Když štěstí dostane křídla

V roce 2021 jsem nechtěla slavit Vánoce, protože mě ubíjel ten pocit, že i po těch letech snažení o miminko jsme s manželem sami dva. Ale spíš než zklamaná, jsem už byla naštvaná, jelikož už to trvalo pár let a byli jsme oba i v rukou specialistů. Docházeli jsme i do reprodukční kliniky.

6. 12. 2021 jsme šli na druhou inseminaci, předchozí inseminace byla neúspěšná. Než vůbec mohlo dojít k inseminaci, musela u nás obou proběhnout léčba. Manžel neměl dobrý spermiogram a já jsem měla příšerně rozházené hormony (nebyla ovulace, strašně dlouhé cykly). Trvalo to dlouho.

Po první neúspěšné inseminaci, nám pán doktor z IVF kliniky řekl, že nám udělá ještě jednu, ale že doporučuje umělé oplodnění, že inseminace má jen malinkou úspěšnost a nemá to cenu, přesně nám řekl: „Nemyslete na to, nevyjde to, napíšeme žádost na IVF.“

Při odchodu nám sestřička řekla, že 23. 12. máme udělat těhotenský test. Nehlídala jsem, co dělám, jestli se s něčím tahám, nebo se natahuji a přepínám (rekonstruovali jsme dům).
Přece to nevyjde, tak co bych se měla hlídat. Čas rychle utekl, najednou bylo 22. 12. a manžel se mě ptal, jestli si udělám zítra test. Jen jsem se na něj podívala a řekla jsem, že když to chtěli na klinice, tak jo, ale nevěřím tomu, jelikož pan doktor říkal, že je to nepravděpodobné. Myslela jsem si, že mám zase jen delší cyklus.

Test, co jsem si udělala ráno 23. 12. 2021, mi udělal ohromnou radost. Vyšly dvě čárky. Nevěřila jsem tomu, přišlo mi to jako hloupost, tak jsem si udělala další 4 testy během týdne. Byly to ty nejkrásnější Vánoce i bez stromečku.
Nastala první kontrola na IVF klinice. Z úst paní doktorky zaznělo, že je vše v pořádku a že čekáme miminko. První kontrola u mé gynekoložky byla krásná, jelikož paní doktorka je srdečný a úžasný človíček, prožívala vše s námi. Vše bylo v pořádku. Konečně jsem se cítila jako ta nejšťastnější žena na světě. Můj muž je úžasný, ale až teď jsem věděla, že budeme konečně úplní a šťastní, tak jak jsme si přáli.

Přišel na řadu 2. screening, paní docentka dělala ultrazvuk. „Čekáte chlapečka,“ zaznělo z úst paní docentky. Byli jsme šťastní. Říkala, že se jí zdá vše v pořádku, ale že nás pro jistotu pošle k panu doktorovi na kardiologii. Zdálo se mi to jako formalita.

Za tři dny jsme byli u pana doktora, dlouho mi dělal ultrazvuk. Myslela jsem si, že když kontroluje srdíčko, tak je to normální. Pak nám řekl, ať se posadíme, sdělil nám, že špatně vidí půlku srdíčka, že to může být tím, že do mě špatně vidí. Poslal nás až do Brna na kardiologii k paní docentce. Mysleli jsme si, že jen nechtějí něco zanedbat. Řekli jsme si, že mají v Brně asi lepší ultrazvuk a líp to uvidí.

Byl to pátek a hned na pondělí nás objednali do Brna. Cesta do Brna byla v pohodě, na dálnici klid. V čekárně jsme si ještě plánovali, že si uděláme v okolí výlet. Náš hovor přerušila sestřička, že máme už jít k paní doktorce.

Byla tam paní docentka a ještě jedna paní doktorka. Když mi dělaly ultrazvuk, slyšela jsem, jak si šeptají, že levá komora je malá. V tom paní docentka řekla, že se mám jít projít po chodbě, ať se náš chlapeček otočí. Poprvé v životě jsem věděla, co je to být nervózní. Potily se mi ruce, tlouklo mi srdce, cítila jsem, že je něco špatně. Asi po 10 minutách jsme šli zpátky do ordinace. Už na obrazovce jsem viděla, že se malý otočil a taky jsem viděla, že ten obraz srdíčka je úplně jiný než před tím.

Po chvíli paní docentka řekla, ať se posadím, byla jsem hrozně nervózní, když jsem viděla její výraz. Jak vzala papír a tužku a začala kreslit a u toho řekla: „Takhle vypadá zdravé srdíčko,“ tak se v tu chvíli to mé zastavilo. Nenapadlo mě, že pan doktor neviděl půlku srdce, protože tam žádná není. Diagnóza: hypoplazie levého srdce a aorty. Náš maličký neměl vyvinutou levou stranu srdíčka a aortální oblouk. Místo čtyř cév, co vedou do srdce, měl jen jednu (plícnici). Paní docentka nerada sděluje hodně špatné zprávy, tak nám začala vyprávět o operacích, které jsem ani nevnímala. Říkala jsem si celou dobu, že se vzbudím, protože to přece není možné.

Pamatuji si jen to, jak řekla, že těhotenství můžeme ještě přerušit. Jenže mě ty operace daly naději, ale bohužel falešnou. Čekali jsme na lékařskou zprávu a pak jsme měli jít o parto níž k doktorovi na genetiku. Vždycky jsem si myslela, že já přece nikdy před lidmi brečet nebudu, nikdy jsem totiž nebrečela ani před manželem, nenašlo se za celou dobu nic, co by mě srazilo na kolena. Až teď. Slzy mi tekly už v ordinaci, šli jsme do čekárny, čekat na zprávu. Začala jsem brečet, chtěla jsem utéct, chtělo se mi umřít.

Sestřička donesla zprávu. Stálo v ní, že jsou možné paliativní operace a následná paliativní péče (péče o umírajícího). Je to zlé, horší už to být nemůže, pomyslela jsem si. Pláč nešel zastavit. Šli jsme za genetikem. Mluvil k věci, byl sice drsnější, ale lidský. Řekl, že operace možné jsou, ale jsou k v našem případě k ničemu. Náš chlapeček by totiž žil nanejvýš 4 roky a to pouze v nemocnici a na přístrojích, není naděje na uzdravení. Měli jsme si vybrat, buď těhotenství ukončit a našeho chlapečka nechat odejít v klidu a bez bolesti, nebo ho donosit a nechat ho umřít v bolestech.

Bylo to nejtěžší rozhodnutí v našem životě. Nemohli jsme dopustit, aby naše vymodlené miminko trpělo, tím by jsme mu jen ublížili. Na druhý den jsme jeli k mé paní doktorce, šlo vidět, že jí to je strašně líto, plakala se mnou. Zavolala do porodnice panu primáři, aby se o mě postaral, všechno mu pověděla.

Přijeli jsem do nemocnice, převzal si mě pán primář a udělal mi kontrolu. Sdělil mi, že vyvolání porodu v tomhle případě trvá 3 až 4 dny, ale že záleží hlavně na psychice. Sestřička mě zavedla na pokoj a pak k primáři, který mi začal dávat čípky na vyvolání, bylo to v úterý odpoledne. Náš synáček mě netrápil. Porodila jsem ve středu před sedmou hodinou ranní, bez problémů a bez potíží. Přijel manžel, abychom se s naším synáčkem mohli rozloučit. Hodně lidí mi říká, že jsme to neměli dělat, že to byla hloupost, ale nám to pomohlo. Vyčítala bych si do konce života, že jsem ho neviděla a že jsem ho nedržela v náručí. Byl krásný, malinkatý, bezmocný, vypadal jako by spokojeně spinkal. Hrozně moc nám pomohlo, že jsme toho našeho drobečka viděli a mohli se rozloučit. Je hrozné, když vám sestřička nese vaše miminko a místo „gratuluji“ řekne: „Upřímnou soustrast.“

Od doby, co jsme přišli o našeho chlapečka, tak se cítím neúplně, prázdně, vypálilo mi to díru do duše a zlomilo srdce. První 14 dní jsem to zvládala celkem dobře, asi mi to muselo teprve všechno dojít. Pak to na mě celé spadlo. Praly se ve mně hormony, jelikož jsem byla v šestinedělí, po porodu, ale miminko nikde. Bolí to pořád stejně i když ta bolest otupuje a člověk se s ní naučí žít, ale nikdy to nepřestane bolet. Nejhorší na tom je bezmoc, že svému dítěti nemůžete pomoct. Ta myšlenka, že našeho syna neuvidíme, jak udělá první krůčky, jak mu polezou první zoubky, že ho nikdy nepovedeme do první třídy, hlavně od něj nikdy neuslyším „Mami.“. Nikdy mu nemůžeme říct, že ho milujeme z celého srdce a že jsme pro něj chtěli jen to nejlepší.
Pořád se snažíme o miminko. Zase docházíme na kliniku. Přijde mi, že hormony mám víc rozházené než na začátku minulého snažení.

Termín porodu vycházel na mé narozeniny, které mám za 3 dny. Včerejšek jsem celý probrečela, jelikož mi volal můj otec a sdělil mi, že budu teta. Moje sestra, která nemá kde bydlet, bydlí u našich, nemá práci, žádné zázemí ani přítele, včera zjistila u doktorky, že je těhotná. Je dokonce už ve 21. týdnu, prý o tom nevěděla. Nejhorší na tom je, že ani neví, kdo je otec, protože v té době spala s více muži.
Pokládám si otázky, na které mi nikdo nedokáže odpovědět, ani lékaři.
Už by tohle mohlo skončit a mohla by dorazit nějaká dobrá zpráva, je jedno jaká, hlavně dobrá…

Myslím na děti, kterým nebylo dopřáno být na tomhle světě se svými rodiči, myslím i na rodiče těchto dětí, jak se těšili, že dají svému děťátku lásku a něhu a nebylo jim tohle taky dopřáno stejně jako nám.

Pro Kryštůfka
Náš chlapečku, moc nám chybíš, moc tě milujeme, posílám ti do nebíčka plno mé lásky a plno pusinek. Jediné, co mě na tom uklidňuje, je to, že netrpíš a nic tě nebolí. Pořád doufám, že je to jen noční můra a já se z ní proberu a ty budeš v pořádku. Když jsem zjistila, že jsem těhotná, nemohla jsem tomu uvěřit. Ale bylo to tak, rostl jsi ve mně. Byla jsem šťastná, že budeš konečně s námi. Těšili jsme se i s tatínkem na společné zážitky. Málem se mi srdce rozskočilo radostí, když jsem cítila první pohyby. I když tu s námi nemůžeš být, tak za tu dobu, co jsi byl u mě v bříšku, jsi mě udělal neskutečně šťastnou a za to ti DĚKUJI. Jsi náš andílek. Milujeme tě. MÁMA