Mami... část první
- O životě
- Milka111
- 29.10.16
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Bojovala jsi dlouho, statečně, ale málo. Přes to všechno tě miluji.
Pamatuji si jeden malý úryvek z dob, kdy mi byly 4 roky. Přišla si z práce, ze solárka, voněla jsi kvítím, a já se sestrou jsme ti namazali chleba. Tak nějak velmi pofiderně, byla to velmi tlustá vrstva, máslo téměř všude a čaj s vodou z kohoutku. 
Ovšem, usmála ses na nás, objala jsi nás, a snědla jsi to. Dones si říkám, že ti to asi moc nechutnalo. Pak jsem měla zlomenou ruku a chtěla jít ven, nemohla jsem. Seděla jsem na balkoně a ty jsi mi dávala sladkosti, které jsi musela ale schovávat. Otec by nám to snědl. Byl to zlý člověk, vím, že tě bil, a nám dával studené jídlo. Pamatuji si tu hnusnou hrachovou kaši, a to, když zničil mé odlitky nožiček a ručiček. Všechny peníze propil a nájem neplatil.
Teď už vím, že ti pak přišel dopis, že se musíme vystěhovat za velký dluh. Otec chodil domů opilý a moc moc tě bil. Objevil se ovšem tvůj pravý táta, kterého jsi dřív neznala a nabídl ti pomoc. Půjdeme bydlet k němu, dluh zaplatí a všechno bude krásné. Opravdu?
S otcem ses rozvedla, a já už ho nikdy neviděla a ani nechci. Vím, neměla jsi ani lehké dětství. Jako malá ses musela starat jako nejstarší o sourozence, sháněla jídlo, a máma tě dávala do sklepa. Bylo těžké se s tím smířit - rozumím.
Děda se o nás staral a prvních pár let bylo skvělých. Ale to se mělo změnit. Časem jsi začala mizet po nocích i s dědou někam, nevěděli jsme ještě, kam. Domů jste chodili v divném stavu, začala jsi kouřit, zamykali jste nás v jedné místnosti s chlebem se sádlem. A mně začala chybět moje maminka, která voněla kvítím.
Čím jsme byli starší, tím nám přibilo spoustu práce, na statku, kydat hnůj, plít, dojit, seno, tráva, uklízet, zametat, a ven? No to teda v žádném případě.
Začali jste být zlí, ale vždy jen v době, kdy jste byli opilí. Děda tě začal mlátit.
Stála jsem kolikrát s telefonem, který jsem vzala ze stolku, a chtěla vytočit policajty. Neměla jsem odvahu, a tak jen koukala na krev a na to, jak ležíš v záchvatu na zemi, a brečela.
Museli jsme klečet a říkat, že už budeme hodné, ale vždyť jsme nic nedělaly! Děda nám dával za vinu, že jsi nemocná. Když ostatní děti měly noc, my jsme tam musely na ty všechny hrůzy koukat. Ale jelikož jsem byla mladší, kolikrát jste mě nechali spát, a já o některých věcech ani nevím.
Nad dveřmi jsme měli kříž, klečela jsem pod ním nad dlaždičkách a prosila. „Prosím, ať ji už nechá být, prosím ať je zdravá, ať ji zase neodvezou.“ Taky abyste nepili. Bylo mi to vždy absolutně k ničemu.
Bylo to čím dál horší, i když radost jste mi udělali. Dovezli jste mi kočku, a já za ni byla tak vděčná. Sestra si se mnou vůbec nehrála, téměř na mě kašlala, tak jsem si ke své Sisi, tak jsem ji pojmenovala, udělala velkou citovou vazbu. Hrála jsem si s ní každý den, a ať mi každý říká, co chce, Sisi byla velmi inteligentní.
Když jsem šla do školy, doprovodila mě ke vratům, když jsem přicházela, čekala před dveřmi, a ani se ode mě nehnula. Když jsem jí řekla, ať se jde najíst a pak přijde, udělala to. Nechápu to, ale bylo to tak. Vždy mi nosila koťátka, ale se zavřenýma očima. To děda je zabíjel, říkal, že kdyby donesla s otevřenýma, neudělal by to. Tudíž jsem ji stále dokola říkala, ať mi je donese s otevřenými a děda, že je nechá.
Naučila jsem se být jen se Sisi, ale ta se mi někam mizela, ležela jsem na posteli a ona mi přinesla kotata-s otevřenýma očima. opravdu! koukala sem na ten zázrak a ted vím, že to bylo znamení, zlomový bod v mém životě. Měla jsem je tam všechny v posteli a měla strach co až přijedou? slíbila jsem jí že jí je nechají, ale můžu tomu věřit? Přijeli, mamka slyšela mnoukaní v mé posteli a našla je, donesla je dolů dědovi, a děda je opravdu nechal. dostali svou bednu a já se o ně starala. To co jsem své Sisi slíbila se dodrželo.
Měsíc po tomhle nás vzali do hospody, kam jsem opravdu nechodila ráda. Dělali tam, jak nás milují, a my se děsili, co bude, až dojedeme domů. Nasedli jsme do auta, děda řídil opilý, vjeli jsme do vrat domů.
A já říkám: „Pozor, Sisi!“
Děda: „Však ona uhne!“
Byla už stará, měla 13 let, neuhnula. Zajel mi ji před mýma očima. Sisi podlehla zraněním a přes noc zemřela. Nesmířila jsem se s tím, byla jsem malá, a dědu jsem za tohle nesnášela. Zabil mi jedinou kamarádku. Zbyla mi koťátka, asi cítila, že přijde smrt, a proto splnila mé přání. Ani jedno z nich ale nikdy nebylo jako ona.
Věděla jsem, že budete odjíždět už během dopoledne. Milovala jsem rána, protože jsi to zase byla ty, ta úžasná máma. Tak, jak jsem tě znala. Ve škole se mi posmívali, protože jsem chodila hrozně oblečená. Říkali mi chudáčku, špíno a tak všemožně.
Pomůcky a vše potřebné jsem ale vždy měla, až na to, že jsem nikdy nejela na školu v přírodě či lyžák. Kolikrát u nás byla sociální, sousedi volali, ale nikdy se nic neprokázalo, jelikož jsme se sestrou nic neřekli.
Vždy když jste odjeli, a já si udělala svou práci, utekla jsem k sousedovi. Starší pán, hrozně hodný, dával mi kytičky, které jsem si sázela. Nikdy jsem mu neřekla, co se děje. Ale asi to věděl, přidělal mi houpačku na strom, a já vždy vzala jeho pejsky a utíkala s nimi do lesa. Ta volnost… Věřil mi.
Svěřil mi je do rukou a já se nemusela ani ptát, nechával odemčena vrátka, vždy jsem vešla, vzala je a šla, aniž by mě viděl. Ale on věděl, že je mám já. Já si při tom i splnila úkoly do školy, dřív se dělal ten herbář. Nyní už pan Kotas nežije, ale myslím na vás! Děkuji za vše!
Ležela jsem v posteli, sestra byla s dědou ve chlévě. Slyšela jsem hlas: „Miladko, Mil…“
Nedalo mi to, něco mi říkalo: „Zvedni se a jdi se podívat na mamku.“
Šla jsem tam - byla v záchvatu. Běžela jsem pro dědu. Přišel nahoru profackoval ji a mírně ji teda probral. Já byla v posteli, šel za mnou, že za to můžu já, že jsem zlá. Dal mi pěstí do hlavy. Akorát jsem viděla mamku, jak se ke mě plazí, a říká: „Miládku mi nech být.“
Vylezla ke mně a bránila mě svým tělem. Ovšem pak zkolabovala a odvezla ji záchranka. Slyšela jsem pak pana doktora, jak říká: „Má 2 procenta života, letí pro ni vrtulník, nutný převoz do Prahy. Nevíme, zda to přežije.“
Měla jsi vodu na plicích, ale díky bohu jsi přežila.
Byl pak den, který rozhodl o všech dalších událostech. Sestra měla narozeniny, přijeli jste dopoledne domů a dali jí Mp3 s tím, že se to oslaví později a opět odjeli. Den před tím sestra přišla později domů.
Když přijeli, byli opravdu hodně moc opilí, zavolali si ji a vyčítali, kde byla. Řekla, že se jí zpozdil autobus. Nevěřili jí, křičeli, moc křičeli. Pak jí řekli, ať napustí mamce vodu. Napustila ji. Řekli jí, že co si dovoluje tam dávat tak málo vody. Že ať zajde pro mě, že chcou se mnou mluvit. Přišla jsem tam. Musely jsme klečet a říkat, že už budeme hodné, omlouváme se.
Bil jsi nás. Šel jsi za sestrou, uchopil ji a začal ji topit. Naštěstí si ji pak pustil, kopal jsi do ní, pěsti a to všechno. Mě mamka škrtila u skříně, a moje oči ti říkaly, co se to děje? Proč? Mami, jsem malá nedělej mi to! Přesně si nepamatuji, jak ta noc skončila. Vím, jen že za to, co se dělo, mohly dva pohřby v ten den. Mamce zemřela mamka i nevlastní otec. Dělo se toho hodně, přesto mamku miluji nade vše. Neuměla se bránit. A sama nevěděla, kudy kam.
Pak se pár dnů nic nedělo. Seděla jsem ve třídě a vytáhli mě do ředitelny. Tam seděla sestra. Děti z její třídy daly do schránky důvěry dopis, že máme všude modřiny. Seděly tam sociální pracovníci, prostě spousta lidí. A ptali se. Musely jsme se rozhodnout, zda chceme do dětského domova.
Má odpověď zněla, že pokud jde sestra, tak i já. Jely jsme domů sbalily se a čekali na auto. Přijeli sociální a policisté. Nikdo nebyl doma. Nechali tam list papíru, a odvezli nás. Lepší život? Nová cesta? asi ne.
Ale o tom až příště.
Přečtěte si také
Najednou jsem zjistila, že si vlastně nic neužívám. Jen pořád něco řeším
- Anonymní
- 17.09.26
- 111
Nedávno jsem si uvědomila něco, co mě docela vyděsilo. Mám v podstatě všechno, co jsem si kdysi přála. Mám rodinu, děti, práci, domov. Nic zásadního se neděje. A přesto mám poslední dobou pocit, že...
Moje máma nechce hlídat vnoučata. Tak ať jednou nečeká, že se o ni postarám já
- Anonymní
- 17.09.26
- 109
Vím, že to zní hrozně. A možná mě teď část lidí označí za nevděčnou dceru. Jenže čím déle nad tím přemýšlím, tím víc si říkám, že některé věci v rodině prostě nejsou jen o tom, co kdo „musí“.
Kolegyně chodila do práce nemocná. Chytla jsem to já i mé děti
- Anonymní
- 17.09.26
- 115
Asi jako každý rodič jsem se na začátek školního roku tajně těšila. Mít doma děti celé dva měsíce je pro pracujícího člověka opravdu náročné, i v případě, že děti jsou celkem samostatné. Když měli...
Syn už nechce, abych ho před školou objímala. Prý mu dělám ostudu
- Anonymní
- 17.09.26
- 106
Ještě nedávno se mě syn držel za ruku a před odchodem do školy mi dával pusu. Teď mě žádá, abych ho vysadila o ulici dřív a před spolužáky na něj nemluvila. Vím, že dospívá a osamostatňuje se....
„Dejte ho do speciální školy,“ říkají všichni. Autistický syn půjde do klasické
- Anonymní
- 17.09.26
- 141
Ještě před pár lety bych vůbec nevěřila, že budu muset někomu vysvětlovat, proč chci, aby moje dítě chodilo do běžné školy. Teď to řeším skoro pořád. Táhne se to s námi už nějakou dobu a čím víc se...
Nechci na teambuilding o víkendu. Podle šéfa jsem prý nekolegiální
- Anonymní
- 16.09.26
- 3472
Nikdy jsem nebyla člověk, který potřebuje mít v práci nejlepší kamarády. S kolegy vycházím normálně. Pozdravíme se, pomůžeme si, prohodíme pár vět u kávy a když je potřeba, zaskočíme za sebe....
Můj předškolák se odmítá učit. Na školu je nezralý, ale odklad nedostane
- Angelika741993
- 16.09.26
- 4032
Můj syn letos nastoupil do předškoláků. A zatímco někteří rodiče už řeší aktovku, zápis a to, která základní škola bude nejlepší, já si čím dál častěji pokládám úplně jinou otázku. Je moje dítě...
Sestra říká dceři, že je tlustá. Jedenáctiletá neteř se bojí normálně jíst
- Anonymní
- 16.09.26
- 773
Nikdy bych si nemyslela, že budu mít strach o dítě kvůli tomu, co mu říká vlastní máma. Moje sestra byla vždycky hodně zaměřená na vzhled. Vždy řešila váhu, diety a to, co kdo jí. Brala jsem to...
Našla jsem kameru v ložnici. Manžel si nás při „tom“ tajně nahrával
- Anonymní
- 16.09.26
- 865
Nikdy by mě nenapadlo, že budu o svém manželovi přemýšlet jako o člověku, kterému nemůžu věřit.
Kamarádka mi řekla, že od porodu mluvím jen o dítěti. Měla pravdu
- Anonymní
- 16.09.26
- 673
S Klárou jsme byly nejlepší kamarádky od střední školy. Věřila jsem, že naše přátelství vydrží úplně všechno. Po narození mého syna jsme se ale začaly vzdalovat. Dlouho jsem si myslela, že mi jen...
Urcite veci by deti nemeli zazit, ale bohuzel dnesni svet je jaky je 
. Mas toho za sebou opravdu hodne. Nedovol, aby te to nekdy zlomilo. Mas muj obdiv zenska!
Jak už někdo psal, asi máš opravdu velké srdce.
