Období...
Myslím, že toto bude hlavně bilancování. Všemu tomu předchází 3 deníčky. Navážu hned tam, kde jsem minule skončila.
10.4. pátek – Kontrola. V ruce papír menší velikosti. Je to důkaz. Důkaz toho, co mě teď čeká. Důkaz toho, co jsem zažila. Manžela jsem měla s sebou. Je mým štístkem a talismanem. Musím podotknout, že v posledních dnech zjišťuji, jak moc ho miluju a že mám neuvěřitelné a obrovské štěstí, že ho mám.
Odcházíme z gynekologie, nemluvíme. Všechny pocity si necháváme uvnitř. Venku je hezky, sedneme si na první lavičku a oba si přemýšlíme o tom, co jsme teď viděli a slyšeli. PRVNĚ v životě vidím svého muže brečet. Konečně chápu, že pod tou tvrdou slupkou se celou dobu radoval a těšil na dítě stejně jako já.
„Pojedeme do Vinohradský?“ „Já nevím, třeba. Už tam mám založenou kartu.“
Nakonec, po zapojení několika lidí a využití konexí, jedeme do Podolí. Na revizi.
16.45 hodin – Vzali mi moje neprosperující těhotenství. Zamlklé, bez srdeční akce. Těhotenství odpovídalo 10. týdnu, plod však nikoliv. Asi až teď jsem si uvědomila, že jsem byla těhotná, už skoro tři měsíce. Měla jsem za sebou skoro tu kritickou třetinu. Strašně to bolí, ale zároveň je to trochu i úleva. Mám to za sebou, poslední měsíc jsem byla v neustálém strachu. V podstatě opravdu šťastná z mého těhotenství jsem byla jen dva týdny, po pozitivním testu z krve.
Stává se to, já vím. Ale nějak nechápu, proč si to takhle musíme vyžírat? Nejsme špatný lidi, nebo se aspoň snažíme žít a mít čisté svědomí. Vždycky si totiž vzpomenu, že jsem byla konečně těhotná, že jsem proto podstoupila celý proces umělého oplodnění, všechny ty injekce a prášky. A navrch si ještě vzpomenu, jak manžel brečel a je mi to tak strašně líto…
Nic nepomáhá, když se něčím zabavím, smutek se pouze odsune na dobu neurčitou. Na tohle pomůže jen čas. Kolik času?
Chvilkami si uvědomuju, že na tom můžu najít něco pozitivního. V první řadě se znovu musím opakovat a gratulovat si k manželství.
Zlato, snažím se být moc silná, protože vím, že tě to bolí i za mě, ale vůbec mi to nejde. Náš vztah tohle všechno hrozně moc posílilo a stmelilo nás dohromady, musím zaťukat, aby to tak zůstalo napořád.
Vím, že to není moje chyba a ani manžela, že jsem musela podstoupit revizi. Prostě to tak dopadlo. Vím, že moje tělo je připravené a jednou to dokáže, snad se toho dočkám.
Bohužel velmi často převládne to negativní. Bolest mi nejde utišit, nemám na nic náladu. Nevidím, co by mi udělalo radost. Nebudu mít hezké foto z dovolené s bříškem. Nebudu rodit letos. Všechno to budu muset podstoupit znovu. A ano, připadá mi to nespravedlivé. Omezila jsem svou druhou práci na minimum. Jedla jsem spoustu vitamínů, řídila jsem se vším, co jsem slyšela a četla… Stejně to nestačilo. Bere mi to víru, že by ten zázrak mohl někdy potkat i nás dva.
Závěrem bych asi chtěla poukázat na to, že si mírně vyčítám, proč jsme to odkládali. Na co jsme to sakra čekali, vždyť by nám nic neuteklo. Proč jsem jedla antikoncepci, takový humus. Proč jsem musela být vždycky ta zodpovědná.
Chtěli jsme mít připravený život pro dítě, zajištěné zázemí. Chtěli jsme totiž dítě v takovém stádiu našeho života, abychom mu dokázali poskytnout, co bude potřebovat. A teď? Bylo to zbytečné.
Jsou dvě věci, které mě ženou vpřed. Do teď nevíme příčinu neplodnosti. Takže asi nějaká genetika atd., necháme vyšetřit. A pak mě nenapadá žádný jiný důvod, proč bych měla ráno vstávat do práce než rodina…
Přečtěte si také
„Mami, on říká, že jsem ošklivá.“ Nikdy jsem se necítila tak bezmocná
- Anonymní
- 09.07.26
- 1934
Když dcera letos odjížděla na letní tábor, těšila se snad už od Velikonoc. Nové kamarádky, koupání, bojovky, spaní v chatkách. Ještě z autobusu mi mávala s úsměvem a já měla radost, že si užije...
Myslela jsem, že jsem konečně našla toho pravého. Dokud jsme neměli rande
- Anonymní
- 09.07.26
- 4129
Po rozvodu jsem si několik let říkala, že chlapa ke štěstí nepotřebuju. Mám práci, dospělého syna i dceru, vlastní byt a klid. Jenže člověk si zvykne na samotu jen do chvíle, než mu začne chybět...
Moje dcera se jí začala bát. Kvůli tomu skončilo přátelství, které trvalo 20 let
- Anonymní
- 09.07.26
- 1834
Ještě před dvěma lety jsme byly skoro každý víkend spolu. Naše děti si hrály na dece, my pily kávu a smály se tomu, že jednou pojedeme společně na dovolenou. Dnes se nevídáme vůbec. A důvod? Možná...
Na festival do Varů jsem jela zazářit. Odvezla jsem si pořádný trapas
- Anonymní
- 09.07.26
- 843
Do Varů jsem odjížděla s jasným plánem. Aspoň na jeden večer si připadat jako filmová hvězda. Doma jsem nechala děti, partnerovi oznámila, že mě čeká kultura, a do kufru přibalila šaty, které už...
Řekl, že děti nechce stejně jako já. Zapomněl ale dodat, že už má tři
- Anonymní
- 09.07.26
- 1403
Nikdy jsem netoužila po dětech. Nevadily mi, ale nikdy jsem se neviděla jako máma. Měla jsem ráda svůj klid, spontánní výlety i tiché večery s knížkou. Když se kamarádky rozplývaly nad miminky,...
Tchyně mi odmítla pohlídat děti. O hodinu později jsem ji potkala na rande
- Anonymní
- 08.07.26
- 9447
Když se nám po dceři narodila dvojčata, náš život se během pár dnů obrátil vzhůru nohama. Manžel byl od rána do večera v práci, já doma se třemi malými dětmi a byla jsem ráda, když jsem si stihla v...
Dcera šla „jen“ ke kosmetičce. Když otevřela dveře, nevěřila jsem vlastním očím
- Anonymní
- 08.07.26
- 5461
Když Aneta oslavila osmnáctiny, samozřejmě dostala nějaké peníze od celé rodiny. Říkala, že je utratí, jak nejlépe to půjde. Čekala jsem, že si koupí nějakou parádu, nový telefon nebo si něco...
Přihlásila jsem dceru na 5 příměstských táborů. Po prvním dni chtěla zůstat doma
- Anonymní
- 08.07.26
- 6223
Prázdniny jsou dlouhé a naše dovolená s manželem není nekonečná. Když jsem letos přemýšlela, co s dcerou, příměstské tábory mi přišly jako skvělé řešení. Aničce je pět let, vloni byla na jednom a...
Manžel mě podvedl s ženskou, která ho vyždímala jak citrón. Teď mě chce zpátky
- Anonymní
- 08.07.26
- 3386
Pepovi jsem už odpustila několik nevěr. Ale naposledy už pohár přetekl. Našel si mladou a krásnou a oznámil mi, že si nemůže pomoct. Prý se zamiloval a chce konečně žít naplno. Po tolika letech už...
Cesta za dítětem lemovaná diagnózami, které nikam nevedou
- xxnejtxx
- 08.07.26
- 1063
Už je to čtrnáct let. Čtrnáct let, co se moje tělo rozhodlo mlčet. Bylo mi patnáct, když se menstruace začala ztrácet – občas vynechala měsíc, pak dva, pak se odmlčela úplně.