Můj porod u Apolináře
- Porod
- Lynette
- 22.02.13
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Tento deníček bude o rychlém porodu prvorodičky, který byl přesným opakem porodního plánu a přestože byl hodnocený jako rizikový, klidně bych si ho hned zopakovala. O stručnost se ani nebudu snažit.
Samá legrace a nakonec vážně rodím
Musím začít tím, jak jsem v úterý 29. 1. byla na první pořádné kontrole u Apolináře – pořádné proto, že mi dělali i monitor. Všechno bylo v pořádku a pan doktor Sosna se na mou prosbu podíval, jestli už se to chystá k porodu. Byla jsem ten den 38+1 a po vyšetření mi řekl, že se to k porodu vůbec nemá, že je ještě brzy a vidí to tak nejdříve za 2 týdny. Ten den se nedělo nic zvláštního, ale od tří hodin v noci jsem začala cítit bolesti v břichu. Radovala jsem se, že to jsou konečně ti poslíčci a že teda moje tělo už konečně ví, že jednoho dne přijde porod.
Ráno mi odešla hlenová zátka a celý den jsem poslíčky měla. Do toho jsem učila, takže vždy když to přišlo, jsem se odmlčela, studentovi se omluvila za pauzu a jelo se dál. Celý den jsem si dělala srandu, že asi rodím. Kolem šesté večer jsem si uvědomila, že si vlastně při bolesti vždy stoupám a nejsem schopná soustředit se na nic jiného a že už mě to bolí každou chvíli. Nebylo to ale vůbec nic strašného. Pak jsem si ale lehla a myslela jsem, že tou bolestí asi vylítnu z kůže – sezení bylo taky nepředstavitelné. Od sedmi jsem si kontrakce zapisovala a k mému překvapení byly po pěti až dvou minutách a začaly být i pravidelné po třech minutách. Začala jsem tedy dobalovat tašku do porodnice a přepisovat porodní plán a radši jsme jeli. V půl desáté v noci jsme dorazili do porodnice s tím, že asi rodím.
Otevírám se před očima, bude to rychlovka. Sláva!
Natočili mi monitor – to bylo krušné, protože jsem u toho musela ležet. Vyšetřili mě a byla jsem otevřená na jeden a půl prstu. Ptali se mě, jestli chci jet ještě domů nebo zůstat. Řekla jsem jim, že podruhé ten výjezd absolvovat nechci a že když už mám vše sbalené a s sebou, tak bych ráda zůstala. Poslali mě na chodbu, ať si tam hodinku chodím. To už jsem tam pochodovala v košili sem tam a funěla u toho jako mašinka. Měla jsem pocit, že to nevydržím a tu hodinu nezvládnu. Nakonec jsem na ně zvonila o deset minut dřív s tím, že deset minut sem deset minut tam, že to už je jedno. Podívali se na mě a byla jsem otevřená na dva a půl prstu.
Řekli mi, že už mě domů nepustí a dostala jsem dva čípky s tím, že pokud se přestanu tak rychle otevírat, pošlou mě na pokoj si lehnout – to byla má noční můra – ležet, to tedy ani náhodou! Vleže se ty bolesti stávají nesnesitelnými. Naštěstí jsem se zase o trochu otevřela, a tak byla hrozba postele zažehnána. Místo toho jsem šla na přípravu. Tam jsem dostala injekci na otevírání a klystýr. Klystýr jsem chtěla, těšila jsem se, jak se pročistím, ale ejhle! Na záchodě se sedí a vsedě jsou ty bolesti už taky nesnesitelné.
Bylo to utrpení a navíc jsem ze sebe tu blbou vodu nemohla dostat. Jakoby se mi těmi bolestmi všechno zaseklo, byla jsem plná vody, z toho jsem měla ještě větší křeče a ne to dostat ven. No hrůza. Pak jsem se na pokusy vykašlala a šla do sprchy. Porodní asistentka, která se o mě celou dobu starala, mi s sebou dala míč, že ať se na něj klidně posadím, že se mi uleví. Já blbec jsem si sedla – no vsedě jsem měla pocit, že umřu, takže úleva žádná. Hned jsem zase vstala a ten ošklivý míč ze sprchy vykopla. Kdepak, stát a chodit, to jediné se dá zvládnout, říkala jsem si, když mi bylo řečeno, že půjdeme na sál.
Nefunkční rajský plyn – rauš a tlumení bolesti přináší až miminko
Nadšeně jsem šla na porodní sál s tím, že za chvíli bude malý venku, ale mé nadšení opadlo, jakmile jsem uviděla tu postel. Jak jsem si lehla, byly bolesti pochopitelně zase horší. Porodní sál liduprázdný, všude klid, na nedostatek soukromí jsem si tedy stěžovat nemohla. Porodní asistentka mi praskla plodovou vodu a od té chvíle tály ty kontrakce teprve za to. Těšila jsem se na epidural. Už jsem měla problém ty bolesti udýchat, a tak jsem se zeptala kdy ho dostanu. Porodní asistentka se podívala, jak se situace tam dole vyvíjí a prohlásila, že jsem na něj už otevřená dost a že hned zavolá doktorku.
Doktorka přišla asi za dvě minuty a se smutným obličejem plným soucitu mi oznámila, že epidural nedostanu, neboť jsem už na 8 prstů a za chvíli budu rodit. No to byl pro mě vážně šok. Podle porodního plánu jsem nechtěla žádné čípky, injekce, prasknutí plodovky, ale epidural, ten jsem tedx chtěla. Nakonec jsem změnila názor co se čípků a injekce i té plodovky týkalo, ale epidural jsem chtěla pořád. Představa, že to budu muset zvládnout bez nějakých tišících prostředků, byla dost strašná. Začala jsem se dožadovat čehokoliv, co ty bolesti trochu zmírní – dostala jsem rajský plyn.
Rajský plyn jsem inhalovala jak zběsilá, ale bylo mi to houby platné. Ale jako placebo to alespoň trochu pomáhalo – už jen to, že máte v ruce něco, co to prý udělá celé snesitelnějším, je fajn. Když přišel čas na tlačení, zjistila jsem, že nepoznám kontrakci, bolelo mě všechno a pořád to bylo stejně nesnesitelné a už jsem chtěla, aby byl malý venku a aby bylo po bolesti. Jakmile mi bylo dovoleno tlačit, tak jsem do toho opatrně a soustředěně šla.
Snažila jsem se vyvíjet dlouhý, ale mírný tlak, abych prckovi neublížila. Když byly vidět vlásky a já jsem si je mohla pohladit, bylo to pro mě tou největší motivací k tlačení. Na druhou stranu, jakoby ty bolesti v tu chvíli úplně zmizely. Hladila jsem vlásky a až když mě doktorka napomenula slovy: „No, myslím, že to hlazení vlásků už stačilo, teď zkuste už zase tlačit.“, jsem si vzpomněla, že vlastně rodím. S nástřihem jsem souhlasila, a protože jsem nechtěla být roztržená až na prdelce, řekla jsem, aby mě nastřihli pořádně.
Najednou nastala potopa. Všude voda, snad jsem slyšela i šplouchání – přišla jsem si jak na moři. Vyděsila jsem se, co se to stalo, a vykřikla: Ježiši co to bylo?! Na to, jsem dostala odpověď, že je hlavička venku. Zatlačila jsem ještě párkrát a najednou potopa číslo dvě a malý byl na světě. Bylo půl třetí ráno a náš chlapeček byl venku. Takže od příjezdu do porodnice uběhlo jen 5 hodin. Pupeční šňůra byla tak krátká, že ho na mě nemohli položit a počkat s přestřižením až dotepe. Byl tedy hned přistřihnut. Pak ho zabalili a dali mi ho.
Malé, překvapivě těžké a to nejkrásnější miminko na celém světě mi najednou přistálo na prsou a řvalo jako tur. Zeptala jsem se, jestli mu můžu dát pusu a bylo mi řečeno, že je to přece moje miminko a že můžu. Tak jsem ho tam začala pusinkovat a něco mu tam povídat, už vůbec nevím co, a všechno mi bylo úplně jedno. Doktorka mi tam něco říkala a já jí vůbec nevnímala. Vnímala jsem jenom svého chlapečka a byla jsem štěstím bez sebe. Nějaké focení? To mě ani nenapadlo! A přítele taky ne.
Tři vlny euforie za jeden večer
Nastalo dlouhé šití – šili mě tři doktoři. Na otázku jakého rozsahu jsou poporodní poranění, mi nechtěli odpovědět, a když jsem se ptala, kolik stehů mám, vypadalo to, že se ani spočítat nedají. Bylo mi to fuk. Náš chlapeček je na světě, řve, počural půlku personálu a je zdravý. Odnesli mi ho s tím, že se dopeče v inkubátoru. Jen ať se dopéká. Nevadilo mi to. Na porodním sále nebylo zrovna vedro a on křičel asi zimou. Navíc se narodil dva týdny před termínem, a přestože to už nebyl předčasný porod, byla jsem radši, že bude pod dohledem doktorů. Jeden z nich, který mě šil, byl pan doktor Sosna, kterého jsem odhalila rouška nerouška. Se smíchem jsem mu připomněla, jak mi předchozí den říkal, že porod bude nejdřív za dva týdny.
Prcek měl přes tři a půl kila, a tak jsem byla ráda, že porod byl teď a ne později. Když skončili s tou výšivkou, musela jsem ještě ležet dvě hodiny na posteli, což byla pěkná nuda. Strašně jsem se už těšila na prcka, až si ho zase pochovám. Přítel jel už domů, prcek v inkubátoru, personál se zdejchl a já jsem tam ležela jako blbec. Nakonec jsem vstala už po hodině a půl, protože se mi chtělo strašně čurat a nějaké čurání do mísy na posteli, to mi tedy fakt nejde. K velkému štěstí jsem se konečně vyčuraná a vysprchovaná vrátila na porodní box a tam na mě čekal čaj a piškoty – už potřetí mě ten večer zavalila vlna euforie. Poprvé to bylo, když se moje láska největší narodila, podruhé to bylo, když jsem se vyčurala a potřetí, když jsem uviděla jídlo. Byla jsem ten nejšťastnější člověk na světě 
Oddělení šestinedělí
Po jídle jsem byla odvedená na oddělení šestinedělí, ale této části věnuji další deníček. Já i náš chlapeček jsme tam byli po pěti dnech profláklí jako nikdo. On jako miminko, které nikdo nevzbudí, a i když nejí třetí den, je furt spokojené a já jako masochistka, co si sedí na stezích a má nohy oteklé jako konve.
Slovo závěrem
Zpětně musím říci, že porodní plán byl úplně k ničemu. V danou chvíli jsem se rozhodla přesně naopak a to, co jsem v tu chvíli cítila stejně: epidural, nechat dotepat pupečník apod., mi zhatily okolnosti. Popravdě mi ale ani nevadí, že vše bylo jinak. Porod byl rychlý a s dobrým koncem: malý měl Apgara 10-10-10 a jak jsem ho dostala do náruče, strašně jsem se do něj zamilovala. Později jsem zjistila, že jsem měla rupturu třetího stupně a nejenže jsem se roztrhla až na prdelku, ale roztrhla jsem se i směrem nahoru až k močové trubici, o tom ale více až v dalším deníčku. Nebýt právě doktora Sosny a jeho vyšívání, nebylo by mi teď tak do smíchu.
Předpokládám, že právě kvůli tomu roztržení byl celý porod hodnocený jako rizikový. Co se Apolináře týče, všichni jsou tam velmi profesionální, příjemní, ochotní a vstřícní, a to od vrátné až po primáře gynekologicko-porodnické kliniky. Na nedostatek klidu a soukromí na porodním boxu jsem si nemohla stěžovat – porodní sál byl jen můj. Na celý porod vzpomínám moc ráda, a jestli někdy bude v mém bříšku k vylodění další miminko, tak půjdu zase k Apolináři.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1191
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 704
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1231
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 511
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 314
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 19141
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2528
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2755
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2477
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1659
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
jak já se těším na malého po tak dlouhé a trnite cestě. Moc krasny deníček.
Mě dr v poradně dopoledne také říkal, že na porod to rozhodně není a to jsem měla den před termínem 
No a večer mě tam měli zpátky 
Také jsem rodila na noc na porodním sále 2 a byla jsem tam sama což bylo super 
Od prvních bolestí jsem měla kontrakce po 3 minutách a jak mi praskli vodu tak po minutě. Vodu praskali proto, že se jim malý na monitoru při kontrakcích ztrácel. A voda byla zakalená 
no pěkně se na tobě za těch 5h stihli vyřádit, přestože jsi se sama otvírala velmi rychle 
ale už název deníčku to zaručoval.. bohužel. ale když jsi chtěla epidural i nástřih, tak ti určitě tento přístup vyhovoval a bereš to jako normální.
…nekecam, fakt bomba a slava svycarskymu porodnictvi 
…to si budu pamatovat i v duchodaku!
