"Ty jsi ale škaredý mimino". Moje máma je mizerná babička

Nikdy jsem to od kamarádek neslyšela. Zdá se mi, že všechny věděly, co od rodičů očekávat. Buď mají rodiče extrémně pečující a vztahy v rodině fungují, a tak se z nich přirozeně stali i prarodiče. Nebo jsou naopak vztahy naprd a bylo od začátku jasné, že se rodiče do prarodičovské role jen tak snadno neobují. Jenže u nás je to jinak. Opravdu jsem čekala, že moje mamka zjihne, bude malého milovat, bude za námi jezdit, bude hlídat a uspávat. A místo toho zjišťuji, že to prostě neumí s dětmi.

Mamka byla nadšená, že bude mít vnoučka, těšila se, jak s ním bude trávit čas. Já jsem byla vděčná, že budu mít pomoc, protože tchýně bydlí daleko a nikoho dalšího na hlídání nemáme. Jenže zažívám silné rozčarování. Mamka vypadá, že skoro neví, jak malého chytit do ruky. Většinou jen sedí a kouká na nás. Pak si jde udělat čaj nebo kafe, kouká do mobilu, vypráví o své práci. Na jakoukoliv prosbu reaguje: „Jéé, to já ale neumím." Malého nechytne, nepochová, neuspí. Má hloupé připomínky jako: „To jsem úplně zapomněla, jak jsou takhle malý škaredý."

Přitom, já si svoji mamku doteď představovala jako rodinný typ. Opravdu jsem si myslela, že nám jako malé ňuňala, konejšila, uspávala. Teď mi ale dochází, že je mamka vlastně extrémně bezdotykový člověk, že nemá ráda ani děti ostatních lidí, že je sice vřelá, ale takovým odtažitým způsobem. Navíc občas utrousí nějakou tu poznámku, jako „Tak ho nech vyplakat, já jsem vás taky nechávala,“ nebo „Když jste trochu povyrostli, šup do ohrádky.“ Co když je vlastně moje mamka nemateřský typ a já si toho doteď jen nevšimla?

Zažívám silné rozčarování. Přistihla jsem se, když byla u nás na návštěvě, jak mám stisknuté čelisti a přemítám nad tím, jak jí říct, aby šla domů, že dalšího dospělého, o kterého se musím starat, teď nepotřebuji. Myslím, že to mamka vycítila, a tak se stáhla. A najednou – vůbec nemá čas. Z toho, co měla být plně přítomná babička, která už nepracuje a měla nám pomáhat, se stalo: „Moc ráda bych, zlato, ale dneska se mi to nehodí,“ „Jdu k doktorce,“ „Vidím se s holkama,“ „Mám kosmetiku,“ „Chceme být na víkend s tatínkem doma.“ A když už jsme se domluvili, byla pravděpodobnost, že to zruší, dost vysoká. Bez omluvy. Prostě: „Dneska to nestíhám, zítra to zkusíme.“

Ale pořád jsem měla naději, že už přijde kočárkové období a třeba se skutečně jen bojí toho, dokud je malý takhle křehký, zkrátka novorozeně, a zvládne alespoň kočárkovat, když ho uspím. Jenže ani to se nestalo. Prostě babička přišla, zhodnotila, že tohle není nic pro ni, a zase odešla. Někdy se skutečně staví, přijde se na malého podívat: „Ježiš, ten ale roste,“ a pak už se mu prakticky nevěnuje, vypráví mi o sobě, o tom, co prožila. Dá si kávu, čaj. „Už musím letět, tak pa, zlato.“ Otočí se, rychle zmizí.

Zkusila jsem to s ní komunikovat napřímo. „Mami, potřebovala bych, aby sis malýho vzala na hodinku nebo na dvě. Spí v tolik a tolik hodin, potřebovala bych skutečně odlehčit a pomoc, jsem úplně grogy. Klidně si vyber den, kdy se ti to nejvíc hodí, my se přizpůsobíme.“ Tak si den vybrala. A ten samý den ho zrušila. „Dneska to nejde, zavolám ti zítra.“

Mám pocit, že se z mé strany opravdu snažím. Chci jí dát šanci, ale každé její oznámení o zrušení plánů mě vytočí. A nejvíc mě trápí, že celý čas, co jsme spolu, malého ani jednou nevzala do náruče, nepřitulila ho. Zvládla pózu na fotku, kterou pak viděli všichni naši známí, ale skutečná pomoc se domluvit nedá. Nechci se s ní hádat, nechci, abych v tuhle chvíli ještě neřešila napětí mezi námi dvěma, ale její chování se mi nelíbí. A já se sama sebe ptám: Je možný, že moje mamka byla mazlící mamka, ale není mazlící babička? Nebo jsem si vystavěla vzdušný zámek kolem osoby, kterou skutečně poznávám až teď?