Naše cesta - naděje
- Snažení
- Veerr
- 23.05.17 načítám...
Tohle je mé pokračování deníčku z konce října 2016 https://www.emimino.cz/denicky/nasecestaanebprejemesirodinu12981/. Deníček končil naším nástupem do CARu a očekáváním, co se bude dít dál. Jsou to bezmála 3 roky, co čekáme na ten maličký zázrak a konečně nám svitla naděje…
V říjnu 2016 jsme podstoupili naše první IUI – byl to zvláštní pocit, ležet na lehátku s nohama do praku a čekat, až zazvoní budík odpočítávající 20 minut čekání na naše buď anebo. Musím ale říct, že jsem neskutečně vděčná svému CARu a všemu personálu, především svému doktorovi. Všichni nám ulehčovali a vlastně stále ulehčují celou dosavadní půlroční cestu v jejich rukou.
Kdo tímto prošel, ví, jak se v každém mísí pocity, když vidí plné čekárny, někdy veselých tváří, jindy těch smutných. A při každé další návštěvě si říkáte, třeba je to jedna z našich posledních…
Ale zpátky k našemu IUI. Popravdě si už ani nepamatuji, co jsem prožívala v období „čekání na dvě čárky“, ale chodila jsem do práce, řešila starosti všedních dní a navíc spousta práce na baráku, ale nějak jsem tušila, že to neklaplo. To se potvrdilo s příchodem té už tak strašně moc nechtěné „návštěvy“. Pamatuji si, že ani krev kvůli hCG nabírat nechtěli, při IUI se nemusí.
Naplánovali jsme hned další pokus, i tento, jako předchozí bez hormonů. Vzhledem k mojí endometrióze ale už pan doktor navrhoval, ať si promyslíme IVF, že tam je větší šance kvůli následnému zahnízdění.
Proběhl další pokus a ani u tohohle kola si už nepamatuji, co se ve mně odehrávalo. Jen znovu ty smíšené pocity na lehátku a pak zazvonění budíku. 
Opět ale bez výsledku.
Neváhali jsme už ani minutu a domluvili se na IVF.
A právě to mám až moc v živé paměti, a proto asi tahle zkušenost, kterou jsme si prošli, vymazala ty předešlé pokusy.
Od pana doktora jsem vyfasovala injekce, na oplátku jsem mu nechala pěknou sumičku a s úsměvem odcházela domů. Píchnutí první injekce pro mě byl doslova horor a to mi injekce od sestřiček nijak nevadí. Ruka se mi třásla, jehla zatlačená do břicha a ne a ne se odhodlat přitlačit víc, aby projela kůží. Dobře, konečně se povedlo, pomaloučku stlačit, ať to moc nebolí a šup s tím ven… No popravdě, po pár dnech byl ze mě profík, zato manžel vždy kroutil hlavou, že by to nedal.
Vše se vyvíjelo moc pěkně, měli jsme nastavený krátký protokol, a když došlo na poslední ultrazvuk před odběrem, vypadalo ta na nějakých 18 vajíček.
V den odběru jsem si nechala vystavit neschopenku a dobře jsem udělala. Nakonec mi odebrali 25 vajíček. Byla jsem tak moc šťastná a věřila, tak moc jsem věřila…
Pan doktor mě poslal s úsměvem na tváři domů s tím, že jsou 24 hodin denně na telefonu, kdyby cokoli.
Asi den po odběru se mi nafouklo a ztvrdlo břicho, jako bych v něm měla kopačák. Další den už jsem sotva lezla, takže jsem radši zavolala a ráno pak jela na kontrolu. Byl mi potvrzen hyperstimulák a pan doktor měl obavy, jestli vůbec transfer provedeme. Měl probíhat 5. den od odběru. Naštěstí se mi samo udělalo líp a břicho trochu opadlo, takže jsem nemusela na žádné kapačky ani do nemocnice.
Mezitím jsem si vždy ráno volala, jak to vypadá s našimi „drobečky“. Z 25 vajíček se povedlo oplodnit 19. Krásně se nám dělily a prý jsme měli i pěkné favority. Paní embryoložka mi řekla, že už nemusím volat a rovnou ať pak dorazím na transfer.
A konečně přišel den D. Přišlo ale zklamání, kdy nám řekli, že nám emryjka nevydržela a že máme jen 1 favorita exkluzivní kvality, kterého zavedeme a možná 2 se povede zamrazit - nakonec nepovedlo.
Nenechala jsem se rozhodit, ze všech sil jsem věřila, že to vyjde, že to bude bojovník. Pak jsem ležela na sálku, na břiše sono a na obrazovce jsem viděla, jak mi našeho bojovníka zavedli. To bylo úplně neskutečné… 
Pak přišly asi dvě hodiny lehárka na pokoji a šup domů.
A začal kolotoč pozorování se a vyhledávání sebemenších možných příznaků, sezení hodin u počítače a zejména tady na eMiminu a hledání zkušeností, hledání, kdy komu vyšel pozitivní test, co znamená které píchnutí atd. Zpětně to vidím, že jsem se snažila sama sebe přesvědčit, že teď to vyšlo. Někdo psal, že vyšel test 9. den a někdo že už 7. den.
Pořád jsem si říkala, že ještě si test neudělám, že je brzy, ale ten červíček hlodal a hlodal. Navíc mě doktor upozorňoval, že když to klapne, ten hyperstimulák se může vrátit, ale mně se nevrátil, takže trochu i panika mě přiměla test udělat už 9. den, ale ať jsem hledala sebevíc, toho ducha jsem tam prostě nenašla. Ale začalo mi být divně – jinak.
Začala jsem být zpocená snad i vleže, návaly, prsa bolela, hlava taky, teplota, ale vše jsem přičítala těm hormonům a myslela si, že to nevyšlo. To mi potvrdila zase ta nechtěná návštěva, kterou jsem tentokrát ořvala jako nikdy. Zavolala jsem do CARu, kde mi řekli, ať stejně přijedu na krev a tam jsem zažila šok…
HCG v krvi bylo, ale nízká hladina. Takže mě objednali na kontrolní testy, jestli jsem potratila, nebo jestli se to rozjede. Ty dva dny byly nekonečné a doma jsem si udělala další test, který vyšel krásně pozitivní. Prvně jsem v ruce držela pozitivní test a já nejásala radostí, tak jak jsem si to už snad tisíckrát představovala.
Nevěděla jsem, co se děje a co bude. Ale pořád jsem strašně moc prosila toho bojovníčka, ať to s námi nevzdává.
Měla jsem další výsledek z krve, hCG se násobilo, ale stále v nízkých hodnotách. Verdikt doktora zněl, nástup do nemocnice, pro jistotu, že má podezření na mimoděložní těhotenství. V tu chvíli se i udělalo tak špatně, že jsem nemohla ani mluvit.
Pořád jsem se ptala, jestli se to ještě nemůže rozjet.
Přijali mě v nemocnici a sestra mi hned ve dveřích řekla, že za chvíli půjdu na vyčištění dělohy. Koukala jsem na ní jako opařená, pak jsem se vzpamatovala a možná až dost důrazně řekla, že ani náhodou nepřichází v úvahu, že chci mluvit s doktorem, který o mně už telefonicky věděl od mého lékaře z CARu.
Ten bohužel zrovna operoval, tak se mě ujal primář a po vyšetření mě trochu uklidnil ještě s jednu moc milou paní doktorkou, že vůbec nemusí jít o mimoděložní těhotenství. Že se to může násobit i takhle nízko, že jen bude trvat déle, než něco bude vidět na ultrazvuku, pokud tak daleko dojdeme, ale že se nemám vzdávat.
Takže mě přijali na pozorování a pravidelně nabírali krev. Pořád hrozil zákrok a já se strašně moc bála. Manžel taky, nikdo jsme nevěděli, co bude dál. Na pokoji se mi střídaly mlaďoučké holky, které šly na přerušení úmyslně a já polykala slzy a nechápala, že se něco takhle nespravedlivého může dít.
A jednou ráno jsem se probudila a bylo mi zase jinak, tak nějak skoro normálně… přišli mi nabrat krev, ale to už jsem tušila, že je něco jinak. Z krve mi potvrdili, že hCG začalo samo klesat. Za dva dny proběhly kontrolní testy a šla jsem domů. Připadala jsem si jako hromádka neštěstí.
Doktor, který mě propouštěl, mě pozval za týden na další náběry a doporučil mi být ještě týden doma, ať si odpočinu. Haha, polámaná od ležení jsem byla už dostatečně. Pořád ještě hrozil zákrok kvůli odstranění. Nemohla jsem zůstat ale doma, věděla jsem, že musím mezi lidi, tak jsem se vrátila do práce, přesto, že jsme ještě nevěděli, co bude.
Za týden jsem šla na krev a hCG znovu vyrostlo, to už jsem nevěděla, jestli si ze mě někdo dělá srandu nebo jsem se ocitla v nějakém špatném snu. Doktor se snažil něco najít na ultrazvuku, prý snad něco viděl, ale nemohl říct 100% jestli šlo o naše miminko.
Odpovídala jsem v tu dobu prý 7. týdnu těhotenství + pár dní. Pak mi dorazila menstruace. Po mestnruaci hCG skoro 0. Náš bojovníček to vzdal, ale až před pár dny díky výsledkům z imunologie jsme zjistili, že to byl opravdu velký bojovník a snažil se ze všech sil…
Pár dní jsem probrečela a ještě teď je mi moc smutno, ale od té doby uběhlo už pár měsíců a my prošli testy na genetice a imunologii. Genetiku máme v pořádku, mimochodem čekání na výsledky a na testy je nekonečné a pak přišel den, kdy jsme si šli po další hrozně dlouhé době pro výsledky z imunologie.
A konečně, po skoro 3 dlouhých letech se s největší pravděpodobností přišlo na to, proč jsem nemohla přirozeně otěhotnět, proč z 19 oplozených vajíček zbylo jen jedno embryjko a proč to se mnou nevydrželo. Světe div se, vytvářím si proti miminku protilátky…
Dostala jsem recept na zázračné pilulky, pan doktor záměrně napsal jen jedno balení, prý jich více potřebovat nebudu… Doufáme, že má pravdu. Brečela jsem radostí, že se na to přišlo a doslova utíkala v lodičkách na jehlách do lékárny, kde jsem přikoupila vitamíny pro miminko a od pana doktora z CARu si odnesla zase spoustu injekcí.
Tentokrát už se mi ruka neklepe…
Přečtěte si také
Náš tajný vztah trval tři roky. Konec přišel mnohem krutěji, než jsem čekala
- Anonymní
- 29.04.26
- 3761
Mám trápení, se kterým se prakticky nikomu nemůžu svěřit. Jen jedné kamarádce, která o všem věděla. Tři roky jsem žila dvojí život. S manželem jsme spolu 20 let, náš vztah je hodně vyčpělý,...
Moje přítelkyně nemá nikdy dost. Kamarádi mi to závidí, já z toho šílím
- Anonymní
- 29.04.26
- 2790
Jana je krásná žena, která je navíc sexuálně velmi náruživá. Všichni si myslí, že je to výhoda. Kluci v hospodě mi říkají, jak skvěle jsem si vybral. Já se tvářím jako „borec“, ale ve skutečnosti...
Dcera (14) odešla k otci za „svobodou“: Ničí si budoucnost a já to mám platit
- Anonymní
- 29.04.26
- 1388
Dneska jsem ze skříně v dětském pokoji vyndala poslední učebnici dějepisu, kterou si tu Klára zapomněla. Sedla jsem si na její postel a rozbrečela se. Ne proto, že by mi chyběl její smích – ten už...
Lékař mi odmítl napsat Mounjaro. Uvažuju, že si ho seženu „jinde“
- Anonymní
- 29.04.26
- 1431
Dneska jsem odcházela z ordinace a měla jsem regulérně slzy v očích. Cítila jsem se ponížená, odmítnutá a neuvěřitelně naštvaná. Šla jsem tam s takovou nadějí! Říkala jsem si, že konečně existuje...
Naše vymodlená holčička se ve školce mění v agresorku. Denně jsem na koberečku
- Anonymní
- 29.04.26
- 958
Na Anežku jsme čekali pět let. Už jsme měli zažádáno o adopci, když se konečně po pátém umělém oplodnění zadařilo a já donosila zdravou a krásnou holčičku. Strašně jsem si přála právě dceru,...
Tři děti, dluhy a tři lahve vína denně: Bez pití bych mateřství na vsi nezvládla
- Anonymní
- 28.04.26
- 4886
Dům konečně utichl. Venku se stmívá a jediný zvuk, který slyším, je bzučení lednice a tiché oddychování Adámka v kolébce. Kluci – pětiletý Honzík a tříletý Mareček – konečně po dvou hodinách...
Syna ve škole šikanují kvůli tloušťce. Sáhl k bizarnímu řešení
- Anonymní
- 28.04.26
- 3851
Sedím v obýváku a stále se mi třesou ruce. V celém domě je ticho, Lukáš konečně usnul – doufám, že aspoň na chvíli zapomene na ten dnešní horor. Na stole přede mnou leží ten zatracený zapalovač....
Děti jsou pořád nemocné a šéf mi dává ultimátum. Co mám dělat?
- Anonymní
- 28.04.26
- 1133
Sedím v kuchyni, je půl jedné ráno a jediné světlo v domě vydává displej mého notebooku. Vedle mě chladne páté kafe a v ložnici slyším ten známý, štěkavý kašel, ze kterého se mi už týdny svírá...
Tchyně se urazila, že děti u ní nechtěly jíst. Můžu za to, protože prý nevařím
- Anonymní
- 28.04.26
- 3561
Máme za sebou první den víkendu u tchyně a já mám tlak snad dvě stě na sto. Kdybych mohla, okamžitě sbalím kluky, hodím je do auta a jedu domů. Jenže sedíme v tom jejich malém obýváku, tchyně...
Věřila jsem, že jsem konečně našla toho pravého. Pak jsem ale poznala jeho matku
- Anonymní
- 28.04.26
- 3423
Na muže jsem měla vždycky smůlu. Nevím, jestli je to smůla, nebo tím, že jsem trochu náročnější. Je mi 35, mám za sebou tři vážné vztahy a toužím po dítěti. U toho posledního už jsem si myslela, že...
! Zažívám něco podobného, tak vím, jak Ti je…
. Teď jsme byli na 2.IVF a z něj máme v mrazáku tři embryjka. Na ET jsem nemohla jít, protože mi hrozil hyperstimulák. Takže čekám až dorazí menstruace a na začátku srpna jdeme na KET. Necháme si zavést vždy po jednom. Snad se aspoň jedno chytne. Moc se bojím, ale musím věřit 
