Nikdy se nevzdávej!
- Těhotenství
- marinka5
- 09.04.14
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Tento deníček bude navazovat na můj úplně první, ve kterém jsem vám psala, jak jsem třikrát potratila. Tento deníček bude o tom, že i na nás se usmálo to nejkrásnější štěstí.
- 19
- 2
Od prvního potratu uběhly už skorem 4 roky. Pro mě to byly roky plné trápení, beznaděje a neustálého běhání po lékařích. Po druhém potratu to vypadalo už nadějně. Našli mi krevní mutaci a já věděla, že ona za to vše může. Do slova jsem si vynutila žádanku na hematologii a další náběry. Vše vypadalo dobře, ale přesto jsem si ve třetím těhotenství začala píchat nízkomolekulární heparin, bohužel diagnoza se opět opakovala. Opět jsem musela slyšet od své doktorky tu zatracenou větu, že miminku přestalo bít srdíčko.
Svůj poslední potrat jsem oplakala natolik, že jsem si byla jistá, že už se miminka vzdám. Byla jsem úplně na dně. Po pár týdnech mě ale má gynekoložka poslala k jedné skvělé profesorce reprodukční imunologie do Plzně. Opět jsem byla plná nadějí.
Hned po první návštěvě jsem věděla, že už to musí klapnout. Paní profesorka byla strašně hodná a hlavně velmi optimistická. Pořád mi opakovala, že ten, kdo potrácí, přesto všechno i určitě porodí.
Pro mě tato věta byla hodně motivující. Takřka ze dne na den se můj život obrátil vzhůru nohama. V našem městě jsem si našla paní, která cvičila cviky dle Ludmily Mojžíšové. Cvičila jsem snad rok a půl. Moc mě to bavilo, i když někdy byly dny, kdy už jsem vše chtěla vzdát. I výsledky imunologie nenaznačovaly větší problém. Podle paní profesorky jsme pro ni spíše ten lehčí případ. Byla jsem moc ráda, ale i přesto jsme dostali s manželem léky a kopu vitamínů. Vše jsme oba poctivě zobali.
Já se samozřejmě i přesto pořád hodně bála dalšího těhotenství. Pořád jsem si říkala, jaké asi bude. Ještě předtím, než jsme šli znovu do snažení, jsme vyrazili za známým léčitelem. Naprosto vše uhodl správně s manželem jsme oba dostali bylinky, které nám měli pomoct.
Každopádně jsem po tom všem znovu velmi rychle otěhotněla. Strach jsem měla tedy obrovský. Ihned od pozitivního těhotenského testu jsem šla na rizikové těhotenství a ulehla do postele.
Jenže po pár týdnech jsem začala znovu krvácet. Krvácela jsem v každém ze svých čtyř těhotensví. V tu chvíli mi bylo jasné, že je po všem. Miminko jsem obrečela.
Naštěstí na pohotovosti se nic špatného nenašlo. Dokonce miminku už tlouklo srdíčko. Na pár dní jsem byla v klidu. Bohužel jsem si od začátku těhotenství až do nějakého 20.tt protrpěla pěkné těhotenské nevolnosti. Zajímalo by mě, kdo vymyslel, že těhotenské nevolnosti jsou většinou ranní. Bylo mi špatně neustále. Dokonce jsem i já, která vážím 50 kg, celkem zhubla. Opět jsem si říkala, že to miminko nemůže zvládnout. Každopádně miminko to zvládalo dobře.
Přehoupl se osudný první trimestr a já byla o maličko klidnější. Klid mi bohužel dlouho nevydržel. Cca od 17.tt mi začalo tvrdnout břicho. Ze začátku to bylo pár ztvrdnutí za den. Ale tvrdnutí se pomalu začalo více stupňovat. Kolem 25.tt to bylo i několikrát do hodiny. Na pohotovosti jsem byla snad třikrát jen kvůli tvrdnutí. Už jsem si připadala jako blázen a kdykoliv jsem jela na pohotovost, lékaři už se na mě z dálky smáli a nejspíše si v duchu říkali „Ta už je tu zase“.
Já pokaždé odcházela domu s tím, že se nic neděje. Samozřejmě jsem byla ráda, ale podvědomí mi říkalo, že do konce těhotenství nevydržím. V 32.tt jsem byla u své gynekoložky na posledním velkém ultrazvuku. Opět u ní bylo vše celkem v pořádku i přesto, že jsem si už snad po sté stěžovala na ukrutné tvrdnutí břicha. Opět na mě koukala spíš jako na simulanta. Dle vaginálního vyšetření bylo vše vpořádku. Ale já už nemohla ani chodit, jak mi tvrdlo břicho a jak mě vše bolelo. Ale neotvírala jsem se a čípek byl dostatečně dlouhý. Prý ať si břicho tvrdne, jak chce, hlavně že se čípek nezkracuje, opakovala mi vesele doktorka.
Tak jsem se zase odpotácela domů. Opět jsem hupsla do postele a ležela a ležela. Tvrdnutí se stále více a více stupňovalo. Jediné, co mě uklidňovalo, bylo to, že netvrdne v pravidelných intervalech.
Jenže jednoho krásného dne, to jsem byla na začátku 33.tt, jsem dostala mírné bolesti do podbřišku jako na MS. Každopádně bolesti během dne přestaly, ale manžel mě pro jistotu vzal na pohotovost.
Sloužil tam zrovna jeden opravdu moc „milý“ doktor. Jediné, co udělal, tak mě seřval, proč jsem nepřijela dříve… a že cítí hlavičku.
Já v tu chvíli byla naprosto v šoku. Během několika minut už jsem byla naložená v sanitce s infuzí v ruce. Vezli mě do vedlejšího města, kde je oddělení neonatologie. Na gynekologické oddělení, kam mě převezli, mi řekli, že naštěstí nález není tak děsivý, jak popsal doktor v naší nemocnici. Přesto mi píchli kortikoidy na dozrání plic miminka.
Během tří dní se nález ustálil a já věřila, že ještě nějakou dobu vydržíme 2 v 1. Bohužel maličká přestala spolupracovat. Necítila jsem žádné pohyby a ani na monitorech nevykazovala žádnou pohybovou aktivitu. Padl verdikt, že mi navečer musí vyvolat porod.
Byla jsem z toho naprosto v šoku. Promítalo se mi hlavou, jak může tak malé, sotva dvoukilové, miminko přežít. Všichni mi ale říkali, že zase až tak malá není a že jsou na vše připraveni.
Porod trval přibližně osm hodin. Celou dobu se mi v hlavě promítalo to, co bude po něm. Jak to malá zvládne? Nemůže se jí něco stát?
Nad ránem se nám to naše štěstí narodilo. Byla nádherná a vůbec nevypadala nedonošeně. Viděla jsem ji ale sotva 5 vteřin a hned ji museli odnést do inkubátoru.
Hned ten den jsme se na ni šli s manželem podívat. Už to nebyl tak příjemný pohled jako v noci. Maličká byla napojená na ventilaci a měla zavedenou sondičku do žaludku. Při pohledu na ni jsem začala brečet ještě víc. Probrečela jsem si celý pobyt v nemocnici a následných 14 dní, které jsem nemohla být s ní. Pravidelně jsme za ní dojížděli a vozili jí mlíčko. Po 14 dnech jsem k ní nastoupila na rooming in. Konečně jsem mohla být s ní. Po dalších 14 dnech nás propustili domů…
Ale přesto všechno, co se odehrálo, jsme se i my toho naše voňavého uzlíčku štěstí dočkali. Teď jsem tou nejšťastnější maminou na světě. Všem, kteří si procházejí tou trnitou cestou a potrácejí, přeji hodně sil. Hlavně se nikdy nevzdávejte!!! Na každého z vás to malé štěstí někde čeká a určitě se ho dříve nebo později dočkáte jako my. 
Přečtěte si také
Kolegyně chodila do práce nemocná. Chytla jsem to já i mé děti
- Anonymní
- 17.09.26
- 55
Asi jako každý rodič jsem se na začátek školního roku tajně těšila. Mít doma děti celé dva měsíce je pro pracujícího člověka opravdu náročné, i v případě, že děti jsou celkem samostatné. Když měli...
Syn už nechce, abych ho před školou objímala. Prý mu dělám ostudu
- Anonymní
- 17.09.26
- 62
Ještě nedávno se mě syn držel za ruku a před odchodem do školy mi dával pusu. Teď mě žádá, abych ho vysadila o ulici dřív a před spolužáky na něj nemluvila. Vím, že dospívá a osamostatňuje se....
„Dejte ho do speciální školy,“ říkají všichni. Autistický syn půjde do klasické
- Anonymní
- 17.09.26
- 87
Ještě před pár lety bych vůbec nevěřila, že budu muset někomu vysvětlovat, proč chci, aby moje dítě chodilo do běžné školy. Teď to řeším skoro pořád. Táhne se to s námi už nějakou dobu a čím víc se...
Nechci na teambuilding o víkendu. Podle šéfa jsem prý nekolegiální
- Anonymní
- 16.09.26
- 3261
Nikdy jsem nebyla člověk, který potřebuje mít v práci nejlepší kamarády. S kolegy vycházím normálně. Pozdravíme se, pomůžeme si, prohodíme pár vět u kávy a když je potřeba, zaskočíme za sebe....
Můj předškolák se odmítá učit. Na školu je nezralý, ale odklad nedostane
- Angelika741993
- 16.09.26
- 3938
Můj syn letos nastoupil do předškoláků. A zatímco někteří rodiče už řeší aktovku, zápis a to, která základní škola bude nejlepší, já si čím dál častěji pokládám úplně jinou otázku. Je moje dítě...
Sestra říká dceři, že je tlustá. Jedenáctiletá neteř se bojí normálně jíst
- Anonymní
- 16.09.26
- 757
Nikdy bych si nemyslela, že budu mít strach o dítě kvůli tomu, co mu říká vlastní máma. Moje sestra byla vždycky hodně zaměřená na vzhled. Vždy řešila váhu, diety a to, co kdo jí. Brala jsem to...
Našla jsem kameru v ložnici. Manžel si nás při „tom“ tajně nahrával
- Anonymní
- 16.09.26
- 844
Nikdy by mě nenapadlo, že budu o svém manželovi přemýšlet jako o člověku, kterému nemůžu věřit.
Kamarádka mi řekla, že od porodu mluvím jen o dítěti. Měla pravdu
- Anonymní
- 16.09.26
- 661
S Klárou jsme byly nejlepší kamarádky od střední školy. Věřila jsem, že naše přátelství vydrží úplně všechno. Po narození mého syna jsme se ale začaly vzdalovat. Dlouho jsem si myslela, že mi jen...
Chtěli jsme děti potěšit. Tchyně nám ale přivezla dárek, o který jsme nestáli
- Anonymní
- 15.09.26
- 3421
Dlouho jsme doma žádné zvíře nechtěli. Děti si o nějaké občas říkaly, hlavně když u někoho viděly psa nebo kočku, ale pokaždé jsme jim vysvětlili, že na zvíře teď nemáme podmínky. Oba s manželem...
Místo toho, aby mě máma podržela, rozšířila po vsi nechutný drb
- Anonymní
- 15.09.26
- 1434
Ruce se mi třásly, když jsem dočítala další dlouhou zprávu od babičky. „Srdíčko moje, proč jsi mi nic neřekla? Tvoje máma mi vyprávěla, jak tě ten tvůj trápí! Musíš od něj odejít!“
gratuluji k princezně 
Užívejte se navzájem holky 
A abych nezapoměla, moc gratuluju k miminku 
samozřejmě jsme za to rádi a v červnu rodíme takže budoucí těhulky a maminy opravdu to nevzdávejte 
