Normální - nenormální den
- O životě
- Granda
- 23.01.14
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Takový normální nenormální den, kdy se nic nedaří a vy se přesto nedáte :) Jelikož jsem těžký cholerik a dokáže mě naštvat maličkost, byl to pro mě úspěšný den, přes všechny nezdary jsem to dokázala...ani jednou jsem se nevztekla a nenaštvala! Úspěch. Lepší bude asi kafčo ke čtení...je to docela dlouhé :)
Právě je půlnoc, ulehám do postele, zavřu oči a v tom vřískot. Malý se probral a potřebuje nutně podat pití, tuto noc už asi po páté. Dojdu k postýlce, dám mu co potřebuje, zalehnu, zavřu oči, usínám… vřískot. Jsou tři hodiny a malý potřebuje opět nutně něco podat. Vříská pokaždé, když se trošku probere. ach jo 
Takhle to pokračuje do 8 rána.
To to vzdávám, má přijít veterinář a potřebuji, aby se fence podíval na nohu. Má pro mě velmi radostné zprávy. Prst je zlomený a je v něm již zánět, nejlépe dneska musí do narkózy a dráp vytrhnout, nasadit antibiotika. Super. Letím nahoru, beru si od sousedky jejího 4letého syna, kterého budu do půl 11 hlídat. Takový binec, co dokáží dvě malé děti udělat. To by normální člověk nevěřil.
Kašlu na to. Nechám děti svému osudu v pokoji s hračkami a psy a jdu dělat oběd a zpacifikovat kuchyň. Právě jsem si vzpomněla, že jsem si před 2 dny nechala u kamarádky bundu s klíčema a občankou, kterou nutně potřebuji, ještě dnes musím jet na úřad práce podat žádost. Super, nevím, jak to stihnu.
V půl 11 končí sousedka a jde si pro svého syna. Půjčuji si od ní klíče, sedám do auta a mažu do 3 kilometrů vzdálené vesnice pro bundu. Bez občanky nemá cenu ani do té Prahy jezdit, že? Super, cestu tam i zpět a návštěvu benzinky, jelikož auto hlásilo, že benzín je na nule, jsem zvládla za 15 minut. Nejsem já dobrá?
Přijedu, nahážu věci do tašku, oblékám dítě. No není on pos… 
Takže vysvléct, umýt, přebalit, obléct. Vlak mi jede za 12 minut, no super ne? Kamarádka se nabízí, že mě hodí autem, i tak to bude tak tak. Je jedenáct hodin, vlak jede za 12 minut. Naložit kočár do auta, usadit dítě..aha, zapomněla jsem doma RL.
Letím pro něj. Na vlakáči už přijíždí vlak. Bože, proč je to zrovna tady tak blbě vyřešené pro kočárky? Znamená to běžet na peron, koupit si v automatu jízdenku (automat věčně žere padesátky, ach jo…), letět zpět, přeběhnout s kočárem koleje! a přeběhnout celé nástupiště. Vlak má právě odjet. No naštěstí jede hodný průvodčí a čeká. Asi jsem někde ztratila plíce. Ne neztratila, pekelně bolí. Venku mrzne, takže běh v mrazu je docela zážitek. Proč já kdy vůbec kouřila?
Ve vlaku je jediné místo na kočárky. Nenacpou se všichni lidi tam? Samozřejmě, že nacpou. Kašlu na to, nemám sílu se hádat, padám na zem v chodbičce. Za chvíli jsme v Praze. No bude 12,k takže mám hodinu na to, dojet na pracák, kde jsem nikdy nebyla, protože jsou čerstvě přestěhovaní. Ale to se dá. Internet v mobilu a navigace to jistí. Najdu si trasu, jedeme tramvají a pak busem, to zvládneme.
Dojedu na zastávku, kde se má přestupovat na bus. Sakra, odkud ten bus asi tak může jet? Mám tam 3 minuty, proletím celé okolí. U zastávky jsou šílené schody, nechávám stát kočár pod schody a letím se podívat nahoru, jestli jede opravdu odsud. Ano jede, bus právě odjíždí:D Další jede za 15 minut. Jelikož je 12:20, mám co dělat. Naštěstí za pár minut jede bus další, takže to stíhám. Do cíle dorazím v 12:35, super čas. Dávám adresu do navigace. 800m do cíle, 10 minut chůze. To dám, ještě mám rezervu
Před námi šílený kopec. Koukám, jak z navigace ubíhají metry, lezeme kopec. JSME V CÍLI… ale kde tu může být pracák? Všude samé rodinné domky, hm? Kouknu znovu na adresu, NÉÉÉÉ. To není číslo 28, ale 82…bože, za co? Je 12:46. Do navigace zadám správnou adresu a padám. Dům s tímto cílem je hned u autobusové zastávky, kde jsme vystoupili. Sbíhám kopec, i když vím, že už je to zbytečné, dneska podat žádost prostě nestíhám No tak co, aspoň vím pro příště, kde to přesně je. Malý aspoň při tom maratonu usnul. Najdu zastávku, ze které nám to jede zpět a čekám.
Na zastávce s námi stojí další 2 maminky s kočárky. Za deset minut přijíždí bus, jedna maminka vystoupí, jedna zůstává v buse a 2 nastupují. Nastoupí jedna a dveře se zavírají. Maminku s druhým kočárkem řidič zavře do dveří. Po chvíli je otevře, vyjde ven a spustí povyk, že 3 kočárky už prostě nevezme, nemusí je brát.
Maminka se přimluví, že jedou jen dvě zastávky…dobře, vezmu vás. Stojím tam jak solný sloup. Uřícená, venku mrzne, dítě ještě neobědvalo. No nic, počkáme si dalších 15 minut na další bus, že? Naštěstí jede za 7 minut jiný do té samé stanice. Konečně teplo. Vojta je už vzhůru. Jedeme zpět. Máme přestoupit na tramvaj, samozřejmě schody. Nechápu, kdo je vymyslel. Vytáhnu kočár, i když kolem prochází asi 3 statní chlapi.
Počkáme na tramvaj. Nastupuje pár lidí. Jdu do zadních dveří, stojí tam se mnou mladý pán, čeká, až se dveře otevřou, ale nenapadne ho, že musí zmáčnout tlačítko, které má přímo před sebou. Tak se nahýbám, abych dveře otevřela, pán se sebere a nechá mě tam a nastoupí vepředu. Takže díky němu nestíhám nastoupit, dveře otevírám na poslední chvíli a vláčím kočár do tramvaje. Fakt chuťovka. No nic, dneska mě opravdu NIKDO nevytočí 
Po cestě ještě obvolávám veterináře, který by zvládnul ještě dnes fence odoperovat prst. Nerada bych, aby o něj přišla.
Přijedeme na vlak, koupím Vojtovi aspoň něco v pekárně, dneska má dietní den:D Takové cestovní jídlo. naštěstí cesta domů už je ok, nastupování do busu apod už nějak jako problém neřeším, oproti tomu, když si vzpomenu, jak jsem jela s kočárem poprvé MHD, když jsem ho koupila. Mít tam dítě, zákonitě ho někde vyklopím
Přiletím domů, snažím se dát dítěti rychle jídlo, přebalit a dát spát. Bohužel, na spaní nemá čas Musí nutně honit kočku, chytit potkana a vozit se po psech. Oběhnout všechny hračky a udělat co největší nepořádek.
Hážu vztekající se dítě do postýlky s flaškou čaje a dudlíkem a čekám, až odpadne. Má na to 10 minut, pak musím zmizet na veterinu se psem. Ale ne, dítě má energie jak tlupa vojáků a spát nehodlá. Vysvobozuje mě sousedka, bere si syna nahoru a mizím na veterinu. Celý spěch byl k ničemu. I když jsme objednaní a vědí o nás, před námi jsou dva lidi a jde to tu dost pomalu.
Přicházíme na řadu, říkám, co fence je. Doktor na to kouká a říká: „Tak sestří, doneste kleště.“ Říkám: „jako zaživa? To ji neuspíte?“ No, byla jsem tam za dobrou hysterku. Ale když vím, jak jí to bolí? Nakonec jsem jí chytla a doktor jí to vyrval. Sestřička začala nohu vázat. Pochybně koukám a ptám se sestřičky, jestli by to nechtělo zavázat víc nahoru, takhle to hned spadne.
Ne ne, bude to držet. Ok, když myslí. Zaplatím necelou tisícovku! Vědět to, udělám si to všechno doma. Mmch. Obvaz na noze vydržel asi 2 minut po příchodu domů a to podotýkám, že si to fenka netrhala, ležela, protože jí to bolelo. Tohle vědět, litr ušetřím. Ale když je to tak vyhlášená klinika, že?
Jsem cholerik, dokáže mě naštvat maličkost, ale z dnešního dne mám super pocit… dnešek mě nedokázal naštvat!
Přečtěte si také
„Ostříhej se, děláš tu bordel!“ Tchyně mě seřvala kvůli dlouhým vlasům
- Anonymní
- 16.07.26
- 727
Mít „dokonalou“ tchyni je někdy pěkně o nervy. Člověk se může snažit sebevíc, chodit kolem ní po špičkách, uklízet po sobě do sterilního lesku, ale stejně to nikdy nebude dost dobré. Tenhle víkend...
„Ty můžeš zůstat.“ Protože nemám děti, jsem v práci vždycky ta poslední
- Anonymní
- 16.07.26
- 570
Nikdy jsem netvrdila, že rodiče to mají jednoduché. Naopak. Obdivuju každého, kdo zvládá práci, školku, kroužky, domácnost i probdělé noci. Jen mě už unavuje být automaticky tou, která všechno...
„Nejste na dovolené, slečno.“ Z ordinace gynekologa jsem odcházela se slzami
- Anonymní
- 16.07.26
- 1099
Byla to obyčejná preventivní prohlídka. Aspoň jsem si to myslela, když jsem ráno odcházela z domu. Je mi třiatřicet a ke gynekologovi chodím pravidelně. Nikdy to není příjemné, ale beru to jako...
Manžel mě opustil, když jsem onemocněla. Prý už vedle mě nedokázal žít
- Anonymní
- 16.07.26
- 829
Nikdy by mě nenapadlo, že jednou budu přemýšlet nad tím, jestli mě opustila nemoc, nebo manžel. Možná obojí přišlo ve stejnou dobu. A také bych nevěřila, kolik toho člověk unese, když musí.
Pronesla jsem větu, kterou jako rodič na cestách nesnáším
- Anonymní
- 16.07.26
- 472
Po deseti letech jsme s manželem vyrazili na pořádnou horskou túru jen ve dvou. Těšila jsem se na ticho, klid a čas bez neustálých dětských otázek. Nakonec jsem ale byla právě já ta, kdo položil tu...
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1993
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 1215
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 2232
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 924
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 552
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
no dobre nervy na cholerika 
ja uz bych vsteky brecela po zbytecnem vybehnuti kopce 
a chudak pejsek 
snad uz mu je fajn 
anebo prostě fakt jen zapomněli, bylo jim blbý se vnucovat 
