Zobrazuji pouze komentáře k záznamu Naše cesta, zpět na záznam v deníčku můžete jít ZDE.

Přečtěte si také

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
Anonymní
17.1.13 23:18

Prvně - držím palce. Je to boj, znám to sama, na antidepresivech jsem tři roky a teď se jich snažím pomaloučku zbavit, protože začínáme plánovat miminko (a první tři měsíce těhotenství je jediná doba, kdy mi je psychiatrička nedoporučuje brát). Z vlastní zkušenosti: nejde to přemoct, nejde to rozchodit, jak už psaly dámy výše, je to nemoc, stejně jako ta cukrovka nebo zlomená noha. Taky nebudeš se zlomeninou sedět doma a říkat si že to musíš vydržet.
Dost často jsem se setkala s tím, že lidi tohle nechápou. Řekla bych, že je to částečně obranný reflex, ono totiž chce setsakramentskou odvahu být s člověkem v depresi, projít si tím s ním a nepanikařit. Ne každý na to má. Můj nastávající to taky moc nechápe, nicméně nevzdávám snahy nějak mu to vysvětlit. Už jenom proto, že si brzo slíbíme to „v nemoci i ve zdraví“.
Co se týče řešení Tvé situace - vyhledala bych psychiatra. Moderní antidepresiva se můžou užívat při kojení. Má to malý háček, může trvat několik týdnů, než zaberou. Myslím si ale, že pokud situaci začneš řešit, uleví se Ti už jenom proto, že budeš vědět že lepší časy jsou na obzoru. :mavam:

  • Upravit
jelihanka
18.1.13 13:01

:-(

Chápu tě, sama jsem byla po porodu nechtěnným císařským řezem uplně na dně. Nenáviděla jsem vlastní tělo a nemohla se totálně srovnat s myšlenkou že do něho někdto takhle hrubě zasáhl (ne dítě, ale doktoři) pořád jsem měla v hlavě že jsem poškozená, řvala jsem dnes a denně a všude. Chodila jsem s jizvou a naser a fyzioterapii a řvala jsem i tam když se mě někdo na něco zeptal. Nejlepší byly dotazy typu: a proč máte tu jizvu křivou? Ano to byla další věc co mi dodala na pohodě. Nebylo mi pomoc, řvala jsem i před manželem když se na mě jen trochu blbě podíval a takové utěšování, jako že mě bude mít rád i takovouhle jsem z duše nesnášela a říkala jsem si, proč ja? Občas jsem si představovala jaké by to bylo kdyby tady malá najednou nebyla. Byla jsem izolovaná neustále sama, protože manžel dohlížel na stavbu domu. A ještě k tomu po císaři ve 4 patře bez výtahu a kočárkárny!!! Věř že po šestinedělí se to nezlepšilo. Pomáhalo mi ale to, že můj manžel naslouchal a neodsuzoval mě, jinak mi bohužel pomoci nedokázal, ale i to stačilo. Po čase to společně s tím jak se jizva krásně hojila a já se dostala zpět do své staré formy přešlo. Pomohlo hodně i to, že manžel neměl nikdy problém s tím abych šla mezi lidi, tka jsem chodila pařit s lidmi z práce. Také mám dost osvětového gynekologa, který mi i nabídl návštěvu u psychologa ke které nakonec nedošlo a hlavně, ještě studuji, takže s příchodem zkouškového jsem byla nucená se prostě dát do kupy a pěkně máknout. Taky jsem se bála abych malé něco udělala, taky jsem na ní byla kolikrát vzteklá z té bezbřehé únavy. Myslím že to tak prožívá dost žen, ale málo která to přizná nahlas. Hledej na internetu nebo se svěř gynekologovi, nebo najdi nějaké zájmové skupiny. Existuje toho mnoho, nebo pokud jsi na facebooku tak si najdi skupinu se stejně starými dětmi a vypovídej se tam! To mi také hodně pomohlo. Velice často totiž člověk zjistí že není blázen a že to je prostě normální co cítí. Určitě existují i cesty jak to zvládnout bez partnera!!!

  • Upravit
Jadla
523
18.1.13 18:30

V žádném připadě nejsi špatná máma. Potřebuješ pomoc, každá ji potřebujeme, jen formy té pomoci jsou jiné, někdo má paní na uklízení, někdo psychickou podporu od partnera, někomu pomůže babička s hlídáním, někdo se vypovídá kamarádkám, mamce, prostě je to různé, nejsi špatná máma! Navíc po porodu je to opravdu šílené, také jsem měla hrozné stavy, dokonce jsem chtěla odejít od malé a partnera, aby jí mohl najít lepší maminku než jsem já. Nešlo nám kojení, přibírání, mně hubnutí a péče o domácnost, brečela jsem denně jako želva. Neboj se, nestyď se, za to, co cítíš, zkus najít pomoc u nějakého odborníka, určitě se to vyřeší a bude tobě i maličkému dobře, držím moc pěsti. :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
Petra2829
7907
18.1.13 20:12

Zvládneš to..Super máma už jsi. Máš krásně nakročeno aby to bylo vše v pořádku. Hodně štěstí a napiš nám. :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Lisa_Qr
944
19.1.13 14:48

Ono to není nic jednoduchý být mámou. Určitě zajdi za odborníkem, pomůže Ti. Myslím, že tohle prožívá víc holek. A přítelovi bych to řekla…chlapečka máte přece spolu, ne ty sama, jste na to dva i na radosti i starosti. Hlavně to neměj v sobě. Držím palec, jsi silná, a zvládneš to, věřím Ti.

  • načítám...
  • Zmínit
Janehiston
21.1.13 13:56

Hej dievča, drž sa. A musíš o tom hovoriť. S kým koľvek. Zavolaj dobrej kamarátke, alebo ju pozvi na návštevu, povedz to priateľovi za každých okolností, nech to dopadne ako chce. Nech vie, že je to vážne. Nemôžeš v tom ostať sama. Je to Vaše spoločné bábatko a musíte to zdieľať spolu. Nielen ty sama. Je to nebezpečné, ako pre teba tak pre bábo. Držím palce.

  • Upravit
Anonymní
22.1.13 13:15

:mrgreen: jj to znám…dlouhý zimní večery, nevyspalá, sluníčko nevyjde co je zima dlouhá.. a když ti do toho někdo vyblije..„jak je to možný?..ty si matka…a nikoho koho znám a má děti tak s tím nemaj takovej problém jako ty“ od tý doby si člověk leč nechtíc přeje, aby toho vypravěče radši auto někde srazilo… za mě pomohlo vzít do náruče, kolíbat a koukat se tomu prďolovi v klidu (opravdu v klidu zhluboka to vydýchat) do jeho krásnejch oček a opravdu v klidu si s ním popovídat…že to je jedinej tvor na světě na kterým záleží a že ho člověk nikdy za nic nedá i když je to uřvaný ďábel… takže já byla matka! zato žena se stratila bůh ví kam, takže si vypravěč musel dělat všechno sám (vařit uklízet apod)… jo ještě pomůže, když se dítka tak na půl dne někde zbavíš…tím myslim u babičky a nebo nějaká kámoška ať ho vyveze ven…a ty nic nedělej jen spi

  • Upravit
Vložit nový komentář

Všechny deníčky uživatele

To nejlepší v životě II

To nejlepší v životě I.

To, co se neodpouší

Naše cesta II