Život je boj
Tento deníček je o mé obrovské touze po miminku, o radostech, zklamáních a doufám, že i nových nadějích, které mi život přichystá. Psal se rok 2009 a já byla tou nejšťastnější holkou, zvládla jsem přeci maturitu a přijímací zkoušky na VŠ. V tu chvíli mě vůbec nenapadlo, co mě v budoucnu ještě čeká.
Čekalo mě to, co je pro člověka asi ze všeho nejhorší, zemřela mi maminka. Byla velmi nemocná, ale přesto nikdo nečekal, že všechno vezme tak rychlý spád. Následující týdny byly pro všechny pozůstalé peklem, už kvůli tomu, že jsem měla dva o dost mladší sourozence. Naštěstí jsme se ze všeho vyhrabali a začali žít nový život. Nastoupila jsem na VŠ, ale po pár měsících jsem zjistila, že tohle vlastně není to, co bych v životě chtěla. Najednou mě přepadla neuvěřitelná touha po miminku. Vždy jsem si přála miminko velmi brzy. Školy jsem tedy nechala a s přítelem jsme si našli podnájem a postupně jsme začali naši touhu uskutečňovat.
Otěhotněla jsme velmi rychle, až jsem tomu nemohla ani uvěřit. Těhotenství u mě probíhalo bez jakýchkoliv komplikací, žádné těhotenské nevolnosti a ani žádné jiné těhotenské nepříjemnosti. Byla jsem tou nejšťastnější těhulkou na světě. Jenže tato radost mě bohužel brzy opustila. Začala jsem krvácet, běžela jsem na gynekologii, kde mi dr. potvrdila Missed AB, neboli zamlklý potrat. Byla jsem na dně, ale všichni mi tvrdili, že se to běžně stává a že se miminka brzy dočkáme. Uposlechla jsem rad starších a začala jsem se připravovat na další těhotenství, vůbec by mě nenapadlo, co mě ještě potká.
Znovu jsem otěhotněla po půl roce a těhotenství opět probíhalo dobře a bez komplikací, a to do osudného 11. týdne, opět u mě nastalo krvácení a musela jsem slyšet tu hroznou diagnózu. Opět se jednalo o zamlklý potrat a opět nastal v tom samém týdnu jako v prvním těhotenství. Tohle období nebylo vůbec jednoduché, nejraději bych ho vymazala ze své paměti. Ale bohužel jsem se musela co nejdříve postavit na nohy a vrátit se do práce. Dr. mě poslala s přítelem na genetické vyšetření, kde mi po dlouhých čtyřech měsících, přišly výsledky. Přítel je naprosto zdráv, mně byla nalezena jen nějaká podle lékařů bezvýznamná trombofilní mutace.
V tu chvíli jsem byla šťastná, protože mi bylo jasné proč jsem dvakrát potratila, za všechno přece mohla ta „hloupá mutace“, na kterou stačí brát větší množství kyseliny listové a v těhotenství píchat miniheparin. Na další těhotenství jsem se neuvěřitelně těšila, přesně po roce od posledního potratu jsem otěhotněla, hned jsem se objednala na hematologii kde mi byl nasazen miniheparin a já nejšťastnější, protože jsem prostě věděla, že už to konečně vyjde, jenže opak se stal bohužel znovu pravdou.
Šla jsem na běžnou kontrolu a těšila se na to, až miminko zase uvidím, jenže místo miminka jsem spatřila smutný výraz mé doktorky. Už po třetí jsem slyšela ty dvě strašná slova „zamlklý potrat“, v tu chvíli jsem začala strašně brečet a vůbec mi nešlo přestat, byla jsem totálně na dně a ztratila veškerou naději. V tu chvíli jsem se zařekla, že tohle už nikdy nechci zažít. Jenže hned, jak mě odvezli na operační sál, jsem spatřila právě narozené miminko a ihned jsem změnila názor a řekla jsem si, že za tohle přece musím bojovat.
Od třetího potratu uběhly už dva měsíce a musím říct, že jsem se začala vzpamatovávat a plánovat, co bude dál. Kdysi mi jeden moc hodný pan doktor řekl, že bohužel pro někoho je ta cesta za miminkem hodně dlouhá a trnitá, ale ten cíl stojí za to. Tahle věta mi utkvěla v paměti a věřím, že pan doktor měl pravdu a i já se toho vysněného miminka jednou dočkám.
Přečtěte si také
Chtěla jsem v práci přidat. Šéf souhlasil, ale chtěl za tu jednu malou službu
- Anonymní
- 16.05.26
- 2985
Už delší dobu jsem v práci nedostala přidáno. Přitom práce neustále přibývá a většina kolegů bere víc než já. Dlouho jsem váhala, ale nakonec jsem se odhodlala a zašla za šéfem s prosbou o zvýšení...
„To pocítí vaše dítě!“ Učitelka ve školce mi vyhrožovala kvůli prázdninám
- Anonymní
- 16.05.26
- 1854
Stála jsem v šatně mateřské školy, v náručí jsem držela mladšího syna a Šimonek si zrovna obouval tenisky. Obyčejné ráno, dokud se ve dveřích neobjevila paní učitelka. V ruce svírala arch s...
„Vydělávej dál!“ Manžel mi zakazuje změnu práce. Má trauma z dětství
- Anonymní
- 16.05.26
- 1574
Sedím v obýváku a dívám se na hromadu nevyžehleného prádla, která tu straší už od úterý. Vedle ní leží můj pracovní notebook, do kterého i teď, v sobotu odpoledne, naskakují maily. Můj život je...
„Maminko, ty záříš!“ – 2. část
- PenelopaW
- 16.05.26
- 557
Když mi primářka onkologie zkraje ledna 2025 plánovala léčbu, žila jsem v bludu, že všechno končí operací a ozařování je taková trapná formalita. No, není :). Chvíli to ale trvalo, než mě vyvedli z...
Tchyně mě celý život nesnášela. Po smrti tchána jsem jí začala být dobrá
- Anonymní
- 15.05.26
- 2528
Milena byla vždycky pedantská a odtažitá. Jako bývalá učitelka ze zvláštní školy měla náročné požadavky na všechny kolem sebe. Nikdy jsem se nedivila, že tchán v mládí pil a často se na několik dní...
O manželově nevěře jsem věděla. Když jsem zjistila, s kým spí, byla jsem v šoku
- Anonymní
- 15.05.26
- 4995
S manželem jsme spolu skoro dvacet let. Máme děti, které chodí na druhý stupeň základní školy, a žijeme tak nějak spíš vedle sebe než spolu. Už delší dobu jsem tušila, že někoho má. To žena prostě...
Tohle se mnou udělala antikoncepce. A nemluvila o tom ani moje gynekoložka
- Anonymní
- 15.05.26
- 1761
Nechci tvrdit, že je hormonální antikoncepce špatná úplně. Sama jsem ji roky brala. Jen si čím dál častěji kladu otázku, jestli jsme si nezvykly brát jako normální něco, co nás ale odpojuje od...
„Hnije vám tam mail!“ řvala šéfová. Že byl v pátek státní svátek, ji nezajímalo
- Anonymní
- 15.05.26
- 1857
Sedím v autě před školkou, v hlavě mi ještě doznívá smích dětí z víkendového výletu v horách, ale ruce na volantu se mi třesou. Je pondělí, sedm hodin ráno a můj telefon právě přežil první nálet...
Válka na chodbě: Sousedka mi vyčetla hluk, já jí zase obezitu jejího syna
- Anonymní
- 15.05.26
- 1150
Stála tam, rudá v obličeji, s prstem namířeným na mou pětiletou dceru, která se mi schovávala za nohou. Tenhle výstup na chodbě našeho bytového domu jsem opravdu nečekala. Věděla jsem, že sousedka...
„Telefon mi nezvonil,“ lhala jsem šéfovi do ucha. Pak přišel strach z vyhazovu
- Anonymní
- 14.05.26
- 3785
Sedím u kuchyňského stolu, zírají na mě tři monitory a já se nemůžu přestat třást. Moje dlaně jsou zpocené, srdce mi buší až v krku a vzduch v místnosti jako by najednou došel. Ten pocit znám moc...
Moc držím palečky,příště to určitě vyjde 
moc mě to mrzí 
drž se 
