O válení v bahně
Aneb jak vám plán, kamarádi a přemoudřelý druhák pomůžou dostat se na svoji váhu.
V prvním těhotenství jsem přibrala dvacet kilo. Což o to, do konce šestinedělí byla dole, chybou ale bylo, že jsem volný čas, nuceně trávený doma s Vikinou, využívala k vaření. Respektive k učení se vařit.
Albert si mě odvážně vzal, aniž bych mu kdy v životě připravila byť jen šálek čaje. Jenže najednou jsme měli doma novorozence a ukazovalo se, že chodit třikrát denně do restaurace je přinejmenším nepraktické.
A tak jsem musela začít. Od čaje, přes vajíčka, toasty, špagety podle rodinného receptu mého bývalého skoro-tchána, kuře na paprice podle Anuše Kejřové, bábovka podle Sandtnerky, hrníčkové knedlíky, co se vždycky povedou podle naší babičky – a najednou to šlo. Bylo to dobré, bylo toho hodně a bylo to pořád doma.
Na oslavě prvních narozenin naší Vikči jsem měla jen o čtyři kila méně než před porodem. S hrůzou jsem prošla svůj pracovní šatník a zjistila, že se do ničeho nevejdu. A tak opětovnému nástupu do zaměstnání předcházelo odpoledne strávené v mém oblíbeném butiku. Drahá zkušenost.
Do práce jsem skočila rovnýma nohama a nebyl čas lámat si hlavu s dietou. Snídaně cestou v pekařství, oběd v kantýně, ale jenom když se zrovna stíhalo, což nebylo zdaleka vždycky, a večer gastronomické orgie. Předporodní váha byla na dohled i na dosah.
Na firemní letní večírek jsem si koupila nové večírkové šaty a rozhodla se přebytečná kila vytančit. Jenže DJ musel ve dvě skončit a já se ocitla na baru se svým šéfem, naší novou sekretářkou Renatou a jejím manželem Kubou.
„A co teda vlastně děláš?“ ptám se nového známého.
„Jsem osobní trenér a mimo jiné organizuju boot campy,“ povídá strůjce mého budoucího utrpení.
„Boot camp, to je takový to jak běháš po parku a klikuješ v bahně?“ dělám si jasno ve sportovní terminologii.
„Jo, a ještě u toho na tebe řvou,“ vmísil se do hovoru můj šéf.
„To se mi líbí. Kde že to je?“
Nad ránem s hrůzou zjišťuji, že jsem v nerozvážnosti způsobené přílišnou konzumací vodky slíbila, že se té šílenosti příští pondělí zúčastním.
Další den, hned poté, co jsem zvítězila nad kocovinou, jsem vyrazila na to pravé nákupní inferno – pro elasťáky XXL do místního sportu.
V pondělí jsem do nich nacpala svůj kdysi exkluzivní zadek a vyrazila do parku. Všichni ostatní vypadali děsně fit a ve mně byla děsně malá dušička. První trénink bylo v zásadě pobíhání sem tam na šířku volejbalového hřiště, prokládané stovkami dřepů, kliků a angličáků. Odcvičila jsem s bídou pětinu toho, co ostatní, ale každý si hleděl svého a nikdo nic neříkal. Bylo hezky a Kuba na nás neřval.
Krize přišla asi tak po měsíci. Prý potřebujeme změnu, a tudíž se vrátíme k systému, který praktikovali dříve - budeme při tréninku obíhat park. Oni vyběhli, já za nimi. Když začínali na prvním stanovišti třetí desítku kliků, já teprv padala na zem. Stihla jsem jich šest a zjistila, že už musím běžet dál.
Na druhém stanovišti dva angličáky z dvaceti. Na třetím jeden dřep. Na čtvrté dobíhám, když se poslední zvedají ze země. Ani nevím, co dělali. Je mi do breku. Někde mezi šestým a sedmým se přestávám ovládat úplně. Jsem stará, tlustá, nemožná a nestíhám.
Překulil se podzim a přišlo slibované bahno. Marně se při dalším obíhání parku snažím dohonit ostatní bootcampisty a zas bulím. Prakticky nevidím na cestu, a tak na křižovatce cestiček vběhnu přímo před kolo dvěma osmiletým klukům. Oba bryskně odhalí jak moje ubrečený oči, tak příslušnost k bootcampové skupině.
„Jo támhle běželi,“ ukazujou mezi stromy.
„Neboj, oni ti neutečou, vždycky někde čekaj,“ mají v malíku místní trenérské praktiky.
Děkuju a loučím se s nimi, načež ten menší za mnou ještě zavolá: „To nevadí, že je nestíháš, jeď si svým tempem a výsledky budou, uvidíš,“ šlápnou do pedálů a zmizí mi z dohledu.
Jakože cože? Fakt to to dítě řeklo? To mi nikdo neuvěří.
Dobíhám svoji skupinku, která už dávno dělá bahenní sklapovačky. Nikam dál se neběží, padám na zem a lehám bahnu vstříc.
„Bahenní zábal, je to jako v lázních,“ opakuju si v duchu a kmitám trupem nahoru a dolů.
„Nene, je to studený, je to studený,“ kazí mi to moje racionální já. Trpím.
Večer ve sprše přemýšlím o neznámém klukovi. Přece si nenechám kecat do života od úplně cizího absolventa druhé třídy.
„Jeď si svým tempem a čekej na výsledky,“ říkal.
Ale jak na to, abych tolik netrpěla při tom zatraceném běhání? Google říká C25K (couch to five k, z gauče na pět kilometrů). Nedůvěřivě si prohlížím plán – prý za devět týdnů uběhnu 5 kilometrů. Haha – oni nevědí, že já nikdy v životě neuběhla ani patnáctistovku!
Dávám si budíka na šestou. Zdá se mi o maratonu.
Pampampadampadympampam – uvádí mě protivný telefon do ranní reality aniž bych se dozvěděla, jestli jsem zemřela v průběhu maratonu, nebo až v cíli. Venku tma a prší. Ale musím jít – plán to říká. O dvacet jedna minut později zapisuju do excelové tabulky dnešní výkon – indiánská chůze – minuta běh, dvě minuty chůze. Sedmkrát dokola. A pozítří zas.
Tabulka se plní odběhanými minutami a já jsem na sebe pyšná. Trenéři i kolegové bootcampisti si všímají mých pokroků – postupně zaostávám míň a míň. Ještě před koncem roku mě vyhecují na pětikilometrový závod.
„Ok, jdu do toho, ale potřebuju vodiče,“ vyjednávám.
Moje kolegyně Renata se hlásí první, její manžel Kuba a náš trenér v jedné osobě vzápětí a do konce tréninku asi deset dalších lidí.
Nakonec nás z naší bootcampové skupiny stojí na startu devatenáct. Kuba mi dává cíl pod půlhodinu a já v duchu vzývám všechny svaté, ať to alespoň dokončím.
„Makej, Lído, pojď, to dáš,“ stojí špalír mých dávno doběhnuvších kamarádů na posledních pár stech metrech.
Ždímu se co to dá, Renata je mi solidárně po boku – 35:30. Bez chození, bez zastavování. Uběhla jsem pět kilometrů v kuse!
S obavami hledám v davu Kubu co on na to: „Vidíš jak jseš šikovná, nevěřil jsem, že to dáš pod 40,“ vysekne mi pochvalu.
„A kdy dáme desítku?“ nedává mi nadlouho vydechnout.
Ten večer po dlouhé době stoupám na váhu a jupííí, všechna nezvaná kila jsou pryč. Oslavuju salátem a minerálkou, nacpaná se svých starých večírkových šatech.
PS: Můj šéf se po dvou trénincích vzdal.
PPS: Na desítku jsem si musela skoro rok a půl počkat – dala jsem ji 8 měsíců po druhém porodu.
PPPS: Druhák z parku NENÍ fiktivní postava.
Přečtěte si také
Naši dceru jsme adoptovali a sousedka nás soudí. Sama má kostlivce ve skříni
- Anonymní
- 30.10.26
- 7620
„Já bych se bála, co si takové dítě přinese z původní rodiny,“ prohlásila sousedka, když jsem jí vyprávěla, že naše šestiletá dcera začala chodit na tanečky. Řekla to s takovým úsměvem, jako by mi...
Šéf mě ponižuje kvůli dětem. Když jsme sami, má úplně jiné řeči
- Anonymní
- 30.10.26
- 1405
„Někteří lidé mají zřejmě pocit, že se práce přizpůsobí jejich rodinnému programu,“ prohodil šéf před celým týmem, když jsem si ve tři čtvrtě na čtyři balila notebook. Všichni věděli, že musím...
Bratr dostal od táty auto, já jen pětistovku. Po jeho smrti jsem našla dopis
- Anonymní
- 30.10.26
- 2961
Když mi táta k čtyřicátým narozeninám poslal pětistovku v obálce, zatímco bratrovi o pár měsíců dřív koupil ojetou Škodu za 180 tisíc, definitivně jsem si řekla, že na jeho zlatého chlapečka už...
Tchyně bez dovolení ostříhala dceru (4) na ježka. Prý jí v dospělosti poděkuje
- Anonymní
- 30.10.26
- 2259
Když musíte v práci hasit resty a školka vyhlásí mimořádné uzavření, protože bude ten den bez proudu, nezbývá než povolat rodinné zálohy. V mém případě to byla tchyně. Slibovala, že si s čtyřletou...
Dcera chce na učňák. „Na to je tě škoda,“ řekla jsem jí. A teď mě to mrzí
- Anonymní
- 30.10.26
- 1797
Moje dcera je v devítce, má dobré známky a chce být kadeřnicí. Já jsem automaticky počítala s maturitou. Myslela jsem si, že jí nechávám volnost ve výběru školy. Pak si vybrala a já zjistila, že tu...
Tátovu novou přítelkyni jsem chtěla přijmout. Pak promluvil můj čtrnáctiletý syn
- Anonymní
- 29.10.26
- 5363
„Mami, to je dědova přítelkyně, nebo tvoje kamarádka?“ zeptal se mě čtrnáctiletý syn u nedělního oběda. Táta se zasmál, jeho nová přítelkyně zrudla a já měla chuť se propadnout. Ne kvůli synovi,...
Máma věřila sestře, že ji chci dát do domova. Pravda byla úplně jiná
- Anonymní
- 29.10.26
- 1874
Na máminy šedesáté sedmé narozeniny jsem se dozvěděla, že jsem v naší rodině za tu nejhorší dceru. Dort objednala sestra, dárky nakoupila sestra a u stolu se probíralo, jak je skvělé, že se o mámu...
Usnula jsem vyčerpáním na gauči. Děti mezitím málem podpálily dům
- Anonymní
- 29.10.26
- 1112
Když jste v takovém stadiu vyčerpání, kdy byste usnuli i vestoje opření o opěradlo tramvaje, mozek vám prostě vypoví službu. Jenže mně vypověděl ve chvíli, kdy jsem to nejméně potřebovala. Málem mě...
Manžel neumí platit online. Všechny účty platím já. Jeho lenost mě ničí
- Anonymní
- 29.10.26
- 1093
V dnešní době, kdy si díky pár kliknutím objednáte nákup až do domu, zaplatíte letenky nebo vyřídíte úřady, žije můj manžel v pravěku. Má sice v kapse chytrý telefon (který moc neumí používat), ale...
Myslela jsem, že mě tchán obdivuje. Pak jsem zjistila, co řeší s mým mužem
- Anonymní
- 29.10.26
- 4489
Když tchán potřetí během nedělního oběda prohlásil, že takovou svíčkovou neměl ani v restauraci, skoro jsem se začala červenat. Jenže o pár dní později mi manžel mezi řečí prozradil, co mu jeho...
)
