To nejlepší v životě II

Duben

Pospíchala jsem za doktorem, aby mi udělal všechny možný i nemožný testy, jestli je miminko v pořádku. Měla jsem opravdu strach, že by se mohlo něco pokazit. Doktor mi odebral krev a poslal ji na rozbor, udělal mi ultrazvuk a předběžně jsme tak nějak vypočítali, jak dlouho jsem asi těhotná. První zpráva byla dobrá. V anestezii jsem na 98 % nebyla v období organogeneze a to je to nejdůležitější. Poslal mě domu, že víc teď udělat nemůžeme. Byla jsem asi 5+4, a tak si na průkazku musela počkat. Následovalo nekonečné čekání a doufání. Zároveň taky sebeovládání, abych tuto novinu nikomu dalšímu, kromě přítele, neprozradila. A bylo to opravdu těžké.

Květen

Dorazily výsledky rozboru krve a všechno vypadalo výborně. Dostala jsem průkazku a oficiálně jsem byla těhulka. Kvůli předchozí operacím jsem okamžitě nastoupila na rizikové. Zapsali se výchozí hodnoty tlak, hmotnost a podobně a sestřička mě poslala domu. Nastalo přemýšlení, jak to oznámit rodičům. Naštěstí se brzy naskytla příležitost zcela sama. Rodiče mě vzali na slavnosti a protože se nám moc nevydařilo počasí, pozvala mě máma na svařák.

Já: „No asi bych neměla.“
Máma: „Jak to?“
Já: Pohladila jsem si úplně placatý břicho.
Máma: Nechápavý výraz.
Já: Znovu jsem si pohladila břicho a naznačila rukama chování miminka.
Máma vytřeštila oči a povídá „Co? No já tě kopnu do pr*dele!“
Já: „No to už právě nesmíš.“
Máma se začala usmívat a šokovaně kroutit hlavou. „To si děláš srandu?“
Já: „Ne, budeš babička.“
Máma sice stále šokovaná, ale výraz a vyblednutí se začaly pozvolna zlepšovat, se obrátila na tátu a povídá mu „No slyšel si to?“
Táta: „Ne.“
Máma: „Tak mu to řekni.“
Já: „Čekám miminko.“
Táta: „No vidíš. Dobrý.“

Ještě ten den jsme to oznámili sestře a sezvali celou rodinu i od přítele a u nás doma to rodiče řádně zapili. Měla jsem už skoro jistotu, že miminko bude zdravé, bylo zapito víc než dost.

Přišel čas další kontroly a kromě mého tlaku 85/60 a toho, že jsem o 2 kg zhubla, se nic vážného nedělo.

Červen

Konečně přišel termín kontroly, ze které jsem si měla odnést první snímky miminka. Nemohla jsem se dočkat a doufala, že bude zase vše v pořádku. V ordinaci jsem dostala vynadáno, že jsem zase zhubla a ani můj tlak se sestře moc nelíbil, ale co s nízkým tlakem 90/60, to mi říct neuměla. Konečně jsem ležela na lehátku a ultrazvuk mě studil na stále úplně placatém břiše. Ale slyšela jsem poprvé tlouct srdíčko a viděla, jak ten drobeček vypadá. Dostal „pracovní“ název fazolka, protože přesně tak vypadal. Doufala jsem, že to bude holčička a chtěla po doktorovi, aby mi řekl, kdy se to dá zjistit, ale ještě bylo brzo.

Jako pyšná nastávající matka jsem vycházela z ordinace s fotkou v ruce a každý, kdo mě znal a o mém stravu věděl, musel koukat na černobílou fotku a pokud možno chválit, jak je ten drobeček nádherně vidět. (tato fotogeničnost mu vydržela do teď)

Protože mě můj stav nijak v ničem neomezoval, břicho jsem neměla, špatně mi bylo jen jednou, vyrazila jsem s našima poprvé v životě rýžovat český granát. Také jsem vyrazila na dvoje hudební slavnosti a vše jsem zvládla i s Fazolkou víc než dobře.

Červenec

Oslavila jsem narozeniny a na kontrole jsem i sestřičce konečně udělala radost, přibrala jsem první kilo. I když jsem si už moc přála bříško, žádný jsem neměla a to mě dost mrzelo. Nicméně se něco změnilo a já na sebe musela dávat od té doby větší pozor.

Byla jsem s přítelem nakoupit a u kasy se mi udělalo zle, opravdu hodně zle a tenhle pocit pro mě nebyl žádnou novinkou. Dala jsem příteli peněženku, ať zaplatí a já si šla sednout před kasy. Sedím a najednou přestávám vidět, přestávám slyšet a pak nic. Probrala jsem se na zemi a nade mnou se sklánělo několik lidí včetně vyděšeného přítele a volali záchranku. Bylo to tlakem klesnul až na 50/40 a to už moje tělo prostě neustálo. Bohužel se tato situace ještě do porodu několikrát opakovala a já se začala bát někam chodit sama. Bylo to nevyzpytatelné a opravdu jsem měla strach, abych Fazolce nijak neublížila.

Září

Konečně jsem se dověděla pohlaví - chlapeček. Byla jsem sice trochu zklamaná, ale neustále strašně vděčná za to, že je miminko zdravé. Konečně se mi začalo dělat bříško a já se s ním mohla pomalu začít chlubit, i když vypadalo spíš, že jsem se trochu přecpala. Začala jsem i pozvolna přibírat na váze a koukat se pomalu po výbavě.

Na další kontrole téhož měsíce mi ale doktor řekl, že se už začínám pomalu otvírat a hrozí mi předčasný porod. Napsal mi magnezium a nařídil přísný klid na lůžku. Další kontrola měla rozhodnout, jestli zůstanu doma nebo mě pošle do nemocnice na kapačky a já se začala opravdu bát, aby se Ríšánek nenarodil moc brzo. Všechno jsem se snažila dodržovat, ale nebylo to jednoduché.

Říjen

Porušila jsem domácí klid a odjela na LANpárty a doufala, že to malýmu nijak neublíží. Ale jet jsem chtěla. Vim, že to bylo nezodpovědný a riskovala jsem, ale tak nějak jsem věděla, že to dobře dopadne. Všichni se tam o mě krásně starali a já se cítila moc dobře. Dva dny po návratu jsem šla zase na kontrolu a situace s otevíráním se ani nezlepšila, ani nezhoršila, tak jsem doktora přemluvila, ať mě nechá doma. Naštěstí se přemluvit nechal, i když tak ze začátku vůbec nevypadal. Všechno pro miminko jsem měla již nakoupené a všichni se na malýho už moc těšili. Začalo mi to najednou tak zvláštně utíkat, rychle, ale zároveň se to táhlo. Každá nastávající maminka tohle čekání asi dobře zná.

Prosinec

Termín porodu se blížil a já donakupovala dárky jako šílená, abych měla pro všechny. Rychlý úklid a v neposlední řadě pečení cukroví. Nijak jsem se už nešetřila, věděla jsem, že miminko je již „dopečené“ a může klidně ven. Navíc jsem se už tak moc těšila, že jsem si i svým způsobem přála, aby do termínu nebo déle v břiše nevydrželo.

12. prosince večer - kontrakce a odchod hlenové zátky - je to tady.

Pokračování příště…