Ještě chvíli počkáme...

Porod

Tera
21.11.03

milé maminky, při čtení článků o porodech, jsem se rozhodla, že i já se s vámi podělím o svůj zážitek. Bohužel spíše hrůzostrašný. Na naše mimí jsme čekali necelý rok než se nám to povedlo, proto jsme si byli zcela jistí početím, ve třetím měsíci jsem nastoupila na mateřskou a věnovala jsem se přípravám na náš přírůstek.

Podle menstruace a pohybů miminka mi byly stanoveny dva termíny 24. 10. a 25. 10., doktor byl spokojený jak to krásně vychází. Těhotenství jsem měla bez jakýchkoliv problémů, mimo soustavného pálení žáhy a vetší únavosti. Ve dvacátém týdnu mi na ultrazvuku řekli že je miminko menší a termín porodu přesunuli na 5. 11.
Ačkoliv jsem věděla dobře, že se většina prvních dětí přenáší, přesto jsem začínala být stále nervoznější, když přešli už všechny termíny a já jsem stále nerodila. Měla jsem za sebou už tři oxytycinové infůze a nic. Takže jsem 7. 11. nastoupila na rizikové oddělení v porodnici U Apolináře. Přístup sestřiček byl perfektní, pokoj jak v nobl hotelu, jídlo na pokoj, vlastní koupelna, pokoj pouze pro dvě mamky. jediné co mě poněkud uráželo bylo to, že mně doktoři neustále napadali, že jsem se určitě spletla v udání data posledních měsíčků, protože vůbec nepostupuju k porodu. Když jsem to slyšela už asi po třetí začínala jsem být podrážděná! Hledali chybu kdekoli jinde, jen ne tam kde měli. Opět jsem dostala oxytycin a další den nějakou tabletu přímo do dělohy - dost nepříjemně zavedenou, ale porod stále nepřicházel.

Vzhledem k tomu, že bydlím cca 50m od porodnice, dostala jsem na víkend propustku, ale každé ráno v půl devátý jsem musela dorazit na pokoj na monitor a jiné kontroly, ale i tak to bylo lepší než být v nemocnici.
V pondělí 12. 11. jsem už byla zase zpátky a mimí pořád v „baťohu“ kolem 21h jsem ucítila teploučkou vodu jak mi stéká po nohách, zazvonila jsem na sestřičku, že mi teda praskla voda a ona mi řekla, že jsem se s největší pravděpodobností jen lehce počůrala, ale ať za ní přijdu na sesternu, tam vložku polila nějakou tekutinou a sdělila mi, že měla pravdu, tak jsem se pomalu vracela zpátky na pokoj a tentokrát to bylo jak provalení vodní nádrže, a měla jsem pravdu já - tak konečně, praskla mi voda, jdu rodit.

Na porodní pokojík - hekárná je fakt hnusný slovo - jsem přišla v půl desátý večer, měla jsem pravidelné bolesti břicha, ležet jsem nemohla, chodit jsem nemohla, jenom hrozný hrozný bolesti, který se vracely v pravidelných intervalech, ale prý nejsem otevřená, takže počkáme.
V úterý 13. 11. hned ráno dorazil můj muž a já jsem měla vedle sebe konečně spřízněnou duši. Prý to ještě na porod nevypadá, mám chodit ,chodit, chodit … Měla jsem pocit, že padnu vyčerpáním v noci jsem prakticky nespala, částěčně nervozitou a větším dílem díky bolestem. Před manželem jsem brečela, už jsem se nebyla schopná ovládnout, nikdo nám nepodal žádné bližší informace, jen, že budeme čekat. Říkali jsme si na co? někde jsem četla, že od prasknutí plodové vody by mělo dítě opustit bříško nejpozději do 24h, a oni nám říkají počkejte, až se víc otevřete, jste otevřená pouze na 2. Jak se později ukázalo, stala se tato větička oblíbenou odpovědí.
Tak jsme čekali, manžel odešel v osm hodin večer domů a byl v pohotovosti, kdyby NĚCO…
Ve středu 14. 11. ráno jsem byla jako vždy vyšetřena, shledána málo otevřenou - pouze na dva, poslána na klystýr, oholení a na porodní, tam za mnou mohl přijít manžel, a my jsme opět čekali. Na chodbu jsem už nesměla, protože odtok plodové vody překročil onu hranici 24h, a proto mě začali podávat antibiotika - kapačkou - kvůli infekci, nebo co. Byla jsem vzteklá, nechtěla jsem žádný antibiotika, chtěla jsem svoje dítě už držet v náručí a zbavit se těch úporných bolestí. Protože to už opravdu nešlo vydržet, požádala jsem o epidurál, ačkoliv jsem se ještě před porodem zařekla že nechci nic - evidentně jsem nevěděla o čem mluvím - .
Zaváděla mi ho velmi nepříjemná doktorka a ukrutně nešikovná sestra jí pomáhala, vzala mně za ruku aby mi ji dala do správné polhy a přitom mi vytrhla dosti bolestivě kanylu z ruky, vyjekla jsem bolestí, ona se na mně otočila a jen mě suš opravila , že mi nevytrhla jehlu - tak jsem to já, neznalá lékařské terminologie, nazvala - ale kanylu, a s omluvou se ani neobtěžovala.
Po epidurálu jsem si mohla aspoň oddechnout, protože to už jsem nic necítila.
V pravé ruce jsem měla antibiotika, v zádech epidurál, na břiše trvale připojený monitor, vodu prasklou od pondělí a do toho přišel doktor a nabízel mi masážní vanu nebo balon!
Najednou jsme přestali slyšet srdíčko, manžel letěl pro doktora, chvíli trvalo než laskavě přišel, a zavedl mi monitor přímo do dělohy asi tak 30ti centimetrovou ná:,–(kou, musel se trefit na hlavičku miminka. Krajně nepříjemná záležitost, chvíli na to, aniž by se nás kdokoli zeptal, přišel jiný doktor se skupinou mediků a jeden po druhém se začali ve mně šťourat a učit se, - kdyby se aspoň zeptali - začala mi téct krev a manžel začal křičet na toho doktora co to má znamenat a on se jen tak ledově ohradil - .. to se stává, že teče trochu krve.
Musím říct, že kdyby tam se mnou nebyl můj muž, který mi dával mísu na močení, zavíral otevřené okno a dveře, kdy mi ledový vítr fučel přímo do rozkroku, utíral po prohlídkách mnoha doktorů, tak bych to asi celé probrečela.
V půl deváté večer poslali manžela domů - zase jsem brečela - epidurál přestal účinkovat, a mně čekala další noc! ČTvrtek 15. 11. 2001 , ráno v půl osmé nástup na porodní sál, další prohlídka ( i během noci jsem chodila na monitor ) do kohoutku na epidurál mi přidali další dávku, takže bolest žádná, a měli jsme počkat až se otevřu více jak na 2!!!!
Začala jsem se dožadovat císaře, manžel se vztekal, oba jsme měli strach, byli jsem už zcela vyčerpaní a nervozní, kolem mně se už narodilo tolik miminek a já jsem tam pořád trčela, a nikdo nám neřekl jediné slovo útěchy, vysvětlení, chovali se k nám jak číselným položkám ve statistice, žádný lidský přístup. Bože, rodila jsem poprvé a oni musí přece dobře vědět jak se prvorodičky bojí! Vždyť neví co je čeká a oni se chovali tak střašně, zle.
V poledne nám řekli, že pokud se do dvou hodin neotevřu, tak jdu na císaře. Znělo mi to jak hloupy fór, jsem v porodnici od 7. 11., otevřená na 2 a doktor si klidně řekne že bude ještě stále čekat! Potom přišla ještě sestřička s nějakýma kleštěma na měření pánve a s teorií že nerodím, protože mám příliš velké dítě a malou pánev.
Ve tři hodiny padlo rozhodnutí - jdu na sál, začala jsem se třást, ale zároveň se mi ulevilo, že už se blíží konec.
Na sále jsem uslyšela poprvé za celou dobu uklidňující hlas - bohužel nevím jak se paní doktorka jmenoval, byla to doktorka která mi přidávala další dávku epidurálu a hlídala tlak, celou dobu seděla u mé hlavy, třásla jsem se jak osika, bála jsem se že jim spadnu z toho stolu, ale naštěstí tam jsou řemínky na připevnění.
V 15,53 doktoři konečně vysvobodili moje milovné děťátko z mého lůna, mělo šňůru dvakrát omotanou kolem krku, a pak mi ho ukázali - držel ho pan doktor ve své dlani, před očima jsem měla maličkého tvorečka, pro mně nejkrásnějšího na světě, byl tak maličký, odnášeli ho pryč a já byla na sále!!! To je tak nespravedlivý, čekám na něj tak dlouho a oni mi ho teď odnášejí pryč!
Podotýkám, že můj chlapeček měřil 50cm a vážil 3,2kg, tedy opravdu neobvykle velké dítě,že?
Mám toho ještě hodně co dodat k zážitkům na šestinedělí, ale to raději jindy.

Tak vám přeji rychlé porody a příjemné doktory

Přidat deníček

Váš příspěvek

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně

22.11.03 00:10

Ahoj,
myslim ze jsi mela fakt smulu. Ja si na Apolinare stezovat nemuzu. Taky mi praskla voda, v noci, cekali jen do rana jestli se to nerozjede, ale nerozjelo, tak mi porod vyvolavali. Zabralo to ihned. A porodni as. byly moc hodne. Ale to co pises, jak ti vzali syna hned po porodu, to me udelali taky a to jsem samozrejmne chtela aby ho na me polozili. Ale tvrdili ze mel snuru okolo krku a hematom o kterym nevedeli jestli je ok. Tot oduvodneni. Nicmene mu vubec nic nebylo. Na druhou stranu chapu, ze kduz to vypada na tokovehle komplikace, tak radsi hned kontroluji, jestli je to dobry.
osma

Ještě chvíli počkáme...

Všechny deníčky uživatele

Jája se učí mluvit