Mami... část první
- O životě
- Milka111
- 29.10.16
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Bojovala jsi dlouho, statečně, ale málo. Přes to všechno tě miluji.
Pamatuji si jeden malý úryvek z dob, kdy mi byly 4 roky. Přišla si z práce, ze solárka, voněla jsi kvítím, a já se sestrou jsme ti namazali chleba. Tak nějak velmi pofiderně, byla to velmi tlustá vrstva, máslo téměř všude a čaj s vodou z kohoutku. 
Ovšem, usmála ses na nás, objala jsi nás, a snědla jsi to. Dones si říkám, že ti to asi moc nechutnalo. Pak jsem měla zlomenou ruku a chtěla jít ven, nemohla jsem. Seděla jsem na balkoně a ty jsi mi dávala sladkosti, které jsi musela ale schovávat. Otec by nám to snědl. Byl to zlý člověk, vím, že tě bil, a nám dával studené jídlo. Pamatuji si tu hnusnou hrachovou kaši, a to, když zničil mé odlitky nožiček a ručiček. Všechny peníze propil a nájem neplatil.
Teď už vím, že ti pak přišel dopis, že se musíme vystěhovat za velký dluh. Otec chodil domů opilý a moc moc tě bil. Objevil se ovšem tvůj pravý táta, kterého jsi dřív neznala a nabídl ti pomoc. Půjdeme bydlet k němu, dluh zaplatí a všechno bude krásné. Opravdu?
S otcem ses rozvedla, a já už ho nikdy neviděla a ani nechci. Vím, neměla jsi ani lehké dětství. Jako malá ses musela starat jako nejstarší o sourozence, sháněla jídlo, a máma tě dávala do sklepa. Bylo těžké se s tím smířit - rozumím.
Děda se o nás staral a prvních pár let bylo skvělých. Ale to se mělo změnit. Časem jsi začala mizet po nocích i s dědou někam, nevěděli jsme ještě, kam. Domů jste chodili v divném stavu, začala jsi kouřit, zamykali jste nás v jedné místnosti s chlebem se sádlem. A mně začala chybět moje maminka, která voněla kvítím.
Čím jsme byli starší, tím nám přibilo spoustu práce, na statku, kydat hnůj, plít, dojit, seno, tráva, uklízet, zametat, a ven? No to teda v žádném případě.
Začali jste být zlí, ale vždy jen v době, kdy jste byli opilí. Děda tě začal mlátit.
Stála jsem kolikrát s telefonem, který jsem vzala ze stolku, a chtěla vytočit policajty. Neměla jsem odvahu, a tak jen koukala na krev a na to, jak ležíš v záchvatu na zemi, a brečela.
Museli jsme klečet a říkat, že už budeme hodné, ale vždyť jsme nic nedělaly! Děda nám dával za vinu, že jsi nemocná. Když ostatní děti měly noc, my jsme tam musely na ty všechny hrůzy koukat. Ale jelikož jsem byla mladší, kolikrát jste mě nechali spát, a já o některých věcech ani nevím.
Nad dveřmi jsme měli kříž, klečela jsem pod ním nad dlaždičkách a prosila. „Prosím, ať ji už nechá být, prosím ať je zdravá, ať ji zase neodvezou.“ Taky abyste nepili. Bylo mi to vždy absolutně k ničemu.
Bylo to čím dál horší, i když radost jste mi udělali. Dovezli jste mi kočku, a já za ni byla tak vděčná. Sestra si se mnou vůbec nehrála, téměř na mě kašlala, tak jsem si ke své Sisi, tak jsem ji pojmenovala, udělala velkou citovou vazbu. Hrála jsem si s ní každý den, a ať mi každý říká, co chce, Sisi byla velmi inteligentní.
Když jsem šla do školy, doprovodila mě ke vratům, když jsem přicházela, čekala před dveřmi, a ani se ode mě nehnula. Když jsem jí řekla, ať se jde najíst a pak přijde, udělala to. Nechápu to, ale bylo to tak. Vždy mi nosila koťátka, ale se zavřenýma očima. To děda je zabíjel, říkal, že kdyby donesla s otevřenýma, neudělal by to. Tudíž jsem ji stále dokola říkala, ať mi je donese s otevřenými a děda, že je nechá.
Naučila jsem se být jen se Sisi, ale ta se mi někam mizela, ležela jsem na posteli a ona mi přinesla kotata-s otevřenýma očima. opravdu! koukala sem na ten zázrak a ted vím, že to bylo znamení, zlomový bod v mém životě. Měla jsem je tam všechny v posteli a měla strach co až přijedou? slíbila jsem jí že jí je nechají, ale můžu tomu věřit? Přijeli, mamka slyšela mnoukaní v mé posteli a našla je, donesla je dolů dědovi, a děda je opravdu nechal. dostali svou bednu a já se o ně starala. To co jsem své Sisi slíbila se dodrželo.
Měsíc po tomhle nás vzali do hospody, kam jsem opravdu nechodila ráda. Dělali tam, jak nás milují, a my se děsili, co bude, až dojedeme domů. Nasedli jsme do auta, děda řídil opilý, vjeli jsme do vrat domů.
A já říkám: „Pozor, Sisi!“
Děda: „Však ona uhne!“
Byla už stará, měla 13 let, neuhnula. Zajel mi ji před mýma očima. Sisi podlehla zraněním a přes noc zemřela. Nesmířila jsem se s tím, byla jsem malá, a dědu jsem za tohle nesnášela. Zabil mi jedinou kamarádku. Zbyla mi koťátka, asi cítila, že přijde smrt, a proto splnila mé přání. Ani jedno z nich ale nikdy nebylo jako ona.
Věděla jsem, že budete odjíždět už během dopoledne. Milovala jsem rána, protože jsi to zase byla ty, ta úžasná máma. Tak, jak jsem tě znala. Ve škole se mi posmívali, protože jsem chodila hrozně oblečená. Říkali mi chudáčku, špíno a tak všemožně.
Pomůcky a vše potřebné jsem ale vždy měla, až na to, že jsem nikdy nejela na školu v přírodě či lyžák. Kolikrát u nás byla sociální, sousedi volali, ale nikdy se nic neprokázalo, jelikož jsme se sestrou nic neřekli.
Vždy když jste odjeli, a já si udělala svou práci, utekla jsem k sousedovi. Starší pán, hrozně hodný, dával mi kytičky, které jsem si sázela. Nikdy jsem mu neřekla, co se děje. Ale asi to věděl, přidělal mi houpačku na strom, a já vždy vzala jeho pejsky a utíkala s nimi do lesa. Ta volnost… Věřil mi.
Svěřil mi je do rukou a já se nemusela ani ptát, nechával odemčena vrátka, vždy jsem vešla, vzala je a šla, aniž by mě viděl. Ale on věděl, že je mám já. Já si při tom i splnila úkoly do školy, dřív se dělal ten herbář. Nyní už pan Kotas nežije, ale myslím na vás! Děkuji za vše!
Ležela jsem v posteli, sestra byla s dědou ve chlévě. Slyšela jsem hlas: „Miladko, Mil…“
Nedalo mi to, něco mi říkalo: „Zvedni se a jdi se podívat na mamku.“
Šla jsem tam - byla v záchvatu. Běžela jsem pro dědu. Přišel nahoru profackoval ji a mírně ji teda probral. Já byla v posteli, šel za mnou, že za to můžu já, že jsem zlá. Dal mi pěstí do hlavy. Akorát jsem viděla mamku, jak se ke mě plazí, a říká: „Miládku mi nech být.“
Vylezla ke mně a bránila mě svým tělem. Ovšem pak zkolabovala a odvezla ji záchranka. Slyšela jsem pak pana doktora, jak říká: „Má 2 procenta života, letí pro ni vrtulník, nutný převoz do Prahy. Nevíme, zda to přežije.“
Měla jsi vodu na plicích, ale díky bohu jsi přežila.
Byl pak den, který rozhodl o všech dalších událostech. Sestra měla narozeniny, přijeli jste dopoledne domů a dali jí Mp3 s tím, že se to oslaví později a opět odjeli. Den před tím sestra přišla později domů.
Když přijeli, byli opravdu hodně moc opilí, zavolali si ji a vyčítali, kde byla. Řekla, že se jí zpozdil autobus. Nevěřili jí, křičeli, moc křičeli. Pak jí řekli, ať napustí mamce vodu. Napustila ji. Řekli jí, že co si dovoluje tam dávat tak málo vody. Že ať zajde pro mě, že chcou se mnou mluvit. Přišla jsem tam. Musely jsme klečet a říkat, že už budeme hodné, omlouváme se.
Bil jsi nás. Šel jsi za sestrou, uchopil ji a začal ji topit. Naštěstí si ji pak pustil, kopal jsi do ní, pěsti a to všechno. Mě mamka škrtila u skříně, a moje oči ti říkaly, co se to děje? Proč? Mami, jsem malá nedělej mi to! Přesně si nepamatuji, jak ta noc skončila. Vím, jen že za to, co se dělo, mohly dva pohřby v ten den. Mamce zemřela mamka i nevlastní otec. Dělo se toho hodně, přesto mamku miluji nade vše. Neuměla se bránit. A sama nevěděla, kudy kam.
Pak se pár dnů nic nedělo. Seděla jsem ve třídě a vytáhli mě do ředitelny. Tam seděla sestra. Děti z její třídy daly do schránky důvěry dopis, že máme všude modřiny. Seděly tam sociální pracovníci, prostě spousta lidí. A ptali se. Musely jsme se rozhodnout, zda chceme do dětského domova.
Má odpověď zněla, že pokud jde sestra, tak i já. Jely jsme domů sbalily se a čekali na auto. Přijeli sociální a policisté. Nikdo nebyl doma. Nechali tam list papíru, a odvezli nás. Lepší život? Nová cesta? asi ne.
Ale o tom až příště.
Přečtěte si také
„Už na mě nesahejte!“ Na tchyni jsem vyjela před rodinou a pleskla ji přes ruku
- Anonymní
- 09.05.26
- 2808
Možná jsem to přehnala. Jenže po měsících, kdy moje tchyně ignorovala, že mi její neustálé sahání na břicho vadí, ve mně při jedné rodinné návštěvě něco prostě prasklo. A reakce, která přišla,...
Děti jsem si vysnila. Realita mateřství je pro mě ale velkým zklamáním
- Anonymní
- 09.05.26
- 1650
Vždycky jsem chtěla být mámou. Celý život jsem se těšila, až budu mít děti. Také mě stálo hodně úsilí vůbec otěhotnět. Věřila jsem, že mateřství bude krásné a naplňující, přesně tak, jak o něm...
Pokladní okomentovala moje vložky tak nahlas, že se otočila celá fronta
- Anonymní
- 09.05.26
- 1114
Chtěla jsem jen rychle nakoupit pár běžných věcí. Jenže když pokladní u pásu nahlas okomentovala balení vložek, které jsem kupovala, otočila se za mnou skoro celá fronta. A já měla chuť z toho...
Shodila jsem prvních pět kilo. Podle manžela je to jen „šroubek z tanku“
- Anonymní
- 09.05.26
- 648
Mateřství mi dalo dvě nádherné děti, ale vzalo mi mou postavu. Po porodu mi zůstalo dvacet kilo navíc. Dvacet kilo, která pro mě nejsou jen číslem na váze, ale těžkým batohem únavy, hormonálních...
Život na vedlejší koleji (4. díl)
- Anonymní
- 09.05.26
- 665
Dva týdny. Přesně tak dlouho trvalo, než se můj život smrskl do dvanácti banánových krabic a jednoho podepsaného papíru s hlavičkou „Dohoda o vypořádání společného jmění“.
Dědictví po tátovi: Jeho družka mi nadává a vyhrožuje. Prý jsem ji okradla
- Anonymní
- 08.05.26
- 2515
Smrt rodiče je chvíle, kdy by se měl čas zastavit, aby člověk mohl v tichosti truchlit. Místo tichého sbohem ale prožívám nejhorší noční můru svého života. Táta zemřel po dlouhé nemoci, a zatímco...
Pět let bydlíme u rodičů a opravujeme dům. Teď nám zakázali i dovolenou
- Anonymní
- 08.05.26
- 3393
Říká se, že stavba nebo rekonstrukce domu je největší zkouškou vztahu. Jenže v našem případě je to i zkouška trpělivosti mých rodičů, u kterých už pátým rokem bydlíme. Jsme tam všichni – já, manžel...
„To už spíte?“ Tchyně nám vtrhla do ložnice v půl osmé večer a budila dceru
- Anonymní
- 08.05.26
- 2827
Můj dům, můj hrad. Znáte to, ne? Tak u nás to včera večer vzalo za své a co k tomu stačilo? No jeden drobný detail. Můj muž zapomněl zamknout vchodové dveře, zatímco sekal trávu na druhém konci...
Po narození vytouženého dítěte se náš vztah začal rozpadat. Tohle nás zachránilo
- Anonymní
- 08.05.26
- 1043
Dítě jsme si s Markem přáli dlouho. Tři roky čekání, zklamání, naděje a znovu pády. Když se konečně podařilo otěhotnět a já donosila zdravého chlapečka Tobíska, měla jsem pocit, že všechno zlé je...
Chtěla jsem zvládnout dítě i kariéru. Pak mi práce přestala dávat smysl
- Anonymní
- 08.05.26
- 1437
Dítě a kariéra, to přece nemůže být problém. Stačí si vše dobře naplánovat, rozdělit role, nastavit režim a ono to půjde. Takhle jsem o tom přemýšlela ještě předtím, než se mi narodila dcera. Moje...
Urcite veci by deti nemeli zazit, ale bohuzel dnesni svet je jaky je 
. Mas toho za sebou opravdu hodne. Nedovol, aby te to nekdy zlomilo. Mas muj obdiv zenska!
Jak už někdo psal, asi máš opravdu velké srdce.
