Místo dětí jsme si pořídili psa. Přítel žárlí, že ho mám raději než jeho

Pořídili jsme si krásného staforda, jako štěně byla naprosto k zulíbání. Je to fenka a jmenuje se Amy. Od začátku tíhla víc ke mně než k Michalovi. Možná proto, že on není ani trochu pečující typ. Když štěně v noci kňučelo nebo chtělo čůrat, byla jsem to samozřejmě já, kdo to řešil. Stejně tak návštěvy veterináře a procházky. Postupem času mi přišlo, že Michal o Amy vůbec nemá zájem.

„Udělalo ti něco to štěně?“ zeptala jsem se ho jednou večer.

„Nevím. Pořád řešíš ji a na mě nemáš čas. Už jsme spolu přes týden nikde nebyli, o sexu ani nemluvím,“ začal vypočítávat vyčítavě.

A hned mi bylo jasné, odkud vítr fouká. Jasně, štěně je zpočátku trochu jako dítě. Vyžaduje pozornost, noční vstávání, člověk se mu musí věnovat. A to Michalovi vadilo. Dával to najevo čím dál víc. Snažila jsem se mu vysvětlit, že Amy za pár týdnů vyroste, bude samostatnější, není to dítě, aby to trvalo roky.

Naštěstí se to postupně zlepšilo. Po pár měsících už s ní začal chodit na procházky, dokonce se nabídl, že s ní bude chodit na cvičák. Amy je s námi rok a je to skvělá parťačka.

Proč tenhle příběh píšu? Možná proto, že jsem se ujistila, že my dva spolu opravdu dítě mít nemůžeme. Myslím, že pes je ideální zatěžkávací zkouška. Vřele doporučuji.