O válení v bahně
Aneb jak vám plán, kamarádi a přemoudřelý druhák pomůžou dostat se na svoji váhu.
V prvním těhotenství jsem přibrala dvacet kilo. Což o to, do konce šestinedělí byla dole, chybou ale bylo, že jsem volný čas, nuceně trávený doma s Vikinou, využívala k vaření. Respektive k učení se vařit.
Albert si mě odvážně vzal, aniž bych mu kdy v životě připravila byť jen šálek čaje. Jenže najednou jsme měli doma novorozence a ukazovalo se, že chodit třikrát denně do restaurace je přinejmenším nepraktické.
A tak jsem musela začít. Od čaje, přes vajíčka, toasty, špagety podle rodinného receptu mého bývalého skoro-tchána, kuře na paprice podle Anuše Kejřové, bábovka podle Sandtnerky, hrníčkové knedlíky, co se vždycky povedou podle naší babičky – a najednou to šlo. Bylo to dobré, bylo toho hodně a bylo to pořád doma.
Na oslavě prvních narozenin naší Vikči jsem měla jen o čtyři kila méně než před porodem. S hrůzou jsem prošla svůj pracovní šatník a zjistila, že se do ničeho nevejdu. A tak opětovnému nástupu do zaměstnání předcházelo odpoledne strávené v mém oblíbeném butiku. Drahá zkušenost.
Do práce jsem skočila rovnýma nohama a nebyl čas lámat si hlavu s dietou. Snídaně cestou v pekařství, oběd v kantýně, ale jenom když se zrovna stíhalo, což nebylo zdaleka vždycky, a večer gastronomické orgie. Předporodní váha byla na dohled i na dosah.
Na firemní letní večírek jsem si koupila nové večírkové šaty a rozhodla se přebytečná kila vytančit. Jenže DJ musel ve dvě skončit a já se ocitla na baru se svým šéfem, naší novou sekretářkou Renatou a jejím manželem Kubou.
„A co teda vlastně děláš?“ ptám se nového známého.
„Jsem osobní trenér a mimo jiné organizuju boot campy,“ povídá strůjce mého budoucího utrpení.
„Boot camp, to je takový to jak běháš po parku a klikuješ v bahně?“ dělám si jasno ve sportovní terminologii.
„Jo, a ještě u toho na tebe řvou,“ vmísil se do hovoru můj šéf.
„To se mi líbí. Kde že to je?“
Nad ránem s hrůzou zjišťuji, že jsem v nerozvážnosti způsobené přílišnou konzumací vodky slíbila, že se té šílenosti příští pondělí zúčastním.
Další den, hned poté, co jsem zvítězila nad kocovinou, jsem vyrazila na to pravé nákupní inferno – pro elasťáky XXL do místního sportu.
V pondělí jsem do nich nacpala svůj kdysi exkluzivní zadek a vyrazila do parku. Všichni ostatní vypadali děsně fit a ve mně byla děsně malá dušička. První trénink bylo v zásadě pobíhání sem tam na šířku volejbalového hřiště, prokládané stovkami dřepů, kliků a angličáků. Odcvičila jsem s bídou pětinu toho, co ostatní, ale každý si hleděl svého a nikdo nic neříkal. Bylo hezky a Kuba na nás neřval.
Krize přišla asi tak po měsíci. Prý potřebujeme změnu, a tudíž se vrátíme k systému, který praktikovali dříve - budeme při tréninku obíhat park. Oni vyběhli, já za nimi. Když začínali na prvním stanovišti třetí desítku kliků, já teprv padala na zem. Stihla jsem jich šest a zjistila, že už musím běžet dál.
Na druhém stanovišti dva angličáky z dvaceti. Na třetím jeden dřep. Na čtvrté dobíhám, když se poslední zvedají ze země. Ani nevím, co dělali. Je mi do breku. Někde mezi šestým a sedmým se přestávám ovládat úplně. Jsem stará, tlustá, nemožná a nestíhám.
Překulil se podzim a přišlo slibované bahno. Marně se při dalším obíhání parku snažím dohonit ostatní bootcampisty a zas bulím. Prakticky nevidím na cestu, a tak na křižovatce cestiček vběhnu přímo před kolo dvěma osmiletým klukům. Oba bryskně odhalí jak moje ubrečený oči, tak příslušnost k bootcampové skupině.
„Jo támhle běželi,“ ukazujou mezi stromy.
„Neboj, oni ti neutečou, vždycky někde čekaj,“ mají v malíku místní trenérské praktiky.
Děkuju a loučím se s nimi, načež ten menší za mnou ještě zavolá: „To nevadí, že je nestíháš, jeď si svým tempem a výsledky budou, uvidíš,“ šlápnou do pedálů a zmizí mi z dohledu.
Jakože cože? Fakt to to dítě řeklo? To mi nikdo neuvěří.
Dobíhám svoji skupinku, která už dávno dělá bahenní sklapovačky. Nikam dál se neběží, padám na zem a lehám bahnu vstříc.
„Bahenní zábal, je to jako v lázních,“ opakuju si v duchu a kmitám trupem nahoru a dolů.
„Nene, je to studený, je to studený,“ kazí mi to moje racionální já. Trpím.
Večer ve sprše přemýšlím o neznámém klukovi. Přece si nenechám kecat do života od úplně cizího absolventa druhé třídy.
„Jeď si svým tempem a čekej na výsledky,“ říkal.
Ale jak na to, abych tolik netrpěla při tom zatraceném běhání? Google říká C25K (couch to five k, z gauče na pět kilometrů). Nedůvěřivě si prohlížím plán – prý za devět týdnů uběhnu 5 kilometrů. Haha – oni nevědí, že já nikdy v životě neuběhla ani patnáctistovku!
Dávám si budíka na šestou. Zdá se mi o maratonu.
Pampampadampadympampam – uvádí mě protivný telefon do ranní reality aniž bych se dozvěděla, jestli jsem zemřela v průběhu maratonu, nebo až v cíli. Venku tma a prší. Ale musím jít – plán to říká. O dvacet jedna minut později zapisuju do excelové tabulky dnešní výkon – indiánská chůze – minuta běh, dvě minuty chůze. Sedmkrát dokola. A pozítří zas.
Tabulka se plní odběhanými minutami a já jsem na sebe pyšná. Trenéři i kolegové bootcampisti si všímají mých pokroků – postupně zaostávám míň a míň. Ještě před koncem roku mě vyhecují na pětikilometrový závod.
„Ok, jdu do toho, ale potřebuju vodiče,“ vyjednávám.
Moje kolegyně Renata se hlásí první, její manžel Kuba a náš trenér v jedné osobě vzápětí a do konce tréninku asi deset dalších lidí.
Nakonec nás z naší bootcampové skupiny stojí na startu devatenáct. Kuba mi dává cíl pod půlhodinu a já v duchu vzývám všechny svaté, ať to alespoň dokončím.
„Makej, Lído, pojď, to dáš,“ stojí špalír mých dávno doběhnuvších kamarádů na posledních pár stech metrech.
Ždímu se co to dá, Renata je mi solidárně po boku – 35:30. Bez chození, bez zastavování. Uběhla jsem pět kilometrů v kuse!
S obavami hledám v davu Kubu co on na to: „Vidíš jak jseš šikovná, nevěřil jsem, že to dáš pod 40,“ vysekne mi pochvalu.
„A kdy dáme desítku?“ nedává mi nadlouho vydechnout.
Ten večer po dlouhé době stoupám na váhu a jupííí, všechna nezvaná kila jsou pryč. Oslavuju salátem a minerálkou, nacpaná se svých starých večírkových šatech.
PS: Můj šéf se po dvou trénincích vzdal.
PPS: Na desítku jsem si musela skoro rok a půl počkat – dala jsem ji 8 měsíců po druhém porodu.
PPPS: Druhák z parku NENÍ fiktivní postava.
Přečtěte si také
Přítel kamarádku přesvědčil, aby darovala vajíčka. O dobrý skutek mu ale nešlo
- Anonymní
- 10.09.26
- 161
Když mi to Dominika vyprávěla, nezmohla jsem se na slovo. S Patrikem žije asi dva roky, mají problém vyjít s penězi, což v dnešní době není nic divného. Jenže problém je v tom, že Patrikovi se moc...
Dcera si odmítá vyměnit triko: „Vždyť není vidět, že je špinavé“
- Anonymní
- 10.09.26
- 96
Moje dcera (8 let) je ve věku, kdy oblíbené triko je před veškerou hygienou a nade všemi mými argumenty, proč by ho měla po týdnu už dát do prádla. To, že vizuálně není špinavé bere za nezvratný...
Můj muž začal brát vitamíny na imunitu. Začal mi hrozně smrdět
- Anonymní
- 10.09.26
- 215
Jsme s manželem ve středním věku a je to už znát na našem zdraví. Ne že bychom byli o holi nebo tak, ale věk už je znát hlavně na energii a imunitě. Jsem z nás dvou ta aktivnější a stejně jako jsem...
Na dovolené jsem pochopila, že některá pravidla platí jen pro turisty
- Anonymní
- 10.09.26
- 232
Na dovolené si člověk chce hlavně odpočinout. Já tedy rozhodně. Jenže letos jsem si z jedné návštěvy restaurace odnesla kromě ne moc plného žaludku i nepříjemný pocit. Na to budu vzpomínat ještě...
Za doučování syna jsem platila tisíce. Pak mi zavolali, že tam vůbec nechodí
- Anonymní
- 10.09.26
- 213
Když měl Honza vloni problémy s angličtinou, rozhodla jsem se, že mu zaplatím doučování. Nechtěla jsem čekat, až začne nosit jednu pětku za druhou. Sama jsem na jazyky nikdy nebyla a věděla jsem,...
Po porodu jsem začala spát v dětském pokoji. Po třech letech se nemám kam vrátit
- Anonymní
- 09.09.26
- 21609
Když se nám narodila dcera, přestěhovala jsem se s ní do dětského pokoje, aby se manžel vyspal do práce. Mělo to být jen na několik měsíců. Dceři jsou dnes tři roky, já stále spím vedle ní a z...
Syn se těšil, až bude předškolák. Po dvou dnech už do školky nechce
- Anonymní
- 09.09.26
- 10691
Ještě před pár týdny o tom mluvil skoro každý den. „Mami, až budu předškolák, tak už budu fakt velkej, viď?“ těšil se syn. Předškoláci pro něj byli ve školce něco jako nejvyšší liga. Ti velcí,...
Sousedka nám dávala před dveře divné symboly. Pak jsem zjistila, co po nás chce
- Anonymní
- 09.09.26
- 13788
Když jsme se s manželem přestěhovali do staršího bytového domu, těšili jsme se, že konečně budeme mít vlastní klid. Většina sousedů byla příjemná, jen paní Milena z přízemí působila od začátku...
Přítelkyně to chce skoro denně, ale já to nedávám. Bojím se, že mě opustí
- Anonymní
- 09.09.26
- 24836
S Andreou chodím půl roku. Je to ta nejhezčí ženská, kterou jsem kdy měl, a jsem do ní opravdu zamilovaný. Jenže máme jeden problém, o kterém se mi nemluví vůbec snadno. Ona se chce pořád milovat....
Dcera se mě zeptala, která z nás je doma táta. To si člověk dopředu nenaplánuje
- Anonymní
- 09.09.26
- 2935
Máme s partnerkou dvě děti a dlouho jsem si myslela, že už jsme si na otázky okolí zvykly. Nejdřív se lidé ptali, která z nás je „máma“ a která „táta“. Později už se ptali jen na to, jak to u nás...
)
