O zaokrouhlování
- O životě
- LKL
- 14.01.16
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Aneb jak odborně stanovit počet dětí v rodině (plus dva porody a svatba jako bonus).
Alberta jsem poznala coby čerstvě plnoletá. Posedával na baru zahalený v oblaku dýmu z Havany a popíjel Armagnac v hodnotě panák za moje týdenní kapesné. Byla to láska na první pohled a o tom, že si ho jednou vezmu, jsem před koncem večera postupně informovala všechny přítomné včetně něj. Se směsicí pobavené laskavosti a ironické přezíravosti mi odvětil: „To víš, že jo, kotě,“ a zmizel kamsi do noci.
Na jeho slova pochopitelně došlo. Nedovolilo by si nedojít. Tudíž o dekádu později mohlo dojít k následující konverzaci: „Miláčku, nejsme už tak úplně nejmladší, mně táhne na třicet a o tobě ani nemluvě – kolik by sis přál dětí?“
Odpovědí mi bylo šokující: „No to je zajímavá otázka, o tom jsem nikdy nepřemýšlel, ale když už to teda musí být tak maximálně jedno. Kolik ty?“
„Já tak aspoň čtyři.“
„No to vychází průměr na dva a půl… A opravdu na to ještě nejsme příliš mladí?“
Na to už jsem si mohla jen pomyslet: „No to určitě, hlavně ty,“ ale v duchu jsem si říkala, že to vlastně mohlo dopadnout hůř.
Dva měsíce na to jsem podruhé během chvilky vystřelila od kávy s tím, že: „To kafe tady u vás asi smrdí nějak jinak než v Evropě nebo co.“
Den předtím jsem zkolabovala při cvičení a praskly na mně džíny. Klárka, zkušená matka ročního dítěte uvažující o druhém dělala, že potřebuje nutně něco důležitého prozkoumat na zipu své kozačky a když se na mě konečně zase podívala, navrhla: „No a nechtěla by sis udělat test?“
„No to teda nechtěla, k čemu by mi to asi bylo,“ načež jsem jí ještě zavalila horou argumentů, co jsem měla nacvičenou už z debaty s Albertem jak to všem trvá, jak i přes všechny zapomenuté prášky nikdy nic nebylo a že jsem vlastně celkem určitě neplodná. Klára se rýpala lžičkou v pěně na svém latté a neříkala nic.
Vydržela jsem další tři dny a přesvědčovala sama sebe, že to kafe opravdu voní jinak. A že ty potíže se žaludkem bude jen jet lag, vždycky to tak mám. Nebo ne? Když už jsme v tom nákupáku… Na cosi jsem se vymluvila, popadla v drogerii nejlacinější krabičku v sekci Family planning a mazala najít dveře s panenkou.
Jenže nervózní už jsem ani nebyla – nějak jsem věděla, že se ukážou oba. Klára na mě vševědoucně čekala v umývárkách a při pohledu na moje indiferentní rozpoložení se mi se smíchem vrhla kolem krku: „Gratuluju!“
Vypočítala jsem správný časový posun a v příhodný okamžik vytáčela známé číslo: „Čau, ehm, totiž, já ti musím něco říct…“
„Měl jsem zase pravdu, viď? Netrvá to každýmu nejmíň tři roky, nebo cos to říkala?“
„No, asi ne…“
„A chceš se teda k tomu i vzít?“
Jak romantické. Ještě před týdem jsem byla mladé děvče v nejlepších letech bez závazků, a najednou stojím na druhém konci světa s telefonem v ruce, zasnoubená a těhotná.
Po mém návratu jsme začali plánovat svatbu. Bez dortu, bez stresu, bez nudlové polívky, bez mojí babičky a nejradši i bez svědků. Co se týká utajení a konspirace, mohla by se od nás učit lecjaká celebrita toužící po soukromí.
Vyvolené svědky, u kterých se překvapivě zjistilo, že jsou jako jediní opravdu potřeba, jsme vyvezli na výlet a druhý den ráno dostali bojovku: „Sežeňte si něco slušného na sebe, zítra to budete potřebovat.“
„No a kam jako jdem? Do divadla? Na koncert? To jsme si mohli něco vzít z domova.“
„To by stejně nešlo, svědci musejí být ve světle šedé a to nemáte.“
„Cože? Svědci?? Jak jako svědci??? My budeme svědci???“
Dotazy a jásání nebrali konce, až museli být proti své vůli a bez zodpovězení všech otázek odesláni do nákupní zóny, jinak by to nestihli. Obřad byl krásný, krátký a zcela nepatetický a místo oznámení jsme rozeslali do všech stran pohledy: „Krásné pozdravy z jedinečného výletu posílají Albert a Ludmila Kafkovi. PS: Mejdan bude.“
Do telefonu jsem se místo „Prosím“ začala hlásit „Prosím, Kafková“ a všichni se mi smáli jak se u toho tvářím důležitě a pyšně. Aby ne, jsem vdaná paní. A nastávající matka. Jako takovou si mě v práci samosebou považovali, všichni mě vykrmovali a hýčkali a mladý galantní kolega dělal pomalu všechno za mě.
Což mi dávalo dostatek času obnovit znalosti z hodin biologie a když jsem si udělala definitivní jasno v tom co a kudy, pochopila jsem, že tohle není žádná sranda pro sedmáky, ale vážná věc. Jistě i díky důkladné teoretické přípravě probíhal porod jak z učebnice české gynekologické společnosti: Vyvolávací tableta, druhá, třetí, klystýr, kolaps, kyslík, tlačení, tremor a: „Tatínku, podepište nám to tady, paní by to nezvládla, musíme ji vzít na sekci.“
Naše malá Viktorie byla zachráněna z těla své porodu-neschopné matky někdy před půlnocí. Odvolali manžela, ať si ji jde přeměřit a pomazlit a já zůstala na sále sama – krom suity lékařů, sester a mediků. Vyšíval pan primář osobně a docela mu to šlo. Na JIPce jsem se ani neohřála, různá dvojčata, trojčata a neučebnicové porody mě z ní vystrnadili, než bys řekl císař.
Takže jsem po deseti hodinách od zašití ležela na posteli na pokoji, vedle mně novorozenec v pojízné vaně a: „Maminko, tady máte holčičku, ta je ale krásná, vlasatá. Tak se starejte. Jo a zkuste si nějak kojit. Ukažte? To máte takhle blbý prsa, jo? No to Vám to asi moc nepůjde,“ a sestřička byla v trapu.
Měla samozřejmě pravdu, kojení mi nešlo. Nešlo mi ani zvednout se z postele. Přála jsem si spát a aby mě ve spánku už nic nebolelo.
Sotva jsem usnula, někdo se mnou klepe: „Maminko, vstávejte, pláče vám tu holčička, už je vzhůru celé oddělění, jen vy spíte.“
Vážně? No jasně, že spim, je půl třetí ráno. Jo aha, mimino.
„Samozřejmě, že má hlad, vždyť vůbec neumí sát.“
No a co já s tim, copak vím, jak ho to mám naučit?
„Ona vás používá jako dudlík, to nepoznáte nutritivní sání?“
Nutri – co? Zahanbeně přiznávám, že až doteď jsem si myslela, že existuje jen jediné sání – normální. Sestřička se chytá za hlavu a odchází, leč za chvíli se vrací s magickým předmětem č. 1 – kojícím kloboučkem. Mé líné a přirozeně nesající dítě se spásně chytá nástavce na má blbá prsa a je konečně klid.
Vikina byla spavá, hodná, čistotná, vzorná a chytrá. Roky plynuly a i mojí brilantní paměti začaly vypadávat detaily hrůz procesu zvaného těhotenství a porod. Do síťového grafu jsem zanesla dítě č. 2 – další spavou, hodnou, čistotnou, vzornou a chytrou holčičku.
Mimino předvedlo první vzdor už tím, že se narodilo o půl roku mimo plán. S termínem porodu na Vánoce jsem nesouhlasila a pan doktor se mi smál. Upřeně koukal na ultrazvuk a zajímal se, zda si přejeme vědět pohlaví. Tak mu říkám, že je to jasné, že budeme mít Antonii a seznámila jsem ho se všemi objednanými vlastnostmi budoucí dcery. Potvrdil holčičku s tím, že povahový profil je bez záruky.
„No a co když by to byl kluk?“
„Tak by to byl průšvih!“
„To ale není v českém kalendáři!“
Ujistila jsem pana doktora, že plně spoléhám na jeho slovo profesionála a že na jeho zodpovědnost počítáme s holkou. Konečně mu došel smích.
Mně taky, o pár měsíců později, hned u první kontrakce. Ale já mám zítra ráno plánovaný císař, přece si zbytečně neporodím jen pár hodin předem? Volám panu doktorovi, co s tím.
„Tak přijeďte, po půlnoci operuju nerad, tohle ještě stihnem,“ povídá rozverně.
Správně, operatér ma být veselý. Na počet dvojek vína k večeři se nedotazuju a radši zjišťuju, jak potrénoval vyšívání.
„Copak, byla jste nespokojená s první jizvou?“
„Naopak, pane primáři, tak by byla škoda, abyste si zkazil renomé.“
Volám si taxík, za volantem můj oblíbený Alžířan a: „Kam to bude, paní Kafková, na Terminál 1 jako vždycky?“
„Ne,“ převezu ho, „do porodnice.“
Chudák projíždí první světla na červenou už aby tam byl. Při placení dostávám kontrakci, pán se vzdává a místo účtenky mi nutí svojí vizitku: „To nespěchá, někdy mi to dáte.“ Tak jo.
Potkáváme se s panem doktorem a jdeme na to. Na sále je veselo, za hodinku hotovo. Žádné drama, jsem spokojená, takhle si to odteď představuju. Cítím se výborně, z JIPky se cpu dobrovolně sama, vyšel na mě jednolůžák, vybojuju i mimino a jsme spolu samy. Jen já a Tonča. Paráda. Necelých dvacet čtyři hodin po porodu tančím s prckem v náručí před MTV.
Nedávno jí byl rok a manžel si ten večer vzpomněl na naší původní konverzaci: „Co teda uděláme s tou půlkou dítěte?“
Po různých kreativních a ne úplně realistických navrzích se v diskusi propracováváme k bodu, kdy se slyším říkat: „No, asi to budem muset nějak zaokrouhlit.“
„Ale zaokrouhlování pětky není jen tak – nahoru nebo na sudou?“
U nás tudíž o počtu dětí stále není rozhodnuto. Jak byste zaokrouhlovaly vy, milé eMimiňačky?
Přečtěte si také
Asistentka ve škole šikanuje mého autistického syna: „Jsi neschopný,“ řekla mu
- Anonymní
- 29.05.26
- 1979
Můj syn Vilda je úžasný kluk. Je chytrý, ve škole mu to pálí a svět vidí s fascinující upřímností. Má ale lehkou poruchu autistického spektra. Nechápe sarkasmus, ironii ani to, že si z něj někdo...
Můj syn se ve škole trápí, systém nás nechal na holičkách. Rok čekáme na PPP
- Anonymní
- 29.05.26
- 2265
Mám tři děti. Se staršími dvěma šla škola skoro sama. Jasně, občas se nechtělo psát úkoly, ale základy naskočily přirozeně. Pak přišel Ondra. Můj nejmladší, veselý kluk, který je ale v učení o něco...
Přítel vydělává mnohem víc než já. Přesto chce, abychom platili všechno napůl
- Anonymní
- 29.05.26
- 2899
David vydělává přes sto tisíc. Má skvělý manažerský plat, zatímco já jako učitelka nemám ani polovinu. Přesto chce, abych platila všechno napůl. Ten rozdíl je obrovský. Každý máme svůj účet, jenže...
Pozvali jsme tchyni s tchánem na oběd. A oni si v kastrůlku přinesli svoje jídlo
- Anonymní
- 29.05.26
- 2046
Poslední „rodinný“ oběd mi bude ležet v žaludku ještě dlouho. Tchyni moje jídlo nikdy nebylo dost dobré, ale tohle byl vrchol. Celé dopoledne jsem strávila u plotny, abych se zavděčila. A výsledek?...
Sexuální obtěžování v MHD: Styděla jsem se tak, jako bych ten hnus páchala já
- Anonymní
- 29.05.26
- 1335
Venku už se vzduch tetelil horkem, letos máme ten květen fakt hodně teplý. V narvaném autobuse linky 204 bylo k zadušení. Seděla jsem u okénka a snažila se nevnímat ten upocený chaos kolem sebe....
Kamarádka mi před lety svedla muže a teď mě prosí, abych ji toho tyrana zbavila
- Anonymní
- 28.05.26
- 4748
Život je někdy hodně zvláštní. Když jsem potkala Alexe, byla jsem z něho hotová. Krásný a charismatický chlap, kterého mi všichni záviděli. Naše manželství trvalo jen asi dva roky, ale dnes jsem za...
Dcera chce jet na prázdniny s přítelem. Její otec souhlasí, já z toho nespím
- Anonymní
- 28.05.26
- 2720
Lucce bylo teprve nedávno šestnáct let, ukončila prvák na střední a už si myslí, že jí patří svět. S Dominikem chodí asi půl roku. Je to celkem fajn kluk, ale pořád si myslím, že je dost brzy...
Na dovolenou k Baltu mě nikdo nedostane. Jenže manžel rozhodl jinak
- Anonymní
- 28.05.26
- 5473
Manžel si letos usmyslel, že pojedeme na dovolenou k moři. Bohužel k Baltu. Já moře miluju, ale zvolila bych úplně jinou destinaci. Chtěla jsem letět do Řecka nebo jet autem do Itálie či...
Šla jsem s dítětem a psem na hřiště. Domů jsem odešla s pokutou a ostudou
- Anonymní
- 28.05.26
- 2047
Tohle se mi ještě nikdy nestalo. U nás na sídlišti byli psi na hřišti vždycky tak nějak tolerovaní, pokud byli na vodítku a jejich majitelé po nich uklízeli. Nikdo z toho nedělal drama. Když jsem...
Kamarád propadl sektě a teď se chce zabít. Jsem bezmocná
- Anonymní
- 28.05.26
- 938
Vždycky to byl ten nejchytřejší kluk z naší party. Analytický mozek, smysl pro humor, člověk, o kterého jste se mohli opřít. Pak přišel nenápadný „biblický kurz“ a z mého nejlepšího kamaráda zbyl...
taky jsme zaokrouhlili nahoru 
.Jinak manžel taky netouží po chlapečkovi 
