Sklep a já
- Ostatní
- Milka111
- 26.10.16
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Sklep, cibule a já sama doma. :)
Jsem na neschopence, mám rizikové těhotenství. Babička, že by tedy vytáhla alespoň syna ven, když já nemůžu. Souhlasila jsem s radostí: „Alespoň se vyvětrá, vydovádí a večer půjde normálně spát.“ Kdybych věděla, že ta věta mě bude stát mnoho stresu. 
Řekla jsem si tedy, že uvařím. Původně jsem chtěla těstoviny se špenátem a kuřecím masem.
Super maso mám, těstoviny taky.Ta ještě do mrazáku pro špenát. Do háje! Špenát nikde.
Tak tedy plán B. Těstoviny se zeleninou a kuřecím masem.
Zeleninu jsem po dlouhém hledání našla. Jasně, mohla jsem do obchodu, ale já nemám vycházky. Dobře, jdeme tedy na to, dáme hezky vařit těstoviny. Nakrájíme maso na kostičky.
Tak a teď cibuli, ach jo, je tady poslední a ještě zkažená. Přece tady někde musí být.
Po dlouhém hledání to vzdávám a zvedám telefon. Volám mojí skoro tchyni, bydlíme spolu v jednom baráčku a nemůžu si stěžovat, je super.
Říkám: „Ahoj mamčo, prosím tě nemáme tu někde cibuli? Nakonec je nebudu dělat se špenátem, už ho nemáme, udělám to tak, jak to dělám většinou.“
Mamča: „Ano máme, ve sklepě.“
Já v duchu: „Do háje, toho jsem se bála.“
Odpovídám: „A kde se tam rozsvítí?“
Mamča: „Napravo, hned jak otevřeš dveře, jak sejdeš a otevřeš druhé dveře, tak taky napravo.“
Odpovídám: „Dobře tedy, tak tedy premiéra sklep a já.“
Mamča: „Neboj, ráno jsem tam byla s jablky, pavučiny jsem vymetla obličejem.“
Já: „To jsem ráda. Tak si to tam užívejte, papa.“
Mamča: „Papa.“ 
Do sklepa nikdy nechodím, vždy jsem se tomu ukázkově vyhla, bojím se ho, a ještě víc pavučin a pavouků. Neznám totiž lepšího instruktora karate než sebe, když se mi dostane pavučina či něco jiného na obličej.
Stoupnu si před ty dveře, opatrně je otvírám a rychle rozsvítím. Uvažuji, zda tam vlezu. Škoda, že mi nedal vycházky aspoň na hodinu. Došla bych ji koupit a nazdar. Co kdybych šla? Ne nemůžu, přijde kontrola a jsem v prdeli na celých 8 měsíců. Je mi 23, musím tam jít. Nejsem přece malá, že? Stojím tam jak malá holčička, která ztratila medvídka. Strach je ale větší. Po deseti minutách jsem ty dveře zase zavřela.
Po dalších deseti minutách opět otvírám ty dveře, rozsvítím. Koukám na pavučiny. A přemýšlím, kolik pavouků tam bude. Ve sklepích pavouci prostě jsou, v každém. Mám myšlenky na to, že tohle někdo vidět, tak si řekne, že jsem opravdu trapná, ale já mám prostě strach. Udělám dva kroky a jsem vevnitř, sejdu pár schodů, ale opět se úprkem vracím.
Po dalších pěti minutác, na sebe dávám zimní bundu, kapuci na hlavu a říkám si: „Kdyby na mě nějaký spadl nebo vlezl, alespoň to neucítím hned a třeba si toho nevšimnu.“
Otvírám opět dveře, rozsvítím, a scházím dolů a koukám. Cože? Další dveře? A musím tam zase rozsvítit? Utíkám okamžitě zpátky nahoru a říkám si, že dnes nevařím!
Nahoře jsem rozklepaná, sundám si tu bundu. Stojím tam před těmi dveřmi. A myslím si, že mé těhotenství mi pomohlo k tomu, že jsem se rozbrečela jak malá holka, nejsem tam schopná dojít, a že přijdou domů hladoví všichni a já kvůli cibuli nebudu mít nic!
Ještě mám na to jídlo chuť!
Přestala jsem brečet, nasadila bundu, a sešla dolů, otevřela co nejrychleji druhé dveře, rozsvítila, a vidím. Ha! Cibule! Popadnu 4 kousky a letím co nejrychleji nahoru.
Nahoře se vítězně otočím, že se mi nic nestalo, a že jsem žádného pavouka neviděla.
Do háje! Já tam dole zapomněla zhasnout! Tak a je to tady na novo.
Ovšem už jsem to zvládla mnohem rychleji. Zaklapla jsem dveře a řekla, že už tam nikdy nejdu. Ovšem těstoviny se mi mezitím hezky rozvařily až spálily, tak jsem musela uvařit nové. Když píšu tenhle mini deníček, tak mám jídlo uvařené a čekám, až mi všichni hladoví přijdou domů.
Teď se tomu směji, ale jedno vím jistě. Příště, než mi všichni odejdou, zkontroluji, že tady mám všechno a budu se opět co nejvíce vyvarovat tomu, abych tam musela kdy jít. Vařila jsem tohle jídlo stejně dlouho jako guláš z hovězího masa. Strach dělá divy. Myslela jsem si, že už jsem z toho vyrostla - no asi ne. Kdekdo má přece nějaký strach, ne?
Přečtěte si také
Dědictví po tátovi: Jeho družka mi nadává a vyhrožuje. Prý jsem ji okradla
- Anonymní
- 08.05.26
- 1791
Smrt rodiče je chvíle, kdy by se měl čas zastavit, aby člověk mohl v tichosti truchlit. Místo tichého sbohem ale prožívám nejhorší noční můru svého života. Táta zemřel po dlouhé nemoci, a zatímco...
Pět let bydlíme u rodičů a opravujeme dům. Teď nám zakázali i dovolenou
- Anonymní
- 08.05.26
- 2297
Říká se, že stavba nebo rekonstrukce domu je největší zkouškou vztahu. Jenže v našem případě je to i zkouška trpělivosti mých rodičů, u kterých už pátým rokem bydlíme. Jsme tam všichni – já, manžel...
„To už spíte?“ Tchyně nám vtrhla do ložnice v půl osmé večer a budila dceru
- Anonymní
- 08.05.26
- 1950
Můj dům, můj hrad. Znáte to, ne? Tak u nás to včera večer vzalo za své a co k tomu stačilo? No jeden drobný detail. Můj muž zapomněl zamknout vchodové dveře, zatímco sekal trávu na druhém konci...
Po narození vytouženého dítěte se náš vztah začal rozpadat. Tohle nás zachránilo
- Anonymní
- 08.05.26
- 737
Dítě jsme si s Markem přáli dlouho. Tři roky čekání, zklamání, naděje a znovu pády. Když se konečně podařilo otěhotnět a já donosila zdravého chlapečka Tobíska, měla jsem pocit, že všechno zlé je...
Chtěla jsem zvládnout dítě i kariéru. Pak mi práce přestala dávat smysl
- Anonymní
- 08.05.26
- 627
Dítě a kariéra, to přece nemůže být problém. Stačí si vše dobře naplánovat, rozdělit role, nastavit režim a ono to půjde. Takhle jsem o tom přemýšlela ještě předtím, než se mi narodila dcera. Moje...
Rozhodla jsem se, že nebudu kojit. Změnilo mi to život i pohled na mateřství
- Anonymní
- 07.05.26
- 1814
Ještě jako bezdětnou mě vždycky štvalo to neustálé tlačení do kojení. Kojení je jediné správné, nekojící matky jsou méněcenné, nekojené děti budou věčně nemocné. Takové řeči jsem slýchala pořád...
Chtěla jsem rodit doma. Skončila jsem na sále a málem přišla o život
- Anonymní
- 07.05.26
- 1903
Ještě před pár lety by mě nikdy nenapadlo, že bych chtěla rodit doma. Brala jsem jako samozřejmost, že porod patří do nemocnice, mezi lékaře a přístroje. Jenže když jsem otěhotněla, něco se...
Porodila jsem doma do pěti minut. Záchranář mě seřval a hrozil sociálkou
- Anonymní
- 07.05.26
- 2191
Třetí těhotenství má být podle všech příruček „brnkačka“. Už víte, do čeho jdete, znáte své tělo a máte pocit, že vás nic nepřekvapí. Já měla všechno nalinkované. Vybraná porodnice půl hodiny...
Moje dcera má diagnostikovaný autismus. Někteří mě obviňují, že za to můžu já
- Anonymní
- 07.05.26
- 1184
Když jsem Karolínku čekala, snažila jsem se dělat všechno tak, jak se má. Byla jsem ta klasická nadšená prvorodička, která si pročítá články, diskuse, doporučení lékařů a řeší každou maličkost. Co...
Syn se před maturitou hroutí. Stydím se za jeho neschopnost
- Anonymní
- 07.05.26
- 4910
Vždycky jsem věřil, že úspěch je volba. Celý život jsem dřel, abych své rodině zajistil standard, o kterém se většině lidí jen zdá. Moje děti měly všechno – kroužky, sport, mou plnou podporu a...
dobry denicek 
Pro mě byl denicek nezajímavý až uhozeny ale zase na druhou stranu chápu že každý má z něčeho strach.
já taky nesnáším pavouky ale možná o něco mín než ty 
Ale jednou věcí jsi mě potěšila a to popis vztahu jaký máš s tchýní. 
