Mami... část třetí

(Ti co nečetli doporučuji přečíst ostatní dva díly - první díl, druhý díl - abyste porozuměli o co jde.)

Přestěhovala jsem se za Prahu a našla jsem si okamžitě práci. Ted už bývalý partner nepracoval, byl v dlouhodobé neschopnosti, protože mi oznámil, že je alkoholik a musí se opět vyléčit. Stěhování a to vše bylo hrozně narychlo, byla jsem slepě zamilovaná a říkala si, že vše zvládneme. Jeho mamka mě nesnášela - říkala, že jsem přitáhla cizí dítě a ještě k tomu jsem ho měla příliš brzy a taky jsem byla o 11 let mladší než její syn. Vše jsem podle ní dělala špatně.

Stála jsem při něm, živila ho, dřela v práci a starala se o své dítě. Kvůli mě se tedy po čase vzchopil a přestal úplně pít. A bylo to super. Jezdila jsem i za tebou, mami a měla jsi ho ráda. Během pár let to většinou vždy zkusil a napil se, ale skončil vždy bez schopnosti se pohnout nebo fungovat bez alkoholu. Vždy se z toho ale dostal, sice nás to vyždímalo z peněz, ale já při něm vždy blbka stála.

Jeden den mám stále v hlavě. Byla jsem v práci (každý den jsem vstávala ve 3 ráno, abych byla na 6 hodinu v práci), ten den mi nebylo vůbec dobře. Nic se mi nedařilo, když přišlo na obědovou pauzu najednou mi zvonil telefon, na displeji se ukázalo Jarek. Říkala jsem si, že je to divné - často mi nevolá asi mamka, jelikož nemá kredit. Tak jsem to zvedla, bez pozdravu mi bylo sděleno „Žanetka je mrtvá.“ Absolutně jsem se složila, mami cos mi to udělala? Byla jsi tak mladá - 42 let. Nemohla jsem tomu uvěřit. Nemůžu do dnes, jen to píšu, tam uvnitř mě píchne neskutečnou bolestí.

Spousta lidí to nechápe, že i přes to všechno mě to tak strašně bolí. Od toho okamžiku se vše změnilo. Dojela jsem ti na pohřeb, ležela jsi tam v té rakvi, tak maličká, vyhublá, žlutá. Takové bylo naše poslední rozloučení. Alkohol se ti stal osudným. A já to mám pořád v hlavě, každý den.

Jo, bývalý stál v té době při mně, ale po čase se to začalo měnit. Rozhodli jsme se přestěhovat do jiného města. Práce za větší peníze pro oba. Jemu to ale nestačilo a po 2 letech začal opět pít. Říkal, že normální lidé to dělají a já to mám pod kontrolou. Bez láhve začal být nepříčetný, začal mě bít, tahat za vlasy, kopal do mě, byla jsem jak fackovací panák. Nejhorší bylo, že se na to musel dívat můj syn.

Nechtěla jsem to tak nechat, chodila jsem na 12ctky s monoklem, modřinami po celém těle, nevyspaná, unavená, ale kam jsem měla jít? Veškeré peníze mi bral a kupoval si za ně, co chtěl. Mami, ty jsi v nebi a já tě tak potřebovala. I když jsi
byla ještě mezi námi, nešlo se na tebe obrátit a já nevím proč? Ráda bych se tě na všechno zeptala, ale bojím se, že už to nebude nikdy možné. 

Žila jsem tak nějakou dobu, než jsem potkala někoho jiného. Mezitím totiž odvezli mého bývalého opět do léčebny a mě se neskutečně ulevilo. Říkala jsem si, pustí ho za tři měsíce, mám čas si najít bydlení, vzít si své věci a zajistit si klidný život se svým synem. Jenže on z léčebny utekl a já neměla na nic čas. Najednou prostě zabouchal na dveře, ať ho pustím. Pustila jsem ho, klečel a prosil ať zůstanu, že se vše změní. Nechtěla jsem přihlížet tomu, že by se to stalo zase. Alkohol je zabiják lidí, jejich charakteru, chování a často se stává osudným, tak jako tobě mami. Ani netušíš, jaké prázdno jsi tu po sobě nechala a v srdcích neskutečnou díru.

Zbalila jsem si jen pár věcí pro sebe a syna a odešla ke své nové známosti. Neměla jsem na vybranou. Tím dnem jsem přišla o všechny své věci i věci svého syna. Sestra, ta se na mě vyprdla už v 18 letech, co odešla z děcáku a viděla jsem ji po 6 letech na pohřbu mamky. Směšné, že?

Vzhledem k tomu, že jsem odešla, neměla jsem nic, A ještě když jsme byli spolu, několikrát jsem volala na policii, že mám problémy, že mě bije. Tak podali oznámení na OSPOD. Neměla jsem ani hlídaní pro syna, ani nic pro něj. Přišel mi od nich papír, že se mám dostavit. Šla jsem tam vyklepaná jako ratlík a taky oprávněně. On mi odmítl věci vydat. Pokrýt 12ctky s dítětem nešlo, neměli jsme pořádné zázemí, dětský pokoj, nic. Tak mi řekli, že mi ho vezmou do dočasné pěstounské péče a až si zařídím, vše co potřebuji k tomu aby se mohl vrátit, tak mi ho vrátí. Byla to pro mě děsná rána. Do toho jim totiž bývalý nakecal hrozné věci. Tudíž jsem začala makat o to víc, abych znovu vytvořila něco, o co jsem přišla.

Bylo to pro mne strašné období - každý víkend dojíždět za synem, mezi tím šetřit, abych mu mohla udělat dětský pokoj a ještě hledat novou práci, ale to až po tom co si našetřím. Děsný.

Po 4 měsících měl syn připravený pokoj. Postavili jsme ho od základů v jedné místnosti, co byla zazděná. Po dalším měsíci měl nakoupené nové oblečení a nějaké hračky. A já šla žádat soud o vrácení do své péče. Netrvalo to dlouho a od dalšího měsíce už jsem ho měla doma. Žádné matce, která miluje své dítě, toto nepřeji zažít.

Byly to hrozné měsíce. Syn mě má moc moc rád a bylo težké mu danou situaci vysvětlovat. Když jsem ho měla doma na víkend, tak pokládal otázky a říkal „já nechci zpátky, chci být tady s tebou“.

Víte co? Takto to dopadá, když naletíte špatnému chlapovi. Když nemáte rodinu ani nikoho, kdo by vám pomohl. Jo, stále jsem měla dědu, ale ten byl hrozně daleko a hlavně by mi ani nepomohl. Nevím proč, bylo to tak nastavené už v době, kdy nás odebrali do DD. Rok jsem se vzpamátovávala ze smrti své mamky, brala jsem prášky. A stále se stýkám s tím, že mi lidé nerozumí. Padají dotazy typu: „Jak je můžeš mít ráda po tom všem?“ „Nechápu vždyt ti jen ubližovali.“ „Zapomeň na to.“

A víte co? Ono to nejde, dodnes to nejde. Nejde jen tak přejít smrt člověka natož maminky, ať byla, jaká byla. Vždy jsem ji neskutečně milovala a jak vidíte, není to jen o tom, že jsem měla špatné dětství. Táhlo se to se mnou dlouho a vždy, když jsem si myslela, že je vše ok, tak znova něco znenadání přišlo.

S novým partnerem jsme se po čase dohodli, že by bylo fajn mít k Milánkovi sourozence. Hlavně Milánek měl jít do školy, tak bych měla čas se mu o to víc věnovat. Tak jsme se nějakou dobu snažili, až jsme jednoho dne o to naše vytoužené přišli. Prostě jsem začla krvácet, pak následná revize, ale o tom deníček už mám. Sebralo mě to také a hrozně moc. Snad i proto, že už mi přišlo, že je toho na mě moc. Měsíc a půl po tom jsem ale našla opět dvě čárky na testu. A byla jsem štastná. ♥ Zárověn mě hlodal strach. Měla jsem strach, že se něco opět podělá a doktor mě strašil předčasným porodem z důvodu brzkého otěhotnení po revizi.

Díky bohu se tak nestalo a na svět k nám 11-6-2017 v 8.05 přišla Terezka. Moje vytoužená holčička, krásná a hlavně zdravá.** V té chvíli jsem byla naplněná štestím** jak já tak můj partner. Ten stál při porodu při mně, stejně jako vždy. Maličká krásně prospívá, už je jí 6 měsíců. Syn ve škole také vše dobrý. Jen pro ně žiji a vstávám každé ráno, nevím kde bych bez nich byla!

A já jsem byla opravdu štastná. Až ted před měsícem a půl se opět stalo něco nečekaného a bolestivého. Přišel mi dopis a v něm jsem měla jen tak oznámeno, že ani můj děda už není mezi námi. Byl to poslední člen mé rodiny, kromě ségry a jedné tety, se kterými se nestýkám. Prý už je dávno po pohřbu. Nevolali jsme ti, na pohřbu byla jen tvá ségra. Ani ona mi nebyla schopna napsat a to mě má na FB. Hrozně mě to ranilo. Ségra za dědou ani mamkou nikdy nejezdila. Jen já jsem za dědou a mamkou jezdila, i když to mám daleko.

Když mamka zemřela jezdila jsem za ním, převlíkla jsem mu postel, uklidila, pomazlila se s ním. Ségra ani jedno z toho. No, je to fér? Není, já vím, že není! Od té doby nemůžu opět spát, bolí mě srdce jen na ně pomyslím. Tohle jsem si nezasloužila. Měla jsem dostat právo se rozloučit. Oni vůbec nevědí, jak mi je - jak moc to bolí, když jste na světě sám. Když nemužete zvednout telefon a říct „Ahoj Mami a dědo mám vás ráda.“ ♥

Ano, mám dvě krásné zdravé děti, partnera, který mě má snad rád, ale i tak se poslední dobou cítím prázdná. Mé srdce bylo za celou tu dobu mého života natolik zraněné, že né vše dokážu svému nynejšímu partnerovi dát. Blíží se Vánoce a já jsem zničená. Odstartovala to opět smrt mého dědy a mě se vše vrátilo - smrt mojí mamky, vše mám znovu před očima. Já vím, že to nezměním, ale zárověn ani nevím co mám dělat. I když s tím jsem smířená, přesto mě v noci budí noční můry, okénka mého dětství. Chci být taky štastná, ale teď mi to nejde. Sama nevím, co by mi pomohlo.

Odnáší to tak akorát mí blízcí a to nechci. Sama bohužel nevím co se sebou. Snad je to něco, co se ve mě za tu veškerou dobu nahromadilo. Cítím se neviditelná, neužitečná, zbytečná. Štve mě, že se na mě sestra tenkrát i přes slib vyprdla. Nestojí o to to změnit i když jsme poslední nositelky příjmení naší mamky. Štve mě, že se ke mně zachovala tak, že mi nedala vědět, že dědeče, ačkoliv byl také mladý, zemřel.

Snad se z toho časem vyhrabu. Pro spousty z vás banalita - pro mě ale ne. Možná už přetekl pohárek „co vše sneseš“. Chci žít stastně, smát se a užívat si života.

Všichni co máte rodiče, maminky nebo aspon tatínky, važte si jich. Když to kolikrát vidím, jak se někteří dokáží k rodičum chovat, nestačím se divit. Kdybych totiž mohla svou mamku bych na rukou nosila. Už jako malá jsem k ní měla neskonalou úctu, vždy u mě byla na prvním místě a už jako malá jsem se o ní starala. A ano, i přes to všechno co mi kdy „udělala“.

Do děcáku jsem tehdy odešla jen kvůli sestře, jinak bych to neudělala, i když to kolikrát bylo nesnesitelné. Moje děti mají, můžu říct, vše co potřebují a letos budou mít krásné Vánoce, protože se jim snažím dát vše. A i přesto se může člověk cítit prázdný, že by syndrom vyhoření? Nevím. 

Jediné co bych si přála já by bylo abych dokázala pomoci svojí hlavě nebo alespoň ulevit svému srdci. Třeba mi pomůže alespoň tohle, i když mě budete soudit.

Přeji Vám všem Krásné Vánoce a ten Nejlepší vstup do Nového roku 2018.