Nikdy se nevzdávej!
- Těhotenství
- marinka5
- 09.04.14
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Tento deníček bude navazovat na můj úplně první, ve kterém jsem vám psala, jak jsem třikrát potratila. Tento deníček bude o tom, že i na nás se usmálo to nejkrásnější štěstí.
- 19
- 2
Od prvního potratu uběhly už skorem 4 roky. Pro mě to byly roky plné trápení, beznaděje a neustálého běhání po lékařích. Po druhém potratu to vypadalo už nadějně. Našli mi krevní mutaci a já věděla, že ona za to vše může. Do slova jsem si vynutila žádanku na hematologii a další náběry. Vše vypadalo dobře, ale přesto jsem si ve třetím těhotenství začala píchat nízkomolekulární heparin, bohužel diagnoza se opět opakovala. Opět jsem musela slyšet od své doktorky tu zatracenou větu, že miminku přestalo bít srdíčko.
Svůj poslední potrat jsem oplakala natolik, že jsem si byla jistá, že už se miminka vzdám. Byla jsem úplně na dně. Po pár týdnech mě ale má gynekoložka poslala k jedné skvělé profesorce reprodukční imunologie do Plzně. Opět jsem byla plná nadějí.
Hned po první návštěvě jsem věděla, že už to musí klapnout. Paní profesorka byla strašně hodná a hlavně velmi optimistická. Pořád mi opakovala, že ten, kdo potrácí, přesto všechno i určitě porodí.
Pro mě tato věta byla hodně motivující. Takřka ze dne na den se můj život obrátil vzhůru nohama. V našem městě jsem si našla paní, která cvičila cviky dle Ludmily Mojžíšové. Cvičila jsem snad rok a půl. Moc mě to bavilo, i když někdy byly dny, kdy už jsem vše chtěla vzdát. I výsledky imunologie nenaznačovaly větší problém. Podle paní profesorky jsme pro ni spíše ten lehčí případ. Byla jsem moc ráda, ale i přesto jsme dostali s manželem léky a kopu vitamínů. Vše jsme oba poctivě zobali.
Já se samozřejmě i přesto pořád hodně bála dalšího těhotenství. Pořád jsem si říkala, jaké asi bude. Ještě předtím, než jsme šli znovu do snažení, jsme vyrazili za známým léčitelem. Naprosto vše uhodl správně s manželem jsme oba dostali bylinky, které nám měli pomoct.
Každopádně jsem po tom všem znovu velmi rychle otěhotněla. Strach jsem měla tedy obrovský. Ihned od pozitivního těhotenského testu jsem šla na rizikové těhotenství a ulehla do postele.
Jenže po pár týdnech jsem začala znovu krvácet. Krvácela jsem v každém ze svých čtyř těhotensví. V tu chvíli mi bylo jasné, že je po všem. Miminko jsem obrečela.
Naštěstí na pohotovosti se nic špatného nenašlo. Dokonce miminku už tlouklo srdíčko. Na pár dní jsem byla v klidu. Bohužel jsem si od začátku těhotenství až do nějakého 20.tt protrpěla pěkné těhotenské nevolnosti. Zajímalo by mě, kdo vymyslel, že těhotenské nevolnosti jsou většinou ranní. Bylo mi špatně neustále. Dokonce jsem i já, která vážím 50 kg, celkem zhubla. Opět jsem si říkala, že to miminko nemůže zvládnout. Každopádně miminko to zvládalo dobře.
Přehoupl se osudný první trimestr a já byla o maličko klidnější. Klid mi bohužel dlouho nevydržel. Cca od 17.tt mi začalo tvrdnout břicho. Ze začátku to bylo pár ztvrdnutí za den. Ale tvrdnutí se pomalu začalo více stupňovat. Kolem 25.tt to bylo i několikrát do hodiny. Na pohotovosti jsem byla snad třikrát jen kvůli tvrdnutí. Už jsem si připadala jako blázen a kdykoliv jsem jela na pohotovost, lékaři už se na mě z dálky smáli a nejspíše si v duchu říkali „Ta už je tu zase“.
Já pokaždé odcházela domu s tím, že se nic neděje. Samozřejmě jsem byla ráda, ale podvědomí mi říkalo, že do konce těhotenství nevydržím. V 32.tt jsem byla u své gynekoložky na posledním velkém ultrazvuku. Opět u ní bylo vše celkem v pořádku i přesto, že jsem si už snad po sté stěžovala na ukrutné tvrdnutí břicha. Opět na mě koukala spíš jako na simulanta. Dle vaginálního vyšetření bylo vše vpořádku. Ale já už nemohla ani chodit, jak mi tvrdlo břicho a jak mě vše bolelo. Ale neotvírala jsem se a čípek byl dostatečně dlouhý. Prý ať si břicho tvrdne, jak chce, hlavně že se čípek nezkracuje, opakovala mi vesele doktorka.
Tak jsem se zase odpotácela domů. Opět jsem hupsla do postele a ležela a ležela. Tvrdnutí se stále více a více stupňovalo. Jediné, co mě uklidňovalo, bylo to, že netvrdne v pravidelných intervalech.
Jenže jednoho krásného dne, to jsem byla na začátku 33.tt, jsem dostala mírné bolesti do podbřišku jako na MS. Každopádně bolesti během dne přestaly, ale manžel mě pro jistotu vzal na pohotovost.
Sloužil tam zrovna jeden opravdu moc „milý“ doktor. Jediné, co udělal, tak mě seřval, proč jsem nepřijela dříve… a že cítí hlavičku.
Já v tu chvíli byla naprosto v šoku. Během několika minut už jsem byla naložená v sanitce s infuzí v ruce. Vezli mě do vedlejšího města, kde je oddělení neonatologie. Na gynekologické oddělení, kam mě převezli, mi řekli, že naštěstí nález není tak děsivý, jak popsal doktor v naší nemocnici. Přesto mi píchli kortikoidy na dozrání plic miminka.
Během tří dní se nález ustálil a já věřila, že ještě nějakou dobu vydržíme 2 v 1. Bohužel maličká přestala spolupracovat. Necítila jsem žádné pohyby a ani na monitorech nevykazovala žádnou pohybovou aktivitu. Padl verdikt, že mi navečer musí vyvolat porod.
Byla jsem z toho naprosto v šoku. Promítalo se mi hlavou, jak může tak malé, sotva dvoukilové, miminko přežít. Všichni mi ale říkali, že zase až tak malá není a že jsou na vše připraveni.
Porod trval přibližně osm hodin. Celou dobu se mi v hlavě promítalo to, co bude po něm. Jak to malá zvládne? Nemůže se jí něco stát?
Nad ránem se nám to naše štěstí narodilo. Byla nádherná a vůbec nevypadala nedonošeně. Viděla jsem ji ale sotva 5 vteřin a hned ji museli odnést do inkubátoru.
Hned ten den jsme se na ni šli s manželem podívat. Už to nebyl tak příjemný pohled jako v noci. Maličká byla napojená na ventilaci a měla zavedenou sondičku do žaludku. Při pohledu na ni jsem začala brečet ještě víc. Probrečela jsem si celý pobyt v nemocnici a následných 14 dní, které jsem nemohla být s ní. Pravidelně jsme za ní dojížděli a vozili jí mlíčko. Po 14 dnech jsem k ní nastoupila na rooming in. Konečně jsem mohla být s ní. Po dalších 14 dnech nás propustili domů…
Ale přesto všechno, co se odehrálo, jsme se i my toho naše voňavého uzlíčku štěstí dočkali. Teď jsem tou nejšťastnější maminou na světě. Všem, kteří si procházejí tou trnitou cestou a potrácejí, přeji hodně sil. Hlavně se nikdy nevzdávejte!!! Na každého z vás to malé štěstí někde čeká a určitě se ho dříve nebo později dočkáte jako my. 
Přečtěte si také
Našla jsem u muže v telefonu fotky své sestry. Chce s ní spát
- Anonymní
- 11.07.26
- 2075
Sedím doma v obýváku, děti spí a já mám pocit, že se mi pod nohama propadla zem. Dneska odpoledne si manžel nechal na stole odemčený telefon, protože šel ven čistit auto. Pípla mu zpráva na...
Pár stránek knihy a jedna velmi trapná chvíle v metru
- Anonymní
- 11.07.26
- 1434
Měla to být jen obyčejná cesta do práce a pár stránek nové knihy. Místo toho jsem seděla v metru se slzami v očích, a když ke mě přistoupila starší dáma upekla jsem si ještě k tomu pěkný trapas....
Celé roky jsem si myslela, že mě tchyně nesnáší. Nakonec mi nejvíc pomohla
- Anonymní
- 11.07.26
- 1071
Když jsem poznala Filipa, bylo mi pětadvacet a byla jsem přesvědčená, že když si rozumí dva lidé, mají z poloviny vyhráno. Nenapadlo mě, že mnohem složitější bude vyjít s jeho maminkou.
Na rodinné dovolené jsem zjistila, kdo je pro manžela důležitější než my
- Anonymní
- 11.07.26
- 1229
Když jsme letos vyrazili do Chorvatska, věřila jsem, že nás čeká deset dní, kdy konečně vypneme. Manžel poslední měsíce pracoval od rána do večera a doma jsme spolu zvládli prohodit sotva pár vět....
Kamarádka mi nevzala jen partnera. Začala žít život, který měl být můj
- Anonymní
- 11.07.26
- 851
Když jsme se s Michalem rozešli po pěti letech, říkala jsem si, že horší už to být nemůže. Brečela jsem celé týdny a snažila se smířit s tím, že některé vztahy prostě nevydrží. Netušila jsem, že ta...
Na fotbal nežárlím. Jen mám pocit, že manžela ztrácím a hodně mi chybí
- Anonymní
- 10.07.26
- 1099
Děti vyrostly, jenže fotbal se hraje pořád. Teď navíc i po nocích. Myslela jsem, že budeme trávit večery spolu, místo toho manžel chodí brzy spát, aby mohl v noci koukat na mistrovství.
Byla jsem mladá babička a neměla na vnučku čas. Dnes svého sobectví lituji
- Anonymní
- 10.07.26
- 1349
Když jsem se stala babičkou, bylo mi 43 let. Mé jediné vnučce je dnes už 15 let a já si její dětství vlastně vůbec neužila. Byla jsem naštvaná na dceru, že otěhotněla tak mladá, ale zároveň jsem...
Čtyři roky jsem věřila jeho slibům. Stačila jedna návštěva a všechno se změnilo
- Anonymní
- 10.07.26
- 2162
Nikdy jsem si nemyslela, že se zamiluju do ženatého chlapa. Vždycky jsem tvrdila, že přesně tohle bych nikdy neudělala. Jenže pak jsem se seznámila s Petrem. Byl starší, pohledný a neuvěřitelně...
Nechtěla jsem být mámou. Přítel mě přemluvil a realita je horší, než jsem čekala
- Anonymní
- 10.07.26
- 3107
Do Tomáše jsem se bezhlavě zamilovala. Od začátku jsme si slibovali, že na dítě nebudeme spěchat. Jenže po pár letech začal o miminku mluvit čím dál častěji. Zatímco já byla stále přesvědčená, že...
Manželka nechápe, že je pro mě MS ve fotbale důležité. Fotbal je můj život
- Anonymní
- 10.07.26
- 781
Pro manželku je fotbal jen další sport v televizi. Nejde mi jen o velké akce jako je aktuální MS 2026, mám ten sport rád od malička. Jenže vysvětlit doma, proč kvůli zápasu vstávám uprostřed noci,...
gratuluji k princezně 
Užívejte se navzájem holky 
A abych nezapoměla, moc gratuluju k miminku 
samozřejmě jsme za to rádi a v červnu rodíme takže budoucí těhulky a maminy opravdu to nevzdávejte 
