nebyl jistý, jestli by se dožilo porodu.
V pátek v poledne se rozezvonil telefon a ozvala se nejhorší zpráva v mém životě: „Vaše dítě je nemocné, má Downův syndrom“. Ztratila jsem řeč, nebyla jsem schopná dýchat, nemohla jsem se pohnout, myslím, že jsem na okamžik umřela, něco ve mně určitě, obrovský kus mě odešel, naše dítě znovu ani nedostane šanci se nadechnout, nevěřila jsem, že se to děje právě nám a myslím, že tomu pořád ještě nevěřím.
Jsem zase prázdná, tak prázdná jako nikdy, bojím se, že mi praskne srdce a já se roztříštím, nevím, co mě drží pohromadě, snad je to láska k mému manželovi, snad je to on, který mě tady drží. Celou dobu byl u mě, do nemocnice jsme jeli ještě v pátek odpoledne, miminko bylo velké na běžný potrat, takže jsem dostala tabletky na vyvolání porodu a v nemožných bolestech, zatímco jsem se neotevírala, jsem zůstala až do soboty do 15 hodin, kdy už jsem naštěstí byla otevřená, ale miminko se nechtělo pustit. Vždyť taky bojovalo o život. Nakonec mi dali narkózu a víc nevím a asi ani nechci vědět.
Tohle je ta věta, kterou stále slyším: „bojovalo o život“, a já, jen já jsem rozhodla o tom, že to byl marný boj. Nikdy si neodpustím, že jsem mu nedala šanci, možná mají všichni pravdu a ono by se porodu možná ani nedožilo, ale vždycky, už vždycky budu vědět, že jsem ho zabila, nikdy si to neodpustím.
Manžel byl skvělý, trpěl se mnou, v nemocnici se mnou byl celý víkend ve dne v noci, ani se ode mě nehnul, potřebovala jsem ho a on tu byl, to je ten důvod, proč tady jsem ještě i já, budu vždycky s ním, ať se bude dít cokoliv, budu tu pro něho, protože tohle mu nikdy za celý život nesplatím. Děkuji Ti, lásko.
Ještě jedno velké díky bych tu měla, a to pro naše dvě krásné nenarozené děti, pro naše andílky. Děkuji, že jste tu s námi byli, sice krátce, ale byli, poctili jste nás svou přítomností a za to Vám oběma budu navždy vděčná.“
Omlouvám se ještě jednou za tak depresivní deníček a moc doufám, že těch, co mě odsoudí, bude málo, ale myslím, že je to součást mého hojení, prostě to musím říci, musím o tom mluvit a vypsat se.
Přečtěte si také
Po letech jsem potkala kamarádku z dětství a nevěřila jsem vlastním očím
- Anonymní
- 04.05.26
- 3597
Myslela jsem, že se mi to zdá. Seděla jsem v kavárně, čekala na klienta a v tom jsem zahlédla Alenu. Nejdřív mě napadlo, že je jí jen podobná. Moje dávná kamarádka z dětství. Taková krásná holka to...
Čeká mě svatba v kostele: Kněz mě učí poslušnosti a chce znát detaily z ložnice
- Anonymní
- 04.05.26
- 1394
Láska hory přenáší, říká se. Ale co když ty hory mají podobu barokní fary, vrzajících židlí a muže v kolárku, který mi s ledovým klidem vysvětluje, že moje role v nadcházejícím manželství je v...
V kině se dvěma holkami najednou: Tahle šílená výmluva mi zachránila krk!
- Anonymní
- 04.05.26
- 755
Říká se, že chlap zvládne dělat jen jednu věc pořádně. No, já si myslel, že zvládnu dvě holky najednou. Nebudu si tu hrát na svatého – prostě jsem si užíval. Jana byla taková ta jistota, vztah, co...
Děti tři hodiny vyhlíželi babičku, zatímco tchyně hlídala „oblíbenější“ vnučku
- Anonymní
- 03.05.26
- 3572
Tuhle situaci zná asi každá máma. Telefonát od tchyně: „Odpoledne se stavíme!“ A v tu ránu se kolotoč rozjíždí. I když jsem si slibovala, že to nebudu hrotit, stejně mi to nedá. Rychle vyluxovat...
„Volníčko, co?“ Sousedka mě obvinila, že se flákám, zatímco můj chlap dře
- Anonymní
- 03.05.26
- 2523
Můj ranní rituál je pro mě svatý. Manžel učí, takže v 7 ráno naloží děti do auta, hodí je do školky a pokračuje do školy. Já pracuji na home office, a než v osm usednu k monitoru, využívám tu...
Syn se cítí jako dívka a zvažuje operaci. Já se s tím vůbec nedokážu srovnat
- Anonymní
- 03.05.26
- 1249
Nevím, jak mám tohle jako matka vůbec přijmout. Říkala jsem si, že kdyby mi syn řekl, že je na kluky, asi bych to zvládla. Ale když mi sdělil, že uvažuje o operaci a chce být ženou, je mi z toho...
Moji rodiče nenávidí mého přítele. Když jsme je pozvali na oběd, nepřišli
- Anonymní
- 02.05.26
- 7647
Jako jedináček jsem měla s rodiči vždy hezký vztah. Jenže až v dospělosti jsem pochopila, že se mě vždy snažili předělat k obrazu svému. Měli se mnou velké plány. Studovat medicínu, stát se skvělou...
Manželka chce děti učit doma, což se mi nelíbilo. Tento argument mě přesvědčil
- Anonymní
- 02.05.26
- 4692
Máme šestiletá dvojčata, holky, které mají v září nastoupit do školy. Jenže manželka je od začátku proti. Už do školky chodily spíše sporadicky. Žena je přesvědčená, že jim škola mnoho nedá. Já...
Když lékaři oznámili diagnózu našeho syna, manžel to nezvládl a odešel
- Anonymní
- 02.05.26
- 3241
S Tondou jsme spolu žili deset let, z toho čtyři roky jako manželé. Myslela jsem si, že spolu zůstaneme navždy. Když se nám narodil Tobík, byli jsme šťastní. Zdálo se, že svět nemůže být růžovější....
Máma se o svém zdraví radí s umělou inteligencí. Tahle „rádkyně“ ji málem zabila
- Anonymní
- 01.05.26
- 1965
Jsem strašně naštvaná, ne ani tak na mamku, ale na to, kam jsme to jako společnost dopracovali. Máma tedy nikdy doktory v lásce neměla. Vždycky říkala, že člověk přijde do čekárny s rýmou a odejde...
Vím dobře, jak to bolí, přijít o miminko. I já se z toho potřebovala vypsat, mluvit s někým, moc mi to pomohlo. A jak psala Gabrielle, klidně si poplakej. A i když je to otřepaná fráze, čas to trochu spraví. Ne všechno, ale nejhorší rána se zahojí 
/mám také deníčky- moje cesta k miminku /
