Ještě není konec
- Prázdná náruč
- jaja84
- 21.10.12
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Je to patrné už z názvu, takový konec neberu! Pokračování mého snažení, se kterým mi spousta z vás držela palce.
Jestli jste si přečetli můj předešlý deníček, https://www.emimino.cz/…ca-mam-9350/, tak bych ráda pokračovala. IVF jsme zvládli. Pamatuji si, jak jsme jeli domů, a manžel mě hladil a říkal, jak bude už vše jen dobré, věřila jsem mu. Ani ve snu mně nenapadlo, že jsem ještě nezažila tu nejhorší bolest v životě! Přijeli jsme domů a já jsem se snažila ležet, samozřejmě že mi to moc nešlo, ale uklízela jsem pomalu, jelikož mně příšerně bolelo břicho asi ještě z OPU.
Druhý den po ET jsem cítila píchání, že jsem se nemohla ani narovnat. Další den mě začala svědit prsa a měla jsem příšerný průjem, který trval asi tak 10 dní. Holky z eMimča mě uklidňovaly, že je to dobré znamení, sebrala jsem veškerou odvahu a testla
Ano byl tam duch, ale otázka byla: je to Pregnyl, nebo už je to ta správná čárka? No to poznáme za pár dní. Každý den jsem vstávala dobrovolně v 6 hodin ráno a testila a testila a čárka sílila a já jsem byla v euforii. Ano je to tam! Říkám si, bože, já mám ale štěstí, první IVF a prďolka se udržel? Začínala jsem poznávat opravdový pocit štěstí!
Čekali jsme na první UTZ. Objevila se tam malá bublinka a podruhé v životě (poprvé to bylo na svatbě) jsem viděla manžela, jak září. Každý týden jsem jezdila na UTZ a on byl vždy se mnou a čekal, jakou fotečku mu donesu. Každý týden si měnil tapetu v mobilu a dával si tam naše mimi. Pořád se na něj díval. Byli jsme šťastní. Až do určité chvíle. Byla jsem sama doma a šla šmejdit do ledničky, bože tolik věcí, které mám dělat, a co si mám vzít? Chci všechno
A najednou jsem ucítila, jak ze mě doslova něco vylítlo, říkám si na výtok je toho moc! Podívala jsem s, ale ani intimka mě nezachránila. Celé tepláky od krve, rychle se svlékám, skáču do vany a volám manželovi. Brečím, brečím, tak moc že nemůžu ani mluvit. Něco jsem ze sebe vydrmolila a pochopil. Okamžitě jel domů, já jsem se osprchovala a jelo se do Motola! Měla jsem Motol moc ráda, vždyť jsem tam byla už na 3 gynekologických operacích a vždy spokojenost!
Přijeli jsme na pohotovost a strašně příjemná, to myslím v uvozovkách, sestřička se ptá, co chci. Popisuji jí situaci a pláču. Ona mi říká, hm doktor tady není, tak si počkejte. Pan doktor se uráčil přijít za 15 minut. Přede mnou byla paní, ano chápu, byla tam dřív a po mně přišla další paní, jak jsme pochopili zaměstnankyně Motola. Prvně vzali tu první a byla tam 30 minut, strašně se tam všichni smáli a pak jen slyším, jak říkají, odeberte jí HCG, paní je asi těhotná. To jsem vytřeštila oči, že je to sice super, že je těhotná, ale já potrácím. Najednou si zavolali tu paní, která přišla po mně! To trvalo další půl hodinu. Přišla sestra a říká: vydržte nám ještě chvíli a já jsem jí odpověděla, co jiného mi zbývá, když potrácím! Manžel bouchnul vzteky do nějakého vozíku a už jsem viděla, jak jí chce chytit pod krkem.
Po hodině jsem se dočkala i já, jaká to sláva. Prohlédli mně, udělali UTZ a řekli, vypadá to vše normálně, jen je zpomalená srdeční akce. Za 3 dny si dojděte na kontrolu ke svému dr. Já jsem se zarazila a ptám se, jestli mi nedá nějaké léky a pan doktor mi odpovídá, máte Utrogestan? Máte? Tak to vám musí stačit. Začínám brečet, ale asi ví, co dělá, je to přece doktor! Dojeli jsme domů, já jsem se uklidnila a manžel povídá, že ode dneška budu jen ležet, já jsem souhlasila, ale přeci jen se mi chtělo ještě čurat
Sedla jsem si na záchod a opět brečím a volám ho, ať se podívá, že tohle je konec a že to není normální! Manžel nelenil, otevřel stránky vojenské nemocnice, zavolal a jelo se.
Příjem trval 10 minut a paní doktorka byla připravená mě vzít. Omlouvala jsem se a popisovala celou situaci. Byla moc příjemná a říká, je mi to líto, ale necháme si vás tady tak i tak. Budete na kapačkách. Hlavou mi probíhalo, čert to vem, hlavně že miminko bude v pořádku. Šlo se na UTZ, kouká, kouká, kouká, cca půl hodiny. Zapíná nějaký zvuk, asi má být slyšet tlukot srdíčka, ale já nic neslyším! Dívá se na mě a říká, je mi líto. V tu chvíli jsem nejvíc hysterická v mém životě. Hladí mě a uklidňuje a já brečím tak moc, že nemůžu ani dýchat. Manžel jel pro věci a já sedím v jakési jídelně. Sestřička mě přišla informovat o celém postupu. Zítra mi udělají předoperační a další den revizi. Moje odpověď na její slova zněla, když se do té doby nezabiji, tak jo. Dívá se na mě lítostivým pohledem a usuzuje, že potřebuji prášek na uklidnění.
Konečně přijel manžel a má červené oči, poprvé v životě ho vidím plakat. Obejme mě a já se mu omlouvám a brečím, omlouvám se mu za to, že jsem to zkazila. Ano já za to můžu, jsem neschopná. Řekne mi, že je to hloupost a tiskne mě k sobě vší silou a šeptá, že to zvládneme, že jsem jeho největší láska a že jsem nejsilnější člověk na světě, jakého zná. Musíme se rozloučit, ale já ho nechci pustit, chci být s ním, chci, aby mně držel a hladil, ale bohužel nemocnice je nemocnice a má svá pravidla. Pobyt tam jsem nějak zvládla, ani nevím jak. Když mě pouštěli domů, čekala na mě obrovská kytice růží a nejsilnější objetí, co jsem kdy zažila. Dnes je to 5 týdnů a já se snažím být silná. Protože vím, že tohle není konec. Držte mi palce v lednu na KET. Děkuji všem, kteří se mi snažili pomoci a podpořit mě, mam vás ráda.
Přečtěte si také
Jedna drzá žákyně mi znechutila mojí práci. Její rodiče se ještě pustili do mě
- AnetaMar
- 22.11.26
- 585
Učím na základní škole už osmnáct let. Vždycky jsme se setkávala s dětmi, které byly fajn a dalo se s nimi vyjít. A pak s těmi, které dělaly problémy. Ale čím jsem starší, tím hůř to nějak zvládám....
Mohli jsme adoptovat holčičku. Manžel si to ale na poslední chvíli rozmyslel
- AnetaMar
- 22.11.26
- 351
Když jsme začali s adopcí, měla jsem pocit, že se nám konečně splní sen, na který jsme tak dlouho čekali. Jenže ve chvíli, kdy už jsme poznali malou holčičku a doma jí připravovali pokoj, manžel...
Mám skvělého manžela, přesto ho podvádím. Milence se nedokážu vzdát
- Anonymní
- 22.11.26
- 584
S manželem jsme spolu patnáct let, máme dvě děti, hypotéku a život, který by nám leckdo mohl závidět. Nikdy jsem neměla důvod si stěžovat. Přesto jsem se zamilovala do jiného muže. Nejdřív jsme si...
Kamarádka si ze mě udělala svou nonstop psycholožku. Už to nebudu trpět
- mořesnů
- 22.11.26
- 229
Včera mi kamarádka volala potřetí během jediného dne, aby mi znovu vyprávěla, co jí napsal její bývalý manžel. Zrovna jsem vařila večeři, děti se hádaly o ovladač a já měla v telefonu dalších šest...
Synovi jsem slíbila gympl. Začínám ale silně pochybovat, že na to má
- AnetaMar
- 22.11.26
- 225
Přijímačky jsou až na jaře, ale u nás doma už se několik měsíců neděje nic jiného. Chci, aby se syn dostal na gymnázium, a udělám pro to všechno. Jenže poslední dobou mám pocit, že jediný, kdo se o...
„Já jsem dítě!“ sdělila mi 17letá slečna a dál měla boty na sedadle v autobuse
- Dajdulína1993
- 21.11.26
- 962
Nikdy jsem se nepovažovala za konfliktního člověka. Nejsem ten typ, co by vyvolával hádky v řadě u pokladny nebo korigoval cizí lidi na ulici. Ale zkrátka mám ráda, když věci fungují tak, jak mají,...
Manžel mě pořád vláčí po příbuzných. Když chci jednou zůstat doma, jsem sobecká
- mořesnů
- 21.11.26
- 748
V sobotu ráno jsem se těšila, že si konečně přispím, jenže manžel už měl sbalenou tašku a čekal u dveří. Tentokrát jsme totiž měli jet na oběd k jeho rodičům. Minulý víkend jsme byli u mojí mámy,...
Manžel se vzteká, že synovi všechno chystám. Tak ať si to teď vyřeší sám
- mořesnů
- 21.11.26
- 693
Manžel mi vyčetl, že z našeho devítiletého syna vychovávám nesamostatného chlapa. Prý už je dost velký na to, aby si sám připravil oblečení, sbalil aktovku a pamatoval na tělocvik. Když jsem mu...
Přišla jsem si pro prášky na nervy. Doktorka mi řekla něco, co jsem nečekala
- AnetaMar
- 21.11.26
- 827
Už nějakou dobu mám pocit, že se každou chvíli sesypu. Jsem protivná, všechno mě rozčiluje, špatně spím a občas mi tak buší srdce, že se leknu, jestli se mnou něco není. Někdy mě rozbolí hlava tak,...
Manžel vyžaduje dokonalé Vánoce plné tradic. Já se chci zbavit Vánoc i manžela
- mořesnů
- 21.11.26
- 672
Letos jsem pochopila, proč můj manžel nikdy nechtěl děti. On totiž sám nikdy nepřestal být dítětem. Je nám oběma něco přes třicet, potomky neplánujeme a dlouho mi vyhovovalo, že si můžeme žít po...