Náš třetí princ
- Porod
- Andrea2608
- 24.03.18
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Třetí miminko jsme neplánovali, dva raraši nám bohatě stačili. Život tomu ale chtěl jinak...
Naše třetí štěstí se rozhodlo, že se nenarodí v den, který mu vybrala doktorka. Již od malinka nám chtěl ukázat, že je osobnost s vlastní hlavou a narodí se až bude chtít on. A chtít se mu začalo o Štědrém dni při obalování řízků k večeři. 
Začalo to nenápadným pobolíváním, takže tomu nevěnujete ani moc pozornosti, zvlášť, když máte ruce narvané ve strouhance a po míse honíte řízek. Do toho se vám pod nohama motá pes, který ve skrytu duše doufá, že vám ten řízek nějakým zázrakem spadne a on se poměje… Úplně vidíte, jak očima postrkuje to nebohé maso ke kraji talíře a tím blíž k jeho tlamce.
Chlap je ze mě nervozní od chvíle, kdy minulo datum termínu porodu. Sleduje mě ostřížím zrakem, každý náznak je pro něj pobídkou k tomu, aby mě div ne násilím hnal do porodnice. Kluci při každém píchnutí stojí nastoupení se sbalenou taškou u dveří. Zdárně jsme dokončili večeři a chystali jsme se na nadílku. Touhle dobou se nepravidelné pobolívání změnilo na pravidelné kontrakce po patnácti minutách a starší syn vysmátě zahlásil že, „No konečně už to začíná vypadat nadějně“.
Mezitím, co kluci s taťkou šli vyvenčit psa, já sklidila ze stolu a umyla nádobí a taky šla naskládat dárky pod stromeček. Nemohla jsem zapomenout ani poslední foto pupíku, páč mi bylo jasné, že bude poslední a že nejpozději zítra touhle dobou (poučená z předchozích dvou porodů, které trvaly dlouho) už bude Ondrášek na světě. Že to nakonec bude vlastně pěkný fofr jsem netušila. Kluci se vrátili a šlo se ke stromečku, kde dárečky sklidily veliký úspěch a spoustu z nich se muselo okamžitě vyzkoušet. A to i za cenu toho, že taťka nebo pes schytají v zápalu boje pár kulek.
Po nadílce jsme se koukali na filmy a pohádky a s postupujícím časem kluci únavou odpadli a zalezli do postelí. Já zalezla taky, ale do sprchy, abych věděla s určitostí, než můj chlap zburcuje porodnici, že se jedná o porod a ne o planý poplach. Po sprše byly kontrakce po deseti minutách a tak jsme se začali připravovat na odjezd směr porodnice.
Volali jsme mamce, která mě měla vézt, ale ta si vyrazila na půlnoční a chlap pomalu propadal hysterii, že mě nakonec bude ještě muset odrodit doma. Moje ujišťování, že to je v pohodě, že máme ještě moře času vůbec neposlouchal a na netu v diskuzi sondoval co případně dělat, kdyby došlo na nejhorší. Můj smích bral jako útok na svou osobu a deset minut na mě nepromluvil ani slovo… Tak, to mám za to.
První, co mi po těch deseti minutách libého ticha řekl, bylo, že nechápe jak můžu být tak v klidu a ještě se řehtat jak praštěná. Rodím přece a doktorka mi jasně řekla, že jakmile budou kontrakce po deseti minutách mám mazat do porodnice. Co mu na to říct, když to, že je mi zatím fajn a chci být doma co nejdéle to půjde mu nestačí. Myslí si, že jsem vlivem kontrakcí zešílela.
Stíhám si psát se sestrou a dohadovat se s chlapem, že ta mamka taky nemohla na půlnoční jindy, že musela zrovna dnes… Jasné, nemá to žádnou logiku, na půlnoční se chodí o Vánocích a Vánoce jsou dnes, proto je i logicky půlnoční mše a když je dnes tak nemůže být zítra nebo za týden. Ale vysvětlete to chlapovi, který zvažuje možnost volání sanitky zrovna ve chvíli, kdy se mamka konečně ozve a vy akorát drtíte křeslo v kontrakci…
Je půl jedné ráno, když se vydáváme směr porodnice. Doma u nás kromě dětí zůstává i můj brácha, který odmítá jet svou nebohou sestru doprovodit k porodnici. Prý určitě naschvál, abych ho naštvala začnu rodit v autě a on na to nemá žaludek. Musel by pak jít na procházku někam do polí a na to je zima, takže zůstane u nás kdyby něco než mě chlap s mamkou odvezou.
Do porodnice na příjem dorazíme ve čtvrt na dvě ráno, v půl druhé jsem přijata s nálezem 5 cm a odeslána na porodní box. Váhový odhad malého je kolem 3,2 kg. Martin mi pomáhá s taškami a míří domů. U porodu bohužel nebude, musí být s kluky doma, protože mamka jede ráno pryč a sami doma být nemůžou. Chlap stále nechápe moje drzé veselí a oznámí mi, že jsem divná, ale že mě stejně miluje. Jo, to mě uklidnilo.
Na porodním boxe udržuji čilou konverzaci se sestrou, která si v tuto hodinu válí šunky v houpacím křesle v obýváku a solidárně a z nehynoucí sestreské lásky funí se mnou. Přidá se i kamarádka a kdyby měl někdo možnost číst ty konverzace, tak nás asi zavřou jako regulérní magory. Oproti předchozím porodům tento postupuje rychle, jsem na boxe nějakou hodinku a kontrakce už jsou po sedmi minutách, nález 6 cm.
Hojně využívám sprchu, kde se hroším a napařuji jak knedlík i půl hodiny a skáču na míči. Ohledně míče sestra vyplodila, že prý mám skákat opatrně ať jim neproskočím stropem a že to úplně živě vidí. Já při té představě dostanu takový záchvat smíchu až přiběhne sestřička, cože se prý stalo, jestli jsem v pořádku. Ale že je fajn, že jsem dobře naladěná, že prý mě ten humor za chvilku přejde… Kdyby věděla, že jí pak ještě deset minut před narozením malého budu vyprávět sprostý vtip, myslím, že svá slova vezme zpět.
Kontrakce jsou už po čtyřech minutách, už to fakt bolí, ale furt to jde prodýchat, tak pokračuji svoje kolečko SPRCHA, MÍČ. Je půl páté ráno, funím už jak lokomotiva, bolí to dost, ale sprcha hodně pomáhá a hlavně ségra, která úžasně odvádí pozornost od bolestí. Chvilkami mám pocit, že umřu smíchy a sestřičky ty ze mě nemůžou. Po další kontrole jsme na 8 cm a kontrakce co dvě minuty. Sestřička mě chválí, říká, že to jde dobře a hlavně rychle, že do půl sedmé máme hotovo. Já na to, že to by bylo fajn, že v půl sedmé mi doma vstávají kluci, že by to byl hezký budíček.
Jdu zase do sprchy a hroším a ráchám se tam další půl hodinu. V půl šesté kontrola a prý kdy že mi odtekla voda… Tak říkám, že nevím, že furt smrdím ve sprše, takže nejspíš teď během té poslední půl hodinky tam. Nález na 10 cm, branka zašlá a prý můžeme jít na to. To bylo před šestou a minutu před čtvrt na sedm se Ondrášek poprvé rozkřičel.
Po narození měřil 49 cm a vážil 3,1 kg a od první minuty o sobě dával hlasitě vědět. Když pak držíte toho drobečka v náručí, pořád nemůžete uvěřit tomu, že už je tady, že ho máte u sebe a že už vás nekope v bříšku. Celé dvě hodiny, co nás nechali na sále spolu jsem se na něj nedokázala vynadívat a žasnu, jak dva lidi můžou stvořit něco tak úžasného a dokonalého. 
Hned co si maličkého odvezou na novorozenecké a mě přivezou snídani, volám domů manželovi a klukům. Nadšení je obrovské a už se nemůžou malého brášky dočkat. Hned poté píšu zbytku rodiny a kamarádům a když začnou pípat první zprávy, usnu jako špalek. Ony dva dny bez spánku se někde odrazit musí. Budí mě až hlas sestřičky, že je čas na sprchu a pak mě čeká rande s Ondráškem na šestinedělí.
Přečtěte si také
„Ostříhej se, děláš tu bordel!“ Tchyně mě seřvala kvůli dlouhým vlasům
- Anonymní
- 16.07.26
- 128
Mít „dokonalou“ tchyni je někdy pěkně o nervy. Člověk se může snažit sebevíc, chodit kolem ní po špičkách, uklízet po sobě do sterilního lesku, ale stejně to nikdy nebude dost dobré. Tenhle víkend...
„Ty můžeš zůstat.“ Protože nemám děti, jsem v práci vždycky ta poslední
- Anonymní
- 16.07.26
- 122
Nikdy jsem netvrdila, že rodiče to mají jednoduché. Naopak. Obdivuju každého, kdo zvládá práci, školku, kroužky, domácnost i probdělé noci. Jen mě už unavuje být automaticky tou, která všechno...
„Nejste na dovolené, slečno.“ Z ordinace gynekologa jsem odcházela se slzami
- Anonymní
- 16.07.26
- 266
Byla to obyčejná preventivní prohlídka. Aspoň jsem si to myslela, když jsem ráno odcházela z domu. Je mi třiatřicet a ke gynekologovi chodím pravidelně. Nikdy to není příjemné, ale beru to jako...
Manžel mě opustil, když jsem onemocněla. Prý už vedle mě nedokázal žít
- Anonymní
- 16.07.26
- 166
Nikdy by mě nenapadlo, že jednou budu přemýšlet nad tím, jestli mě opustila nemoc, nebo manžel. Možná obojí přišlo ve stejnou dobu. A také bych nevěřila, kolik toho člověk unese, když musí.
Pronesla jsem větu, kterou jako rodič na cestách nesnáším
- Anonymní
- 16.07.26
- 149
Po deseti letech jsme s manželem vyrazili na pořádnou horskou túru jen ve dvou. Těšila jsem se na ticho, klid a čas bez neustálých dětských otázek. Nakonec jsem ale byla právě já ta, kdo položil tu...
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1892
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 1135
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 2040
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 835
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 507
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
… Rikam ze uz asi rodim 
.to byly kontrakce po 5 minutach a uz teda bolely. Jezisi tak jedem 
musime zavolat babicce! 
držím moc pěsti ať ti to dobře dopadne a je vše v pořádku 
Tak mel tatka taky zazitek a to se jen koukal.
