Mám strach z vlastního dítěte. A nejvíc se bojím toho, že tohle nikdy neskončí

„Nemyslete si, že takové jsou všechny děti,“ utrousila tchyně, když jsem zas jednou básnila o tom, jak je mateřství nádherné.

A tak jsme si s Vojtou řekli, že ještě jedno by to chtělo. Jenže pak přišlo zklamání – jedno, druhé. Už jsme pomalu mířili na kliniku, když jsem otěhotněla potřetí. A tentokrát to vyšlo… jenže za cenu pekla. Nevolnosti, krvácení, tvrdnutí břicha, špatné testy. A porod? Na to se snažím nemyslet. Daneček přišel na svět přidušený, všechno šlo špatně.

Byl naštěstí v pořádku, ale jinak to byla jízda z kopce bez brzd. Pořád plakal, špatně jedl, v noci se budil co hodinu. Kojení nefungovalo, já byla psychicky na dně. První dva roky mám v hlavě jako mlhu – jen slova „mami, já ti to říkala“ od tchyně slyším dodnes. Měla jsem chuť ji vystřelit na měsíc.

Ale to nejhorší mělo teprve přijít. Daneček začal být… divný. Náhlé záchvaty, kdy si vší silou třískl hlavou o zem. Rozbíjené skleničky, házení věcí, kopání. Starší syn se ho začal bát. A Vojta? Ten vyšiloval, že tohle tedy ne a že s ním musíme k doktorům.

Ti mluvili o poruše pozornosti, o hyperaktivitě. Jenže já znám děti s ADHD i na spektru. A Dan mezi ty škatulky prostě nezapadá. Mluví normálně, umí držet pozornost, umí být milý… a pak se to v něm zlomí a je z něj bouře, která zmetá všechno kolem.

Dnes je mu 12. Bez léků je jak rozjetý vlak, s léky je jako robot, který se vypíná uprostřed věty. Manžel je v práci víc než doma – možná utíká, možná se jen snaží přežít. My dva už spolu jen sdílíme lednici a seznam úkolů. On mlčí. Já brečím. A čekám, kdy zase přijde další výbuch.

A někdy si potichu položím otázku, kterou bych neměla ani vyslovit: Je možné litovat, že máte dítě?
Jsou to jen mé černé myšlenky. Nikomu je neříkám. Měla jsem nejhodnějšího chlapečka na světě – a teď mám doma uzlíček nervů, který miluju, a zároveň se ho někdy bojím. Puberta to trochu zlepšila, ale ne tolik, aby se Davídek přestal stydět za bratra.

Všichni čekají, že budu silná. Že to dám. Že budu ta, co drží rodinu pohromadě.
A já sedím v kuchyni, poslouchám tikot hodin a říkám si: Kde brát a nekrást?