Naše cesta domů
- Rodičovství
- IvčaL
- 15.05.14
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Je 11. května 2014, Den matek a můj termín porodu. V postýlce doma však spinká naše dvouapůlměsíční Magdalenka, jejíž příchod na svět jsem popsala v předchozím deníčku. Porodem však náš boj neskončil, proto jsem se rozhodla pro pokračování.
- 1
- 3
- 2
- 5
- 4
- 3
Po porodu Magdalenka strávila tři týdny na Resuscitačním oddělení (RES) pro novorozence, zavřená v inkubátoru, napojená na nejmodernější přístroje, ale tak statečná, že i mně dodávala sílu se s celou situací lépe vyrovnat. Nezbývalo nic jiného, než se vložit do rukou lékařů a doufat, že všechno nakonec dobře dopadne a i my si za pár týdnů povezeme naší holčičku domů. Jediné, čím jsem mohla v tuto chvíli přispět, bylo dodávat mateřské mléko a dopřát jí něžnou náruč nebo pohlazení.
Doma jsem se tedy soustředila hlavně na pravidelné odsávání mléka. Hned jsme koupili elektrickou odsávačku, což byla opravdu velmi dobrá investice. Díky ní se mi podařilo laktaci rozjet. Každý druhý den jsem jezdila se zásobou zmraženého mléka do mléčné banky, aby naše holčička měla z čeho růst a sílit. Koloběh odsávání mléka a péče o dvouletého syna mě natolik zaměstnávaly, že dny plynuly jako voda.
Na resuscitační oddělení jsem směla jen já a manžel, takže ostatní členové rodiny si museli na Magdalenku ještě chvíli počkat. Hodinami strávenými zde si u mě české zdravotnictví rapidně zvýšilo reputaci. S tak profesionálním a současně lidským přístupem jsem se ještě nikde nesetkala. Lékaři a sestřičky nám byli velkou oporou, k dětem se chovali, jako by byly jejich vlastní a k rodičům přistupovali také s velkým citem, i když ne vždy sdělovali radostné informace.
Magdalenka dělala úžasné pokroky, rychle přibírala, což mě jen utvrzovalo v tom, že je zdravá a daří se jí dobře. Z počátku sice dostávala kromě malých dávek mléka i výživu infuzí, ale jak se množství mléka navyšovalo, tak již nebyla potřeba. Po porodu sice vyžadovala podání plicního surfactantu, napojení na umělou plicní ventilaci a následnou podporu dýchání přístrojem CPAP, který udržuje plicní sklípky napnuté.
Také se jí vracela novorozenecká žloutenka, ale to nebylo nic, s čím by lékaři u miminka narozeného ve 29. týdnu nepočítali.
Po 5 dnech již nepotřebovala přidávat kyslík a dýchala přes CPAP jen vzduch. Pár hodin denně zvládala dokonce dýchat i bez podpory a třetí týden se natolik dýchání zlepšilo, že se jí rozhodli CPAP dále nevracet. Bylo to pro ni bohužel ještě hodně namáhavé, Magdalenka začala mít výrazné poklesy saturace kyslíku v krvi a bradykardie (pokles srdečního tepu), občas dokonce dechové pauzy, proto se CPAPík stal ještě na dalších několik týdnů naším kamarádem.
Nic však nebránilo tomu, abychom mohli pár dní po porodu začít s klokánkováním. První přiložení jejího malého tělíčka na můj hrudník jsem obrečela a byly to slzy štěstí, přestože kolem nás pípaly přístroje a přes všechny hadičky nás pomalu nebylo vidět. Každý den jsem se moc těšila, až ji na mě sestřičky položí a bude mi opět spokojeně spinkat v náručí.
Po třech týdnech Májinku přesunuli na novorozeneckou JIP, kde byl oproti RES mnohem větší klid, ale stejně důkladná péče. Vážila v tu dobu už 1520 g a měla se čile k světu. Jediné, co nám trochu kazilo radost, bylo její dýchání. Bylo to jako na houpačce, chvíli to zvládala krásně sama, pak už zase byla moc unavená a zapomínala se nadechnout. Během klokánkování jsem sledovala každé její zalapání po dechu a hodnoty na monitorech, abych ji včas pošťouchla nebo přiložila masku s kyslíkem a ona začala zase sama pravidelně dýchat.
Dnes se divím, jak jsem mohla být tak klidná. Stále jsem si totiž opakovala, že pokud budu v klidu já, bude i Májinka… a fungovalo nám to moc dobře, všechny sestřičky jí chválili, jak je moc hodná a trpělivá.
Přibírala ukázkově, 3. dubna překonala hranici 2 kg, začala sama držet teplotu a vyndali ji z inkubátoru do vyhřívaného lůžka. 6. dubna jsme mohli zkusit poprvé kojení. Nevypila sice nic, ale i tak se moc snažila a já si byla jistá, že to spolu zvládneme. S dýcháním byly bohužel problémy i po 36. gestačním týdnu a doktoři její stav označili jako bronchopulmonální dysplazii. Byly jí nasazeny inhalační kortikoidy, které budeme nejspíš podávat dlouhodobě, ale díky nim a dechové rehabilitaci se její stav začal každým dnem výrazně zlepšovat.
V pondělí 14. dubna jsem jako každý den odpoledne předala syna babičce a vyrazila za Magdalenkou. Něco se však změnilo. Sestřička na JIP mi již mezi dveřmi hlásila radostnou novinu, že Magdalenku převezli do 3. patra na Intermediární oddělení. Byla jsem moc šťastná a hned běžela za ní.
Intermediár již nebyl supermoderním pracovištěm. Oprýskané stěny a starý nábytek spíš připomínaly válečný lazaret, ale všechno šlo stranou při pohledu na naši holčičku v malé oranžové postýlce. Najednou jsem u ní mohla být, kdykoli jsem chtěla, mohla jsem si jí kdykoli sama vyndat z postýlky a pochovat.
Držela jsem ji na sobě pod barevnou peřinkou. Z okna, kterým k nám proudil jarní vánek, jsem se dívala na rozkvetlé šeříky a zase jsem měla slzy v očích. Věděla jsem, že už se brzy spolu na tu krásu půjdeme podívat. Začaly jsme intenzivně zkoušet kojení a za nedlouho Magdalenka dokázala vypít celou svojí dávku mléka (60 ml). S váhou 2,5 kg už má přeci jen miminko mnohem větší sílu sát. Každý den ráno jsem volala sestřičkám, kdy bude Magdalenka jíst, abychom během mé odpolední návštěvy stihly dvakrát přikládat k prsu. Mimo kojení dostávala mléko lahvičkou nebo sondou, podle toho, jak moc byla unavená.
Před Velikonoci mi nabídli, jestli bych neměla zájem o ubytování na rooming-in pokoji, kde už se o Magdalenku budu moct kompletně starat sama. Přiznám se, že jsem z toho byla trochu v šoku, nečekala jsem, že to půjde tak rychle. Od začátku mi všichni říkali, že mám počítat s propuštěním kolem termínu porodu, doma ještě nebylo nic připravené. Bála jsem se, jak sestřičku přijme její starší bráška a hlavně, aby bylo dýchání v pořádku. Postupně jsem se ale začala moc těšit, v klidu jsme doma vše nachystali a v sobotu 26. dubna jsem si šla „porodit“ své miminko. Poprvé jsem šla do porodnice se sbalenou taškou, nejela jsem autobusem, ale přivezl mě manžel a nebyla jsem vystrašená z toho, co nastane.
Naše společné sžívání probíhalo podle těch nejkrásnějších představ. Magdalenka krásně papala, přibírala, spinkala a vůbec neplakala. Kojení 7× denně ji vůbec nevyčerpávalo a dýchání tedy zvládala na jedničku.
V pondělí 28. dubna 2014 jdeme domů, přesně 6 let poté, co nás navěky opustila manželova maminka. Přesně 6 let poté, co jsem manžela utěšovala slovy, že bychom třeba jinak nemohli mít děti.
Tolikrát jsem si tuhle chvíli představovala, tolikrát jsem záviděla ostatním maminkám, co se u vchodu porodnice fotí se svými miminky, tolikrát jsem obrečela odchod domů bez své holčičky a teď je to konečně tady. Držíme v ruce autosedačku, v ní je zachumlané naše 2875 g a 49 cm štěstí a už budeme navždy spolu.
Doma se otevřely dveře a za nimi stál usměvavý bráška a povídá: „Jé, Májinka, udělám malá, můžu?“ Od té chvíle jsme maminka, tatínek, Lukášek a Májinka a jsme ta nejšťastnější rodina.
Přečtěte si také
Není nám ani 25 let a žijeme bez sexu. Přítel tvrdí, že je všechno v pořádku
- Anonymní
- 03.09.26
- 32
Seděla jsem na gauči, prohlížela si naše fotky z letního čundru a v krku se mi dělal knedlík. Na fotkách jsme vysmátí, objetí a vypadáme jako ten nejšťastnější pár pod sluncem. A my vlastně šťastní...
Se začátkem školního roku jsem jako kouzelným proutkem upadla do deprese
- Anonymní
- 03.09.26
- 81
Vlastně vůbec nevím, jak se to stalo, když jsem se na to celé léto těšila jak na smilování. Být o prázdninách velkou část s dětmi doma na homeoffice je opravdu náročné. Teď ale zjišťuju, že mi...
Dcera šla do první třídy s dvěma kamarádkami. Jako jedinou ji dali do jiné třídy
- Anonymní
- 03.09.26
- 98
Dcera šla letos do první třídy. Dlouho jsme ve škole lobovali, že chce jít se svými kamarádkami ze školky do stejné třídy. Ze školy nám přišla jediná zpráva: budeme dělat, co bude v našich silách....
Máma chtěla vyhodit starý cibulák po babičce. Dodnes jí to nemůžu odpustit
- Anonymní
- 03.09.26
- 95
Když jsem byla malá, měli jsme doma cibulák. Přesně ten modrobílý porcelán, který mi tehdy připadal jako něco, co mají doma snad jen babičky.
Dcera přijela z tábora s tím, že chce telefon. Ty ale měly být zakázané
- Anonymní
- 02.09.26
- 2863
Připadám si jako v detektivním pátrání. Dcera odjela na tábor, kde v pokynech bylo vysloveně napsáno, že veškerá elektronika je zakázaná. Ona sama ještě telefon nemá a nehodlám jí ho pořizovat dřív...
Dřela jsem od dětství, ale hvězda ze mě není. Dnes jsem jen šedý průměr
- Anonymní
- 02.09.26
- 4532
Ani vlastně nevím, jak mám začít. Možná se z toho jen potřebuju vypsat, protože ten pocit ve mně bobtná už od dětství a v poslední době mě doslova pohlcuje zaživa.
„Vyděláváš málo,“ vmetl mi muž. Přitom sám svůj potenciál v práci nevyužívá
- Anonymní
- 02.09.26
- 4586
Čtyřicetpět tisíc čistého měsíčně. Na to, že nemám žádné extra speciální vzdělání a cizí jazyky zvládám jen tak tak, mi to přijde jako velmi slušné peníze. Pracuji v kanceláři, kde koordinuji...
Začíná SuperStar a mně je zase patnáct. Pamatuju dobu, kdy jsme to milovali
- Anonymní
- 02.09.26
- 441
Když slyším reklamu na nejnovější SuperStar, okamžitě se mi vybaví moje dospívání. Byla jsem tehdy ve věku svých dětí.
Bylo mi 8, když jsem se mámy zeptala, jak vznikají děti. Její odpověď nezapomenu
- Anonymní
- 02.09.26
- 4368
Bylo mi osm let a byla jsem ve věku, kdy děti začínají být zvědavé. Jednou jsem se mámy zeptala, jak vlastně vznikají děti. Čekala jsem nějaké vysvětlení. Možná trapný rozhovor, při kterém se...
Sousedka mě kritizovala, že děti často hlídá manžel. Prý je to moje povinnost
- Anonymní
- 01.09.26
- 4150
Když jsem si nedávno povídala se sousedkou, vůbec jsem netušila, že se během pár minut dozvím, jak špatně si vedu jako manželka a matka. Začalo to úplně nevinně. Sousedka se mě zeptala, kde mám...
Májinka nádherná holčička bojovnice a Tvá rodina 
Přeji hodně štěstí a zdraví vám všem 
. Pamatuju si jako dnes na zprávu, že Magdalence se tak moc chtělo na svět, že jí v tom nic nedokázalo zabránit a jak jsem vás vůbec nedokázala vytěsnit z hlavy při představě, co vás všechno čeká. Hned ale první fotka a první zpráva od tebe byla tak optimistická a plná očekávání, že obavy se naprosto vytratily, tys prostě od začátku věděla, že to bude dobré 
Taky jsem skoro malem porodila, ale u me to nastesti zastavili vcas…ted jsem 33tt, a porad tam to riziko je, ale Magdalenka je moc velka bojovnice, a ukazala mi, ze kdybych kakt porodila, tak to zmaknem s malickym… 