Můj malý princ I

Psal se rok 2005, mě bylo krásných dvacet let a tehdy jsem jedno jarní dubnové odpoledne na těhotenském testu našla dvě čárky. Za jiných okolností bych skákala nadšením, ale v mojí situaci jsem byla spíš v šoku, protože týden před tímto překvapením jsme se s přítelem rozešli.

Přesto pro mě ale potrat nepřipadal v úvahu. Skvělá byla moje mamka, která mi řekla, že stojí za mnou a podpoří mě, jak to půjde. Za to jsem jí neskonale vděčná, protože následující měsíce nebyly jednoduché. Musela jsem to oznámit také tatínkovi. Nebyl rád. Ba co víc, křičel na mě, jak jsem mohla být taková husa, co on teď s tím, že mám jít na potrat. Od samého začátku mi bylo jasné, že s miminkem zůstanu sama, ale tak nějak jsem cítila povinnost mu říct, že bude otcem.

Nakonec po nátlaku ze strany svojí mamky přišel s tím, že se musíme vzít. Odmítla jsem. Nebudu se vdávat jen proto, že musím, aby si na mě neukazovali, že vychovám dítě sama. Nemá smysl být s někým s kým si nerozumíte, s někým kdo už vás nemá rád a dívá se na vás jako na obtížný hmyz, jež je nutno zamáčknout. A tak jsem zůstala sama.

Bývalý se občas ukázal a snažil se mě opět přimět k interupci. Když jsem s ním vyrazila dveře, neukázal se až do doby, kdy jsem mu oznámila, že má krásného zdravého syna. Těhotenství jsem si užívala a těšila se na miminko. Občas mi při pohledu na natěšené tatínky na utz bylo smutno. Bolelo to a hodně. To jak se bývalý přítel dokázal chovat, ale zařekla jsem se, že kvůli svému pokladu budu silná.

Měsíce utíkaly, já nakupovala výbavu a budovala království pro nás dva. V létě jsem se válela v bazénku na dvoře jak vyvržený vorvaň, abych přežila úmorná vedra, na podzim pak chodila s mamkou na houby a ladila poslední detaily. Datum porodu se blížilo. Stanoveno bylo na 9. listopadu. Na kontrole o den později mi řekli, že pokud sama neporodím do 15. listopadu tak mi malého vyvolají.

Bylo 10. listopadu, když mě mamka poprosila, či bych s ní nejela vlakem do sousedního města na nákup. Tam při regálu s rohlíkama najednou „LUP“ a pode mnou kaluž jak středozemní moře. Mamka, vidíc tu spoušť, odhodí chleba do košíku a začne hulákat „Ona se nepočůrala, je těhotná,“ načež přiběhla uklízečka s mopem, aby pohromu zlikvidovala. Mezitím ze mě mamka páčila přísahu, že neporodím mezi regály s moukou. 

Bylo mi fajn a cítila jsem se dobře, až teda na zmáčené šaty, které v kolemjdoucích budily podezření, že jsem si zapomněla plenku. Já totiž na konci těhotenství byla téměř plochá, bříško malinké, tak jak ve čtvrtém měsíci. S velkou slávou jsme ověšené taškami přišly ke světelné křižovatce. Tam se mi udělalo neuvěřitelně zle, zahodila jsem nákup kam se podařilo a jala se objímat zábradlí, kde jsem visela jak ručník na šňůře. Mamka zcela nelogicky začne panikařit, že se mám opovážit omdlít, že si všichni budou myslet, že jsem ožralá za bílého dne. 

V takto veselé náladě jsme nakonec dojely domů, kde se mi natolik ulevilo, že jsem šla s mamkou na nádraží koupit sestře měsíční na vlak. U toho jsem ji říkala strašně sprostý vtip. Mamka na mě koukne a zahlásí „No jo, začínáš hnojovatět, to z toho zas nic nebude.“ Kdyby věděla. Cestou zpět říkám, že ve vzduchu cítím sníh, načež se mi dostane odpovědi, že se mám najíst, že mi hrabe z hladu. Ach jo, večer kolem osmé mě zastihnou první slabé kontrakce. Nebolí to nijak zvlášť, navíc nejsou pravidelné, tak se zahroším do postele a usnu.

Vzbudím se kolem půlnoci, bolesti jsou větší, pravidelně po deseti minutách. Rozhodnu se zkusit ještě sprchu, jestli se to rozežene. Prdlajs, ze sprchy lezu s překříženýma nohama a řevem, ať mamka vstává a volá sanitku, že rodím. Porouchalo se nám totiž auto a muselo do servisu. Mamka volá, zapomněla nahlásit adresu. Volá sestra, zapomněla nahlásit jméno. Nakonec sanitka zdárně kolem druhé ranní dorazila. V porodnici kontrola, papírování, monitory a prý si mě tam nechají. Putovala jsem na hekárnu.

Po kontrole asi kolem šesté ráno mi doktorka řekla, že to jde výborně na prvorodičku, že do oběda může být hotovo. Jenomže ouha, kolem osmé se bolesti zastavily. Tak jsem si naivně řekla, že fajn, planý poplach, aspoň jsem si to zkusila a můžu domů. Doktorka se mi vysmála, prý to už nějak spolu zvládneme. Nicméně při další kontrole mi řekla, že to popoženeme a dostala jsem tabletku na vyvolání kontrakcí s tím, že uvidíme co bude… Nebylo z toho nic.

Dostala jsem druhou tabletu. Opět bez výsledku. Tak prý to zkusíme zase ráno. Na to už nedošlo, protože kolem desáté večer se kontrakce rozjely samy. A žádné lechtání, ale pořádné bolesti, u kterých jsem se kroutila jak had. Hodně času jsem trávila ve sprše, skákáním na míči a přemlouváním malého, ať už si pospíší, že se na něj moc těším.

A takhle to šlo až do 12. listopadu do oběda. Po kontrole v půl druhé už jsem byla vyčerpaná, chtěla jsem hrozně moc spát, ale prý se vyspím potom, že teď se bude rodit. No sláva. Kdyby to tak nebolelo snad tam od radosti zatančím i tanec vítězů. A tak jsem tlačila a tlačila, až jsem najednou cítila, že že mě vyklouzlo něco velkého, teplého.

Bolesti najednou nikde, bylo mi fantasticky. Patriček se narodil v 15.50 hod s mírou 49 cm a váhou 2.95 kg. Dodnes slyším větu doktorky „Maminko, je to krásný kluk, má spoustu černých vlásků a tmavé očička. Ten se bude holkám líbit…Jo a miminko vám nepřinesl čáp, ale první sníh,“ kouknu z okna a opravdu. Za okny hustě sněžilo a mě v náruči přistál malý růžový vřeštící uzlíček. Hladila jsem ho po tvářičce a on na mě koukal, jakoby říkal „Koukni, mámo, tak jsem tu. Tady mě máš.“ Dneska je tomu uzlíčku už dvanáct let a když po mě samou láskou skočí, mám pocit, že mám ploché nohy a páteř mezi prsama.