Naše cesta
- Ostatní
- Kassiel
- 17.01.13
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Vždy jsem o tom být mámou snila. Těhotenství jsem si užívala. Porod byl vlastně hezká zkušenost, ale to, co zažívám teď...
Tohle je soupis mých pocitů, mých zážitků, toho, co jsem už zde v jedné diskuzi z části napsala.
Jaké bylo těhotenství?
Bylo krátké, ale nekonečné zároveň. Spousta omezení, bolesti, nepohodlí, probděných nocí a nekvalitního spánku. Spousta nepopsatelných pocitů, hormonální nestabilita. Vědomí, že ve mně roste nový život, že cítím, jak se ve mě hýbe, že určuje, na co mám chuť, kdy jdu na wc, že mi diktuje, kdy budu spát, kdy jíst. Ohromná únava, kdy mi bylo za těžko i jít si namazat housku, únava, že jsem prospala (když to konečně už jde) 12 hodin a vstávala unavená. Je to, jako bych na tři čtvrtě roku přestala být svéprávná a ovládalo mě něco neviditelného, ale zároveň něco, o čem jsem měla pocit, že to znám.
Jaký byl porod?
Do porodnice jsme vyjeli v 19:00 a byli tam asi za 3 minuty, bydlíme od ní asi 50 metrů, je dobré bydlet tak blízko… Hned si mě tam převzali, nechali mě převlíknout a napojili mě na přístroj co nímá stahy a srdeční činnost mimina a nechali mě tam odpočívat asi hodinu, během toho jsem vyplňovala vstupní papíry. Po hodině mi dali klystýr a odvedli mě na porodní sál. Pravidelně mě tam chodila kontrolovat porodní asistentka. Na porodním sále jsem se snažila co nejvíc odpočívat, mezi kontrakcemi, které byly už tak bolestivé, že jsem se zakousávala do prostěradla, jsem se snažila i spát, ale nešlo to.
Kolem 21:30 mi porodní asistentka píchla plodovou vodu a porod jako takový oficiálně začal. Všichni mě hrozně chválili, že na prvorodičku si vedu úplně bezvadně a opravdu se mnou do té doby neměli moc práce. Jenže pak to začalo, samotný vytlačování ven. Nejdřív to nebylo tak hrozné, ty kontrakce, které se po odtečení plodové vody ještě zvětšily, v tom člověku docela pomáhají, jenže malej ven asi moc nechtěl a „táhnul“ sebou něco zevnitř ven, nevím co, nějakou blánu, doktoři se tam o tom bavili, ale já je moc neposlouchala. Přiznávám ale, že to bylo docela bolestivé.
Po několika stazích, které měli mimino už vypudit ven, a ono bylo pořád uvnitř, to na chvíli vypadalo, že to bude na císaře, protože se tam miminu bez plodové vody už moc nelíbilo (průběžně ho monitorovali), ale já se pořád snažila ho prostě vytlačit. Snažila jsem se tak moc, že jsem nestačila dostatečně dýchat a začala jsem chvílemi upadat do lehkého bezvědomí, a tak mi dali dýchací masku, ta mi docela pomohla. V jedné kontrakci se malej zasekl půl hlavičkou vevnitř a půl venku, byla to taková bolest, že jsem ze samého zoufalství, že to prostě nezvládnu, málem začala brečet. Porodní asistentky, které tam byly, mi s tlačením mi tlakem na břicho hrozně pomáhaly, hodně mě povzbuzovali a dodávali mi odvahu a myslím, že i mi daly i sílu na závěrečné kontrakce, během kterých jsem měla pocit, že prasknu.
A taky že trochu jo. Po tom, co se malej konečně dostal ven (22:08), trochu zalapal po dechu, kníknul, doktor mi ho ukázal a on vypadal tak neuvěřitelně krásně, neplakal, díval se kolem sebe. Sestřička ho šla omýt a zvážit, změřit a tak. Doktor mě musel třemi stehy zašít.
Cítila jsem se najednou hrozně prázdná. Břicho mi kleslo, dostala jsem na něj pytlík s pískem a cítila jsem, že mi tam něco chybí. Přinesli mi malýho a zkusili ho přiložit k prsu, aby sál, to se mu ale nechtělo, tak ho zase odnesli, abych mohla trochu odpočívat. Přinesli ho asi po půl hodině v postýlce, kterou mi zaparkovali na sále přímo u porodního lehátka.
Zhruba po půl hodině přišel přítel a odcházel až kolem půlnoci, celou dobu jsem měla malýho na sále. Když odešel partner, vzali mi i mimino, že mi ho dají ráno, ať se vyspím, ale já ho chtěla mít u sebe hned. Jedna porodní asistentka mě odvedla do sprchy. Když jsem stála, bylo mi trochu zle, na omdlení, ale všechno jsem ustála. Odvedli mě na pokoj, kam mi na mou žádost přivezli i malýho. Celou noc jsem na něj koukala, ty hormony, které se mi vyplavily po porodu do těla, způsobily, že jsem nebyla ani unavená, ani jsem necítila bolest. Za celou první noc jsem spala hodinu a stačilo mi to.
Co prožívám teď
Po návratu z porodnice domů jsem všechno ještě pár dní zvládala výborně, ale cítila jsem, že se něco děje, že se nějak měním. Začalo to tím, že jsem si najednou přišla strašně šeredná a přítelovo objetí mi najednou připadalo, že spíš kontroluje, jestli se mi postava vrací do původní podoby, než že mě chce opravdu obejmout. Tak jsem mu to řekla. Odpověděl, že jsem stejně krásná jako dřív, že se i vejdu do kalhot a veškerého oblečení, které jsem nosila před otěhotněním, tak ať neblázním. Pomyslela jsem si, že mi to říká jen z povinnosti a dál se o tom s ním nebavila.
Jak šly dny a noci za sebou skoro beze spánku, malej začal doma mnohem víc plakat než v porodnici, cítila jsem se hůř a hůř, až jsem jednou začala brečet s malym. Od té doby brečím každý den, ale když přijde přítel z práce, dělám jako by nic, jak jsem šťastná, v pohodě, ale lžu. Nejsem šťastná a už vůbec nejsem v pohodě. Když začne malej brečet, v hlavě mi začne ječet jakýsi hlas a já jsem v tu chvíli na dně. Přebalování mi dřív nevadilo a kojení (i přes to, že mi malej už první den díky špatný technice kojení rozkousal bradavky) mě bavilo. Teď to dělám jen proto, že musím a aby na chvíli „zmlknul“.
Za těch 14 dní, co jsme doma, jsem měla už tolikrát záchvat vzteku jako za celý život ne. Mám hrozný strach, že jednoho dne malýmu ublížím. Ale to rozhodně nechci! Když byla dřív ve zprávách reportáž, že matka ublížila svému dítěti, připadalo mi, že to snad ani nejde, teď těm matkám, těm příšerným matkám, začínám asi trochu rozumět, prostě jim „hrábne“ a možná je to tím, že trpí depresí a nic s tím nedělají.
Pořád si říkám, že si malej zaslouží dobrou mámu, tu nejlepší mámu na světě, jako každý miminko. Mámu, která mu dá lásku a bude šťastná. Miluji, když se malej směje, když hezky v klidu spinká. Dávám mu pusinky a povídám si s ním, ale pak to na mě zase lehne a já bych ho nejraději neviděla.
Chtěla bych přijít za přítelem a za rodinou a říci, co a jak moc mě trápí. Chtěla bych jim říct, že mám deprese. Měla jsem je už i dřív, před otěhotněním. Řešila jsem je sebepoškozovánim (třeba mě až teď řada z vás odsoudí, pokud jste to už neudělali, ale kdo to nezažil, ten to nepochopí). Chtěla bych jim vše říci, ale bojím se, že mi neuvěří. V naší rodině se věří jen na nemoc nebo úraz, které jsou vidět nebo jdou změřit (zlomenina, chřipka). Ani mé dřívější deprese nikdo neřešil, i když vím, že máma o mém sebepoškozování věděla, nic s tím ale neudělala a já byla v té době vlastně i ráda.
Doufám, že se mi uleví ještě víc, až si budu moc o všem promluvit s partnerem. Doufám, že mě pochopí. Nechci na něj nakládat nějakou ohromnou zátěž. Proto se o malýho starám vlastně jen já, přítel si ho pomazlí a pomáhá mi s koupáním, ale jak mile je čas přebalování, tak mi ho vrátí a večer k němu vstávám taky jen já.
V sobotu malej zase večer plakal a přítel mi o půlnoci oznámil, že si bere naše auto a jede někam mezi lidi, že si musí odpočinout. Zeptal se mě, jestli nebudu naštvaná, řekla jsem mu, že si to mohl vymyslet dřív a moc se mi to nelíbí, ale stejně odjel. Bylo mi to hrozně líto, ale doma jsem ho nedržela. Taky bych chtěla jen tak vyrazit mezi lidi, ve společnosti jsem nebyla už od začátku listopadu, jsem jen doma a kontakt s vnějším světem mi chybí, dřív jsme každý víkend někde byli. Je pravda, že ani přítel sám moc nikam nechodí, spíš jen výjimečně, ale v sobotu, když jsem potřebovala, aby mi alespoň psychicky pomáhal, tak se prostě sbalil a odešel.
Jenže teď už nejde jen o mě! Chtěla bych být tou nejlepší mámou, mámou, která by pro svoje dítě byla schopná změnit svět! Proto jsem se rozhodla, že se budu léčit, že si zajdu za nějakým psychiatrem a budu se snažit vše napravit, napravit sebe, protože mi je teď ze mě někdy zle.
Omlouvám se, že je tento deníček tak dlouhý a obdivuju vás, co jste si ho dočetli do konce, ale já si vše potřebovala shrnout a vypovídat se.
Přečtěte si také
Lžu mu, že nemůžu otěhotnět. Tajně beru prášky. On mě teď žene na kliniku
- Anonymní
- 21.05.26
- 168
Sedím v koupelně se zamknutými dveřmi a v dlani svírám platíčko pilulek, které schovávám v krabičce od vitamínů. Srdce mi buší až v krku. Venku v obýváku sedí Tomáš, můj přítel, se kterým jsem dva...
„Už chápu, proč tě bývalý podváděl,“ řekl můj přítel a úplně mě tím zničil
- Anonymní
- 21.05.26
- 212
S partnerem jsme se pohádali už mockrát, ale nikdy mě nic nezranilo jako věta, kterou řekl tentokrát. Během několika vteřin vytáhl moji největší bolest z minulosti a použil ji proti mně způsobem,...
Chci jít do důchodu, ale nemůžu. Živím pětatřicetiletého syna
- Anonymní
- 21.05.26
- 264
Dívám se na hromadu faktur na svém stole. Jako účetní na volné noze jsem zvyklá na čísla, mají svůj řád a logiku. Jenže v mém soukromém životě ta čísla už dávno nedávají smysl. Je mi přes šedesát,...
Mateřská škola je jedno velké zklamání a věčný boj. Dceru jsem si nechala doma
- Anonymní
- 21.05.26
- 171
Když šla moje dcera poprvé do školky, měla jsem skoro slzy v očích. Představovala jsem si barevné třídy, usměvavé paní učitelky, vyrábění z papíru, písničky a spokojené dítě, které se bude domů...
Kvůli seznamce jsem přišla o kamarádku. Obě jsme si psaly se stejným mužem
- Anonymní
- 21.05.26
- 160
Život si někdy s lidmi zvláštně pohrává. Když mě moje nejlepší kamarádka Jana přesvědčovala, ať si založím profil na seznamce, brala jsem to spíš jako legraci. Obě po rozvodu, obě zklamané a obě už...
Dcera málem vběhla pod tramvaj. Bojím se, až začne dojíždět na střední
- Anonymní
- 20.05.26
- 1554
Moje patnáctiletá dcera v září nastupuje na gymnázium v centru Prahy. Měla jsem z toho radost, protože se tam dostala sama, bez tlačení a obrovského drilu. Brala jsem to jako krok k větší...
„Kvůli tobě jsem přišla o rodinu,“ vpálila mi dcera. Přitom mě její otec podvedl
- Anonymní
- 20.05.26
- 2511
Andree je šestnáct, puberta s ní cloumá ze všech stran a poslední měsíce jsou mezi námi opravdu náročné. Hádáme se skoro kvůli všemu a mám pocit, že ať řeknu cokoli, vždycky je to špatně. Nejhorší...
Nabídl jsem jí, že půjdu na rodičovskou. Přesto dítě odmítá. Co teď?
- Anonymní
- 20.05.26
- 1050
Sedíme v naší oblíbené kavárně v centru města. Moje přítelkyně, říkejme jí třeba Lucie, nadšeně vypráví o novém filmu, na který musíme jít, a plánuje víkendový výlet do Berlína. Je krásná, chytrá a...
Manželka utrácí za oslavy narozenin pro děti majlant. Prý zbytečně vyšiluju
- Anonymní
- 20.05.26
- 1279
Tak nevím, jestli je to dnes normální. Jsme úplně obyčejná rodina s průměrnými příjmy. Já i manželka pracujeme, i když ona jen na zkrácený úvazek. V mnoha věcech se snažíme šetřit, o to víc mě pak...
Dcera se nedostala v Praze na gympl, i když měla hodně bodů. Je to zoufalství
- Anonymní
- 20.05.26
- 2039
Přijímačky na střední nám letos pořádně znepříjemnily život. Dcera měla vysněné gymnázium, chodila na přípravku, učila se, dřela a stejně se nedostala. Nakonec je ráda alespoň za obchodku, kam ji...
ale pokud ne bylo by opravdu dobre si zajit k doktorovi a poradit se s nim. Preji hodne pevnych nervu a take aby se malej umoudril a vecer krasne spinkal 
)
..tělo je ještě unavený z porodu a všechno je tak nový, navíc jestli máš doma malého křiklouna…určitě bych zvolila už zmíněný nouzový režim…máme doma tři prcky a nejmladší je 18 měsíců..vůbec nespala a do těch 4-5 měsíců jsme spali v noci s manželem na směny abysme si drobet dáchli ono nevyspání udělá s psychikou taky hodně…jestli si ale myslíš, že si sama neporadíš je moc dobře že chceš zajít za odborníkem…přeju hodně sil 
nikdo te nemuze soudit nikdo znas nato nemame pravo.ja jsem s prckem sama od narozeni pritel jak se maly narodil odcestoval do dalekeho japonska a ja nemohla vedet co se vse muze stat a mela obavy.ziji v Italii kde nemam zadne pratele ani rodinu 
) Vstával se mnou v noci a bral si děti do vedlejšího pokoje abych spala aspoň trochu. určitě si s partnerem promluv a víc ho zapoj. A pokud to nepřestane, určitě zajdi za odborníky. Taky jsem měla deprese před těhotenstvím a o to víc mě manžel hlídal a podporoval v šestinedělí i po něm. U nás se to srovnalo až tak před měsícem a půl, teď už zvládám i uvařit 
možná není potřeba vidět že to pochopí, pokud o takových problémech nikdy neslyšel, ale myslím si, že by tě neměl chtít vidět nešťastnou, to by mu přece vadit mělo. Kdy těm chlapům dojde, že pokud není žena šťastná, nebude fungovat ani to okolo 
