Jsem sama a těhotná. Milenec zdrhnul zpět k ženě se slovy: „A je to vůbec moje?“

„To si děláš srandu,“ vyšlo z něj. Místo toho, aby mě pohladil, řekl něco normálního. Pár týdnů zpátky mluvil o tom, jak by se mnou jednou chtěl žít, jak je smutný, když není se mnou a jak jsem pro něj „útěk do normálního života“. A teď? Teď přede mnou seděl úplně jinej chlap. Ne ten, co mě vášnivě líbal a šeptal, že beze mě nedokáže fungovat. Tohle byl srab, který chtěl jediné – aby se to celé nějak vymazalo.

Začal se vyptávat, jak se to stalo, když on si dával přece vždycky pozor. A pak to padlo: „A jsi si jistá, že je to vůbec moje?“ Řekl to příšerným tónem s nadějí, že jsem mu jako zahýbala, nebo co? V tu chvíli jsem měla chuť mu tu skleničku, co držel, vyrvat z ruky a hodit o zem. Neudělala jsem to. Jen jsem seděla a koukala, jak se přede mnou pokouší sesmolit nějakou omluvu, že to tak nemyslel, ale že by „se to mělo ještě promyslet, že mám ještě čas TO vyřešit“. Rozhodně jsem odmítla, že bych šla na potrat. Už nejsem nejmladší a tohle může být také moje jediná příležitost mít dítě.

Nato odešel. Normálně se zvedl a mezi dveří ještě dodal, že „tohle nedá“ a „musí si to rozmyslet“. A já tam seděla jako poslední blbec. Ještě slyším, jak zabouchly dveře. Konec. Bez jedinýho objetí, slůvka podpory, bez jediné snahy mě uklidnit.

O pár dní později mi přišla krátká suchá zpráva, že se rozhodl vrátit domů. „Je to tak nejlepší pro všechny,“ napsal. Pro všechny. A já jsem v tom jako kdo? Jako co? Jenom problém, který se dá smést ze stolu? Jenom chyba, na kterou se dá zapomenout? Je zpátky u manželky, chodí s dětma na kroužky, že prý „dostal druhou šanci“. Úplně vidím, jak se snaží, táta roku. Jenže realita je taková, že další svoje dítě nechce, to co roste ve mně.

A já teď doma sedím sama a snažím se pochopit, co mám proboha dělat. Miminko chci. To je jediná věc, kterou v tý změti nejistot cítím jasně. Ale když otevřu bankovní účet, začne se mi dělat špatně. Nájem, energie, oblečení, výbavička, pak mateřská… já fakt nevím, jak to všechno utáhnu sama. Tohle mě děsí úplně ze všeho nejvíc.

Hlavou mi pořád dokola běží jedna otázka: mám ho nutit do testu otcovství? Protože ono to zní jako jednoduchý řešení – jasně, nech si to potvrdit, bude muset platit. Ale když si představím tu bitvu, kterou by z toho udělal… Že by mě obvinil, že mu chci zničit rodinu, život. Že mi bude tvrdit, že si to vymýšlím, že ho „tlačím ke zdi“. Mám to vůbec za potřebí? Tu všechnu nenávist?

Jenže pak přijde ta druhá strana: proč bych se měla bát? Proč bych se měla schovávat a stydět? Já jsem nic špatnýho neudělala. Nezradila jsem nikoho. Jen jsem uvěřila chlapovi, který sliboval něco, co nikdy neměl v úmyslu splnit. A zamilovala se do něj. Proč mám nést následky jen já? On moc dobře vědět, co dělá. To on mě oblouznil, svedl, psal každou noc, sliboval a plánoval. A teď jako by mě vymazal. Jen aby měl klid. A já tady mezitím počítám každou korunu a snažím se pravidelně dýchat, jen abych se z toho nezbláznila.

Nedělám to kvůli sobě, nejde mi o něj ani o pomstu. Jde mi o miminko, který tu se mnou zůstane, i když on zdrhl. Jde mi o to, abych jednou nelitovala, že jsem nic nepodnikla, dokud byl čas, jen ze strachu, co přijde, z výhružek, pohrdání. Tak nějak cítím, že až to přijde, tak to prostě zvládnu. Možná s knedlíkem v krku, možná s rozklepanýma rukama, ale zvládnu. Protože, když už nic jiného, tak aspoň vím, že pravda je na mojí straně. A že to malý, co nosím pod srdcem, stojí za to, abych bojovala.