Naše cesta domů
- Rodičovství
- IvčaL
- 15.05.14
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Je 11. května 2014, Den matek a můj termín porodu. V postýlce doma však spinká naše dvouapůlměsíční Magdalenka, jejíž příchod na svět jsem popsala v předchozím deníčku. Porodem však náš boj neskončil, proto jsem se rozhodla pro pokračování.
- 1
- 3
- 2
- 5
- 4
- 3
Po porodu Magdalenka strávila tři týdny na Resuscitačním oddělení (RES) pro novorozence, zavřená v inkubátoru, napojená na nejmodernější přístroje, ale tak statečná, že i mně dodávala sílu se s celou situací lépe vyrovnat. Nezbývalo nic jiného, než se vložit do rukou lékařů a doufat, že všechno nakonec dobře dopadne a i my si za pár týdnů povezeme naší holčičku domů. Jediné, čím jsem mohla v tuto chvíli přispět, bylo dodávat mateřské mléko a dopřát jí něžnou náruč nebo pohlazení.
Doma jsem se tedy soustředila hlavně na pravidelné odsávání mléka. Hned jsme koupili elektrickou odsávačku, což byla opravdu velmi dobrá investice. Díky ní se mi podařilo laktaci rozjet. Každý druhý den jsem jezdila se zásobou zmraženého mléka do mléčné banky, aby naše holčička měla z čeho růst a sílit. Koloběh odsávání mléka a péče o dvouletého syna mě natolik zaměstnávaly, že dny plynuly jako voda.
Na resuscitační oddělení jsem směla jen já a manžel, takže ostatní členové rodiny si museli na Magdalenku ještě chvíli počkat. Hodinami strávenými zde si u mě české zdravotnictví rapidně zvýšilo reputaci. S tak profesionálním a současně lidským přístupem jsem se ještě nikde nesetkala. Lékaři a sestřičky nám byli velkou oporou, k dětem se chovali, jako by byly jejich vlastní a k rodičům přistupovali také s velkým citem, i když ne vždy sdělovali radostné informace.
Magdalenka dělala úžasné pokroky, rychle přibírala, což mě jen utvrzovalo v tom, že je zdravá a daří se jí dobře. Z počátku sice dostávala kromě malých dávek mléka i výživu infuzí, ale jak se množství mléka navyšovalo, tak již nebyla potřeba. Po porodu sice vyžadovala podání plicního surfactantu, napojení na umělou plicní ventilaci a následnou podporu dýchání přístrojem CPAP, který udržuje plicní sklípky napnuté.
Také se jí vracela novorozenecká žloutenka, ale to nebylo nic, s čím by lékaři u miminka narozeného ve 29. týdnu nepočítali.
Po 5 dnech již nepotřebovala přidávat kyslík a dýchala přes CPAP jen vzduch. Pár hodin denně zvládala dokonce dýchat i bez podpory a třetí týden se natolik dýchání zlepšilo, že se jí rozhodli CPAP dále nevracet. Bylo to pro ni bohužel ještě hodně namáhavé, Magdalenka začala mít výrazné poklesy saturace kyslíku v krvi a bradykardie (pokles srdečního tepu), občas dokonce dechové pauzy, proto se CPAPík stal ještě na dalších několik týdnů naším kamarádem.
Nic však nebránilo tomu, abychom mohli pár dní po porodu začít s klokánkováním. První přiložení jejího malého tělíčka na můj hrudník jsem obrečela a byly to slzy štěstí, přestože kolem nás pípaly přístroje a přes všechny hadičky nás pomalu nebylo vidět. Každý den jsem se moc těšila, až ji na mě sestřičky položí a bude mi opět spokojeně spinkat v náručí.
Po třech týdnech Májinku přesunuli na novorozeneckou JIP, kde byl oproti RES mnohem větší klid, ale stejně důkladná péče. Vážila v tu dobu už 1520 g a měla se čile k světu. Jediné, co nám trochu kazilo radost, bylo její dýchání. Bylo to jako na houpačce, chvíli to zvládala krásně sama, pak už zase byla moc unavená a zapomínala se nadechnout. Během klokánkování jsem sledovala každé její zalapání po dechu a hodnoty na monitorech, abych ji včas pošťouchla nebo přiložila masku s kyslíkem a ona začala zase sama pravidelně dýchat.
Dnes se divím, jak jsem mohla být tak klidná. Stále jsem si totiž opakovala, že pokud budu v klidu já, bude i Májinka… a fungovalo nám to moc dobře, všechny sestřičky jí chválili, jak je moc hodná a trpělivá.
Přibírala ukázkově, 3. dubna překonala hranici 2 kg, začala sama držet teplotu a vyndali ji z inkubátoru do vyhřívaného lůžka. 6. dubna jsme mohli zkusit poprvé kojení. Nevypila sice nic, ale i tak se moc snažila a já si byla jistá, že to spolu zvládneme. S dýcháním byly bohužel problémy i po 36. gestačním týdnu a doktoři její stav označili jako bronchopulmonální dysplazii. Byly jí nasazeny inhalační kortikoidy, které budeme nejspíš podávat dlouhodobě, ale díky nim a dechové rehabilitaci se její stav začal každým dnem výrazně zlepšovat.
V pondělí 14. dubna jsem jako každý den odpoledne předala syna babičce a vyrazila za Magdalenkou. Něco se však změnilo. Sestřička na JIP mi již mezi dveřmi hlásila radostnou novinu, že Magdalenku převezli do 3. patra na Intermediární oddělení. Byla jsem moc šťastná a hned běžela za ní.
Intermediár již nebyl supermoderním pracovištěm. Oprýskané stěny a starý nábytek spíš připomínaly válečný lazaret, ale všechno šlo stranou při pohledu na naši holčičku v malé oranžové postýlce. Najednou jsem u ní mohla být, kdykoli jsem chtěla, mohla jsem si jí kdykoli sama vyndat z postýlky a pochovat.
Držela jsem ji na sobě pod barevnou peřinkou. Z okna, kterým k nám proudil jarní vánek, jsem se dívala na rozkvetlé šeříky a zase jsem měla slzy v očích. Věděla jsem, že už se brzy spolu na tu krásu půjdeme podívat. Začaly jsme intenzivně zkoušet kojení a za nedlouho Magdalenka dokázala vypít celou svojí dávku mléka (60 ml). S váhou 2,5 kg už má přeci jen miminko mnohem větší sílu sát. Každý den ráno jsem volala sestřičkám, kdy bude Magdalenka jíst, abychom během mé odpolední návštěvy stihly dvakrát přikládat k prsu. Mimo kojení dostávala mléko lahvičkou nebo sondou, podle toho, jak moc byla unavená.
Před Velikonoci mi nabídli, jestli bych neměla zájem o ubytování na rooming-in pokoji, kde už se o Magdalenku budu moct kompletně starat sama. Přiznám se, že jsem z toho byla trochu v šoku, nečekala jsem, že to půjde tak rychle. Od začátku mi všichni říkali, že mám počítat s propuštěním kolem termínu porodu, doma ještě nebylo nic připravené. Bála jsem se, jak sestřičku přijme její starší bráška a hlavně, aby bylo dýchání v pořádku. Postupně jsem se ale začala moc těšit, v klidu jsme doma vše nachystali a v sobotu 26. dubna jsem si šla „porodit“ své miminko. Poprvé jsem šla do porodnice se sbalenou taškou, nejela jsem autobusem, ale přivezl mě manžel a nebyla jsem vystrašená z toho, co nastane.
Naše společné sžívání probíhalo podle těch nejkrásnějších představ. Magdalenka krásně papala, přibírala, spinkala a vůbec neplakala. Kojení 7× denně ji vůbec nevyčerpávalo a dýchání tedy zvládala na jedničku.
V pondělí 28. dubna 2014 jdeme domů, přesně 6 let poté, co nás navěky opustila manželova maminka. Přesně 6 let poté, co jsem manžela utěšovala slovy, že bychom třeba jinak nemohli mít děti.
Tolikrát jsem si tuhle chvíli představovala, tolikrát jsem záviděla ostatním maminkám, co se u vchodu porodnice fotí se svými miminky, tolikrát jsem obrečela odchod domů bez své holčičky a teď je to konečně tady. Držíme v ruce autosedačku, v ní je zachumlané naše 2875 g a 49 cm štěstí a už budeme navždy spolu.
Doma se otevřely dveře a za nimi stál usměvavý bráška a povídá: „Jé, Májinka, udělám malá, můžu?“ Od té chvíle jsme maminka, tatínek, Lukášek a Májinka a jsme ta nejšťastnější rodina.
Přečtěte si také
Chtěla jsem v práci přidat. Šéf souhlasil, ale chtěl za tu jednu malou službu
- Anonymní
- 16.05.26
- 2588
Už delší dobu jsem v práci nedostala přidáno. Přitom práce neustále přibývá a většina kolegů bere víc než já. Dlouho jsem váhala, ale nakonec jsem se odhodlala a zašla za šéfem s prosbou o zvýšení...
„To pocítí vaše dítě!“ Učitelka ve školce mi vyhrožovala kvůli prázdninám
- Anonymní
- 16.05.26
- 1604
Stála jsem v šatně mateřské školy, v náručí jsem držela mladšího syna a Šimonek si zrovna obouval tenisky. Obyčejné ráno, dokud se ve dveřích neobjevila paní učitelka. V ruce svírala arch s...
„Vydělávej dál!“ Manžel mi zakazuje změnu práce. Má trauma z dětství
- Anonymní
- 16.05.26
- 1324
Sedím v obýváku a dívám se na hromadu nevyžehleného prádla, která tu straší už od úterý. Vedle ní leží můj pracovní notebook, do kterého i teď, v sobotu odpoledne, naskakují maily. Můj život je...
„Maminko, ty záříš!“ – 2. část
- PenelopaW
- 16.05.26
- 452
Když mi primářka onkologie zkraje ledna 2025 plánovala léčbu, žila jsem v bludu, že všechno končí operací a ozařování je taková trapná formalita. No, není :). Chvíli to ale trvalo, než mě vyvedli z...
Tchyně mě celý život nesnášela. Po smrti tchána jsem jí začala být dobrá
- Anonymní
- 15.05.26
- 2390
Milena byla vždycky pedantská a odtažitá. Jako bývalá učitelka ze zvláštní školy měla náročné požadavky na všechny kolem sebe. Nikdy jsem se nedivila, že tchán v mládí pil a často se na několik dní...
O manželově nevěře jsem věděla. Když jsem zjistila, s kým spí, byla jsem v šoku
- Anonymní
- 15.05.26
- 4674
S manželem jsme spolu skoro dvacet let. Máme děti, které chodí na druhý stupeň základní školy, a žijeme tak nějak spíš vedle sebe než spolu. Už delší dobu jsem tušila, že někoho má. To žena prostě...
Tohle se mnou udělala antikoncepce. A nemluvila o tom ani moje gynekoložka
- Anonymní
- 15.05.26
- 1649
Nechci tvrdit, že je hormonální antikoncepce špatná úplně. Sama jsem ji roky brala. Jen si čím dál častěji kladu otázku, jestli jsme si nezvykly brát jako normální něco, co nás ale odpojuje od...
„Hnije vám tam mail!“ řvala šéfová. Že byl v pátek státní svátek, ji nezajímalo
- Anonymní
- 15.05.26
- 1749
Sedím v autě před školkou, v hlavě mi ještě doznívá smích dětí z víkendového výletu v horách, ale ruce na volantu se mi třesou. Je pondělí, sedm hodin ráno a můj telefon právě přežil první nálet...
Válka na chodbě: Sousedka mi vyčetla hluk, já jí zase obezitu jejího syna
- Anonymní
- 15.05.26
- 1069
Stála tam, rudá v obličeji, s prstem namířeným na mou pětiletou dceru, která se mi schovávala za nohou. Tenhle výstup na chodbě našeho bytového domu jsem opravdu nečekala. Věděla jsem, že sousedka...
„Telefon mi nezvonil,“ lhala jsem šéfovi do ucha. Pak přišel strach z vyhazovu
- Anonymní
- 14.05.26
- 3716
Sedím u kuchyňského stolu, zírají na mě tři monitory a já se nemůžu přestat třást. Moje dlaně jsou zpocené, srdce mi buší až v krku a vzduch v místnosti jako by najednou došel. Ten pocit znám moc...
Májinka nádherná holčička bojovnice a Tvá rodina 
Přeji hodně štěstí a zdraví vám všem 
. Pamatuju si jako dnes na zprávu, že Magdalence se tak moc chtělo na svět, že jí v tom nic nedokázalo zabránit a jak jsem vás vůbec nedokázala vytěsnit z hlavy při představě, co vás všechno čeká. Hned ale první fotka a první zpráva od tebe byla tak optimistická a plná očekávání, že obavy se naprosto vytratily, tys prostě od začátku věděla, že to bude dobré 
Taky jsem skoro malem porodila, ale u me to nastesti zastavili vcas…ted jsem 33tt, a porad tam to riziko je, ale Magdalenka je moc velka bojovnice, a ukazala mi, ze kdybych kakt porodila, tak to zmaknem s malickym… 