O válení v bahně
Aneb jak vám plán, kamarádi a přemoudřelý druhák pomůžou dostat se na svoji váhu.
V prvním těhotenství jsem přibrala dvacet kilo. Což o to, do konce šestinedělí byla dole, chybou ale bylo, že jsem volný čas, nuceně trávený doma s Vikinou, využívala k vaření. Respektive k učení se vařit.
Albert si mě odvážně vzal, aniž bych mu kdy v životě připravila byť jen šálek čaje. Jenže najednou jsme měli doma novorozence a ukazovalo se, že chodit třikrát denně do restaurace je přinejmenším nepraktické.
A tak jsem musela začít. Od čaje, přes vajíčka, toasty, špagety podle rodinného receptu mého bývalého skoro-tchána, kuře na paprice podle Anuše Kejřové, bábovka podle Sandtnerky, hrníčkové knedlíky, co se vždycky povedou podle naší babičky – a najednou to šlo. Bylo to dobré, bylo toho hodně a bylo to pořád doma.
Na oslavě prvních narozenin naší Vikči jsem měla jen o čtyři kila méně než před porodem. S hrůzou jsem prošla svůj pracovní šatník a zjistila, že se do ničeho nevejdu. A tak opětovnému nástupu do zaměstnání předcházelo odpoledne strávené v mém oblíbeném butiku. Drahá zkušenost.
Do práce jsem skočila rovnýma nohama a nebyl čas lámat si hlavu s dietou. Snídaně cestou v pekařství, oběd v kantýně, ale jenom když se zrovna stíhalo, což nebylo zdaleka vždycky, a večer gastronomické orgie. Předporodní váha byla na dohled i na dosah.
Na firemní letní večírek jsem si koupila nové večírkové šaty a rozhodla se přebytečná kila vytančit. Jenže DJ musel ve dvě skončit a já se ocitla na baru se svým šéfem, naší novou sekretářkou Renatou a jejím manželem Kubou.
„A co teda vlastně děláš?“ ptám se nového známého.
„Jsem osobní trenér a mimo jiné organizuju boot campy,“ povídá strůjce mého budoucího utrpení.
„Boot camp, to je takový to jak běháš po parku a klikuješ v bahně?“ dělám si jasno ve sportovní terminologii.
„Jo, a ještě u toho na tebe řvou,“ vmísil se do hovoru můj šéf.
„To se mi líbí. Kde že to je?“
Nad ránem s hrůzou zjišťuji, že jsem v nerozvážnosti způsobené přílišnou konzumací vodky slíbila, že se té šílenosti příští pondělí zúčastním.
Další den, hned poté, co jsem zvítězila nad kocovinou, jsem vyrazila na to pravé nákupní inferno – pro elasťáky XXL do místního sportu.
V pondělí jsem do nich nacpala svůj kdysi exkluzivní zadek a vyrazila do parku. Všichni ostatní vypadali děsně fit a ve mně byla děsně malá dušička. První trénink bylo v zásadě pobíhání sem tam na šířku volejbalového hřiště, prokládané stovkami dřepů, kliků a angličáků. Odcvičila jsem s bídou pětinu toho, co ostatní, ale každý si hleděl svého a nikdo nic neříkal. Bylo hezky a Kuba na nás neřval.
Krize přišla asi tak po měsíci. Prý potřebujeme změnu, a tudíž se vrátíme k systému, který praktikovali dříve - budeme při tréninku obíhat park. Oni vyběhli, já za nimi. Když začínali na prvním stanovišti třetí desítku kliků, já teprv padala na zem. Stihla jsem jich šest a zjistila, že už musím běžet dál.
Na druhém stanovišti dva angličáky z dvaceti. Na třetím jeden dřep. Na čtvrté dobíhám, když se poslední zvedají ze země. Ani nevím, co dělali. Je mi do breku. Někde mezi šestým a sedmým se přestávám ovládat úplně. Jsem stará, tlustá, nemožná a nestíhám.
Překulil se podzim a přišlo slibované bahno. Marně se při dalším obíhání parku snažím dohonit ostatní bootcampisty a zas bulím. Prakticky nevidím na cestu, a tak na křižovatce cestiček vběhnu přímo před kolo dvěma osmiletým klukům. Oba bryskně odhalí jak moje ubrečený oči, tak příslušnost k bootcampové skupině.
„Jo támhle běželi,“ ukazujou mezi stromy.
„Neboj, oni ti neutečou, vždycky někde čekaj,“ mají v malíku místní trenérské praktiky.
Děkuju a loučím se s nimi, načež ten menší za mnou ještě zavolá: „To nevadí, že je nestíháš, jeď si svým tempem a výsledky budou, uvidíš,“ šlápnou do pedálů a zmizí mi z dohledu.
Jakože cože? Fakt to to dítě řeklo? To mi nikdo neuvěří.
Dobíhám svoji skupinku, která už dávno dělá bahenní sklapovačky. Nikam dál se neběží, padám na zem a lehám bahnu vstříc.
„Bahenní zábal, je to jako v lázních,“ opakuju si v duchu a kmitám trupem nahoru a dolů.
„Nene, je to studený, je to studený,“ kazí mi to moje racionální já. Trpím.
Večer ve sprše přemýšlím o neznámém klukovi. Přece si nenechám kecat do života od úplně cizího absolventa druhé třídy.
„Jeď si svým tempem a čekej na výsledky,“ říkal.
Ale jak na to, abych tolik netrpěla při tom zatraceném běhání? Google říká C25K (couch to five k, z gauče na pět kilometrů). Nedůvěřivě si prohlížím plán – prý za devět týdnů uběhnu 5 kilometrů. Haha – oni nevědí, že já nikdy v životě neuběhla ani patnáctistovku!
Dávám si budíka na šestou. Zdá se mi o maratonu.
Pampampadampadympampam – uvádí mě protivný telefon do ranní reality aniž bych se dozvěděla, jestli jsem zemřela v průběhu maratonu, nebo až v cíli. Venku tma a prší. Ale musím jít – plán to říká. O dvacet jedna minut později zapisuju do excelové tabulky dnešní výkon – indiánská chůze – minuta běh, dvě minuty chůze. Sedmkrát dokola. A pozítří zas.
Tabulka se plní odběhanými minutami a já jsem na sebe pyšná. Trenéři i kolegové bootcampisti si všímají mých pokroků – postupně zaostávám míň a míň. Ještě před koncem roku mě vyhecují na pětikilometrový závod.
„Ok, jdu do toho, ale potřebuju vodiče,“ vyjednávám.
Moje kolegyně Renata se hlásí první, její manžel Kuba a náš trenér v jedné osobě vzápětí a do konce tréninku asi deset dalších lidí.
Nakonec nás z naší bootcampové skupiny stojí na startu devatenáct. Kuba mi dává cíl pod půlhodinu a já v duchu vzývám všechny svaté, ať to alespoň dokončím.
„Makej, Lído, pojď, to dáš,“ stojí špalír mých dávno doběhnuvších kamarádů na posledních pár stech metrech.
Ždímu se co to dá, Renata je mi solidárně po boku – 35:30. Bez chození, bez zastavování. Uběhla jsem pět kilometrů v kuse!
S obavami hledám v davu Kubu co on na to: „Vidíš jak jseš šikovná, nevěřil jsem, že to dáš pod 40,“ vysekne mi pochvalu.
„A kdy dáme desítku?“ nedává mi nadlouho vydechnout.
Ten večer po dlouhé době stoupám na váhu a jupííí, všechna nezvaná kila jsou pryč. Oslavuju salátem a minerálkou, nacpaná se svých starých večírkových šatech.
PS: Můj šéf se po dvou trénincích vzdal.
PPS: Na desítku jsem si musela skoro rok a půl počkat – dala jsem ji 8 měsíců po druhém porodu.
PPPS: Druhák z parku NENÍ fiktivní postava.
Přečtěte si také
Manželka chtěla, abych víc vydělával. Změnil jsem práci a ona si našla milence
- Anonymní
- 18.05.26
- 5526
Je to tak trochu paradox života. Andrea byla vždycky náročná žena a já dělal všechno pro to, abych se jí zavděčil. Miloval jsem ji tolik, že jsem ze sebe nechal dělat blbce. Jenže když se člověk...
Starám se o nemocnou mámu už několik let. Mladší brácha chodí jen kasírovat
- Anonymní
- 18.05.26
- 1447
Potřebuji si trochu postěžovat. Vím, že nejsem jediná, ale i tak mě to mrzí. S našima jsem měla vždycky hezké vztahy. Zatímco můj mladší brácha Jakub šel z průseru do průseru, já se snažila být ta...
Pětiletý syn nechce chodit k babičce. Prý na něho jen křičí. Tchyně to popírá
- Anonymní
- 18.05.26
- 1208
Upřímně nevím, komu věřit. Můj pětiletý syn si stěžuje, že na něho babička pořád křičí, všechno mu zakazuje a vůbec si ho nevšímá. Hlídá ho asi třikrát do měsíce, když musím odjet na služební cestu...
Dcera se zhroutila po nepřijetí na vysněnou školu. Otec ji místo podpory sepsul
- Anonymní
- 18.05.26
- 1463
A je to. Výsledky přijímaček na střední školy pro letošní rok jsou černé na bílém. Půl roku příprav, nervů a obav je za námi. Dceři vyšla druhá škola, kterou si vybrala. Jenže ona měla jednu...
Manželka šetří na jídle a vaří samý blafy. S dětmi tajně chodíme do bufetu
- Anonymní
- 17.05.26
- 4965
Se ženou máme čtyři děti. Dvě starší už chodí do školy, dvě mladší, tříletá dvojčata, jsou ještě doma. S penězi vycházíme tak tak a manželka se rozhodla, že budeme šetřit na jídle. Což je sice...
Tchyně synovu diagnózu nepřijala. „To dítě je zdravé, děláte z toho vědu,“ říká
- Anonymní
- 17.05.26
- 3859
Když našemu synovi stanovili diagnózu, vlastně se mi trochu ulevilo. Konečně jsme po dlouhé době věděli, proč některé věci nezvládá jako jiné děti. Proč ho rozhodí hluk, změny nebo větší kolektiv....
Manžel mi řekl, že by to chtěl zkusit s mužem. Od té chvíle se mi úplně zhnusil
- Anonymní
- 17.05.26
- 2542
S Milanem jsme spolu už pěknou řádku let. Děti nemáme, ale vždycky jsem měla pocit, že nám to i tak dobře funguje. Znali jsme své zvyky, měli jsme společné plány, prošli jsme spolu horšími i...
Dvě čárky a nekonečný strach: Když těhotenství neznamená radost, ale paniku
- Anonymní
- 17.05.26
- 1340
Sedím v tichu kuchyně, prsty se mi lepí o plastový proužek těhotenského testu, na kterém září dvě jasné, neúprosné čárky. Měly by to být čárky štěstí, vytoužený symbol. Pro mě jsou v tu chvíli jen...
Chtěla jsem v práci přidat. Šéf souhlasil, ale chtěl za to jednu malou službu
- Anonymní
- 16.05.26
- 4936
Už delší dobu jsem v práci nedostala přidáno. Přitom práce neustále přibývá a většina kolegů bere víc než já. Dlouho jsem váhala, ale nakonec jsem se odhodlala a zašla za šéfem s prosbou o zvýšení...
„To pocítí vaše dítě!“ Učitelka ve školce mi vyhrožovala kvůli prázdninám
- Anonymní
- 16.05.26
- 3308
Stála jsem v šatně mateřské školy, v náručí jsem držela mladšího syna a Šimonek si zrovna obouval tenisky. Obyčejné ráno, dokud se ve dveřích neobjevila paní učitelka. V ruce svírala arch s...
)
