To, co se neodpouší
- Ostatní
- Kassiel
- 06.03.13
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Toto je zpověď. Zpověď holky co si prošla peklem. Peklem jménem zneužívání...
Až si budete můj příběh číst, věřte, že vím, že jsem se dopustila ve svém chování spousty chyb. Dodnes toho lituji, ale už s tím nic neudělám. Věřím v lidský dobro, věřím, že i když lidé neví co dobro je, mají ho v sobě.
Bylo mi 17, byl začátek června a já měla po srážce s autem nohu v sádře. Na štěstí jsem už dostala chodičku, a tak jsem mohla tu a tam vyrazit alespoň na malou procházku. Po procházkách do parku a zpět, který byl od našeho domu jen pár desítek metrů, jsem se jedno dopoledne rozhodla vyrazit do města, trochu si projít krámky s oblečením a udělat si radost, když už musím být neustále sama doma. Kdybych bývala byla věděla, že této procházky budu do konce života litovat…
Pomalou kulhavou chůzí se vydávám do města. Cesta obvykle na pět minut mi trvá skoro půl hodiny. První krám, nic. Druhý krám, nic. Třetí krám…Vybírám si triko a belhám se do kabinky, ukazuji ho prodavači, který se na mě usměje. Chodím sem celkem často, velký výběr, fajn ceny. S prodavačem tu a tam prohodím pár slov, jmenuje se Filip. Chlapík asi třicet, vysoký, milý. V kabince jsem s tou sádrou trochu neohrabaná, je teplo a tak mám sukni, která se mi teď akorát plete kolem nohou.
Svlíkám vršek a z ramínka sundavám vybraný kus, v tom se do kabinky rozhrne závěs a v něm stojí Filip. Instinktivně se schovávám za obleček, co držím v ruce a vytřeštěnýma očima na něj koukám, co že tam chce. Najednou, než stihnu něco říct, je u mě v kabince, rukou mi zacpává pusu a tlačí mě ke zdi. Sotva držím rovnováhu. Druhou rukou mi bere triko, hází ho na zem a začíná mě osahávat. Já tam stojím, oči vytřeštěný, v hlavě nejednou prázdno. Úplně jsem zkameněla, něco takovýho se mi přece nikdy stát nemůže, v duchu mi běží jediná věta „Zab zvíře dokut je raněné.“, přesně tak si připadám.
Najednou mi v hlavě cosi zcvakne a začínám se bránit, ale čim víc se snažím, tím víc je agresivní, až to bolí. Hodně to bolí. Najednou slyším jak někdo bere za kliku od krámu a…nic. Ten hajzl zamknul! Ani jsem to před tím neslyšela. Nevím, jak dlouho tam stojím, snažím se vykroutit a trpím, připadám si jak v mlze, osahává mě, drží namáčklou na zdi, lepí se na mě a když začínám brečet, přestává ho to bavit, pouší mě a se slovy, že mám pěkný kozy, odchází.
Oblíkám se. Odemyká. Snažím se z toho krámu vyřítit co největší rychlostí, ale s tou sádrou to moc nejde. Přicházím domu, kde nikdo neni, naštěstí, nechci, aby mě někdo takhle viděl. Připadám si špinavá, v hlavě mi křičí jakýsi hlas, strhávám ze sebe oblečení a vrhám se pod sprchu. Ze sprchy rovnou do postele. Hlas křičí a křičí, přivádí mě k šílenství. Pouším si hudbu, abych ho přehlušila, repráky křičí, co jim síly stačí, hlas je ale silnější. Beru do ruky žiletku a zabírám. Poprvé. Podruhé. Potřetí. Hlas slábne. Repráky slábnou. Je mi zvláštně. Sedím a koukám, jak mi teče krev ze zápěstí, nemám ale odvahu to dovést do konce…
Když přichází rodiče z práce a sestra ze školy, bordel, co jsem udělala, je už uklizený a na ruce obvaz schovaný pod potítkem.
Je září. Vracím se do školy a třídní učitelka si všímá, že jsem se nějak změnila. Vyptává se, jestli se přey prázdniny něco nestalo, odpovídám, že ne, ale očividně mi nevěří. „Možná jsem jí to měla říct,“ bleskne mi hlavou. Ale neudělám to. Stačí, že jsem to řekla mé nejlepší kamarádce. Chudák z toho byla úplně vyděšěná a já se zhroutila, jednou to stačilo.
Dny plynou a já se naučila domu ze školy chodit jinou cestou jen, abych se tomu obchodu vyhla. Vracím se domu ze školy, od vlakovýho nádraží jdu pěšky, jsou to sice asi 4 kilometry, ale je hezky, tak se chci projít. Cesta vede kousek lesem a pak mám dvě možnosti, buď jít městem nebo zadem po silnici kolem hřbitova.
Vybírám si druhou možnost, chyba! Asi v půlce cesty vedle mě prudce brzdí auto. Po tom co mě auto srazilo prudce uhýbám směrem do příkopu a dívám se, co je to za „magora“. Filip!!! Otevírá dveře od auta a něco na mě volá, nevím co, utíkám pryč. Utíkám, jako bych byla schopná mu utéct, když on sedí v autě a já to mám ještě 2 kilometry domu. Popojíždí za mnou a skoro za jízdy vyskakuje z auta a chytá mě. „Dlouho si u mě nebyla,“ říká a pevně mě drží.
Neodpovídám, jen se snažím mu ze sevření vymanit, marně. Jediná silnice, kolem nic, jen louky, žádný auto v dohledu, ale přesto zkouším volat o pomoc. Když vidím, že je to marné, vypínám. Přepadá mě příšerná beznaděj a v hlavě se zase začíná ozývat ten hlas. Čím dýl tam jsem, tím víc křičí, je ohlušující. Začínám si přát, aby to skončilo, opakuje se to samé, co v kabince. Brečím. Tentokrát mu to ale nevadí. Osahává mě. Když mu to stačí, skoro jako by nic mě pouští, nasedá do auta a odjíždí. Když přicházím domu, vbíhám pod sprchu, zavírám se v pokoji a sahám po žiletce. Když se mi po ruce spustí teplá krev, hlas v hlavě pomalu utichá. Konečně! Už se to nedalo vydržet.
Začínám mít strach chodit do školy. Mám pocit, že mě sleduje, takových „náhod“, že mě někde potká, je čím dál tím víc. Osahávání, líbání po těle, nucení na osahávání jeho intimních partií…Pokaždé to skončí s žiletkou v ruce a pomalu slábnoucím trýznivým hlasem v hlavě. Už všichni učitelé vidí, že se se mnou něco děje a má nejoblíbenější na mě apeluje, ať se jí svěřím. Chci, ale nedokážu to, hrozně se stydím a v kabinetě propadám do neutuchajícího pláče. Sedí vedle mě a já jí ukazuju své ruce. Dává mi na sebe telefon a říká mi, že až budu mít chuť si zase ublížit, že jí mám zavolat, klidně o půlnoci. Nikdy to neudělám. Nechci jí zatěžovat svýma problémama.
Je mi 18. Sukně už nenosím,, jen kalhoty, trika s dlouhým rukávem, potítko nesundavám. Mám už přes 50 jizev, které je těžší a těžší skrývat. Vlastně je nemožné je všechny najednou skrýt. Všímá si jich moje sestra, je jí 11, a tak jí jen řeknu, že už to nikdy neudělám, ať to nikomu neřiká. Věří mi a naše tajemství nikomu neříká, neví, že lžu. Neví, že jsem tak zoufalá, že v psacím stole mám dopis na rozloučenou. Neví to nikdo a můj den „D“ se blíží.
Poznávám fajn kluka, ale nemám zájem se s ním seznamovat, na těch pár dní to nemá smysl. Jenže on se do mě šíleně zamilovává a najednou mi do života přináší něco krásného. Ale další setkání s Filipem to úplně ničí. Sice mi přibývá další jizva, ale cítím se silnější, asi jsem se taky zamilovala. Najednou nevím, co mám dělat. Na jedné straně příšerné zkušenosti s Filipem a úplná bezmoc a na straně druhé…Vítězí zamilovanost.
Začínám se s tím fajn klukem scházet, sbírám všechnu svou odvahu, nemám co ztratit a se vším se mu svěřuji. Najednou mám pocit, že jsem udělala chybu, že toho fajn kluka teď kvůli mě zavřou. Musím ho přemlouvat a prosit, aby se na Filipa vykašlal, že za to nestojí. Začíná mě doprovázet ze školy domu a trávit se mnou co nejvíc času. Ale i přesto se ještě párkrát s Filipem potkávám a vše se opakuje, jen mám víc síli se mu bránit. Jenže ten hlas, ten příšerný hlas, na něj láska neplatí, křičí a křičí dokut nesáhnu po něčem ostém a nerozteče se mi po rukou krev.
Ještě pár měsíců trvalo, než jsem se naučila ten hlas utišit i jinak. O nějakém intimním sbližováním s přítelem nemohla být ještě hodně dlouho řeč. Měla jsem z toho starch. Sice s Filipem na pohlavní styk nikdy nedošlo, ale i tak to bylo něco otřesného. Kolikrát se stalo, že jsem se s v noci křikem probudila a přítel mě utěšoval a hladil, dokud jsem zase neusnula. Několikrát jsem do něj ze spaní začala tlouct pěstí a on mě vzbudil a já se mu pak s pláčem omlouvala.
Odstěhovala jsem se z mého rodného města. Vím, že to měl se mnou přítel těžké a že to chtěl vzdát, ale vydržel a teď vedle mě leží výplod naší lásky, naše první děťátko, náš milovaný chlapeček.
Možná si říkáte, proč jsem to trpěla, proč jsem nešla na policii a nenahlásila to. Já prostě věřila, že si třeba uvědomí, že to, co dělá, je příšerný a nechá toho. Prostě věřim, že se lidé mění.
Prosím všechny, co by mi chtěli psát, že jsem hloupá a podobně, aby mi to nepsali. Já to vím.
Přečtěte si také
Měla jsem 39 a zánět v uších. Manžel zůstal doma a chtěl teplou večeři
- Anonymní
- 04.06.26
- 1203
Znáte ten pocit, kdy máte pocit, že vám hlava exploduje do tisíce malých kousků, svět se točí a jediné, co si přejete, je zalézt pod duchnu a čtrnáct dní nespatřit denní světlo? Přesně v tomhle...
Manžel chce dát syna do lesní školky. Já se bojím bláta, klíšťat a nemocí
- Anonymní
- 04.06.26
- 417
S manželem se vůbec nemůžeme shodnout na tom, kam v září nastoupí náš čtyřletý Toníček. Nechávala jsem ho dlouho doma, protože jsem nemusela spěchat do práce. Jenže teď už nastal čas, aby se...
ChatGPT se stal třetím rodičem. Dcera se chodí raději radit za ním než za mnou
- Anonymní
- 04.06.26
- 244
Julie je v náročném pubertálním období a poslední dobou se mi čím dál víc vzdaluje. Přijde ze školy, hodí tašku do kouta a zavře se v pokoji. Snažím se s ní povídat, zajímat se o to, co prožívá,...
Syn odjel se školou do Itálie. Kvůli jedné hlouposti málem přišel o celý výlet
- Anonymní
- 04.06.26
- 553
Lukáš je v deváté třídě. Po náročném školním roce, který se točil hlavně kolem přijímaček na střední, si konečně může užívat zasloužený odpočinek. Se školou nedávno vyrazil na týdenní pobyt do...
Chtěla jsem se vrátit do práce brzy po porodu. Na realitu jsem nebyla připravená
- Anonymní
- 04.06.26
- 435
Do práce jsem se chtěla vrátit sama. S mužem jsme se domluvili, že po šestinedělí nastoupí na rodičovskou on. Nebylo to rozhodnutí z nutnosti ani tlak zvenku, spíš jsem měla pocit, že mi to pomůže...
Přítel absolutně nerespektuje moje plány na léto. Místo moře chce jet do hor
- Anonymní
- 03.06.26
- 1623
Plány na léto jsem měla jasné a Michal s nimi souhlasil. Protože trochu bojujeme s penězi, museli jsme se rozhodnout jen pro jednu zahraniční dovolenou. Já jsem chtěla k moři a Michal nic...
Přítelkyně je závislá na nakupování. Utrácí za hlouposti a nedokáže přestat
- Anonymní
- 03.06.26
- 851
Jsem už vážně zoufalý. Dana je skvělá holka, se kterou si rozumím a se kterou si umím představit budoucnost. Má ale jeden problém, který už nám oběma začíná přerůstat přes hlavu. Je naprosto...
Se třemi malými dětmi jsem nezaměstnatelná. Jenže já bych chtěla pracovat
- Anonymní
- 03.06.26
- 3663
Mám tři děti, nejstaršímu je šest let a pak čtyřletá dvojčata. Děti chodí do školky, ale já marně hledám práci. Kvůli neustálým nemocem a nulovému hlídání, protože babičky nefungují a manžel je...
Pravda, kterou nečekáte: Porod, který trval 20 hodin a skončil císařem
- Anonymní
- 03.06.26
- 790
Kontrakce se zpočátku tvářily docela nevinně. Takové ty vlny, co přijdou, přejdou a mezi nimi si člověk ještě stihne říct, že to vlastně jde. Jenže pak se to začalo lámat. Intervaly se zkracovaly,...
Realita prvního měsíce s miminkem: Neustálý brek, koliky a já na dně
- Anonymní
- 03.06.26
- 604
První dny po porodu vypadaly ještě relativně klidně. Všichni mi říkali, že to přijde, že si tělo i hlava zvyknou, že se to „srovná“. Jenže ono se to nesrovnalo. Naopak. Jakmile jsme se s miminkem...
gratuluju ke klucikovi a at se ti uz jen dari 
asi do půlku deníčku jsem si říkala co takhle mladá holka je na emiminu s tímto příběhem ale po přečtení jsem ráda že to dobře dopadlo a máš milovaného muže a chlapečka moc gratuluji a mám pro tebe radu vím že je to těžké ale zkus na to zapomenout akorát by sis ničila život a hlavně vztah s milovaným. Odstěhovat se z toho města byl dobrý krok a druhý krok bych doporučila jít na policii pokud by jak koliv Filip obtěžoval i pitomou smskou bych to vše nahlásila (já teda si myslím že bych to nahlásila hned kdyby jsi to udělala tak by asi neměl odvahu to dělat furt dokola, měl by zákaz se k tobě přiblížit a kdyby ho někdo jen u tebe zahlídnul tak by ho zavřeli 
) příště to vážně nahlas vem si kolik holek si to taky protrpí jen proto že mu to prochází. PS: hlavně si nijak neubližuj ON ze to vážně nestojí a mysli na svou novou šťastnou rodinku…držím palce 
první a jediný člověk kterému jsem to dokázala říct je můj manžel.
Přišla domů a hned se šla sprchovat…to chápu…smít ze sebe „jeho“…ale…no…taky mi to přijde vymyšlené nebo opsané…promiň…
. Prostě toto je výplod fantazie 