Kvůli neplodnosti jsem ztratila několik kamarádek. Nezvládla jsem, že mají děti

Moje touha po mateřství se stala doslova chorobnou. Nedokázala jsem o ničem jiném mluvit ani nic jiného řešit. Dnes to říkám s odstupem a nadhledem. Dítěte jsem se nakonec dočkala, když jsem potkala jiného partnera, dala se psychicky dohromady a začala žít normálně. Tehdy se stal zázrak. Krátce před čtyřicítkou jsem porodila dceru.

Tento příběh píšu hlavně jako motivaci pro ostatní ženy. Vím, jaké je to být neplodná, snažit se o něco, co je pro jiné přirozené. Závidět jim, že otěhotněly doma v posteli. Bez stresu, hormonů a desítek tisíc korun.

Postupně se můj problém přenesl na psychiku. Byla jsem jako posedlá. Kamarádky se ode mě postupně odtahovaly, protože jsem jim dávala najevo, že mi jejich mateřství vadí. Mirek se mi snažil pomoct, vlastně to byl on, kdo mě donutil jít se léčit. Ale náš vztah to neustál. Odešel a možná je to dobře. Našel si jinou partnerku, která měla dvě děti, a je spokojený. Jsme dodnes v kontaktu. A byl to on, kdo byl jedním z prvních gratulantů, když se mi narodila Amálka.

Život je zkrátka hodně nevyzpytatelný. Jsem si ale jistá, že si spoustu problémů způsobujeme sami. Stará kamarádství už se mi nepodařilo obnovit, ale našla jsem si nová. A hlavně stále chodím na terapie. Vím, že psychika je neskutečně křehká.