O válení v bahně
Aneb jak vám plán, kamarádi a přemoudřelý druhák pomůžou dostat se na svoji váhu.
V prvním těhotenství jsem přibrala dvacet kilo. Což o to, do konce šestinedělí byla dole, chybou ale bylo, že jsem volný čas, nuceně trávený doma s Vikinou, využívala k vaření. Respektive k učení se vařit.
Albert si mě odvážně vzal, aniž bych mu kdy v životě připravila byť jen šálek čaje. Jenže najednou jsme měli doma novorozence a ukazovalo se, že chodit třikrát denně do restaurace je přinejmenším nepraktické.
A tak jsem musela začít. Od čaje, přes vajíčka, toasty, špagety podle rodinného receptu mého bývalého skoro-tchána, kuře na paprice podle Anuše Kejřové, bábovka podle Sandtnerky, hrníčkové knedlíky, co se vždycky povedou podle naší babičky – a najednou to šlo. Bylo to dobré, bylo toho hodně a bylo to pořád doma.
Na oslavě prvních narozenin naší Vikči jsem měla jen o čtyři kila méně než před porodem. S hrůzou jsem prošla svůj pracovní šatník a zjistila, že se do ničeho nevejdu. A tak opětovnému nástupu do zaměstnání předcházelo odpoledne strávené v mém oblíbeném butiku. Drahá zkušenost.
Do práce jsem skočila rovnýma nohama a nebyl čas lámat si hlavu s dietou. Snídaně cestou v pekařství, oběd v kantýně, ale jenom když se zrovna stíhalo, což nebylo zdaleka vždycky, a večer gastronomické orgie. Předporodní váha byla na dohled i na dosah.
Na firemní letní večírek jsem si koupila nové večírkové šaty a rozhodla se přebytečná kila vytančit. Jenže DJ musel ve dvě skončit a já se ocitla na baru se svým šéfem, naší novou sekretářkou Renatou a jejím manželem Kubou.
„A co teda vlastně děláš?“ ptám se nového známého.
„Jsem osobní trenér a mimo jiné organizuju boot campy,“ povídá strůjce mého budoucího utrpení.
„Boot camp, to je takový to jak běháš po parku a klikuješ v bahně?“ dělám si jasno ve sportovní terminologii.
„Jo, a ještě u toho na tebe řvou,“ vmísil se do hovoru můj šéf.
„To se mi líbí. Kde že to je?“
Nad ránem s hrůzou zjišťuji, že jsem v nerozvážnosti způsobené přílišnou konzumací vodky slíbila, že se té šílenosti příští pondělí zúčastním.
Další den, hned poté, co jsem zvítězila nad kocovinou, jsem vyrazila na to pravé nákupní inferno – pro elasťáky XXL do místního sportu.
V pondělí jsem do nich nacpala svůj kdysi exkluzivní zadek a vyrazila do parku. Všichni ostatní vypadali děsně fit a ve mně byla děsně malá dušička. První trénink bylo v zásadě pobíhání sem tam na šířku volejbalového hřiště, prokládané stovkami dřepů, kliků a angličáků. Odcvičila jsem s bídou pětinu toho, co ostatní, ale každý si hleděl svého a nikdo nic neříkal. Bylo hezky a Kuba na nás neřval.
Krize přišla asi tak po měsíci. Prý potřebujeme změnu, a tudíž se vrátíme k systému, který praktikovali dříve - budeme při tréninku obíhat park. Oni vyběhli, já za nimi. Když začínali na prvním stanovišti třetí desítku kliků, já teprv padala na zem. Stihla jsem jich šest a zjistila, že už musím běžet dál.
Na druhém stanovišti dva angličáky z dvaceti. Na třetím jeden dřep. Na čtvrté dobíhám, když se poslední zvedají ze země. Ani nevím, co dělali. Je mi do breku. Někde mezi šestým a sedmým se přestávám ovládat úplně. Jsem stará, tlustá, nemožná a nestíhám.
Překulil se podzim a přišlo slibované bahno. Marně se při dalším obíhání parku snažím dohonit ostatní bootcampisty a zas bulím. Prakticky nevidím na cestu, a tak na křižovatce cestiček vběhnu přímo před kolo dvěma osmiletým klukům. Oba bryskně odhalí jak moje ubrečený oči, tak příslušnost k bootcampové skupině.
„Jo támhle běželi,“ ukazujou mezi stromy.
„Neboj, oni ti neutečou, vždycky někde čekaj,“ mají v malíku místní trenérské praktiky.
Děkuju a loučím se s nimi, načež ten menší za mnou ještě zavolá: „To nevadí, že je nestíháš, jeď si svým tempem a výsledky budou, uvidíš,“ šlápnou do pedálů a zmizí mi z dohledu.
Jakože cože? Fakt to to dítě řeklo? To mi nikdo neuvěří.
Dobíhám svoji skupinku, která už dávno dělá bahenní sklapovačky. Nikam dál se neběží, padám na zem a lehám bahnu vstříc.
„Bahenní zábal, je to jako v lázních,“ opakuju si v duchu a kmitám trupem nahoru a dolů.
„Nene, je to studený, je to studený,“ kazí mi to moje racionální já. Trpím.
Večer ve sprše přemýšlím o neznámém klukovi. Přece si nenechám kecat do života od úplně cizího absolventa druhé třídy.
„Jeď si svým tempem a čekej na výsledky,“ říkal.
Ale jak na to, abych tolik netrpěla při tom zatraceném běhání? Google říká C25K (couch to five k, z gauče na pět kilometrů). Nedůvěřivě si prohlížím plán – prý za devět týdnů uběhnu 5 kilometrů. Haha – oni nevědí, že já nikdy v životě neuběhla ani patnáctistovku!
Dávám si budíka na šestou. Zdá se mi o maratonu.
Pampampadampadympampam – uvádí mě protivný telefon do ranní reality aniž bych se dozvěděla, jestli jsem zemřela v průběhu maratonu, nebo až v cíli. Venku tma a prší. Ale musím jít – plán to říká. O dvacet jedna minut později zapisuju do excelové tabulky dnešní výkon – indiánská chůze – minuta běh, dvě minuty chůze. Sedmkrát dokola. A pozítří zas.
Tabulka se plní odběhanými minutami a já jsem na sebe pyšná. Trenéři i kolegové bootcampisti si všímají mých pokroků – postupně zaostávám míň a míň. Ještě před koncem roku mě vyhecují na pětikilometrový závod.
„Ok, jdu do toho, ale potřebuju vodiče,“ vyjednávám.
Moje kolegyně Renata se hlásí první, její manžel Kuba a náš trenér v jedné osobě vzápětí a do konce tréninku asi deset dalších lidí.
Nakonec nás z naší bootcampové skupiny stojí na startu devatenáct. Kuba mi dává cíl pod půlhodinu a já v duchu vzývám všechny svaté, ať to alespoň dokončím.
„Makej, Lído, pojď, to dáš,“ stojí špalír mých dávno doběhnuvších kamarádů na posledních pár stech metrech.
Ždímu se co to dá, Renata je mi solidárně po boku – 35:30. Bez chození, bez zastavování. Uběhla jsem pět kilometrů v kuse!
S obavami hledám v davu Kubu co on na to: „Vidíš jak jseš šikovná, nevěřil jsem, že to dáš pod 40,“ vysekne mi pochvalu.
„A kdy dáme desítku?“ nedává mi nadlouho vydechnout.
Ten večer po dlouhé době stoupám na váhu a jupííí, všechna nezvaná kila jsou pryč. Oslavuju salátem a minerálkou, nacpaná se svých starých večírkových šatech.
PS: Můj šéf se po dvou trénincích vzdal.
PPS: Na desítku jsem si musela skoro rok a půl počkat – dala jsem ji 8 měsíců po druhém porodu.
PPPS: Druhák z parku NENÍ fiktivní postava.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1185
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 702
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1229
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 510
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 312
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 19135
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2528
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2754
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2476
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1657
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
)
