Sklep a já
- Ostatní
- Milka111
- 26.10.16
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Sklep, cibule a já sama doma. :)
Jsem na neschopence, mám rizikové těhotenství. Babička, že by tedy vytáhla alespoň syna ven, když já nemůžu. Souhlasila jsem s radostí: „Alespoň se vyvětrá, vydovádí a večer půjde normálně spát.“ Kdybych věděla, že ta věta mě bude stát mnoho stresu. 
Řekla jsem si tedy, že uvařím. Původně jsem chtěla těstoviny se špenátem a kuřecím masem.
Super maso mám, těstoviny taky.Ta ještě do mrazáku pro špenát. Do háje! Špenát nikde.
Tak tedy plán B. Těstoviny se zeleninou a kuřecím masem.
Zeleninu jsem po dlouhém hledání našla. Jasně, mohla jsem do obchodu, ale já nemám vycházky. Dobře, jdeme tedy na to, dáme hezky vařit těstoviny. Nakrájíme maso na kostičky.
Tak a teď cibuli, ach jo, je tady poslední a ještě zkažená. Přece tady někde musí být.
Po dlouhém hledání to vzdávám a zvedám telefon. Volám mojí skoro tchyni, bydlíme spolu v jednom baráčku a nemůžu si stěžovat, je super.
Říkám: „Ahoj mamčo, prosím tě nemáme tu někde cibuli? Nakonec je nebudu dělat se špenátem, už ho nemáme, udělám to tak, jak to dělám většinou.“
Mamča: „Ano máme, ve sklepě.“
Já v duchu: „Do háje, toho jsem se bála.“
Odpovídám: „A kde se tam rozsvítí?“
Mamča: „Napravo, hned jak otevřeš dveře, jak sejdeš a otevřeš druhé dveře, tak taky napravo.“
Odpovídám: „Dobře tedy, tak tedy premiéra sklep a já.“
Mamča: „Neboj, ráno jsem tam byla s jablky, pavučiny jsem vymetla obličejem.“
Já: „To jsem ráda. Tak si to tam užívejte, papa.“
Mamča: „Papa.“ 
Do sklepa nikdy nechodím, vždy jsem se tomu ukázkově vyhla, bojím se ho, a ještě víc pavučin a pavouků. Neznám totiž lepšího instruktora karate než sebe, když se mi dostane pavučina či něco jiného na obličej.
Stoupnu si před ty dveře, opatrně je otvírám a rychle rozsvítím. Uvažuji, zda tam vlezu. Škoda, že mi nedal vycházky aspoň na hodinu. Došla bych ji koupit a nazdar. Co kdybych šla? Ne nemůžu, přijde kontrola a jsem v prdeli na celých 8 měsíců. Je mi 23, musím tam jít. Nejsem přece malá, že? Stojím tam jak malá holčička, která ztratila medvídka. Strach je ale větší. Po deseti minutách jsem ty dveře zase zavřela.
Po dalších deseti minutách opět otvírám ty dveře, rozsvítím. Koukám na pavučiny. A přemýšlím, kolik pavouků tam bude. Ve sklepích pavouci prostě jsou, v každém. Mám myšlenky na to, že tohle někdo vidět, tak si řekne, že jsem opravdu trapná, ale já mám prostě strach. Udělám dva kroky a jsem vevnitř, sejdu pár schodů, ale opět se úprkem vracím.
Po dalších pěti minutác, na sebe dávám zimní bundu, kapuci na hlavu a říkám si: „Kdyby na mě nějaký spadl nebo vlezl, alespoň to neucítím hned a třeba si toho nevšimnu.“
Otvírám opět dveře, rozsvítím, a scházím dolů a koukám. Cože? Další dveře? A musím tam zase rozsvítit? Utíkám okamžitě zpátky nahoru a říkám si, že dnes nevařím!
Nahoře jsem rozklepaná, sundám si tu bundu. Stojím tam před těmi dveřmi. A myslím si, že mé těhotenství mi pomohlo k tomu, že jsem se rozbrečela jak malá holka, nejsem tam schopná dojít, a že přijdou domů hladoví všichni a já kvůli cibuli nebudu mít nic!
Ještě mám na to jídlo chuť!
Přestala jsem brečet, nasadila bundu, a sešla dolů, otevřela co nejrychleji druhé dveře, rozsvítila, a vidím. Ha! Cibule! Popadnu 4 kousky a letím co nejrychleji nahoru.
Nahoře se vítězně otočím, že se mi nic nestalo, a že jsem žádného pavouka neviděla.
Do háje! Já tam dole zapomněla zhasnout! Tak a je to tady na novo.
Ovšem už jsem to zvládla mnohem rychleji. Zaklapla jsem dveře a řekla, že už tam nikdy nejdu. Ovšem těstoviny se mi mezitím hezky rozvařily až spálily, tak jsem musela uvařit nové. Když píšu tenhle mini deníček, tak mám jídlo uvařené a čekám, až mi všichni hladoví přijdou domů.
Teď se tomu směji, ale jedno vím jistě. Příště, než mi všichni odejdou, zkontroluji, že tady mám všechno a budu se opět co nejvíce vyvarovat tomu, abych tam musela kdy jít. Vařila jsem tohle jídlo stejně dlouho jako guláš z hovězího masa. Strach dělá divy. Myslela jsem si, že už jsem z toho vyrostla - no asi ne. Kdekdo má přece nějaký strach, ne?
Přečtěte si také
Vnouček ke mě ze školy chodí na obědy. V jídelně mu vůbec nechutná
- babiMáňa
- 18.09.26
- 450
Vnouček už je pořádný mladý chlapík a s tím samozřejmě souvisí i to, že má svůj názor. Když se letos rozhodl, že přestane chodit ve škole na obědy a místo toho chodí ke mě, neměla jsem s tím...
Můj příběh: Rakovina v těhotenství a cesta zpátky k životu ❤️
- AulinkaBohunka
- 18.09.26
- 225
Každý z nás se za život potýká s různými problémy a ten můj měl podobu rakoviny, která mi byla zjištěna v těhotenství.
Můj muž je děvkař. Když vidí hezkou ženu, přestávám pro něj existovat
- Anonymní
- 18.09.26
- 482
Svého muže mám ráda a v mnoha ohledech nám manželství funguje. Jenže stačí, aby se poblíž objevila atraktivní žena, a jako bych přestala existovat. Manžel ztichne, spadne mu čelist a bezostyšně...
Nechtěla jsem dceři dát mobil. Zjistila jsem, jak složité je to bez něj
- Anonymní
- 18.09.26
- 715
Snad jen blázen by chtěl dát dítěti do první třídy mobil. Jenže od té doby, co dcera začala chodit do školy, narazila na nespočet situací, kdy bych jí nejraději zavolala. Když byla ve školce, bylo...
Podruhé jsem věřila, že to vyjde. Je to ale stejné jako v předchozím vztahu
- Anonymní
- 18.09.26
- 293
Po prvním manželství jsem si totiž přesně řekla, co už nikdy nechci. Nechci muže, který mě nebude poslouchat. Nechci vedle sebe někoho, kdo všechno nechává na mně. Nechci vztah, ve kterém se budu...
Najednou jsem zjistila, že si vlastně nic neužívám. Jen pořád něco řeším
- Anonymní
- 17.09.26
- 1170
Nedávno jsem si uvědomila něco, co mě docela vyděsilo. Mám v podstatě všechno, co jsem si kdysi přála. Mám rodinu, děti, práci, domov. Nic zásadního se neděje. A přesto mám poslední dobou pocit, že...
Moje máma nechce hlídat vnoučata. Tak ať jednou nečeká, že se o ni postarám já
- Anonymní
- 17.09.26
- 1355
Vím, že to zní hrozně. A možná mě teď část lidí označí za nevděčnou dceru. Jenže čím déle nad tím přemýšlím, tím víc si říkám, že některé věci v rodině prostě nejsou jen o tom, co kdo „musí“.
Kolegyně chodila do práce nemocná. Chytla jsem to já i mé děti
- Anonymní
- 17.09.26
- 2051
Asi jako každý rodič jsem se na začátek školního roku tajně těšila. Mít doma děti celé dva měsíce je pro pracujícího člověka opravdu náročné, i v případě, že děti jsou celkem samostatné. Když měli...
Syn už nechce, abych ho před školou objímala. Prý mu dělám ostudu
- Anonymní
- 17.09.26
- 613
Ještě nedávno se mě syn držel za ruku a před odchodem do školy mi dával pusu. Teď mě žádá, abych ho vysadila o ulici dřív a před spolužáky na něj nemluvila. Vím, že dospívá a osamostatňuje se....
„Dejte ho do speciální školy,“ říkají všichni. Autistický syn půjde do klasické
- Anonymní
- 17.09.26
- 748
Ještě před pár lety bych vůbec nevěřila, že budu muset někomu vysvětlovat, proč chci, aby moje dítě chodilo do běžné školy. Teď to řeším skoro pořád. Táhne se to s námi už nějakou dobu a čím víc se...
dobry denicek 
Pro mě byl denicek nezajímavý až uhozeny ale zase na druhou stranu chápu že každý má z něčeho strach.
já taky nesnáším pavouky ale možná o něco mín než ty 
Ale jednou věcí jsi mě potěšila a to popis vztahu jaký máš s tchýní. 
