Naše cesta – konečně jsme tři :)
- Porod
- Veerr
- 18.06.18 načítám...
Odhodlávala jsem se dlouho k sepsání těchto řádků. Je to přes 3 měsíce, co k nám přišlo to největší štěstí, ale když vzpomínám na průběh jeho příchodu na svět, ještě se ve mně vše svírá. Přesto svou zkušenost sepíši, jak jsem slibovala v posledním deníčku.
Vše začalo v úterý 20. 2. 2018. Protože má OG neordinovala a její záskok v tomto týdnu měl dovolenou, všechny těhotné posílali na kontroly do nemocnice. Já začínala 39.tt a šla jsem tedy na běžnou poradnu do porodnice. Kontrola proběhla v pořádku, na monitorech lehcí poslíčci, které už jsem měla asi 3 měsíce. Brala jsem hořčík a celé těhotenství jsem kvůli poloze placenty a všemu, co těhotenství předcházelo, měla „lehárko“. Na konci vyšetření se mě paní doktorka ptala na mé APA protilátky. Od své doktorky jsem měla informaci, že je to v pořádku. Přišly jí totiž výsledky z náběrů z genetiky. Na hladinu protilátek jsem se v průběhu těhotenství ptala víckrát a vždy mi bylo řečeno jen – „v pořádku“. Doktorce v nemocnici se to nezdálo, ať prý si obstarám zprávu přímo z genetiky s přesnými výsledky a zavolám.
Když jsem na genetiku dorazila, nestačila jsem se divit, když mi řekli, že i když jsou výsledky slabě pozitivní, pořád to znamená, že pozitivní jsou a že se porod má vést v 38.tt.
Obratem jsem volala zpět do porodnice a začal kolotoč. Po telefonu mě přijali na druhý den na vyvolání porodu. S tím jsem nepočítala. Věděla jsem, že s těmito protilátkami se rodí dřív, ale celou dobu jsem měla za to, že v těhotenství už se u mě nepotvrdily.
21. 2. 2018 – Ráno příjem na lačno, byla jsem přesvědčená, že do večera porodím – haha, já bláhová.
Přijímala mě porodní asistentka s akutním nedostatkem času. Chápu, ale to, že mě nechali sedět po příjmu od půl 9. do 11 na chodbě, aniž bych věděla, co bude, nebylo nic moc. Pak mě vyzvala celkem sympatická doktorka k vyšetření. To, co proběhlo, jsem ale v nejmenším nečekala. Bez upozornění mi udělala hamiltona. To mi ale došlo, až když jsem odešla a cítila jsem, že krvácím.
Následoval ultrazvuk, zda je malej v pořádku a další doktorka mě ujistila, že to dle mého stavu hamilton byl a dost úspěšně provedený. Dobrá, říkala jsem si, že ač bez upozornění, třeba to k něčemu bude.
Ve 13hod jsem se konečně dostala na pokoj rizikového oddělení a dostala najíst. Hurá 
.
Ten den už se mnou nic dalšího až na ozvy nedělali.
22. 2. 2018 – pěkné datum k narození miminka, že? 
Ale opět se nerodilo. Ráno, znovu nalačno, proběhly ozvy a vyšetření. Teď už jsem byla bolavá. Možná jsem přehnaně citlivá, ale jo, sakra mě to bolelo. Rodit prý nebudeme, zavedeme tabletku a uvidíme. Dostala jsem najíst, jupí Poslíčci se zpravidelnily, ale to bylo tak všechno. Večer odezněly a já se aspoň jakž takž vyspala.
23. 2. 2018 – opět nalačno, vyšetření, rodit nebudeme. Ale co když tomu pomůžeme dalším hamiltonem? To už jsem šla do kolen Nechtěla jsem, ale co bych pro vyvolání porodu neudělala, že? Po hamiltonu zavedení další tablety. Už jsem skoro toho doktora k sobě nepustila a moje nohy ovládla křeč Přece jen se mu povedlo další tabletu po menším zápasu zavést. Poslíčci sílily, ale nic víc. Do toho všeho průjem, bolest břicha, neustávající krvácení a o svojí psychice ani nemluvím.
24. 2. 2018 – ráno mi bylo dost blbě a představa dalšího dne mě děsila. Hlad jsem měla přímo šílenej, takže jsem se těšila, až dostanu aspoň tu snídani po vyšetření. Už preventivně stažená, ale vyšetření nebolí, jako fakt? Obrovská úleva. Tak prý to konečně vypadá, že dnes porodíme. Začala jsem se těšit a zároveň mnou projela vlna strachu. Vzápětí mi došlo, že už nedostanu najíst, sakra
Dostala jsem kapačku na zavodnění a jak já to nazývám první „rychlotabletku“. Začaly mi lehké kontrakce asi po 5–6 minutách. Za 2 hodiny další monitory a další tabletka. Po téhle už jsem sotva došla na pokoj a raději jsem volala manžela. Za další 2 hodiny monitory, vyšetření a rovnou mě poslali rodit. Kontrakce po cca 3 minutách a otevřená na 2 cm. Akorát přijel manžel, posbíral věci, mě a šlo se na věc.
Porod – po 14. hodině jsem přišla na porodní pokoj. Starala se o mě mlaďounká a moc příjemná porodní asistentka. Proběhl klystýr a čas do 15. hodiny jsem strávila ve sprše. V 15 hodin mi přišel doktor píchnout vodu s tím, že se teď kontrakce zintenzivní. S tím jsem počítala a mně okamžitě najely kontrakce ani ne po minutě. Po cca 20 minutách přišla asistentka a já jí říkám, že začínám pomalu mít potřebu tlačit. Za těch 20 minut jsem se otevřela ze 2 cm na 8 cm. Byla jsem nadšená a kontrakce se zkrátily na půl minuty. Za dalších pár minut manžel zvonil na asistentku a ta zjistila, že jsem na 10 cm. Ještě s úsměvem a nadšením mi řekla, že miminko bude brzy na světě. Hurá, tak to nebude ani tak zlý, říkala jsem si.
Jenže asistentce se něco nezdálo a odešla. Přišla s mladým doktorem, který mi píchal vodu. Malej byl špatně dotočenej. A tak pro mě začalo peklo. Při kontrakcích po půl minutě a šílenou potřebou tlačit jsem měla za úkol v sobě malýho ještě udržet, otáčeli mě z boku na bok. Když jsem byla na levém boku, zvedli mi pravou nohu do těch opěrek a opačně, tím se malej dotáčel. Celou dobu jsem byla na monitorech. Tuto fázi jsem doslova prokřičela. Kontrakce vesměs už neustávaly a já nesměla tlačit. Takto jsme pokračovali do cca 18 hodin. To už asistentka viděla, že jsem na dně a v tu chvíli začaly malýmu padat ozvy. Dotočený, nedotočený, musel prostě hned ven.
Já paniku, už jsem prosila a možná spíš křičela, ať už to nějak ukončí, že chci císaře. Jenže ten už v této fázi nešel. Přišla další a statnější asistentka, zatlačila na břicho, přesto neměla pravděpodobně potřebnou sílu. Dorazil doktor, který mě posílal rodit z rizikového odd. Souběžně s ním přišla už dětská doktorka se sestrou, to už mi bylo jasné, že preventivně, kdyby něco, jinak chodí ve chvíli, kdy je venku aspoň hlavička. Doktor tlačil na břicho, asistentky na mě křičely, že teď musím opravdu malýho dostat ven. Zaznělo tam i použití kleští, ale naštěstí na ně nedošlo. Už teď jsem měla na pokoji poměrně našlapáno zdravotním personálem. Manžel na větvi, ale nedával to na sobě znát, to vím až z vyprávění. Mně se honilo hlavou, jen ať je hlavně malej v pořádku.
Samotné tlačení pro mě bylo opravdu úlevou, přesně jak se říká. Přesto jsem na chvíli pravděpodobně omdlela, protože nevím, že hlavička prošla a pamatuji si, že jako z dálky jsem slyšela, ať už netlačím. Pak malého konečně vytáhli a položili na mě. Byl dokonalej. Nebyl vůbec nijak pomačkanej, krásně růžovej a úplná kopie tatínka
Hlavně byl naprosto v pořádku.
Tak konečně… Po tom všem… Po 3 letech a tolika komplikacích…
Šimonek se narodil v 18:27 hodin s mírami 50 cm a 3 290 g
Malýho mi po chvilce vzali k běžnému ošetření a když jsem se trochu vzpamatovala a rozhlédla po pokoji, byli tam ještě další 2 doktoři. Vzhledem k tomu, jak si mě tam dole prohlíželi, mi bylo jasné, že to nebude jen tak. Malej mě prý vzal ramínkem a začali mi vysvětlovat komplikace spojené s mým poraněním. Manžel ještě po krátkém pomazlení odešel s malým na odd. neonatologie a mě uspali a šili. Verdikt zněl ruptura rektálního svěrače 3. stupně. Kdo zažil, ví. Pro ty, kdo netuší – prvních pár týdnů jsem na wc vyloženě probrečela. Ale říkám si, tohle všechno vem čert, hlavně, že malýmu se nic nestalo a konečně jsme se toho našeho štěstí dočkali
Když zpětně shrnu samotný porod, kdyby nedošlo k těmhle komplikacím a já mohla tlačit hned, když jsem byla na 10 cm, porod by byl dle mého naprosto v pohodě. No bohužel…
Ještě v porodnici nám zjistili, že Šíma má jen 1 ledvinu, moc to nechápeme ani my, ani doktoři z porodnice, jelikož jsme měli 2 screeningy a ve zprávě stojí, že má obě. Malej byl v břiše hodně divokej, tak se prý mohlo stát, že tam přeskočila ta samá a jevilo se to, že má obě. Druhá ledvinka je zdravá a proto věříme, že do budoucna nebudou snad žádné komplikace.
Začátky se Šimonkem byly hodně náročné, trápí nás reflux. Kvůli němu malej nepřibíral a jak se mu to vracelo, tak se párkrát dusil. Museli jsme přejít na zahuštěné mléko, aby malej začal přibírat a všechno hned nevyblinkal. Tím si vše krásně sedlo a konečně máme spokojený a veselý miminko a my si užíváme každou chvilku
Jsem krátce po kontrole v nemocnici kvůli svému poranění. Zahojená jsem prý krásně. S psychikou je to zatím trochu horší. Příští porod si prý můžu vybrat, jestli budu chtít císaře nebo rodit přirozeně. Dřív se prý rodilo automaiticky císařem. Riziko je 7× vyšší, že se to bude opakovat… No o přirozeném porodu i proto zatím nechci nic slyšet , ale uvidíme za pár let… kdo ví…
Přečtěte si také
Miminko jsem nechtěla, a tak jsem šla na party a hulila trávu. Teď toho lituji
- Anonymní
- 30.04.26
- 24
Hudba duněla tak nahlas, že jsem konečně neslyšela vlastní myšlenky. A přesně to jsem potřebovala. Vypnout. Na pár hodin nebýt tou holkou, co řeší, že je těhotná s chlapem, kterého nemiluje. Prostě...
Náš tajný vztah trval tři roky. Konec přišel mnohem krutěji, než jsem čekala
- Anonymní
- 29.04.26
- 3790
Mám trápení, se kterým se prakticky nikomu nemůžu svěřit. Jen jedné kamarádce, která o všem věděla. Tři roky jsem žila dvojí život. S manželem jsme spolu 20 let, náš vztah je hodně vyčpělý,...
Moje přítelkyně nemá nikdy dost. Kamarádi mi to závidí, já z toho šílím
- Anonymní
- 29.04.26
- 2807
Jana je krásná žena, která je navíc sexuálně velmi náruživá. Všichni si myslí, že je to výhoda. Kluci v hospodě mi říkají, jak skvěle jsem si vybral. Já se tvářím jako „borec“, ale ve skutečnosti...
Dcera (14) odešla k otci za „svobodou“: Ničí si budoucnost a já to mám platit
- Anonymní
- 29.04.26
- 1395
Dneska jsem ze skříně v dětském pokoji vyndala poslední učebnici dějepisu, kterou si tu Klára zapomněla. Sedla jsem si na její postel a rozbrečela se. Ne proto, že by mi chyběl její smích – ten už...
Lékař mi odmítl napsat Mounjaro. Uvažuju, že si ho seženu „jinde“
- Anonymní
- 29.04.26
- 1436
Dneska jsem odcházela z ordinace a měla jsem regulérně slzy v očích. Cítila jsem se ponížená, odmítnutá a neuvěřitelně naštvaná. Šla jsem tam s takovou nadějí! Říkala jsem si, že konečně existuje...
Naše vymodlená holčička se ve školce mění v agresorku. Denně jsem na koberečku
- Anonymní
- 29.04.26
- 964
Na Anežku jsme čekali pět let. Už jsme měli zažádáno o adopci, když se konečně po pátém umělém oplodnění zadařilo a já donosila zdravou a krásnou holčičku. Strašně jsem si přála právě dceru,...
Tři děti, dluhy a tři lahve vína denně: Bez pití bych mateřství na vsi nezvládla
- Anonymní
- 28.04.26
- 4891
Dům konečně utichl. Venku se stmívá a jediný zvuk, který slyším, je bzučení lednice a tiché oddychování Adámka v kolébce. Kluci – pětiletý Honzík a tříletý Mareček – konečně po dvou hodinách...
Syna ve škole šikanují kvůli tloušťce. Sáhl k bizarnímu řešení
- Anonymní
- 28.04.26
- 3857
Sedím v obýváku a stále se mi třesou ruce. V celém domě je ticho, Lukáš konečně usnul – doufám, že aspoň na chvíli zapomene na ten dnešní horor. Na stole přede mnou leží ten zatracený zapalovač....
Děti jsou pořád nemocné a šéf mi dává ultimátum. Co mám dělat?
- Anonymní
- 28.04.26
- 1135
Sedím v kuchyni, je půl jedné ráno a jediné světlo v domě vydává displej mého notebooku. Vedle mě chladne páté kafe a v ložnici slyším ten známý, štěkavý kašel, ze kterého se mi už týdny svírá...
Tchyně se urazila, že děti u ní nechtěly jíst. Můžu za to, protože prý nevařím
- Anonymní
- 28.04.26
- 3569
Máme za sebou první den víkendu u tchyně a já mám tlak snad dvě stě na sto. Kdybych mohla, okamžitě sbalím kluky, hodím je do auta a jedu domů. Jenže sedíme v tom jejich malém obýváku, tchyně...
to je dobře, že jsi zahojená 
, užívej si Šimonka a další porod teď vůbec nemysly 
důležité je, že jste oba už v pořádku a spokojení. I když už jsem všechno věděla, stejně mi to přišlo strašné, když jsem to teď četla 
. Je vidět, že maminka prostě pro děti zvládne všechno 
bych ji zabila 
. 
Všechny holky, co si prošly rupturama moc lituju 
Tvůj porod mi přišel ne zrovna dobře vedený, ale o moje pocity nejde. Užívej si miminka a hodně zdraví oběma 
zatim jsem nemela silu to resit. Ale az budeme uvažovat o dalším, tak pravděpodobně zněním…
já si vybavuji, že říkali, že transfuzi davat nebudeme, ze ztrata nebyla az tak velká. Jinak na počet stehů jsem se neptala, ale zajímalo by mě to.
určitě tlačeni na břicho taky nic moc, ale myslím, že nebylo zbytí. Vážně nevím, jak se tomu dalo předejít a pořád se mi to honí hlavou, co se mělo stát jinak… 
ale stalo to za to 
dekuju, aspoň vím, že kdyby fakt hrozil ještě větší pruser, že by s tím snad ještě mohli něco dělat.
hlavně že je zdrávo 