Naše cesta II
- Ostatní
- Kassiel
- 06.02.13
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Již jsem jeden deníček o tom, jaké bylo těhotenství, jaký byl porod a jak válčím s depresí, napsala. Řada z vás, maminek, mi odepisovala, ať napíši další deníček o tom, jak se nám daří. Tak tady je.
Je to už 5 týdnů, co se mi narodil můj krásný chlapeček. Je to už 5 týdnů, co se učím jak mu být tou nejlepší mámou. Je to už 5 týdnů, co se mi obrátil život vzhůru nohama a já se s tím snažím poprat, jak nejlépe umím. A je to něco málo přes dva týdny, kdy jsem psala můj první deníček a spousta věcí se od té doby změnila.
Poděkování
Vlastně bych chtěla hned v úvodu některým maminkám poděkovat. Po zveřejnění prvního deníčku si se mnou začaly psát, podporovaly mě, uklidňovaly, radily a myslím, že i díky nim se mi daří lépe. Ty, kterých se to týká, to ví a tímto jim mnohokrát děkuji, že se mnou tu a tam ztratí pár minut svého času.
Pozvolné zlepšování
Malému je pět týdnů a musím říci, že ho nadevšechno miluji. Občas mě ale dokáže strašlivě rozčílit, ale daří se mi mé záchvaty vzteku, kterých je rozhodně méně než v prvních třech týdnech, zvládat lépe. Někdy je to ale náročné. Už ani netrpím tolik záchvaty pláče, jako tomu bylo před tím. Vím, že k ideálu to má ještě daleko, ale pracuji na sobě a ti, kteří četli můj minulý deníček, ví, že jsem na tom byla psychicky opravdu hrozně moc špatně. Někdy se mi ale zdá, že jsem uvízla v nekonečné smyčce kojení, plen a „prdíků“.
První vlaštovky
Svou zásluhu na tomto zlepšení má i můj přítel, který se do péče o malého začal mnohem více zapojovat a víc mi s ním pomáhat. Dokonce mě už i jednou „vyhnal“ ven mezi lidi ať si odpočinu a on hlídal. Jen jsem mu doma nechala odstříkané mléko, aby malej po dobu mé nepřítomnosti netrpěl hlady. Přiznám se ale, že jsem to venku moc dlouho nevydržela a za necelé dvě hodiny jsem byla zase doma. Ale moc si vážím toho, že mi přítel hlídání vůbec nabídl a teď už i vím, že se o malého dokáže vcelku normálně postarat. Dokonce se o něj staral i jedno ráno, když nemusel o víkendu do práce, abych se mohla o trochu déle prospat a bylo to senzační. Jsou to první krůčky, jak by řekl můj táta, první vlaštovky, toho, že se budeme o pečování spravedlivě střídat.
Ríšánek mi začíná dělat čím dál tím větší radost a je s ním stále větší zábava. Možná to bude znít zvláštně, ale opravdový zvrat nastal, když mi před týdnem a pár dny umřel děda. Dozvěděla jsem se to chvíli před kojením, a tak malej sál a já jsem u toho brečela jako malá holka. Tu noc spal poprvé tak krásně, že se na jídlo vzbudil jen 2×, jako by věděl, že bych si chtěla odpočinout. Od té doby se v noci k jídlu budí tak 2–3×, což už je docela snesitelné, i když mu „najíst se do sytosti“ trvá i tři čtvrtě hodiny.
Už mě i poznává, dokáže na mě reagovat a z čeho mám velkou radost, dokáže se už krásně smát. Když ho lechtám na nosíku a na tvářích, hrozně se mu to líbí a tak úžasně se tomu směje, že mě to někdy až dojme. Z toho jeho úsměvu a smíchu mám nepopsatelnou radost. Jedna maminka mi u minulého deníčku napsala, ať vydržím, že teď je Ríšánek „jen takový malý zvířátko“ a že to bude jen lepší a lepší a já začínám pozorovat, že se z toho mého malého zvířátka začíná stávat malý človíček, co se se mnou snaží už nějakým způsobem komunikovat. Směje se na mě, když se nad něj ráno, když leží v postýlce, nakloním. Přestává plakat, když si ho vezmu do náruče. Krásně už udrží hlavičku a rozhlíží se těmi svými krásnými modrými kukadly všude kolem sebe, je tak zvědavý a všemu se hrozně diví. Jedno trápení ale přeci jen máme…
Bolest horší než porod? Kojení!
Ríšánek mi díky špatný technice sání rozkousal bradavky už první den v porodnici. Nikdo nám neukázal, jak na to, a tak jsem to tak trochu odnesla. Ale co. Začala jsem proto hned kojit přes klobouček a prvních pár týdnů to bylo sice náročné, ale docela to šlo. Jenže čím kojím déle, tím mě ty prsa víc bolí. Mažu je, při kojení je střídám, jednou pravé, pak levé, ale bolest se nezmenšuje. Minimálně jedno kojení denně probrečím bolestí a modlím se, ať už malej dojí a já to mám za sebou. Občas mi ta bolest střílí z prsu do rukou, do břicha i do nohou. Někdy je tak nesnesitelná, že malému prostě to prso vezmu a aby neměl hlad, dám mu i to druhé, ale je to jako z bláta do louže. Někdy mám pocit, že když moje prsa „slyší“ malého brečet, stahují se mi zpátky do hrudníku, ani bych se tomu nedivila.
Nejdůležitější ale je, a nechci to zakřiknout, že pokaždé, když jdeme k doktorovi na nějakou prohlídku, na nějaké vyšetření, ať už kyčlí nebo sluchu, všechno dopadne dobře. Malej je zdravý! Někdo to bere jako samozřejmost, ale já si zdraví, od té doby, co mi operovali páteř, a já jsem mohla ochrnout, neskutečně moc vážím. Je to opravdu to nejdůležitější, co malému přeji, aby byl zdravý a nikdy nemusel poznat nemocnici, narkózu a podobně. Vzhledem k tomu, jak úzkostný typ jsem, bych se asi zbláznila, kdyby se malému mělo něco stát.
Přečtěte si také
Milenec mi slibuje rozvod, ale Vánoce chce zase trávit s manželkou
- Anonymní
- 18.11.26
- 496
Už osm měsíců se scházím s ženatým mužem. Tvrdí, že jeho manželství je dávno mrtvé, že spolu žijí jen kvůli dětem a že jsem žena, se kterou chce zestárnout. Jenže pokaždé, když má udělat skutečný...
Je mi 40, ale rodičům se pořád bojím odporovat. Jejich strach mi ničí život
- Anonymní
- 18.11.26
- 338
„Ve čtyřiceti už bys měla být samostatná,“ říkám sama sobě den co den. Jenže já taková být nedokážu. Pořád žiju tak, jak chtějí moji stárnoucí rodiče, a připadám si jako malá holka. Už tolikrát...
Dcera odmítá jezdit k tchyni. Manžel mě obviňuje, že jsem ji proti ní poštvala
- Anonymní
- 18.11.26
- 344
Když se manžel dozvěděl, že naše dcera Eliška zase odmítá jet na víkend k babičce, obrátil se samozřejmě na mě. Podle něj jsem ji proti jeho mámě zmanipulovala a schválně ničím jejich vztah. Přitom...
Kolega mi očumuje zadek a má oplzlé narážky. Šéf ze mě udělal hysterku
- Anonymní
- 18.11.26
- 297
Už mě vážně nebaví chodit do práce s pocitem, že si musím dávat pozor nejen na to, co říkám, ale i na to, jak se otočím, co si obléknu a jestli se zrovna někdo nedívá na moje pozadí. Jeden kolega...
Děti chtějí Vánoce jako spolužáci. Já počítám, jestli zaplatím nájem
- Anonymní
- 18.11.26
- 247
Letos před Vánoci počítám každou stovku. Dárky pro děti koupit chci, ale nejdřív musím odložit na nájem, jídlo a zimní boty. Nejhůř nesu chvíle, kdy odmítnu malou radost a potom zjistím, že jejich...
Chtěla jsem pro svého šikovného syna hlavní roli. Dostal ji totální trouba
- Anonymní
- 17.11.26
- 1078
Každoročně se u nás na vsi odehrává tradice, kterou milují všichni kromě mých pocuchaných nervů – rozsvěcení vánočního stromečku spojené s místní divadelní pohádkou. Režii a casting má pevně v...
Dřel jsem od rána do večera, aby byla žena šťastná. Místo toho si našla milence
- Anonymní
- 17.11.26
- 1482
Největší životní facku jsem nedostal od šéfa ani jsem nepřišel o peníze. Dostal jsem ji od vlastní ženy, když jsem ji jednoho odpoledne přistihl, jak se líbá s cizím chlapem. A víte, co mě štvalo...
Nesnáším podzim a manžel mi vyčítá, že kazím náladu celé rodině
- Anonymní
- 17.11.26
- 540
Zatímco všichni kolem mě obdivují barevné listí, těší se na dýňové latté a plánují podzimní výlety, já bych nejraději přeskočila rovnou do jara. S příchodem září se mi pravidelně zhoršuje nálada,...
Dcera mi pořád cpe svoje nevychované děti na hlídání. Já ale toužím po klidu
- Anonymní
- 17.11.26
- 1005
Vím, že to bude znít, jako bych neměla svá vnoučata ráda. Ale to není pravda. Mám šestiletého vnuka Davida a čtyřletou vnučku Elišku. Miluju je, ale hlídání je pro mě očistec. Dcera je totiž...
Za soukromou školu jsem dala 150 tisíc. Pak jsem zjistila, co syn neumí
- Anonymní
- 17.11.26
- 862
„Mami, já to neumím přečíst.“ Když mi tohle syn řekl nad obyčejnou dětskou knížkou, došlo mi, že jsme možná udělali pořádně drahou chybu. Za jeho soukromou školu jsme totiž každý měsíc platili 15...