Jsi moje... už navždy 2

Nejdříve shrnu, co jsem psala v minulém deníčku. Co se týče OCD, tak ta je mým stálým společníkem už přes deset let (bohužel). Anorexie, nebo spíše její slabší forma, si ke mně našla cestu kolem 17. roku života. Je velice časté, že se porucha příjmu potravy (PPP) a OCD potkají u jednoho člověka. Člověk, který má OCD, má větší sklony k PPP.

Anorexie si našla cestu do mé hlavy skrze šikanu a poznámky okolí, včetně mých nejbližších. Začalo to pomalým odmítáním sladkého a tučného, až k vynechávání jídel. Běžně jsem vyhazovala svačinu, běžně jsem se rýpala v jídle, nejradši jsem jedla ve svém pokoji, párkrát si zobla a zbytek zabalila do papíru a hodila do koše. Když jsem jídlo nemohla schovat nebo vyhodit, tak jsem ho pak vyzvracela. Jenže to bylo moc hlasité a sváděla jsem to na přejedení, nevolnost. Tak jsem se naučila zvracet potichu… ano, skutečně to jde…

Najednou jsem hubla, najednou si mě začali všímat kluci a já se cítila krásná… no… díky příteli, když jsem byla v sedmém nebi, že mam skvělého partnera, jsem neměla projevy ani OCD, ani anorexie… to se po roce, co opadla zamilovanost, zase vrátilo, tedy jen OCD, anorexie čekala na svojí chvíli. Ta přišla na Vánoce 2019. Opět, nejdřív sladké, pak obědy, miniaturní večeře, někdy vůbec žádné. Zase jsem zhubla! Jupí!…(facepalm)… Moc dobře vím, co dělám a co mám a co je špatně. Jenže je těžké se dostat z bludného kruhu. A nejhorší na tom je, že vám okolí může pomáhat sebevíc, ale jediný, kdo to může změnit, jste VY!

U OCD je přesně tzv. vyhýbavé chování. Aneb, nepůjdu tam, protože můžu sedět doma. Umyju si ruce dvacetkrát po sobě a u toho si šestkrát zazpívám Skákal pes, protože… protože, protože, když to neudělám, tak umře někdo v rodině. A ta myšlenka je tak intenzivní a ta úzkost je tak strašná, že to skutečně uděláte, u toho se stydíte, modlíte se, aby vás hlavně nikdo neviděl, protože stačí, že vy sami víte, že jste na hlavu… Je prostě jednodušší udělat ten pošahanej rituál, než se vystavit tý strašlivý úzkosti, která může trvat minutu, dvě, deset, maximálně hodinu… ono je horší, že ten rituál děláte denně, sedm dní v týdnu, pokaždé, když vám naskočí negativní myšlenka…

Nejhorší ale je, že se tomu musíte vystavit, musíte se postavit té úzkosti, prožít ji, u toho si logicky odůvodnit, že nikdo neumře kvůli tomu, že jste si spletla sloku v písničce, kterou ze strachu zpíváte po dvacáté… Protože pokud neuděláte rituál ve chvíli, kdy máte úzkost, a úzkost vydržíte, vytrváte, tak ona sice přijde znovu, ale odejde rychleji a rychleji a rychleji… (přemýšlím, že bych mohla napsat knížku o tom, jaký je život s OCD a jak by na tuto nemoc měla nahlížet rodina…). Tím nikomu neříkám, že pokud má strach z bezdomovců, ať je začne vyhledávat nebo něco podobného. Jen když je potkáte, tak nedělejte rituál, proste to zkuste vydržet, ale pak se za to odměňte a pochvalte se. Pište si to do deníčku, pomáhá to hodně. 

Teď pro rodiče, partnery, manžely a další, kteří mají osobu blízkou, která má OCD.

Neobviňujte se… minimálně to nedávejte najevo před danou osobou. Je to také trápí a to poslední, co chtějí, je vidět, jak se kvůli něčemu, co nedokážou hned změnit, trápí někdo, na kom jim záleží.

Neujišťujte je. Podporujete tím tu nemoc. Ujišťování je další rituál. Je to těžké, hodně těžké, ale pokud dotyčný nemá záchvat, nedělejte to. Objetí, držení za ruku a věta bude zas dobře, je podpora, ale té osoby a ne rituálního chování.

Pokud dotyčný provádí rituál, (já se třeba vracím kontrolovat chodník, jestli tam neleží injekční stříkačka, o kterou jsem se mohla píchnout, a prostě nutně potřebuji vědět, jestli tam je, nebo jsem si to štípnutí do nohy jen vsugerovala), nevytrhávejte z něj dotyčného násilím, výhrůžkami. Příklad: neodtahujte ho za ruku od místa, kde se zasekl, nevyhrožujte mu, že ho tam necháte samotného, neujišťujte je. Výborné je třeba věty: „Máš přece oči a vidíš, jestli tam něco je nebo ne. Tak se na to podívej logicky. Je možné, aby se to stalo, je možné, aby to fungovalo?“ V mém případě: Umí jehly létat? Ne, neumí, tak je hloupost, aby mě něco píchlo v otevřeném prostoru.

Nejhorší jsou samozřejmě situace, které se nedají ovlivňovat, které se nedají zkontrolovat, nedal se provést rituál. To pak přijde panika, úzkost, strach… dýchat do břicha a dokolečka si to zdůvodňovat. To je asi to nejlepší. Nezasahujte, můžete je v takovém stavu uklidnit, v téhle situaci, kritické je můžete nechat, ať se u vás ujistí.

Výborné jsou skupinové terapie, které probíhají formou denního stacionáře, kam dojíždíte na par hodin denně a mluvíte o tom, co vás trápí.

Důležité je: NESTYDĚT SE! Nestyďte se za něco, co jste si nevybrali a za co nemůžete… nebyla to vaše volba, ani Vaše vina, prostě se Vám to stalo a nikdo nemá právo Vás odsuzovat. Myslete pozitivně, dávejte si pochvalu a odměnu za každý úspěch, ať je sebemenší, je to důležité pro vás. Kašlete na to, co si ostatní myslí. Je to váš život a vaše zdraví, jde o vás, buďte v tomto ohledu sobečtí a myslete na sebe.

Pokud to někomu z vás pomohlo, budu moc ráda, možná jsem vám dala možnost alespoň trochu pochopit, co se děje, co dělat a jak se nezhroutit. Děkuji všem za přečtení, možná napíšu pokračování