Náš výlet na Sněžku

Slavili jsme zrovna výročí našeho společného bydlení a tehdy ještě přítel našel výhodný prodloužený pobyt v Krkonoších, tak jsme si sbalili tašky a šlo se směr moje milované hory ve složení: přítel, já a pes (trpasličí pinč).

Jak již bylo v úvodu psáno, přítel je spíš na válení se u moře a já jsem spíš na vandry, čundry a lezení po horách a skalách, tak to byla dovolená přesně ne míru pro mě. Hned další den jsme se rozhodli vyjít na Sněžku. Asi pětkrát jsem měla na Sněžku jít, ale vždy z toho tak nějak sešlo, tak teď snad konečně!

Počasí mělo být krásné, nic nebránilo v programu. První problém nastal, když jsme nemohli najít směr. Značka se najednou nějak ztratila a my byli v pasti a to jsme byli v podstatě na začátku. „Jak to, že je to tu tak nepřehledné, jak to má najít zahraniční turista?“ láteřila jsem. Nakonec jsme našli ochotného kluka s holkou, co šli kolem, oni nás navedli na správnou cestu a vše ukázali na mapě.

Další problém nastal, když přítel začal skuhrat, že ho bolí nohy a jaksi nemůže popadnout dech, protože se jde pořád nahoru. „No jo ty chytrej, při přechodu z nadmořské výšky 769 m. n. m. do nadmořské výšky 1 603 metrů asi nemůžeš čekat, že se bude klesat, nebo půjde z kopce.“ Nakonec mi řekl, že on půjde lanovkou, on to jinak asi nedá a na Sněžce se sejdeme.

Já sebrala psa, ten by ledva rád, že může chodit a šli jsme. Asi za půl hodiny mi přítel volá, že velká zrada, protože lanová dráha sice jede, ale jen po Růžovou horu, což je ani ne polovina cesty. Ale už tam zůstal, nastoupil do kabiny lanovky a já ho na Růžové hoře počkala. A začalo stoupání. Přítel se zdál být v pohodě, říkal, že je to OK, ale najednou… začalo poprchávat a spustil se déšť asi 30 minut pod vrcholem. „Co teď?“ ptal se zničeně. „Nic, co by,“ říkám a pokračuju: „Nasoukáme se do pláštěnek, psovi jsem vzala taky obleček do deště a a půjdeme nahoru.“

Do hor se přece chodí i za deště, když už tam člověk je. A zlé počasí v horách neexistuje. Existuje jen dobře nebo zle připravený turista. Ostatně, nebude to poprvé a patrně ne naposled, kdy si na výletě trochu smočím kožich. Přítel kroutil hlavou: „Tohle počasí jsme si neobjednali, a vůbec, jít na Sněžku v dešti může jen šílenec.“ A pokračoval: „Hezky se vrátíme a půjdeme do Špindlerova mlýnu, tam je taky hezky, to nemá smysl.“ Jeden starší pán, který se kousek od nás soukal do pláštěnky, se jen usmíval. Nicméně i přítel si všimnul, že houf lidí jde před námi a houf za námi a nikdo se jaksi nevrací, takže mi jen řekl: „Jdeme nahoru, ale to jdu jen proto, nebo nestojím o to mít to na talíři nejméně měsíc, že jsem ti pokazil výlet.“ Pán, který se jen usmíval, podruhé prošel kolem nás a v tomto případě už řval smíchy. Kde se objevíme my dva, tam je vždy veselo. Cesta nám veselo ubíhala, déšť vůbec nebyl tak strašný, ale asi 10 minut před cílem dostal přítel úplně geniální nápad.

On si tam někde sedne na kámen a počká na mně, on už dál nejde. Já jsem ho přemlouvala, že už je to jen kousíček a bude tam i bufet a dáme si tam čaj s rumem, nebo rum s čajem, nebo rum s pivem (vymýšlela jsem různé varianty), jen ať neblbne a fandila jsem mu víc než fandové svému sportovci na olympiádě. Lidi, co šli kolem, tak měli z nás předčasné Vánoce, nakonec si dal říct.

V bistru si dal počestně jen kafe, já černý čaj s rumem, přece jen bylo potřeba dojít i zpátky. Cesta zpět byla už mnohem lepší, dokonce už i pršet přestalo a dolů se prý jde líp. A večer mi přítel říká: „Pokud tohle byla tvoje taktika jak se mě zbavit, tak mě se jen tak nezbavíš.“ A já mu lupla pusu a řekla: „To doufám, mám s tebou své plány.“ A on začal křičet: „Ne, při dalších pokusech mě zničit, už s tebou nezůstanu.“

Dopadlo to tak, že od té doby bylo takových výletu asi 20 a pořád se mnou je. No, nic jiného mu vlastně ani nezbývá, protože náš syn odmala miluje chození a obzvláště pak stoupání do kopce.