Můj život s antidepresivy

Tento, již čtvrtý deníček, bude o tom, jak vše začalo a především o tom, jak začal můj život s antidepresivy. Jednou jsi dole, jednou nahoře. Bohužel text této písně přesně vystihuje, jak se momentálně cítím.

Byla jsem malá spokojená čtyřletá holčička. Bez jakýchkoli starostí a strastí. Měla jsem přece oba rodiče, kteří mě milovali. Bohužel se to ale brzy zvrtlo :-( Rodiče se v mnoha věcech neshodovali a brzy se rozvedli. Matka a já jsme se odstěhovaly do 200 km vzdáleného města, k prarodičům. Matka si za celkem krátkou dobu našla přítele, později manžela a mého náhradního tatínka. Já jsem už jako malá byla velmi ráda, ale abych to zkrátila, tak i rozvod rodičů na mě mnohé zanechal. Jeden na druhého na sebe neustále házeli špínu, pomlouvali se a nesnášeli. Já jsem mezi nimi pendlovala a nevěděla na čí straně být :-(

Postupem času mi nezbývalo nic jiného, než si na to vše zvyknout. Pomalu jsem začala dospívat a mamka čím dál tím víc otce nesnášela. Vlastně ani já jsem ho zrovna dvakrát nemilovala. Výživné samozřejmě často nepřicházelo a mamka, která s mým otcem v kontaktu už dávno nebyla, obviňovala ze všeho mě, jako bych snad mohla za to, že si vybrala zrovna jeho. Věděla jsem a vím i teď, že jsem byla z nás tří sourozenců nejméně oblíbená, ale co se dalo dělat, útěchu jsem naštěstí mohla hledat ve své milované babičce a dědovi.

Čas plynul a plynul a matka mě a mého otce nenáviděla, k tomu všemu se u matky přidalo občasné kompenzování problémů pitím alkoholu. Ale já jsem i tak měla mamku ráda stále. Věděla jsem, že jí otec moc ublížil a já, která jakoby mu z oka vypadla, jsem jí ho neustále připomínala. Opět uplynulo pár let, já jsem měla po maturitě a byla jsem šťastná jako blecha, že jsem ji zvládla a dostala se na VŠ. Bohužel mé štěstí a radost netrvaly věčně, jak to často v životě bývá. Maminka nám zemřela. Pro mě to byla další životní překážka, kterou jsem musela nějak překonat. Podařilo se.

Po několika dlouhých měsících útrap jsem začala znovu žít. Studovala jsem VŠ, ale bohužel, nebo snad bohudík, jen nakrátko. Najednou se ve mně objevily mateřské pudy. Myšlenkou na miminko a na mateřství jsem byla naprosto posedlá. A tak jsme se s přítelem domluvili, že školy nechám, přestěhujeme se a začneme snažit. Snažení netrvalo vůbec dlouho, po měsíci od vysazení HA jsem byla těhotná a šťastná. Nikdy jsem vlastně nebyla šťastnější. Štěstí ale netrvalo dlouho. Kdo mé deníčky pravidelně čte, tak ví, že jsme o naše milované a vytoužené miminko ve třetím měsíci těhotenství přišli. Opět přišla další životní zkušenost, která čekala na to, až ji překonám. Bohužel těchto zkušeností přišlo ještě mnohem víc, než bych čekala.

Čas plynul a ani ne tři měsíce po zamlklém těhotenství a nás oba s přítelem opět čekala těžká životní situace. Měli jsme autonehodu, kterou jsme jen tak tak oba přežili. Já jsem byla sice bez větších poranění, ale přítel na tom byl podstatně hůř. Strašně jsem se o něj bála, ale zvládli jsme to. Takže další překážka byla za námi. Znovu uběhl nějaký čas a bylo září, ani už nevím jakého roku. Opět jsem se radovala z pozitivního testu a zase zbytečně. Zamlklý potrat nastal zhruba ve stejném týdnu těhotenství jako ten minulý. Za rok jsem to zažila ještě jednou. Nastala série veškerých vyšetření, pár možných příčin se zjistilo, ale kdo ví, jestli jsou to právě ony. Do dalšího snažení jsem se dlouho nehrnula :-(

K tomu všemu ve třetím těhotenství, kdy jsem měla být paradoxně hodně v klidu, zemřela má nevlastní babička. Stokrát jsem si opakovala, nesmím brečet, nesmím se stresovat, ale vždy když člověk něco chce, nejde to, vždy jsem si musela aspoň chvilku poplakat :-( Naštěstí jsem i tohle jsem překonala, ale opravdu jsem nevěděla, že to všechno může být ještě mnohem a mnohem horší.

Nevím, jak se to stalo, ale z ničeho nic mě v den, kdy jsem byla na návštěvě u své babičky se svou malou sestřenicí, popadl strašně zvláštní a pro mě nový pocit. Začala jsem se klepat a měla jsem pocit jako bych začala omdlévat. Nevěděla jsem, co se to se mnou a mým tělem děje. Myslela jsem si, že mě postihla nějaká zákeřná nemoc a teď budu na řadě já. Babička hned zavolala záchranku, ale na nic mi nepřišli. Závěrem byla, dle doktorů, panická ataka. Vůbec jsem netušila, co to je, zřejmě nějaká psychická nemoc, napadlo mě v první chvíli. Samozřejmě tomu tak bylo. Ale nebylo jisté, jestli se mi to vrátí nebo ne.

Bohužel to další dny nebylo lepší, a proto jsem navštívila praktickou doktorku. Ihned mi napsala antidepresiva, i když jsem byla tak strašně moc proti. První mi nesedla, přece jsem nemohla mít takové štěstí. Druhá mi sedla na chvilku. Zhruba na dva měsíce. Nejvíce mi sedla třetí, bohužel opět to vydrželo „jen“ tři měsíce. Takže ke třetím AD musím mít ještě jedny. V případném těhotenství to prý nevadí, nevadí to ani k těm lékům, které beru.

Hm, jsem ráda, ale komukoliv řeknu, že je beru a brzy se možná začneme snažit, rozzlobí se. Dostávám otázky typu, jestli nejsem hloupá, vždyť to nenarozené miminko budu ničit, ať se přece nad všechno povznesu, vše se dá přeci vyřešit i bez léků. Jo, jo, lehko se říká, těžko se koná. Vždyť ani jeden z těch, kteří to říkají, nebyl v mé svízelné situaci. Tak jak o tom mohou tolik vědět? Vždyť ani jeden z nich neví, jak se cítím a jaké to je zažít panickou ataku. Nikdy bych ji za žádnou cenu nikomu nepřála, ale možná kdyby oni tuto hrůzu zažili, pochopili by.

A co dál napsat? Teď už můžu jen doufat, že tu potvoru panickou poruchu přeperu a i své vlastní tělo a miminko u nás vydrží devět měsíců. Na závěr už snad jen můžu poděkovat všem, kteří dočetli až sem a těm, kteří zažívají něco podobného, popřát, ať je jim lépe. My, kteří to zažíváme, víme své :-(

Přečtěte si také

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
Anonymní
18.2.13 00:23

S PP mám zkušenosti, myslím, že první volba by měla být psychoterapie, a tudíž pravidelné návštěvy psychologa. AD by měly následovat. Ale bez odborné psychologické terapie léčba PP nemá téměř smysl.

  • Upravit
Viktorka Maxikova
171
18.2.13 01:11

Ahoj, znám, moc dobře! s přestávkami mě trápí dvanáct let - od patnácti. pomohla mi až psycholožka, ke které jsem téměř rok ted chodila, proto doporučuji dobrého psychoterapeuta ;-) pozor, nemusí Ti hned první sednout. já jsem zkoušela jednoho už v 17 a výsledky byly krátkodobé. chce to hledat a nevzdávat, najít si recenze. ale každému vyhovuje něco jiného. hlavně pozor na jisté alternativní směry, sama jsem jeden navštívila kvůli potratu a špatné pleti a to, co se se mnou dělo dva měsíce potom, bych nepřála největšímu nepříteli! manžel mě musel vozit do práce, z práce, nemohla jsem být doma sama - děs! ne, nazačarovali mě, jen se chovali trochu jako sekta a nasadili mi brouky do hlavy, hodně se mi v té době rozjely nutkavé myšlenky a obsedantně-kompulzivní porucha. ale i to se mi daří díky psycholožce zvládat zatím ;)taky jsme si pořídili dvě kočičky a ty udělaly s mou psychikou taky obrovský obrat k lepšímu. manžel musel loni v květnu jezdit přes týden služebně do plzně a já to tam s nimi zvládla už SAMA :)
K tomu, že bereš antidepresiva. nevidím na tom absolutně nic špatného, prožila jsi toho v krátkém sledu opravdu hodně a jsi v mých očích moooc silná :srdce: vůbec se nedivím, že se ti z toho všeho rozjely panické ataky! to víš, že špatné prožitky v dětství k tomu také napomohly, měla jsem tehdy špatný vztah s tátou a mohla bych vyprávět. ale asi to není trvalé řešení, opravdu zkus najít toho psychologa a on ti ve spolupráci s psychiatrem poradí, jestli vysazovat léky nebo ne, než se začnete snažit..
já sama jsem měla zamlklé těhotenství a pak mimoděložní. ted jsem těhotná potřetí - odzačátku riziková - krvácení, zkracující se čípek, silné bolesti zad.. já zase mám výčitky, že po 31.týdnu beru na záda denodenně paralen :nevim: už jsem nemohla vydržet, taky to spousta těhulek nechápe a odsuzuje mě. mám ale pocit jakoby mi někdo rval a řezal nohu a bodal do beder :lol: o to se dá vydržet jen chvíli. dokud to byla hodina dvě denně, dala jsem to, i když jsem byla někdy na nervy z toho. pak už to bylo nepřetržitě, jak musím tři měsíce jen ležet.. ted zobu ten paralen a je to lepší.. každý z doktorů a sester mi říká - ležím přes 7 týdnů v nemocnici pro hrozící předčasný porod - že paralen nevadí, ale taky se bojím, jestli tím malou nelikviduju :roll: snad ne..
určitě je lepší brát AD v těhotenství než být na nervy. ale asi bych nejdříve vyhledala toho psychologa a zkusila to pořešit i s ním.. chápu, že chceš být co nejdříve zase těhulka, znám to :? ale někdy je lepší chvilku počkat a zkusit se dát ještě malinko dokupy s tím psychologem.. kdyby to nešlo, AD se v těhu brát mohou některé.. přeji hodně štěstí do boje s PP i v cestě za miminkem :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
alda
291
18.2.13 05:21

Souhlasím s holkama co psaly přede mnou, určitě k lékům přidej terapii, bez ní budeš akorát tlumit příznaky, ale nebudeš řešit důvod proč k tomu dochází.

Mám zkušenosti s panickou atakou, když se to stane poprvé, tak je to hrůza. Já také skončila na pohotovosti, myslela jsem si, že mám přinejmenším infarkt. Ačkoliv je to ale hodně nepříjemné, tak když už pak víš o co jde, víš že je to jenom v tvé hlavě, tak můžeš ataku snadněji přeprat. Já jsem teď procházela dost náročným obdobím a ataky se vrátily, léky jsem brát nechtěla, jen nárazově když jsem nemohla spát, jsem si vzala něco na sklidnění. Jinak jsem se s tím prala jak se dalo a musím zaťukat, po třech měsících atak několikrát denně, jsem už skoro v pohodě. Mě strašně moc pomohlo to, že už v minulosti jsem jednou vyhrála a byla bez atak několik let.
Dopovala jsme se vitamínem B (Bkomplex), pila třezalku a ještě brala navíc magnezium a kalcium. Všechny tyhle věci pomáhají se uklidnit a posílit nervy.

V tvém případě bych ale určitě ještě přiřadila tu terapii.

  • načítám...
  • Zmínit
8
18.2.13 08:46

Ahoj, stalo se mi neco podobneho. Take jsem myslela, ze mam nejakou strasnou nemoc (roztrousena skleroza treba), mela jsem podobne projevy jako u tebe. Leky jsem odmitla a chodila na psychoterapii. Nemam ale pocit, ze mi to uplne pomohlo, stavy sice ustaly, ale zlepseni pricitam spis jinym vecem. Strasne dulezite je si uvedomit a prijmout, ze nejsi nemocna, ale ze je to rozhozena psychika. Asi za za pul az 3/4 roku jsem zjistila, ze jsem tehotna. Verim, ze pritroda vi, co dela, a kdyz je telo pripravene, jde vsechno. Hlava se uklidni. Ted uz je miminko na svete, ma presne mesic. Mne se trosku nejake projevy vratily, ale v mnohem mensi mire. Snad se to zlepsi. Drzim palce, nam obema, je to beh na dlouhou trat. A drzim palce s miminkem.

  • Upravit
zuzuza
1428
18.2.13 08:54

Ahoj, neni divu po tom vsem, co jsi prozila, ja beru ad uz temer 10 let, ted jsem teda musela vymenit, pac uz na me ani ta nejvyssi davka nepusobila kvuli zhorseni stavu skrz umrti v rodine, pp a uzkosti trvaly 4 mesice, ale vse se s novymi leky zase dalo do normalu a ja rok po atace jsem zasectehu, ad jsem brala i v prvnim tehu a mimi bylo a muj 3 lety syn je zdrav, rozhodne bych neradila vysazovat, pry jsou ty leky ted tak ciste, ze se brat muzou, takze ja beru, jen nebudu moct kojit, coz me ani tak nevadi po zkusenosti s prvnim tehu a kojenim, jsi moc rozumna, ze jsi sla k mudr a leky si nechala napsat, ja jsem s uzkosti a pp zila od 16ti do 21 a nikomu jsem to nerekla, nekdy jsem ani nemohla vylest z postele, nedosla do mesta, pak se k tomu pridala obsedantne kompulzivni porucha a to jsem si uz vycetla na netu a mazala k obvodacce a ta mi napsala a od te doby zase ziji takze kdyz budes mit jakykoli dotaz klidne mi pisni do ip, moc drzim pesti…

  • načítám...
  • Zmínit
zuzuza
1428
18.2.13 08:56

A nesouhlasim svtim, ze to neni nekoc, panicka nebo uzkostna porucha nemoci jsou, stejne jako angina, takze se tomu nebranit…tot muj nazor

  • načítám...
  • Zmínit
Angels
3484
18.2.13 09:20

Achojky, s PP mám taky zkušenosti.. AD sice beru tedka měsic, ale už na sobě vidim malinko zlepšení :-) K psychologovi taky chodím a v některých věcech mi pomohl a v jinych sem si musela poradit sama.. Mě se todle vše stalo když sme se snažily o druhe miminko..
Přeji hodně štěstíčka :kytka: :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Lakynka
17050
18.2.13 09:34

Ahoj,
držím Ti moc palce, člověk někdy v životě má víc překážek, než na které byl připraven. Na druhou stranu to snad neznamená, že v budoucnu nemůže být lépe. Doufám, že časem budeš jen vzpomínat na to těžké období. Třeba s miminkem v ruce. Holky s tou terapií mají jistě pravdu, ono mít miminko by také mohla být další zátěž na psychiku a takhle bys byla odolnější.

Věř a přej si… :kytka:

A mmch: za poslední dobu jsem si vyzkoušela, co to je se od nervů klepat hodinu a nemoci dýchat, chtít umřít, i když děti mám. V práci se jen tak potulovat, s tím, že možná každou chvílí omdlím. AD jsem tedy odmítala, mám z nich strach. Dostala jsem Lexaurin a ten mi pomohl uklidnit to klepání rukou a těla, trochu pomohl spánku. Ale jinak nic moc. Myslím, že nejvíc záleží na prostředí a klidu. Tak snad u Tebe se brzy situace uklidní a budeš moci znovu naplno žít.

  • načítám...
  • Zmínit
Marsee
1447
18.2.13 09:52

Je mi moc líto co všechno jsi musela prožít. Všechny tvé negativní emoce se dostaly hluboko do tvých buněk. Naštěstí je tady cesta, kterou by jsi mohla vyzkoušet a ze všeho se dostat. Samozřejmě bude záležet na tobě jestli to zkusíš a nebo se svěříš do péče lékařům. Zkus si vyhledat knihu od Brandon Bays - Cesta. Pokud bys měla zájem, napiš mi soukromou zprávu. Ze srdce ráda bych Ti pomohla.

  • načítám...
  • Zmínit
Skytafka
4164
18.2.13 10:09

Ahoj, mrzí mě, co všechno sis musela prožít a doufám, že se z toho dostaneš co nejdřív! Budu na tebe myslet :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
smiley1
3106
18.2.13 11:52

Jsi strašně silná. Věřim, že tento rok se vše k dobru obrátí a i my se dočkáme miminek :srdce:

  • načítám...
  • Zmínit
gabousek
2234
18.2.13 12:49

Mě jen fascinuje, jak si někteří lékaři myslí, že se dá všechno léčit léky.
Po přečtení tvého deníčku jako bych slyšela příběh, který slýchávám téměř každý den v práci. Panická ataka se dá celkem dobře zvládat psychoterapií a troufám si odhadovat, že ty jsi pro ní jak stvořená. Dokážeš se v životě prát, tak proč by ses nemohla poprat i s tímhle? Co třeba kognitivně-behaviorální terapie, nedokážu to takhle odhadnout, když tě neznám. Najdi si dobrého psychologa, projdi terapií a časem budeš třeba i bez antidepresiv. Panická ataka není smrtelná, jen to její prožívání je příšerný.
A co se týče těch chytráků, co tě odsuzují za braní AD.. odpověz si sama, je lepší být maminkou, která je těhotenství vystresovaná prožíváním úzkosti nebo mamkou, co je v pohodě, ale holt bere v nějakém udržitelném množství léky, co jí k té pohodě pomáhají. Kdo vyzkoumal, že zrovna ty tvoje léky nějak poškozují plod? Tak to nikomu neříkej, že je bereš a budeš mít klid, co je komu do toho! Držím palce, ať to opět zvládneš.. ale v tvém případě o tom nepochybuju :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
marinka5
10486
18.2.13 13:18

Děkuji za komentáře, docela mě potěšily ;) Nevím na co už jsem chtěla odpovědět, ale tak to aspoň nějak shrnu. Na psychoterapii se chystám. A doufám, že mi to aspoň trošku pomůže. Ty stavy jsou někdy strašný. Zrovna dnes v noci mi nebylo dvakrát nejlépe :( Jinak s těmi léky to mám také takové prapodivné. už jsem jich vystřídala tolik, a u třech jsem vždy měla nějaké vedlejší účinky, takže je pro msě těžké nějaké najít. Ale snad se podaří

  • načítám...
  • Zmínit
mismurka
2853
18.2.13 14:04

Přeji Ti, ať se zadaří časem panické ataky přemoct, AD zajisté taky věčně brát nebudeš, protože se časem uzdravíš a v neposlední řadě Ti přeju zdravoučké a silné miminko :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Zandula
9454
18.2.13 14:46
:hug: :hug: :hug:
  • načítám...
  • Zmínit
aristonka
18.2.13 14:54

Mam podobne zkusenosti, akorad se mi k tomu pridali tetanicke zachvaty a to takove, ze jsem musela vzdy zkoncit v nemocnici, nedokazala jsem se sejit s prateli, nedokazala jsem komunikovat, po posledn zachvatu jsem zkoncila az na Jipu. Po te jsem po dohode ze nechci na zadne terapie, dostala AD Esoprex, beru je od leta a muj zivot se uplne zmenil, kdo nezazil, nepochopi, hodne sil vsem.

  • Upravit
ajous76
798
18.2.13 15:12

Ahojky…nedělej si hlavu z hloupých lidí, kteří nevědí o co jde. Jsem na tom co se psychiky týče taky nic moc. Beru antidepresíva a jsem v 26tt. Měla jsem manžela co mě psychicky týral a nenašla jsem hned napoprvé lékaře, který by mi pomohl. Ale asi před 5-ti lety jsem našla dr. který mě z toho postupem času docela dostal a hlavně jsem našla sílu se rozvést a najít si přítele, který za to FAKT stojí a moc mi pomáhá. Takže vidíš, že i s agorafobií a panickou poruchou se dá normálně těhulkovat pokud máš kolem sebe ty správný lidi. Přeju ti hodně sil a pokud bereš AD která miminku nevadí je vše ok a klidně se snažte ;)

  • načítám...
  • Zmínit
ajous76
798
18.2.13 15:13

Ještě jsem zapoměla napsat, že beru ASENTRA 50,která je bezpečná i při kojení;)

  • načítám...
  • Zmínit
marinka5
10486
18.2.13 15:49

@ajous76 asentru jsem brala též ale s ní to bylo ještě horší teď mám argofan 75 a triticco ale z toho mi pro změnu bolí hlava :-(

  • načítám...
  • Zmínit
ajous76
798
18.2.13 16:14

@marinka5 fíha je to asi těžký, když ti nic nezabírá, ale s tou bolestí hlavy jsem to měla taky, ale do 4-6 týdnů mi to vždycky odeznělo. Před otěhotněním jsem brala APO-PAROX a ten byl asi nejlepší bylo mi po něm dobře a zvládala jsem téměř všechno po té ASENTŘE to až tak dobrý není, ale zase ji můžu v těhu, takže se snažím to vybojovat i s ní a hlavně už vím za ty roky, že to zmáknu, i když někdy zuby nehty, ale zvládnu. Drž se a neboj BUDE LÍP :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
marca46
19503
18.2.13 16:16

Nemám tak hrozné zážitky, ale věřím, že je to mooc, mooc těžké. Přeji ať je vše brzo v pořádku a přijde mimi. :hug: :andel:

  • načítám...
  • Zmínit
Niki89
15488
18.2.13 16:17
:hug: :hug: :hug: :hug: :hug: :hug: :hug: :hug: :hug:
  • načítám...
  • Zmínit
Andyl
1402
18.2.13 17:33

Ahoj, drzim ti pesticky, aby vsechno zle se brzo obratilo v neco dobre a nejlepe k miminku :-)
Necetla jsem komentare, ale musim ti rict, ze panickou uzkosti trpi silene moc lidi a ja bohuzel mezi ne patrim taky. U me to pravdepodobne vyvolalo tehotenstvi, porod a materstvi. Do te doby jsem byla normalne fungujici zenska a pred rokem se vse zmenilo :-( bala jsem se i vyjit z baraku. Nakonec jsem skoncila take na antidepresivech a samozrejme s kombinaci psychoterapii. Tak ze najdi si nejakeho psychologa, uvidis pomuzeti :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
cupino
18.2.13 18:25

Ahoj, pracuji v oboru, tak ti písnu jen několik info. Urcitě by měli být na I. místě antidepresiva a na II. psychoterapie. K psychoterapii musíš být stabilizovaná " a silná„, protože často používá metody“…kdy znovu a znovu otevíráš minulost…apod a s pomocí terapeuta tak koriguješ svá vlastní traumata. Takže se musíš alespoň částečně stabilizovat, často stačí jen minimum léků. K terapii PP se používají SSRI antidepresiva /citalopram, sertralin nebo paroxetin /nebo moclobemid. Záleží ale na tom, jestli jsou tvé stavy dobře diagnostikovány a jedná-li se skutečně o PP. o PP píše doc. Praško-najdi si na netu, vydává i ruzné příručky pro pac..„.PP a jak ji zvládat“, jsou tam např. nácviky správného dýchání, relaxací…to vše může pomoci.
Při užívání AD můžeš normálně otěhotnět, léky by vadit neměly. Vzpomínám na jednu pac-užívala celé těhu sertralin a má dnes již 4 letou holčičku, zcela normální.. spíše by vadil stres a nervozita v těhu než užívání AD. :mavam:
Hodně štěstí :kytka:

  • Upravit
cupino
18.2.13 18:27

Ted terve čtu příspěvky…ASENTRA-sertralin, APO-PAROX-paroxetin…holky zde mají zkušenosti. :kytka:

  • Upravit
veverušák
18.2.13 18:45

Ahojky, jsi naopak statečná. Jo, život někdy klade velké překážky. Já jsem po zdravotní škole začala najednou dostávat ataky, v tom smyslu, že jsem se strašně potila, špatně se mi dýchalo, stavy na omdlení. Vůbec jsem netušila proč, já věčný optimista. Potom jsem sama začala hledat informace a pomoc. Hypnoza, kyneziologie a překonávání sama sebe. Bála jsem se když bylo někde hodně lidí. Postupem času jsem zkoušela vyhledávat stresové situace a pomohlo to. Léky jsem nakonec nebrala. Ale vůbec nikdo se Ti nemůže divit, že je bereš. Někdy to prostě samo nepřejde. Miminko by si spíš ohrozila, pokud by si to nechala zajít někam dál. Určitě se to upraví, lékaři vědí co dělají, neboj. Hodně štěstí a síly.

  • Upravit
zuzuza
1428
18.2.13 19:04

Ja mam mollome je to stejne jako argofan a jsou to ad nejnovejsi, vydrz, urcite zaberou, ja mela asi na 8 let citalec, ale ted s mollome je to sto a 1…

  • načítám...
  • Zmínit
Lizinka3
393
18.2.13 19:26

Je mi hrozně líto, že jsou lidé s tak nelehkými osudy :-(
Já bych ti jen hrozně ráda napsala jednu svou zkušenost. Mám kamarádku, se kterou se život už od malička nemazlil ale pořád to byla veselá a společenská slečna. Moc si přála miminko a dost brzo se zadařilo. Jenže po porodu začala trpět podobnými záchvaty a ještě navíc jí k tomu diagnostikovali poporodní psychózu. Byla z toho šíleně na dně. Doktoři jí nařídili, že s dítětem nesmí být sama a to pro ní bylo nejhorší. Měla pocit, že selhala jako žena a matka. Občas měla strach, že je schopná miminku ublížit, když dlouho brečelo nebo byla unavená. Vím, že všichni nejsou stejní a je možné, že u tebe by miminko tvá trápení trochu zmenšilo. Já bych spíše radila dát se do kupy a pak si pořídit to miminko, až budeš zase silná ženská.

Moc ti přeju ať jsi co nejdřív v pořádku, šťastná a s malým uzlíčkem v náručí :-)

  • načítám...
  • Zmínit
Gretchen
577
18.2.13 19:55

Ja beru AD uz sest let, ne teda na panickou poruchu, ale na deprese. Panickou poruchu ma naopak manzel, rovnez bere AD, jsme takova magori rodinka :mrgreen: Od manzela vim, jak jsou ataky desne a kdo nikdy zadnou psychickou obtiz nezazil, tak to nepochopi. „Nejlepsi“ jsou rady typu - vzchop se, kdybys chtela, tak to prekonas atd… :cert: :pocitac:
AD jsem brala i behem tehotenstvi a syn je naprosto v poradku. Kdyz jsem zjistila, ze jsem tehotna, tak mi dr. vymenila AD za mene skodliva, konkretne venlafaxin za citalopram, k tomu jsem jeste brala (a beru) lamotrigin. Po porodu jsem mela hodne spatne obdobi, tak jsem dostala jeste bupropion. Pred lety jsem absolvovala kognitivne-behavioralni terapii, sice jsem diky ni par veci pochopila, ale celkove mi moc nepomohla. Nicmene ve skupine s nami bylo i par lidi s PP a ti se docela zlepsili :)
Ja jsem uz takovej ztracenej pripad, ale tobe preju, at se ti boj s PP podari vyhrat a at se brzy dockas miminka ;) A na „chytre“ reci okoli se vybodni, vetsinou jsou takhle chytri ti, co s necim takovym sami nemaji zkusenost.

  • načítám...
  • Zmínit
Mondík
5135
18.2.13 21:53

Tak ja sice nemam panicke ataky, ale za to mam deprese a na antidepresivech jsem i v tehotenstvi. Vubec z toho nemej strach. Dneska je to uz na vyborne urovni a hlavne jsou takova antidepresiva, ktera jsou v tehotenstvi naprosto bezpecna. A rozhodne v tuto chvili lepsi. Preji uz jen to dobre a at i to miminko brzo prijde! :hug: :hug: :hug: :hug: :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Shield-maiden
16906
19.2.13 09:39

:hug: držim palce, ať to brzy překonáš a miminko přijde!

  • načítám...
  • Zmínit
Vložit nový komentář

Všechny deníčky uživatele

Nikdy se nevzdávej!

Můj život bez mámy

Když to život pěkně zamíchá

Život je boj