Kdysi, kdesi, v jednom hudebním klubu...

I.
Hrál na kytaru v jednom z těch hudebních klubů v centrum. Pěkný pohledný mladík, jeho hudba, jeho texty, to je prostě paráda. Jednou mu věštím velkou budoucnost. Ale možná to tak vidím jen já. Taky hraju na kytaru, teda pokouším se. Taky zpívám, teda doma v koupelně. Ale i přesto, anebo právě proto, jsem týden co týden v klubu. Hraje tam lidí víc, i nějaké začínající kapely. Prostě ta atmosféra tam je super. Obvykle mě doprovází i moje parta ze školy. Jo, studentský život má tu výhodu, že máte čas na svoje koníčky a vlastně je to jedna velká jízda. (Bohužel, tento fakt si uvědomím až o několik let později, když nastoupím do práce a všechna bezstarostná jízda je ta tam.)

Jak jsem říkala, obvykle chodím do klubu s dalšími pěti kousky kamarádů-spolužáků z kruhu. Posedíme, poslechneme zpěváky a kapely, popijeme a jdem dom. Ale jak říkám, jeden z těch kytaristů je prostě boží. Jo. Je to Elí. Jeho kytaru poznám už po zvuku, klidně mezi tisícovkou jiných. Má krásně plné tóny a ten jeho styl hraní je prostě neopakovatelný. Jeden jediný večer s ním, na obzoru zapadající slunce a zvuk jeho stříbrných strun… a můžu umřít. Tak moc se mi líbil.

Jeden večer se stalo, že nikdo z party neměl čas (nebo si vyrazili někam beze mě). To je jedno, neřeším. Prostě jsem v klubu sama. Sedím u naše stolu. Sama. Elí právě dohrál a já opět pomalu procitám z hudebního opojení. Jelikož dneska není na co čekat, zvedám se pomalu od stolu a mířím ke dveřím pro bundu. Prostě dneska odcházím skutečně mimořádně brzo. Jak se tak natahuju k věšáku, ozve se mnou hlas: „Ahoj! Snad už neodcházíš?“

Jak se otočím, tak se leknu. Přede mnou stojí postava s rozcuchanými vlasy. Do háje, to je Elí! Jak se sem… co tady dělá…
„Promiň, odcházíš? Spěcháš?“ osloví mě. Opravdu oslovil mě? Nechápavě se rozhlížím okolo sebe, ale nikdo jiný v dosahu není.

Chvíli jen tupě zírám, než se zmůžu na slovo. „Ano… ne! Ne! Nespěchám. Ehm, proč?“
„Že jsi tu dnes sama. Jestli si nechceš přisednout k nám, chvíli pokecat a tak.“
To fakt říká mně? A mám mu vlastně tykat, nebo vykat? „No, tak jo. Ráda,“ a vzmůžu se jen na tupý přiblblý úsměv. Hlavně nesmím zapomenou si říct o podpis. Počkat, to ne, to je blbý. Fotka, to bude lepší. V rychlosti popadnu svoji tašku a bundu. Vede mě klubem dozadu, ke dveřím do šatny. Tam někde je obrovský dlouhý stůl, plný hudebníků a jejich kamarádů. Teda asi. Ty lidi z podia poznám, ale ty ostatní jen odhaduju. Rychle hodím bundu na nejbližší věšák a tašku křečovitě svírám zpocenými prsty.

Elí mě vybídnul, abych si sedla. Stále jako ve snách a s očima vykulenýma sedám na nejbližší volnou židli, teda spíš lavici. Úplně na kraji. Elí si sednul vedle mě! Ježiš, jestli je to sen, tak se nechci už nikdy probudit.

„Co si dáš?“ otočí se na mě a rozpačitě se usměje.
„Eeee…,“ a pořád na něj přiblble kulím oči. Soustřeď se, říkám si sama sobě. Musím působit dojmem úplného blba. „Já, skleničku vína bych si dala.“
„Ok, bílý, červený?“
„Nechám to na… tobě?“ vykoktala jsem a opět znejistěla, jestli mu mám tykat nebo vykat. Musí si myslet, že mám snad nějakou mentální redardaci, musím působit hrozně.

„Hned to bude,“ usmál se na mě. A zmizel někde v útrobách klubu. Zatím na podiu hraje další skupina, no spíš duo hudebníků. Rozpačitě se rozhlížím okolo stolu. Někteří si mé přítomnosti všimli, někteří zřejmě vůbec. Nějaký chlápek na mě kývnul a zařval „Ahoj!“, tak jsem mu alespoň s úsměvem zamávala. Vůbec nevím, kdo by to měl být.

Najednou přede mnou přistála sklenka bílého. A taky sklenice piva. Tu si přinesl Elí a posadil se vedle mě.

„Tak copak, že jsi tu dneska sama? Normálně vás tam sedí celá tlupa?“ začal na mě Elí mluvit a zhluboka se napil ze svojí sklenice.
„Dneska se to kamarádům nějak nehodilo. Nebo už mě třeba mají plné zuby. Tak jsem šla sama.“ Snažila jsem se působit klidně, ale asi to tak moc nevypadalo.
„Tohle jsou kámoši tady z klubu, spoustu jich hraje ještě jinde. Támhle Mára bude vydávat desku, Mandra se chystají na první koncerty.“ říkal a tak nějak ve zkratce představoval celé to hlučné osazenstvo. Pokyvovala jsem hlavou a sem tam se na někoho usmála, když se na mě zrovna podíval.

„Jo, jo, pár lidí tu tak od vidění poznávám. Ty nebudeš vydávat desku?“
„Ale jo. Někdy možná jo. Nevím.“
„Tak já si příště vezmu taky kytaru a zahrajem si spolu.“ Nadhodila jsem tak ve srandě, abych uvolnila atmosféru svým, jistě vtipným, žertem.
„Ty hraješ na kytaru? No nekecej, no to je výborný! Tak to si musíme zahrát!“ takový zájem jsem z jeho strany nečekala. Poposadil se jeho nadšení bylo až nepochopitelné. „Co hraješ?“
Můj žert se teď začal mírně obracet proti mě. Představa, že bych svoje „umění“ měla předvádět před takovými esy, mě zase vrátila oči na vrch hlavy.

„Já, trochu hraju na normální akustickou kytaru. Tak jako k táboráku, to…“ začala jsem zase kuckat.
„No to je úplně výborný, Dejve, já si půjčím tu kytaru vzadu v kumbále!“ zavolal Elí někam do pléna a asi i zachytil odpověď dotyčného, protože hned vstal od stolu, chytil mě za ruku a vedl kamsi do chodby. Marně jsem protestovala, že ne, že už jsem nějakou dobu nehrála, mám dlouhé nehty, užší hmatník, měkčí struny a další a další překážky, které mě v tu chvíli napadaly.

Elí na vše odvětil jen, že to je v pohodě, že nejdu koncertovat. Během té cesty chodbou mě úplně opustilo prvotní nadšení z Elího zájmu o mě a popadala mě šílená panika, jak se ztrapním. Já jako samouk mám trápit kytaru před tady tím mistrem. Že jsem nedržela hubu radši zavřenou.
Došli jsme až šatnám, Elí odemkl klíčem a rozsvítil. Hudba tady byla slyšet jen tak nepatrně a tlumeně. Docela to tam smrdělo. No pánská šatna, umělci, no.

Elí zavřel dveře a já stála uprostřed místnosti, kde se všude povalovaly kusy oblečení, tašky a sem tam nějaký kus hudebního nástroje. Až teď jsem si uvědomila, že je hluboká noc a já jsem tu s ním jsem úplně sama, někde v útrobách klubu. A kde je teda ta kytara? Tady žádná není!