Naše cesta – finišujeme
- Těhotenství
- Veerr
- 21.11.17 načítám...
Tímto deníčkem navazuji na své dva předchozí po cca 3 letém snažení o miminko, které provázela trnitá cesta.
Poslední deníček končil těsně před 2. pokusem IVF a já v komentářích slibovala, že pokud bude důvod, bude pokračování.
Jsem pověrčivá a nerada bych něco zakřikla, ale někde na obzoru vidím tu pomyslnou cílovou rovinku, která jak doufám a věřím, nastartuje novou etapu našich životů. 
Přinesla jsem si domů opět spoustu injekcí, prášky na protilátky, vitamíny a začala další příprava na IVF. Tentokrát poučeni jsme se s mým doktorem dohodli na dlouhém protokolu a nižších dávkách hormonů. Pro případ hyperstimuláku, který se mi začal při prvním pokusu rozjíždět. Injekce jsem už píchala pomalu poslepu, snažila se přes to, co jsme měli za sebou být pozitivní a celkem se to dařilo.
V práci jsem hned po návratu z nemocnice vše uvedla na pravou míru. Šla jsem s pravdou ven, že jsme právě přišli o miminko a že vzhledem k situaci podstoupíme další IVF (první jsem tajila), což bude obnášet nejdřív spoustu vyšetření a pak časté návštěvy u doktora. K mému překvapení to vedení vzalo lépe, než jsem čekala.
Dohodli jsme změnu pracovní pozice, protože potřebovali na mé současné místo stabilního člověka a jeho zaučení trvá delší dobu. Nabídli mi jinou pracovní pozici za stejný plat, kterou jsem zvládala levou zadní. Šéf byl naopak nadšen, že jim tím vlastně pomáhám. Dobře věděl, že v jiné situaci bych už na tohle místo nešla, přestože se jedná o pěknou práci, nicméně mně už nic nového nenabízela. Celkově i touhle změnou jsem se hodila mnohem více do klidu, měla jsem méně starostí a začala jsem se těšit, že by to třeba tentokrát mohlo vyjít, když už se ví, v čem je u mě problém.
Stimulace probíhala bez problémů a když se blížil termín odběru vajíček, volala mi mamča, že náš děda plánuje pro babi pořídit štěně Yorkshira. Chce jí ho dát za měsíc, až se babi vrátí z dovolené, aby tam na ní pejsek čekal jako překvapení. Takže jsme začali hledat nějakého rošťáka a našli. Byl dokonalý, celý černý York a měli jsme jasno - teď nebo nám ho někdo vyfoukne. Ale co s ním ten měsíc? Já měla stejně od odběru být doma nějaké 3 týdny, tak jsem si vzala tu malou, černou kuličku k sobě domů. Manžel to netušil, vždycky říkal že jestli psa, tak až do baráku nějakého pořádného hlídače. Hmm, už druhý den z nich ale byla nerozlučná dvojka. 
Pejsek byl pro mě neskutečným rozptýlením a já najednou neměla myšlenky na sebe, ale na něj.
V práci proběhlo loučení přesto, že jsem šéfa ujišťovala, že nic není jisté, že se možná za měsíc vrátím. Ale překvapil mě obrovskou a nádhernou kyticí a tím, že mi to všichni moc přejí. Poděkoval za odvedenou práci a prý se můžu vrátit jak za měsíc, tak kdykoli jindy. A já měla takový strach jim o tom všem říct. Průběžně totiž celou dobu dávali dost najevo, že by byli neradi, kdybych jim odešla v dohlednu na mateřskou. Mile mě překvapili.
Odběr proběhl v klidu, hyperstimulák se tentokrát nijak neprojevoval. Transfer měl proběhnout za 5 dní. Tentokrát jsem do CARu po předchozí zkušenosti volala denně, jak to s embryjkama vypadá. Znovu jsme jich měli poměrně dost, ale kvalitní pátý den byly finálně jen 3. Vůbec jsem si nenechala vpustit do hlavy nějaké negativní myšlenky, že je to málo.
Přišel den transferu, znovu jsem ležela na pokoji v CARu, myšlenkami hlavně u toho našeho černého lumpa. Už jsem věděla, co mě čeká. Odvedli mě na sálek a pak to přišlo. Přinesli mi ten miniaturní zázrak, doktor se sestřičkou zavtipkovali, že mi teď právě přinesli mimino a v tu chvíli jsem byla přesvědčená, že je to tentokrát vše správně. Znovu jsem se dívala, jak mi embryjko zavedli a byla jsem šťastná a neskutečně vděčná za tuhle možnost.
Po transferu jsem si opět pár hodin poležela na pokoji a už nervózně volala manželovi, jak to s pejskem zvládají. Byl u nás teprve pár dní, tak jsem měla strach, aby se mu s námi vůbec líbilo.
Po propuštění jsme rovnou jeli na oslavu 80. narozenin mého druhého dědy. Chvílemi jsem úplně zapomínala, co se vlastně právě odehrálo a že už tam je „mrňousek“ s námi.
Pak přišlo znovu to čekání na pozitivní test. Tentokrát ale oproti minule žádné vysedávání na netu a hledání příznaků. Místo toho jsem si pěkně hrála s pejskem, starala se o něj, chodili jsme ven, jezdili na kukačku na stavbu, kde se nám to pěkně rýsovalo a dny běžely.
Manžel byl nedočkavý a tak jsem si udělala test dřív, než jsem vůbec měla v plánu. Už nevím, kolikátý den přesně, ale bylo to brzy a ten duch tam tentokrát byl! Ale viděla jsem ho jen já. Za ty roky lovení duchů, abych neměla praxi, že? Druhý den jsem testovala znovu, abych měla jistotu, že nejde ještě o Pregnyl. Duch zesílil tak, že ho viděl už i manžel. Testy už jsem neměla, tak jsem naklusala do lékárny a řekla si rovnou o 3 balení. Lékárnice na mě koukala jak spadlá z višně ale co, kdo tohle nezažil, nepochopí.
Testovala jsem někdy ob den, jindy denně a ta čárka krásně zesílila, až byla výraznější než kontrolní. Tou dobou už jsem to brala, že jsem prostě těhotná, ale trochu mě trápilo, aby se neopakovalo to, co posledně. Uklidňovalo mě ale, že posledně jsem na testu měla opravdu jen toho ducha.
V den náběrů krve kvůli potvrzení či vyloučení těhotenství jsem byla nervózní jak sáňky v létě. Že jsem těhotná bylo jasné, ale jakým způsobem a zda hodnota odpovídá, jsem zatím nevěděla. Po odběru nás poslali na dvě hoďky pryč, že si máme přijít pro výsledky. Při návratu se už na nás sestřičky zeširoka usmívaly, tak jsme tušili, že to konečně klaplo.
A opravdu, hodnota byla odpovídající a mně spadl obrovský balvan ze srdce a po tvářích mi tekly slzy štěstí. Na chodbě jsem se potkala s paní, která byla na transferu v ten samý den a bohužel jí tekly slzy z jiného důvodu. Bylo mi jí tak strašně moc líto, ale nezbylo nám, než popřát hodně sil a odvahu do dalšího pokusu.
A tím začalo období mého těhotenství
Při první kontrole v 6tt nás ujistili, že těhotenství ve fázi, ve které má být, ale zatím bylo moc brzy a srdíčko jsme neviděli.
Další kontrola v 9tt byla nezapomenutelná. Doktor nám ukázal toho mrňouska a manželovi na obrazovce vysvětloval, co je co. Ukázal nám srdíčko a při tomhle pohledu jsem znovu řvala jako želva. Manžel byl nadšený a to mě dojalo snad úplně nejvíc ze všeho. Někdy v tomto období jsem si konečně mohla přestat píchat injekce do břicha, už by stejně ani nebylo moc kam, břicho jedna velká modřina.
V 10tt jsem začala krvácet. Volala jsem do CARu a ti mě poslali rovnou na pohotovost do nemocnice s tím, že se ještě nemusí jednat o nejhorší. Čekání bylo nekonečné, až manžel nervózně houknul na sestru, jestli je tohle normální, nechat nás takhle čekat, když nevíme, jestli jsem o miminko přišla nebo co se děje. Naštěstí se jednalo o prasklý hematom. Měla jsem tak strašný strach, že to snad ani nejde popsat. Opět přišla obrovská úleva a ani jsem nemusela zůstat na pozorování.
Ve 13tt přišel první screening. Nervy znovu sehrály svou roli, kvůli IVF častěji hrozí odběr plodové vody, kontrolní náběry atd. Vše ale vyšlo ukázkově a nebyl důvod. Potvrdili nám na 80% holčičku s tím, ať zatím ale nekupujeme růžové věci, ale že 80% je docela hodně.
Po screeningu se s námi v CARu rozloučili a předali mě mé OG. Konečně jsem dostala těhotenskou průkazku. Na všechny lékaře a sestřičky z CAR moc ráda vzpomínám, protože hlavně díky nim bylo to smutné období o něco lepším.
Týdny plynuly a najednou zase bum, další krvácení. Tentokrát ne tak silné, takže jsem jela ke své doktorce. Tam se přišlo na to, že mám hodně nízko položenou a vcestnou placentu. Musela jsem nastavit ještě klidovější režim, než jsem měla, hořčík a zákaz i domácích prací.
Kolem 16tt jsem mohla vysadit prášky kvůli mým protilátkám, které už se k miminku neměly jak dostat. V dalších týdnech se placenta posunula stranou, takže další důvod „k oslavě“. Navíc jsem v tomto týdnu začala cítit takové „něco“ a nebyla si úplně jistá, jestli jde už o první pohyby. Prvorodičky prý cítí pohyby až mezi 18. a 20tt. Ne, opravdu to byly pohyby, které každým týdnem sílí víc a víc. Uložením mé placenty je prý možné, že jsem je cítila už takhle brzy.
Před druhým screeningem se mě paní doktorka ptala, jestli už víme pohlaví. No jasně, čekáme holčičku. Ale to co mi ukazovala na UTZ na holčičku rozhodně nevypadalo. Takže naší Elence jako narostl pindík? No co, v našem případě je to mně i manželovi úplně jedno. Hlavně aby vše bylo v pořádku a já si stejně ještě před začátkem našeho maratonu nějak představovala chlapečka.
Ve 23tt proběhl druhý screening, opět jsem měla trochu strach, ale zážitek to byl neskutečný. Byl nám potvrzený chlapeček a vše vyšlo skvěle. S tou holčičkou se to prý občas stane, že se takhle spletou. Asi chyba v Matrixu? Prý je malej hooodně aktivní a v tom mě denně utvrzuje svým kopáním, které rozhodně není jen nějaké šolíchání. Mám pocit, že snad ani nespí.
Konečně jsem mohla začít nakupovat výbavičku a vážně mi dochází, že i na nás se usmálo štěstí. Ještě nechci křičet, přece jen ještě malej není na světě a po tom všem nejsem ani trochu naivní, ale věřím, že vše bude dobré.
Teď končím 25tt a až na běžné nepříjemnosti spojené s těhotenstvím, musím zaklepat, vše probíhá tak, jak má.
A jak myslíte, že to dopadlo s pejskem? Jak jsem psala, už druhý den byli s manželem nerozlučná dvojka a já si už život bez něj neuměla představit, takže pejsek – Miky už k babi a dědovi nedoputoval. Asi v 7tt, v den plánovaného předání dědovi, jsme jeli s mamčou na tajňačku do Nymburka. Není to od nás úplně blízko, ale byl tak jiný a stejně starý pejsek barevného Yorka. Děda při příjezdu nechápal, ale prý mu bylo jasné, že už mu Mikho nedáme, když nás s ním viděl. Ale tohle vážně nečekal. A aby se to nepletlo, pojmenoval pejska Riky, takže v tom je při návštěvách „pěknej guláš“.
Věřím, že i Miky na tom zázraku má svůj velký podíl a zásluhu. Starala jsem se o malé štěně a neměla čas myslet pomalu na nic jiného.
Držte palce, ať se do té naší pomyslné cílové rovinky dostaneme bez dalších komplikací a pokud vše dobře dopadne, třeba za pár měsíců sepíšu ještě jeden deníček už o porodu.
Za pár týdnů nás čeká přesun do baráčku, kde vše malému přichystáme a prožijeme první Vánoce v novém…
…Moc se na tebe všichni těšíme, Šimonku!
Přečtěte si také
Moji rodiče nenávidí mého přítele. Když jsme je pozvali na oběd, nepřišli
- Anonymní
- 02.05.26
- 2224
Jako jedináček jsem měla s rodiči vždy hezký vztah. Jenže až v dospělosti jsem pochopila, že se mě vždy snažili předělat k obrazu svému. Měli se mnou velké plány. Studovat medicínu, stát se skvělou...
Manželka chce děti učit doma, což se mi nelíbilo. Tento argument mě přesvědčil
- Anonymní
- 02.05.26
- 2188
Máme šestiletá dvojčata, holky, které mají v září nastoupit do školy. Jenže manželka je od začátku proti. Už do školky chodily spíše sporadicky. Žena je přesvědčená, že jim škola mnoho nedá. Já...
Když lékaři oznámili diagnózu našeho syna, manžel to nezvládl a odešel
- Anonymní
- 02.05.26
- 1746
S Tondou jsme spolu žili deset let, z toho čtyři roky jako manželé. Myslela jsem si, že spolu zůstaneme navždy. Když se nám narodil Tobík, byli jsme šťastní. Zdálo se, že svět nemůže být růžovější....
Máma se o svém zdraví radí s umělou inteligencí. Tahle „rádkyně“ ji málem zabila
- Anonymní
- 01.05.26
- 1590
Jsem strašně naštvaná, ne ani tak na mamku, ale na to, kam jsme to jako společnost dopracovali. Máma tedy nikdy doktory v lásce neměla. Vždycky říkala, že člověk přijde do čekárny s rýmou a odejde...
„To dítě je nějaké opožděné,“ prohlásila tchyně o mém synovi na rodinné oslavě
- Anonymní
- 01.05.26
- 3173
Moje tchyně opravdu stojí za to. Co slovo, to perla. Tentokrát se zase ukázala na rodinné oslavě, když před celou rodinou prohlásila, že můj šestiletý syn je opožděný. Přitom ví, že má problémy s...
Jedna zpráva bývalé kolegyni odstartovala události, které mi zničily život
- Anonymní
- 01.05.26
- 2802
Dodnes si ten večer pamatuju úplně přesně. Bylo ticho, venku pršelo a já bezmyšlenkovitě projížděl staré kontakty v telefonu. Narazil jsem na jméno ženy, se kterou jsem kdysi pracoval. Dlouhé roky...
„Paní učitelka mi řekla, že jsem blbá,“ oznámila mi pětiletá dcera jakoby nic
- Anonymní
- 01.05.26
- 6105
Lucinka chodí do školky už druhým rokem. Letos jí bylo pět, příští rok už bude předškolačka. Občas mi začne vyprávět nějaké zážitky ze školky, kterým se spolu většinou zasmějeme. Snažím se to brát...
Vládo, nechte nám StarDance! Vrátil se Chlopčík a já se neskutečně těším
- Anonymní
- 30.04.26
- 887
Letos se na StarDance těším fakt moc. Jednak je to takový ten oblíbený sobotní rituál, kdy se celá rodina sejdeme u obrazovky a fandíme našemu oblíbenému páru. A pak si voláme s rodiči a řešíme,...
Manžel mě tajně ve spánku natáčel a já se děsím, že to má ze „Školy znásilnění"
- Anonymní
- 30.04.26
- 2936
Je zvláštní zjistit, že člověk, se kterým dlouhá léta sdílíte ložnici, společný život, děti, dokáže takhle zradit. Jako by to byl úplně jiný člověk. Čtete všechny ty děsné zprávy o zneužitých...
Synovec Petr (15) je konečně v léčbě. „Bojuje s mnoha démony," řekl nám doktor
- Anonymní
- 30.04.26
- 2061
Pět měsíců jsme ho hlídali. Říkám to úplně na rovinu, protože jinak to ani popsat nejde. Po akutní hospitalizaci na psychiatrii, nám byl Petr svěřen do dočasné péče. A i když to zní hrozně, byla to...
Přeju Vám, aby už vše proběhlo bez komplikací a malého broučka měli konečně u sebe 
. Přeji jen to nejlepší 
Ke konci článku mi skoro vyhrkly slzy a doufám, že Šimonek bude zdravý čipera 
Tady je taky krásně vidět síla pozitivního myšlení, pejsek k tomu určitě napomohl 
dnes jsou uz chlupacovi 4roky, malému 2,5 a pěkně ho prohání.
Přeju už jen to dobré! 
+ hned na začátku je odkaz na první deníček a ne na poslední 
A právě je ještě větší náhoda, jak velmi podobný příběh je tomu mému. My sme toto jméno vybrali úplně náhodou už při snažení (zavádění embryjek při IVF) od začátku to měl být Šíma nebo Natálka a tyto dvě jména jsou v kalendáři hned vedle sebe, aniž by jsme to předem zkoumali 