Jen tak tak

Nevěřícně sleduji manželův boj s fyzikálními zákony. Tak nějak cítím, že nemá moc šanci. Jeho zdraví a možná i život už není v jeho rukách. A můj a naší devítiměsíční dcery taktéž.

Před minutkou jsem se s manželem domlouvala, kde se zastavíme na nákup. Pak jsem se otočila na dcerku, se kterou sedím na zadním sedadle. Dělám na ní bububu kuk, ona se na mě řehtá. Já se o jakýsi pokřivený úsměv pokouším také, jedu od zubaře, který mi vytrhl dva zuby. V mém těle je kromě euforie, že jsem jako přežila a vítězstvím nad strachem ze zubařů, také trochu lokální anestezie, takže moc neovládám mimiku obličeje.

Zvednu oči k manželovi, ve zlomku vteřiny si uvědomím, že jsme od svodidel asi tak 10 cm, čára krajnice je kdesi pod středem auta, kouknu na manžela co, proboha, dělá??? Zdá se, že normálně kouká před sebe. Zařvu na něj. V té chvíli dostanou události velmi rychlý spád.

Manžel strhne volant, možná i leknutím přišlápne plyn. V okamžiku jsme v protisměru, na hlavní a celkem rušné silnici. Jako ve zpomaleném filmu sleduji manžela, jak se snaží přetočit volant opět na druhu stranu, a cítím, jak se už už auto převrací přes střechu.

Hlavou mi letí to, že já nána pitomá, která vždy a za všech okolností všechny kolem sebe buzeruje, že musí být v autě i vzadu připoutaní, jsem se dnes nepřipoutala. Vylezla jsem od zubaře, kecla sebou na zadní sedadlo a v té blaženosti, že to mám za sebou, jsem ten pitomej pás necvakla. Jestli půjdem přes střechu, v lepším případě vypadnu z aut a zabiju sebe, v horším pozabíjím všechny v autě.

V tom zlomečku vteřiny mě napadne se chytit opěradla před sebou a za žádnou cenu se nepustit, i když ze všech těch varovných motoristických videí vím, že nemám šanci se udržet… Ale stejně, než vůbec mozek pošle pokyn rukám, tak se kola auta na silnici chytnou a já popolítnu dozadu a praštím se do hlavy.

Už to začíná, první rána do hlavy. bože můj, jestli tady všichni umřeme, co bude se starší dcerou? Až pro ní někdo přijde do školky, že už nemá mámu, tátu a ani sestřičku???

Velkou rychlostí zase vystřelíme do našeho pruhu, přímo na svodidla, která nás nemilosrdně odrazí opět do protisměru. Zde už manžel nemá šanci ovlivnit vůbec nic a vlítněme do pár metrů hlubokého příkopu plného bříz.

Velká rána. Mrští to mnou na přední opěradlo. Ježiši. Stojíme a žiju. Hned se vrhám na dceru. Je potichu. Koutkem oka vidím manžela, že vylézá z auta ven. Hystericky na něj křičím, jestli je v pořádku.

Po nekonečné vteřině ticha začne dcera křičet. Rychle jí osahám hlavu, ruce nohy, vše vypadá v pořádku. Křičí asi jen leknutím z nárazu. Vylézáme za auta, zastavují kolem auta, nějací lidé nám pomáhají, volají sanitku. Moc toho nevím, jen to, že chovám dcerku a nechci jí nikomu dát…

Pak nás odváží sanitka. Doktorům se nezdá, že mám plnou pusu krve. Mě vezou na rentgen hlavy, dceru na prohlídku. Jsme OK, manželovi není vůbec nic. Díkybohu!

Manžel pravděpodobně usnul. Mám strach, když někam jedeme a on řídí. On má taky strach. Musíme to překonat. Žijeme na vesnici, auto potřebujeme denně.

Přečtěte si také

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
palapa
2947
9.2.15 00:08

Co k tomu rict. Hlavne ze jste v poradku!!!

  • načítám...
  • Zmínit
Loki01
8814
9.2.15 02:32

Hlavně hodne jezdit! Nebo to bude horší.
Ja jednou malém převrátila auto na střechu s dvěma dětma v autě, taky jsem vylitla do protisměru, do protivky autobus, ja na dvou kolech jak nejaký akrobatický jezdec tehda v Scenicu.

Uz si bude dávat velký pozor, neboj se. Jezdit, jezdit a zase jezdit.

  • načítám...
  • Zmínit
Jitka79
3645
9.2.15 07:16

Veliké štěstí, že jste z toho tak dobře všichni vyvázli :hug:

Deníček mi velmi připomněl naši bouračku, řídil tehdy také manžel, kdy jsme najeli na zledovatělý most a taky jsme se vezli do protisměru a pak na střechu do příkopu, jela s námi tehdy tříletá starší dcerka. Nezapomenu ten pocit, kdy to auto jelo, jak chtělo.

Držím pěsti, ať už příště jen samé šťastné kilometry :mavam:
PS:jinak v deníčku úžasně popsané, vše, co se dělo. To já měla v hlavě chaos, vůbec jsem nechápala, co se děje :,(

  • načítám...
  • Zmínit
dandysek
3831
9.2.15 07:23

Mám taky pár zkušenosti. Byla jsem na vytržení moudraku, pote me manžel odvezl domu a jel pro syna do školky. Cestou zpět naboural do stromu. Manžel skončil na sále s rozdrcenou rukou, zlomenou hrudní kosti a natržení víčkem a syna letecky převezli do Brna se zlomenou nohou a krvácením do mozku. dodneška mam z aut respekt. O dva roky později jsem v zimě otočila auto přes střechu ja, když jsme jeli s manželem do prace. Ve zlomku vteřiny se mi promítl celý život. Ale jak říkáš, bydlíme na vesnici, auto potřebujeme denne. Budiž nám to ponaucenim. Hlavni je, že jsou všichni v pořádku. :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
bamba
9.2.15 08:30

Připomělas mi naši bouračku. Plné auto, já, manžel, má dcera a její přítel. Sněží a my jedeme do Polska. Silnice špatně ošetřená. Malá pravotočivá zatáčka, návěj, která neomylně táhne auto ze silnice. Manžel strhl volant a my se točíme na zledovatělé silnici, míříme přímo na strom. Naštěstí před stromem metrová zasněžená příkopa. Jediná smůla, trefili jsme se na betonový můstek. Nikomu se nic nestalo, jen autí docela dost poškozené. Další šok při vysoukání z auta. Silnice souvislá ledová plocha, svažující se prudce do vesnice. Neskončit v příkopě, jsme všichni rozbiti někde dole o barák. Stalo se to 15,16 let zpátky. Bojím se jezdit s manželem dodnes, když napadne centimetr sněhu, tak tuplem. Jinak stejné, bydlíme na vesnici a bez auta se neobejdem.

  • Upravit
Merunka02
1312
9.2.15 09:12

Úplně mě mrazí… Hlavní je, že jste v pořádku. Také mám z aut po nehodě strach. My ale auto nemáme, takže autem jezdíme minimálně.

  • načítám...
  • Zmínit
Suzuveverka
5010
9.2.15 09:39

Mikrospánek je prevít… Jezděte dál, ale když má manžel řídit, ať se vyspí. Na tréninkách mě trenér po každým karambolu hnal znovu do té samé situace s tím, že kdybych se tomu vyhýbala, bude se později strach řešit hůř. Platí to i v autech.

Já jsem sama na dceru nespavce, už deset měsíců spím tak možná 4 hodinky denně a to ještě ne v jednom kuse a auto řídit prostě musím, bydlíme taky mimo město. I když jsem v autě sama se spícím dítětem, tak si celou cestu zpívám a vyprávím sama sobě nějaký nesmysly, jen abych neusnula :zed: Parkrát už mě zachránily dobré gumy, když jsem na silnici přehlídla nějakou zatáčku.

  • načítám...
  • Zmínit
biancaa
351
9.2.15 10:45

Tohle znám. Jednou jsme se kutáleli přes střechu do příkopu s Golfem - 3 nepřipoutaní v autě, lítali jsme tam jak nudle v bandě. Řídila tetička, které se to na zledovatělé silnici mezi vesnicemi smýklo. Auto zůstalo na střeše, my vylezli, naštěstí se nikomu nic vážného nestalo, jen klasické potlučení. Po nehodě mi zbyla taková malá připomínka na čele - mám ho dodnes trochu promáčklé, asi jako když byste hodně zatlačili prstem do čela a zůstal tam důlek :) ještě asi 10 let poté se ve mně vždycky zastavilo srdce, když při jízdě auto trochu smýklo, nebo někdo rychle uhnul volantem. Chce to prostě čas, člověk si zase zvykne věřit druhému. Jen ta vzpomínka už zůstane. Ale chce to si brát z každé špatné věci to dobré - já se třeba od té doby už vždy v autě poutám a otravuju s tím i ostatní :) vám se naštěstí nic nestalo, je super, že prcek byl připoutaný, odneslo to jen auto - takže do budoucna jste se poučili, že je dobré řidiče občas zkontrolovat, nabídnout mu vystřídání nebo svačinku, bonbón apod., být všichni připoutaní, jezdit opatrně. je to taková výstraha s dobrým koncem ;)

  • načítám...
  • Zmínit
Lucie142
437
9.2.15 11:38

Taky se mi jednou v zimě stalo, že to najednou na ledě jelo, kam chtělo. Skončila jsem v příkopě v protisměru, naštěstí ve sněhové peřině, tahal mě traktor. Bylo to v době, kdy jsem denně najela kolem 100 km, řízení byla rutina a pozornost za volantem mizerná. Kolega, který měl čerstvě miminko říkal, že to byli poslíčči, něco jako : „dávej pozor, něco se chystá, opatrně“ Tenkrát jsem ještě neměla malého, takže jsem nevěděla, co tím myslí, ale vyděsilo mě to šíleně. A těch myšlenek v hlavě, během té sekundy…

  • načítám...
  • Zmínit
Heidi86
1772
9.2.15 12:10

Ufff…jediné co jsem si říkala, že když je ten deníček napsaný, tak jste to musela přeci jen přežít a čekala jsem se strachem ten závěr…uff ještě, že jste všichni v pořádku. Opatrujte se

  • načítám...
  • Zmínit
Gina108
23847
9.2.15 13:32

Ty voe 8o :-O 8o :poblion: Fuj, ještě že se vám nic nestalo.
Přemýšlím, co bych dělala pak já. Jako za volant bych nevlezla ani náhodou, to bych si radši pořídila ultralehký vrtulník :mrgreen:
Jinak bravurně napsaný deníček :palec:

  • načítám...
  • Zmínit
Kalla1412
8594
9.2.15 13:47

Fuj! Vždy se poutám a vždy už budu :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Šťopík
1295
9.2.15 13:58

Úplně mě zamrazilo, když jsem si představila, ze bych v té situaci byla ja s rodinou…doufám, ze se nám nikdy nic podobného nestane…ještě, ze to dobře dopadlo! Ja, když vidím a slysim, co se na silnicích děje, tak mam pocit, ze za volant asi nikdy nesednu, jaký mam z řízení strach…

  • načítám...
  • Zmínit
Lucca59
28
9.2.15 16:41

Měli jste veliké štěstí, asi Vám nebylo dáno, aby se Vám něco stalo. :) Každopádně to pro Vás musel být trauma zážitek. Mějte se hezky a hlavně se opatrujte!

  • načítám...
  • Zmínit
dyňa
541
9.2.15 19:12

Jejda mane, hlavně že se Vám nic nestalo. Asi před 16 lety, když mi bylo asi 19, jsme s kámoškou byly na diskotéce. Sbalila tam kluka, a že se pojedou vykoupat, po šampaňským, do 10km vzdálené přehrady. Já a kamarád toho kluka jsme na ně čekali v autě, až si ve vodě užijou. Jenže cestou zpátky, kdy jsem seděla na místě spolujezdce, a řídil ten spokojený přiopitý kluk, jsme dostali smyk v zatáčce, ve škodovce, jel jak prase a skončili jsme převrácení v potoce, na mou stranu. Všichni se sápali ven, já jsem aspoň vypla motor, než jsem lezla taky. Nikomu se nic nestalo, jen pár odřenin. Dodnes mám ale strašný strach z rychlé jízdy, když neřídím já. Mám svoje auto, manžel taky, máme dvě malé dcerky, a na každý rodinný výlet jedem mým, větším autem a řídím já, protože manželovi pořád mluvím do řízení, ze strachu. Cítím hlavně ohromnou zodpovědnost za děti. Když jedu s někým jiným, sedím jak poprděná, většinou narazím totiž na machra řidiče, např. když jedu s naším ředitelem a jeho bourákem, je pro něj děsněj adrenalin jet po namrzlé dálnici 130km/h.

  • načítám...
  • Zmínit
palapa
2947
9.2.15 20:19

@dandysek to je moje nocni mura. Ze se neco stane a ja nebudu s ditetem. Je to fakt silena predstava.

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
9.2.15 20:32

Děkuji všem, kdo si můj deníček přečetl a třeba i přispěl svým zážitkem. Vlastně při té naší nehodě „o nic nešlo“, měli jsme z pekal štěstí. Ale v člověku ten pocit, že to mohlo skončit katastrofou, zůstane asi dlouho, né-li napořád.

Lidičky, poutejte se a jezděte opatrně a odpočatí!!! Opravdu stačí okamžik a může být po všem!

  • Upravit
terinka4444
69235
9.2.15 20:58

Díky bohu, že jste v pořádku.

  • načítám...
  • Zmínit
K-Aisha
3
9.2.15 21:09

Uf, tak hlavně opatrně. Jsem ráda, že jste všichni v pořádku a do dalších let spousty km bez nehod. Já dnes viděla auto, které vjelo na křižovatce do špatného směru, naštěstí se nikomu nic nestalo. Život je velmi krátký na takové hazardy. Všem přeji bezpečné řízení. :mavam:

  • načítám...
  • Zmínit
mikejla542005
58
9.2.15 21:11

Hlavně překonat strach a jezdit…Taky jsme měli nehodu…auto jsme otočili na střechu,,kousek" se po ní projeli a totálně jsme ho zmáčkli. naštěstí se nám nic vážného nestalo jen přítel (teď už manžel) skončil v nemocnici s rukou a naštěstí jsme ještě neměli děti. když tam odrazili záchranáři těžce nechápali že jsme přežili…dodneška mám z toho úseku hodně špatnej pocit…

  • načítám...
  • Zmínit
verusav
4921
9.2.15 22:05

ÚPLNĚ MĚ TO ROZbrečelo, realisticky popsané, jsem ráda, že jste to všíchni zvládli ve zdraví.

  • načítám...
  • Zmínit
berunkab3
339
10.2.15 11:36

Uf, hlavně že to dobře dopadlo. My jsme měli bouračku před osmi lety. Řídila jsem já, bylo to v listopadu, silnice suchý. Jeli jsme obcí, mírná zatáčka doleva a najednou přímo proti mě světla auta. Byla jsem úplně na krajnici a stejně jsme se nevyhnuli čelní srážce. Vzadu na sedačkách dvouletý dvojčata. Ten den měli narozeniny a my roční výročí svatby, tak na ten datum nikdy nezapomeneme. Naštěstí se nám nikomu nic nestalo, měli jsme nové auto, totální škoda. Od té doby jsem se bála jezdit potmě. Už jsem to překonala, protože musím, taky jsme na vesnici a bez auta se neobejdu.

  • načítám...
  • Zmínit
Jahudka82
17141
31.1.16 01:37

OOOPS! Ještěže to dobře dopadlo, pinkalo si to s vámi pěkně teda! My jednou - a to prosím i s offroadem - dostali smyka a udělali parádní hodiny na sjezdu z dálnice do vesnice ke známým, naštěstí řídil přítel a zvládnul to a v protisměru nic nejelo…na dálnici jsme redukci 4×4, která se tam musela přepínat ručně, zapnutou neměli a tím že se to stalo hned potom co jsme z ní sjeli, ji ještě nestihl zapnout…jeli jsme teda sami, dítě jsme ještě neměli a nevezli tentokrát ani synovce, kterýho jsme občas na výlety brali v tý době…my vůbec kdykoliv k těm známým jedem - je to asi 200 km - máme nějaký zážitky, blouděním po Praze díky různým nečekaným objížďkám počínaje a sněhovýma kalamitama s urvaným stěračem konče…vždycky jsme šŤastný když dorazíme bez úhony tam i zpět a musíme se hlásit že jsme dojeli domů…:-) Ale co je ještě nepříjemnější, co se mi třeba už párkrát stalo co víc jezdím s malým, tak u nás ve městě rádi skáčou chodci do silnice na červenou (jejich)! A to když vám provedou večer nebo na poslední chvíli… brrr! Ještě jsem teda, ťuk ťuk, nikoho nepřejela ale některý, většinou připitý, si o to koledovali hodně! Před každým přechodem se paranoidně rozhlížím jestli se mi tam zase nechystá někdo vlítnout…a neosvětlený cyklisty příp. jedoucí ve dvojstupu bych taky…

Tak hodně šťastných kilometrů bez nehody, a proti spánku u nás hlavně na delší trasy na dovolenou apod. pomáhá to, že jezdím s mužem vepředu a pořád mu něco vykládám a pouštím údernou muziku, při méně údernější aspoň zpívám, občas se ptám jestli nechce kafe, pití a tak, vzadu jsem s prckem když byl mimi ve vajíčku taky jezdila ale nedávala jsem to, dělá se mi zle, jen se na něj otočím do strany a několikrát jsem i urgentně vystupovala, takže co je větší a má normální sedačku od těch 9 kg, je v ní tak spokojenej (vidí ven) že mě tam ani nepotřebuje, stačí občas něco podat a zavazadla uspořádat tak abych na vše potřebné dosáhla i z předního sedadla:-) My tedy jezdíme max.do Slovinska cca 700 km takže se to dá, i když co máme malýho tak spíš aspoň část přes noc a to je už pro mýho chlapa náročnější protože nejezdí denně, řídí spíš ty delší trasy kterých já se bojím, nejdál jsme na jeden zátah dojeli do Slovenského ráje a to furt nechtěl vystřídat že ho to baví (půjčený lepší auto) až ho ke konci pěkně rozbolela hlava…ale prý že už to dá! Chlapi zatracený…než by si přiznali únavu a že na to nemaj, radši riskujou tohle…

  • načítám...
  • Zmínit
Vložit nový komentář

Všechny deníčky uživatele

„Maminko, ty záříš!“ – 2. část

Letní románek s hořkou příchutí: Byla jsem jen náhradní řešení?

Naše cesta nemocí: Centrální mozková příhoda mého tatínka

Můj boj s tím, proč moje děti přišly o prarodiče: Čekáte lásku, přijdou podmínky

„Maminko, ty záříš!“ – 1. část

Má cesta k miminku: Rok plný nadějí, zákroků a nekonečného čekání

Když dětské bolesti hlavy nejsou jen migrénou: Můj deník nejistoty

Seděli jsme tam v bundách. Ale vnoučka snacha vůbec neoblékla

Od emailu až ke knize. Někdy stačí jeden e-mail... a změní se úplně všechno

Lékař mě nutí změnit pojišťovnu, musím mu prostě vyhovět. Nechci o něj přijít