JAK SE SKIPÍSEK VYKLUBAL
- Porod
- claudia02
- 31.01.06
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Milé emimiňačky, S velkou radostí i já „konečně přidávám do zdejšího archivu porodů popis toho svého, ač myslím, že nebyl v ničem až tak vyjímečný, třeba někteří dočtou až do konce :)). Takže jak se náš Skipísek vylodil:
Celé těhotenství jsem měla naprosto bez problémů, pominu-li malou komplikaci s nízko uloženou placentou, zasahující do dolního děložního segmentu, ale i ta se vytáhla a hrozba císaře se zmenšila. Termíny porodu jsem měla od 15.1 do 21.1., který jsem tipovala nejspíše, protože jsem si myslela že vím, kdy byl Skipísek počat. 
Okolo Vánoc jsem už začala trochu otékat a i když já jsem si stále připadala fit a pohyblivá, celé moje okolí, návštěvy a známí ( a o Vánocích se vidíte fakt se všema) mě vítali buď zpola zděšeným výkřikem „ Šmankote, to je ale BŘICHO" nebo ještě lépe ( protože pohlaví bylo překvápko i pro nás) výkřikem: „ Teda to bude kráááásná holčička", což v překladu vzhledem k mé osobě nepochybně znamenalo „ ježišimarijá, ty si ale tlustá, voteklá jak ředkev, vošklivá jak noc a ty tři brady jsou děs". Aspoň tak si to jako těhule zaručeně vykládáte, když víte,že holčičky ubírají na kráse :--))
Jak se blížil TP a zintenzivňovaly kontroly u Dr., slyšela jsem stále to samé: „ k porodu se nic nemá, porodní cesty „krásně" uzavřené, hrdlo drží, dlouhé jak týden před výplatou, čípek se nijak nezkracuje, hlavička nenaléhá „ … „ a vůbec, nepřenášelo se u vás v rodině?" . No, přenášelo (mě mamka o 14 dní), takže jsem se děsila i únorového data.
Z vyháněcích metod jsem zkoušela jen pomalu a nenápadně, nechávala jsem si ty „nejzaručenější" na horší časy až bude po termínu. Jediné, co jsem vyčetla na otoky bylo, že paradoxně jim nepomáhá jen ležet nohama hore, ale naopak podpořit krevní oběh nějakým pohybem, takže jsem přidala na kondičním šlapání na rotopedu, teda Orbitracku a místo 5km obden jezdila 8km denně ( patrně naprosto nepublikovatelný obrázek, ale byla jsem sama doma 
).
Den přede dnem D se ještě nedělo vůbec nic, lítala jsem po městě až do 7 do večera, pak jsme asi do 10 měli návštěvu a pak se mi ale vůbec nechtělo spát, takže do půl jedný v noci jsem si četla stažené rozumy z emimina, knížku a tak ( chyba chyba, chyba, čekaly mě další 4 noci beze spánku). V půl 1 jsem se dokopala do postele, ale už v jednu jsem se probudila s pocitem, že něco je nějak divně a jelikož jsem nevěděla co, rozhodla jsem se pro osvědčený výlet na dabljůsí. Sotva jsem se ovšem zvedla- LUP a praskla mi voda!!! Dobelhala jsem na záchod, za mnou potůček a na záchodě jsem si pořád jen říkala: „ týýý jo, tak je to tady, já se picnu, to snad neni možný„. Jakmile jsem stála, voda netekla, protože logicky jí zašpuntovala hlavička, takže k dalším loužičkám nedocházelo, tak jsem si vytřela co jsem kde nalila :--))) , zavřela ložnici aby se muž nebudil a nezačal panikařit :--)))) a sešla se pozorovat dolů do obýváku. Jenže nic moc se nedělo, voda další žádná, stahy nikde, asi 1× za 20min mě zabolelo břicho, ale to nemohlo být ono. Myšlenku jet hned po odtoku do porodnice jak „se to má“ jsem zavrhla, protože představa, že tam budu 20h čekat na první kontrakci mě děsila a tak jsem se stala nezodpovědnou rodičkou, která zůstala doma.
Jediné, co se dělo bylo, že jsem se potila, klepala jak ratlík a chodila se stále ujišťovat na WC zda něco dalšího neodchází ven :--DDD (nevim co všechno jsem teda čekala). Odcházela mi pomalu hlenová zátka, jinak jsem se cítila přesně jako všechny noci na VŠ před státnicema a velkýma zkouškama, ale teď jsem se nebála, ale nervozita byla úplně stejná. Že nepůjdu spát a neusnu bylo jasný, tak jsem ve 2 v noci začala odstrojovat vánoční stromeček ať pak není doma do března, když byl odstrojený, začala jsem milostivě pakovat tašku do porodnice (ale v duchu jsem si říkala že si jí balim jen pro jistotu KDYBY UZ TO BYLO ONO - fakt nevim, čím jsem myslela) a když byla sbalená i taška, začala jsem psát manželovi po celém domě lístečky co vše je potřeba udělat, kde vyzvednout a zařídit, kde má jaké jídlo a tak KDYBYCH NÁÁÁHODOU skončila v porodnici 
. Stahy byly stále nepravidelné, krom toho, že jsem si z nervů došla asi 4× na záchod se stále nic podstatného nedělo a tak jsem po čtvrté ráno začala žehlit manželovi košile aby měl kdyžtak zásoby. To už stahy sílily, ale výborně mi pomáhalo opřít se vždy o žehlící prkno a vydýchat to. Úderem šesté jak začalo Dobré ráno s ČT jsem díky okénku s časem na obrazovce začala pro jistotu i zapisovat a zjistila, že jsou pravidelné, nejprve po 8, pak po 6min.
Na interval po třech min přešly bez varování rovnou z těch šesti !! To už bylo jasný (i mě, he he) , že pojedeme, ale čekala jsem až se manžel vzbudí. (mobil jsem nechala v ložnici a nemohla ani konzultovat s kamarádkama zkušenýma rodičkama co mi radí) .Ten vstal ve čtvrt na osm a při pohledu na mě, na rozvěšené košile po obýváku, cestovní brašnu na gauči a holý stromeček se jen zeptal zda se děje něco o čem neví :--)). Tak jsem mu řekla, že V POKLIDU ( zdůrazněno) vyjedeme. V poklidu v mé představě znamenalo, že teď se ještě vysprchuju, oholím, umyju si hlavu, nasnídám se, namaluju ( musim se Skipískovi líbit, ne??) a pak hurá směr porodnice. Manžel si to ale přebral po svém, na chvilinku zmizel a zjevil se za 8min v bundě a kulichu se sbalenou svojí taškou, umytej a oznamoval mi, že auto je nastartovaný :--))) No chlap, no … Dalo mi práci ubrzdit ho aspoň na to holení, zbylé z naplánovaných činností jsem moc nestihla.
Okolo půl 9 jsme vyjeli do porodnice, kde mě hned před devátou napli na monitor, ale byli strašně v pohodě, mě se zdálo že se tváří nedůvěřivě, protože jsem jim přišla nějak moc fit :--))). Papírování na příjmu je opravdu opruz a zbytečný, 99% těch údajů jsem měla v dokladech, těhu průkazce nebo jinde a to jsem jim vše dala. Ještě že v naší porodnici mohl být manžel naprosto u všeho, takže seděl vedle mě u monitoru a doplňoval když jsem přestávala mluvit :--)) a hýkala. Dotaz který mě složil byl při rodinné anamnéze -žádnou z chorob o které se zajímaly neměl můj otec, takže se mě z ničeho nic zeptali" A co váš otec - ŽIJE???„. … no nic.
Manžel brzy pochopil princip monitoru a s uspokojením konstatoval, že v době, kdy čísla kontrakcí lítala nahoru se zrovna opravdu kroutim, takže nesimuluju :--)). Následně se pak bavil tím, že jakmile cifra kontrakcí překročila desítku oznamoval mi, že „už to na mě jde“ , za což jsem mu byla opravdu vděčná, jinak bych to nepoznala :--)))))))) a jakmile to šlo přes dvacítku fandil „vydrž, jde do tuhýho".
K pobavení celé sesterny došlo v okamžiku, kdy přišlo na papír se jmény, dosud prázdný. To se sestřičkám moc nelíbilo, tak ho dali manželovi ať tam něco napíšem, Manžel s pohledem na křivku kontrakcí namířil ke mě a vidouc, že to jde akorát od desíti nahoru udeřil:" Tak CO: Rudolf nebo Cyprián???" Celá sesterna strnula :--))) a jedna ze sestřiček se ho odvážila malinko pokárat , že teda je trochu hustej :--)) a jde na mě v největší kontrakci. To, že máme Matyáška, mnou vysněné jméno pro chlapečka je nakonec ale manželova zásluha a jsem mu moc a moc vděčná že to tam napsal, že to dneska vyslovuje s hrdostí a láskou, protože já v tu chvíli souhlasila naprosto se vším, jen kdyby mě už odpojili z polohy ležmo a z těch pásů. Navíc jsem byla přesvědčená o holčičce, takže jediné nad čím jsem trochu smlouvala bylo pak to holčičí. Stejně jsem se až na sále ptala co tam teda doopravdy máme za jména.
Po monitoru mě přišla vyšetřit službumající doktorka, taková statná ženština, ale strašně milá ( nevim proč, ale v mých představách mě vždycky rodil chlap) a její verdikt byl: „Krásnýýý to TAM máme, udělala jste doma veliký kus práce". Málem jsem začala propadat euforii, když mě dorazila větou …" takže když to dobře půjde, tak DNESKA porodíme". „Cožeeee????" chtělo se mi křičet. „Jak jako DNESKA?" … Jak jako „když to půjde" ?????. Vždyť mi rupla voda už v jednu v noci, stahy mám po dvou a půl min, je ráno, tak KDY JINDY když né dneska ?????
Bohužel, na kolik jsem otevřená mi neřekla , na „přípravu" a klistýr mě neodeslala s tím, že je ještě brzo (to mě taky dorazilo) a odešla a já si začala představovat zbytek dne v tomto stavu a někdy k půlnoci mooožná vysvobození. Pak jsem ještě dostala nezbytné pokárání zda nevím, že po odtoku vody se má jet HNED a proč jsem byla tak dlouho doma. Po krátké úvaze zda jim mám sdělit „ protože manžel neměl dost košil" jsem ze sebe po 4 letech na emiminu a absolvování kurzu udělala radši úplnou hlupku a řekla jsem že „ v kurzu nám říkali, že se má jet né po prasknutí, ale až po odtoku a mě ještě všechna neodtekla, protože stále ještě odtéká, takže jedu včas" . :--)))) No, nezbaštili mi to, ale zpětně díky za každou hodinu a minutu doma, bylo to v pohodě a měla jsem se tam čím zaměstnat a nemyslela jen na kontrakce jako pak v porodnici. Šli jsme se ubytovat na nadstandard a nabídli nám trávit první dobu porodní ve vaně, tak jsme se odebrali do místnosti s vanou, masážní sprchou a všemi pomůckami, kde nás nikdo nerušil a kde chtěl můj drahý manžel „rozbalit" všechny dovednosti z kurzu. Nutno podotknout, že z úlevových metod si pamatoval všechny, ale na mě fakt neplatilo nic :--)) Bolesti jsem měla rovnou do břicha, ne křížové, takže mi nebyla dvakrát příjemná ani vana, ani sprcha, natož pak masáže zad. Do napuštěné vany jsem po přemlouvání teda vlezla, ale to, že jsem v ní setrvala bylo spíš dílem mé neschopnosti vynořit se v kontrakcích s tělem velryby zpět na souš :--)) než důkazem toho, že mi to ulevuje od bolesti. A taky se mi začínalo chtít dost spát (jo, to žehlení…). Mezi kontrakcema jsem se snažila přijít na způsob, jak se aspoň na čtvrt hodiny zbavit manžela … já vím, zní to asi děsně, ale u nás byla jeho účast u porodu výsledkem toho, že samozřejmě má jako otec plné právo být u zrození svého potomka, nikoliv však výsledkem mého přání že mě někdo bude ovívat a držet za ruku a jelikož jsem fakt DIVNÁ, bohužel se mi to potvrdilo, já prostě chtěla být SAMA, funět a křičet si kdybych chtěla a to jsem před manželem nechtěla.
Takže náš dialog vypadal asi takto:
Manžel: „ tak zkusíme namasírovat záda??„
Já: „ A nechceš kafe z automatu na chodbě?“
Manžel: „ Tak já donesu ten krém"
Já: „ A taky mince" :--))
Při další kontrakci jsem před masírující rukou uhla takovym obloukem,že se málem vylila půlka vany. Prostě nepříjemné maximálně.
Tak manžel zkusil nanovo že teda mě bude nějak držet že se do něj zavěsím jak nás v kurzu učili, já mu na oplátku nabídla zda si nechce jít ven číst nástěnky o narozených dětech a tak furt dokola. Nepovolil a byl tam celou dobu, jediná finta se mi podařila vyhnat ho pro fitloptu, ale byl zpátky takovým fofrem, že jsem měla k dobru jen jednu K. :--)) . Z balonu jsem měla hrůzu už v těhu a nikdy ho nepoužila (divná a exot k tomu, já vím) , na těhukurzech jsem se na tom bála i sedět, takže není divu , že teď mi stačila dvě zhoupnutí a myslela jsem, že se mi rozskočí pánev a roztrhne spodek a balon letěl do kouta. Únava mě dostihovala a tak jsem si neprozřetelně v jednu chvíli lehla na lůžko u vany. Vleže byla kontrakce ještě asi 3× horší, navíc jsem pochopila že vstát nebude jen tak a co čert nechtěl,do toho se přihrnula PA a hned na mě: „ A já vás jdu zrovna vyšetřit a vy jste takhle hezky nachystaná …" a HRÁB, zajela mi v kontrakci rukou TAM snad až po loket :--)).Jinak to byla taková mlaďounká křehká dívčina, ale kde je tohle učej, to nevim :--)). To bylo po jedenácté a ona v tu chvíli k mému velkému překvapení namísto „Tak večer to bude" povídá: „ No ale vám to krásně jde. Tak uklidíme sál po předchozí mamince a rovnou si tam přejdete".
Byla jsem tak šoku, že jsem jí odpustila i to hrabání, ale vynahradila si to později, protože na sále si hrabaly na střídačku s doktorkou snad nonstop :--))). Doba než sál uklidili a mohla jsem si tam přejít, čti přeplazit se už byla docela drsná, protože se konečně dostavil pocit na tlačení. Psí dýchání mi bylo blbé v kurzech praktikovat tzv. „na sucho" a cvičit doma už tuplem, (manželovo blbé poznámky že mu přitom můžu i olizovat ruku či aportovat klacíky) ale věřte, že vám fakt půjde samo bez nácviku, bez něj to nejde a když se nesmí tlačit je to jediná možnost. Neustále jsem se dožadovala toho klistýru, kdysi mé největší noční můry, ale vůbec mi ho nedali, najednou na něj prý bylo už pozdě a mohla bych jim prý porodit na WC (aspoň by bylo co vyprávět, že?)
Na sále mi napolohovali křeslo a jak jsem zaznamenala manžela navlíkli do slušivého doktorského. Mezi nohama se mi oblíkala paní doktorka, přišlo mi, že jak na jatka :--)) (rukavice, gumovou zástěru) a nebyla jsem tak daleko od pravdy :--)) Všichni se nás pořád ptali co to bude a z odpovědi že opravdu nevíme byli celkem překvapeni. Asi je takových párů málo??
Přitlačovat mi dovolili skoro hned, ale když šlo do tuhýho, tj na tlačení na plný pecky, nepostoupila jsem první tři kontrakce asi nikam, protože jsem se málo nadechovala. Potřebovala jsem se nadejchnout pusou, ale v té jsem i přes neustálé pití od manžela měla tak sucho, že se mi po nádechu pusou hned obracel žaludek, takže nic moc. Pamatuju si, že jsem už pak celou dobu měla zavřený oči a snažila se schodit PA ruku z mého břicha ( neúspěšně) a to jí tam měla jen lehce položenou aby cítila přicházející kontrakci a odepnout si z břicha sondy monitoru, což se mi taky nepovedlo :--))). (PA, Dr a manžel mě vždycky přeprali, že se ale nestydí, tři na jednoho ??!!!) Dr. mě neustále povzbuzovala že už vidí hlavičku, že bude mít blond vlásky ( což mimochodem fakt netrefila, takže bůhví co viděla) a že když přitlačím víc, že už nezaleze, pak že už je třetina hlavičky venku a že už to zvládnu a já s těma zavřenýma očima všem opanovala jako „není venku" „nevidíte" , „nezvládnu" a na manžela obyčejně „ kecáš" :--))). Když mi pak Dr oznámila že ¾ mám za sebou zuřivě jsem jí sprdla že „to řiká manžel na kolech taky a to jsme vždycky teprv před nejhorším kopcem". Moc nechápala :--)))))
Paní doktorka se ještě snažila rozmasírovat mi hráz ( doma jsem taky masírovala), ale ta se začala trochu sama trhat, takže mě začala přesvědčovat, že když malinko střihne, bude miminko na jedno zatlačení venku a že je to lepší než se roztrhnout ke konečníku. Pro mě byl ale nástřih noční můrou, tak jsem jí tam mezi kontrakcema se zavřenýma očima dušovala, že udělám VŠECHNO co bude chtít když mě nešmikne :--))), myslim, že jsem musela být něco jako malý děti před čertem a Mikulášem. Než jsme se dohandrkovaly, přišla další kontrakce, zapřela jsem se o všechno co bylo po ruce a pod nohama, cítila jsem střihnutí a pak …uff!!! Pak opravdu na jedno zatlačení vyletěl náš Matyášek ven , jenže já se zavřenýma očima odmítala věřit, že už je to ono, já trubka si myslela, že to jsem se opravdu nějak roztrhla celá včetně pánevní kosti, popř. úplně vejpůl (nohy a trup zvlášť) a už mě nedají dohromady. V tu chvíli jsem ale slyšela : „„A je to kluk""a zprava do ucha manžela jak nadšeně opakuje „je to kluk, je to kluk, tak se podívej“. A já pořád se zavřenýma očima na to jen: „„To neni možný, že kluk"", natolik jsem byla z těch předpovědí holčičky sama přesvědčená že pindíka „to“ mít nemůže, ale manžel to korunoval prohlášením: „ No tak se podívej, že HO má„.
A tak jsem konečně otevřela oči, uslyšela našeho Matyáška, kterej decentně a trochu vyjeveně natahoval jakože odkud kam ho to vyrvali a už jsem ho měla na bříšku, ulepenýho od mázku, ale naprosto dokonalýho, zlato moje malinkatý, hned jsme si padli do oka, nebyl vůbec pomačkanej, jen měl trochu fialový nožky a ručičky a protože lezl ťunťa nikoliv obličejem dolu, ale čumáčkem nahoru jako hvězdář, trochu mu ty porodní cesty otlačily hlavičku, ale navečer už jí měl lepší a druhý den to skoro nebylo poznat. V tu chvíli jsem chtěla všechny ze sálu vyhodit a potulit si ho a už ho nepustit, kulíška malýho bezbrannýho, klepala jsem se jak blázen a nechtěla věřit tomu, že už ho tu fakt máme, že se TOHLE vylouplo ze mě, že má všechny končetiny co má mít … ale sestřička hned zkoušela jestli se přisaje a protože na sále bylo oproti bříšku přece jen chladněji, rozklepala se mu místo sání bradička zimou, tak ho honem zabalili a nesli do předehřátého boxu a na vážení s tím že manžel může jít s nimi. Ten mi ještě dvakrát zřetelně zopakoval: Máme chlapečka!!! ( zářil jak sluníčko, svítily mi oči jak malýmu děcku - nebo se mu leskly??) a nechal mě v mym mumlání „to neni možný“ napospas doktorce „řeznici", porodu placenty a šití. Placenta vyšla hned na další kontrakci ani jsem netlačila a naprosto nechápu jak je to zařízený, že ty kontrakce hned přestanou, já tomu nechtěla věřit a pořád čekala na další a další, ještě při šití jsem si říkala „TEĎ přijde, TEĎ přijde" až mě paní doktorka upozornila, že jestli ještě chvíli budu prodýchávat neexistující NIC, trochu se hyperventiluju a dobře mi tak . Oproti všemu vyčtenému z internetu a knih,šití naštěstí opravdu nebolelo, počkala až zabere injekce a necítila jsem nic než tahy, ale v šílený křeči čekala až to začne. Hysterka, no.. Horší bylo, že ztráta krve byla nějak nečekaně o dost větší než se čekalo, první „dopich" do žíly následoval hned na sále a to, co jsem si myslela že je plodová voda, to se ze mě dovylévala krev. Brrrr. Takže jsem pak několikrát vytřela v pokoji a ve sprše vlastním tělem když mě nutili vstávat a přesvědčovali mě, že to, že se mi točí hlava se mi jen zdá, ale druhý den už jsem byla „jako rybička".
Jakmile mě převezli na pokoj, přijel manžel s chlapečkem, ještě neumytého a nahatého mi ho dali na 2 poporodní hodinky do postele přitulit pod peřinku, manžel posílal smsky jak divej a já snad ani nebyla schopná jak jsem na něj pořád zírala.
V porodnici nás toho čekalo ještě hodně zajímavého, Skipísek nebyl flegmatik a pohodář jen v bříšku, ale i na suchu mu nejlíp bylo „spavmo" a spal a spal a spal a nechápal proč má sosat nějaký mlezivo, když to neni mlíko a nejde mu to tam samo jako z placenty a tak.
A ty 4 noci co jsem nespala-první žehlící, druhou po porodu , to jste v takové euforii že to nejde, třetí noc mi přivezli na pokoj holčinu v kontrakcích a „rodilo" se celou noc, navíc jsem pořád hlídala zda malej spí a dýchá a čtvrtou noc ho konečně přešla spavá a přišla žravá, ale moje mlíčko ještě nebylo v potřebné kvalitě, takže bořil nemocnici, jezdili jsme nonstop po chodbách, kde vydržel hodiny pozorovat světýlka a nespali a nespali …a už to asi nikdy nenaspíme :--)))
Teď už 20 dní válčíme doma a vše se učíme. Dávno je zapomenuto všechno trápení okolo prvního nezdařeného těhotenství, počkat si na tenhle pokládek stálo za to. Ještě jsem teda nevyslovila větu že klidně i druhý dítě, ale co se týče porodu, tak těch pár hodin bolesti ať se vám zdá jakákoliv za to opravdu stojí a je to NIC NIC NIC oproti té odměně na konci, protože je to neskutečný co v tom bříšku umíme vypěstovat, čímž se řadím mezi ty, které první dva dny na miminko jen zíraly jak je dokonalý, ty prstíky, ten nosánek, ty ouška …atd. Ani asi nemusím psát,že byl bezkonkurenčně nejhezčí v porodnici :--))
Shrnuto podtrženo odvedl Matýsek při evakuaci myslím celkem dobrou práci, těch pár h doma bylo v pohodě a v porodnici od devíti ráno a po dvanácté jsem už tlačila a 12:50 se narodil.
Narození našeho chlapečka byl dárek, na který jsme čekali skoro celý rok.
Obsah je ovšem ještě mnohem víc vzrušující, dokonalejší a úžasnější než jsme kdy jen snili.
Chodili jsme na kurzy, po stránce teorie jsme byli připraveni.
A přesto- držet „skutečnost" pevně v náručí probouzí v srdci největší úžas.
Jsme trošku nervozní, trošku zmatení, úplně nezkušení, ale šťastní.
Vykročili jsme na dlouhou cestu objevování, jsme ve stejném domě, všechno kolem je stejné, ale přesto už nic nebude jako dřív.
Od této chvíli bude vždy mít „něco" přednost, ať se bude dít cokoliv, ať budeme kdekoliv,v koutku duše se budeme vždy zabývat ještě i něčím jiným… Podstata života se posunula … leží v mé náruči.
Claudie a Matyáš 20denní
Přečtěte si také
Máma mě od svatby s cizincem odrazovala. Teprve po letech jí dávám za pravdu
- Anonymní
- 07.06.26
- 2060
Když jsem začala chodit s Lucasem, máma mi říkala, že jsem blázen. Lucas je Angličan, ale jeho kořeny jsou mnohem pestřejší. Přišel mi atraktivní, rád cestoval a byla s ním legrace. A tak jsem...
Život v paneláku je peklo. Kvůli financím jsme museli prodat dům a teď trpíme
- Anonymní
- 07.06.26
- 1460
S manželem jsme krátce před důchodem. Děti nemáme a na dům se zahradou už jsme přestávali stačit. Jak finančně, tak fyzicky. Údržba byla rok od roku náročnější a náklady stále vyšší. Nakonec jsme...
SOS: Moje dítě smrdí jako pubertální tchoř a já jsem pro něj biologická hrozba!
- Anonymní
- 07.06.26
- 1066
„Mami, prosím tě, hlavně na mě nemluv před školou. A sundej si ten svetr, děláš mi takovou ostudu, že se chci propadnout do západního Německa.“ Tohle byla moje ranní facka od vlastního...
Instamatky vs. moje realita: Jsem kvůli vyhoření a jedné facce nejhorší máma?
- Anonymní
- 07.06.26
- 292
Znáte ten pocit, kdy se večer unavená na smrt svalíte do postele, otevřete Instagram nebo Facebook a tam na vás vyskočí ty dokonalé bioekorespektující matky? Ty, co mají doma naklizeno jako v...
Přítelovy děti jsem brala jako vlastní. Po rozchodu mi zakázal se s nimi stýkat
- Anonymní
- 05.06.26
- 6275
Milana jsem poznala před deseti lety, když jeho dětem byly teprve tři a pět let. Byl vdovec a po smrti manželky se snažil zvládnout péči o dvě malé děti, jak nejlépe uměl. Nejprve jsme byli jen...
Zmlátil mého muže s kočárkem a zlomil mu nos. Tvrzení proti tvrzení, smál se
- Anonymní
- 05.06.26
- 3412
Člověk si říká, že žijeme v civilizované společnosti. Že když pošlete manžela na obyčejnou odpolední procházku s kočárkem, vrátí se domů s vyvětraným dítětem a dobrou náladou. Minulý týden jsem se...
Vezla jsem sousedku do města. V autě mě seřvala, že nemám děti
- Anonymní
- 05.06.26
- 11141
Říká se, že žádný dobrý skutek nezůstane nepotrestán. Minulý týden jsem se o pravdivosti tohoto přísloví přesvědčila na vlastní kůži a upřímně – pořád mi nad tím zůstává rozum stát. Že jsou lidé...
Koupili jsme chatu. Příbuzní si myslí, že u nás mohou trávit prázdniny zdarma
- Anonymní
- 05.06.26
- 12105
Na chalupu jsme šetřili několik let. Žijeme v paneláku a byl to náš sen. Mít možnost vyrazit na víkend, o svátcích nebo během dovolené do vlastního místa obklopeného přírodou. Nedaleko je krásné...
Soused si pořídil venkovní udírnu. Od té doby nemůžeme v létě otevřít okna
- Anonymní
- 05.06.26
- 2285
Když jsme před třemi lety koupili starší domek na kraji obce, byli jsme šťastní. Po letech v bytě jsme se těšili na zahradu, terasu a prostor pro děti. Nejvíc jsem se těšila na letní večery s...
Měla jsem 39 a zánět v uších. Manžel zůstal doma a chtěl teplou večeři
- Anonymní
- 04.06.26
- 7337
Znáte ten pocit, kdy máte pocit, že vám hlava exploduje do tisíce malých kousků, svět se točí a jediné, co si přejete, je zalézt pod duchnu a čtrnáct dní nespatřit denní světlo? Přesně v tomhle...
, ale tak nějak, jak jsi to popsala, si to přesně představuji. Rozbrečela jsi mě 