Období...
Myslím, že toto bude hlavně bilancování. Všemu tomu předchází 3 deníčky. Navážu hned tam, kde jsem minule skončila.
10.4. pátek – Kontrola. V ruce papír menší velikosti. Je to důkaz. Důkaz toho, co mě teď čeká. Důkaz toho, co jsem zažila. Manžela jsem měla s sebou. Je mým štístkem a talismanem. Musím podotknout, že v posledních dnech zjišťuji, jak moc ho miluju a že mám neuvěřitelné a obrovské štěstí, že ho mám.
Odcházíme z gynekologie, nemluvíme. Všechny pocity si necháváme uvnitř. Venku je hezky, sedneme si na první lavičku a oba si přemýšlíme o tom, co jsme teď viděli a slyšeli. PRVNĚ v životě vidím svého muže brečet. Konečně chápu, že pod tou tvrdou slupkou se celou dobu radoval a těšil na dítě stejně jako já.
„Pojedeme do Vinohradský?“ „Já nevím, třeba. Už tam mám založenou kartu.“
Nakonec, po zapojení několika lidí a využití konexí, jedeme do Podolí. Na revizi.
16.45 hodin – Vzali mi moje neprosperující těhotenství. Zamlklé, bez srdeční akce. Těhotenství odpovídalo 10. týdnu, plod však nikoliv. Asi až teď jsem si uvědomila, že jsem byla těhotná, už skoro tři měsíce. Měla jsem za sebou skoro tu kritickou třetinu. Strašně to bolí, ale zároveň je to trochu i úleva. Mám to za sebou, poslední měsíc jsem byla v neustálém strachu. V podstatě opravdu šťastná z mého těhotenství jsem byla jen dva týdny, po pozitivním testu z krve.
Stává se to, já vím. Ale nějak nechápu, proč si to takhle musíme vyžírat? Nejsme špatný lidi, nebo se aspoň snažíme žít a mít čisté svědomí. Vždycky si totiž vzpomenu, že jsem byla konečně těhotná, že jsem proto podstoupila celý proces umělého oplodnění, všechny ty injekce a prášky. A navrch si ještě vzpomenu, jak manžel brečel a je mi to tak strašně líto…
Nic nepomáhá, když se něčím zabavím, smutek se pouze odsune na dobu neurčitou. Na tohle pomůže jen čas. Kolik času?
Chvilkami si uvědomuju, že na tom můžu najít něco pozitivního. V první řadě se znovu musím opakovat a gratulovat si k manželství.
Zlato, snažím se být moc silná, protože vím, že tě to bolí i za mě, ale vůbec mi to nejde. Náš vztah tohle všechno hrozně moc posílilo a stmelilo nás dohromady, musím zaťukat, aby to tak zůstalo napořád.
Vím, že to není moje chyba a ani manžela, že jsem musela podstoupit revizi. Prostě to tak dopadlo. Vím, že moje tělo je připravené a jednou to dokáže, snad se toho dočkám.
Bohužel velmi často převládne to negativní. Bolest mi nejde utišit, nemám na nic náladu. Nevidím, co by mi udělalo radost. Nebudu mít hezké foto z dovolené s bříškem. Nebudu rodit letos. Všechno to budu muset podstoupit znovu. A ano, připadá mi to nespravedlivé. Omezila jsem svou druhou práci na minimum. Jedla jsem spoustu vitamínů, řídila jsem se vším, co jsem slyšela a četla… Stejně to nestačilo. Bere mi to víru, že by ten zázrak mohl někdy potkat i nás dva.
Závěrem bych asi chtěla poukázat na to, že si mírně vyčítám, proč jsme to odkládali. Na co jsme to sakra čekali, vždyť by nám nic neuteklo. Proč jsem jedla antikoncepci, takový humus. Proč jsem musela být vždycky ta zodpovědná.
Chtěli jsme mít připravený život pro dítě, zajištěné zázemí. Chtěli jsme totiž dítě v takovém stádiu našeho života, abychom mu dokázali poskytnout, co bude potřebovat. A teď? Bylo to zbytečné.
Jsou dvě věci, které mě ženou vpřed. Do teď nevíme příčinu neplodnosti. Takže asi nějaká genetika atd., necháme vyšetřit. A pak mě nenapadá žádný jiný důvod, proč bych měla ráno vstávat do práce než rodina…
Přečtěte si také
Kratší vánoční prázdniny? Mně jako mámě dvou dětí naprosto vyhovují
- Martrich
- 27.08.26
- 539
Když jsem si přečetla, že se část rodičů bouří kvůli kratším vánočním prázdninám, trochu jsem se zastyděla. Protože moje první reakce byla úplně opačná. Přijde mi, že těch prázdnin je obecně až...
Na rodičáku jsem si tajně nabrala půjčky. Teď se bojím to přiznat příteli
- Anonymní
- 27.08.26
- 1705
Rodičovský příspěvek v Česku není žádná hitparáda. Když se k tomu přidá fakt, že vás partner drží finančně zkrátka, stane se z každého měsíce boj o přežití.
Děti u babičky, doma spousta práce, ale manžel by jen souložil
- Anonymní
- 27.08.26
- 2252
Na poslední týdny prázdnin jsme odvezli děti k babičce. Já osobně jsem měla představu, že konečně po měsících, kdy náš dům i zahrada vypadá jako skladiště, trochu zabereme a pohneme s prací. Jenže...
Přestala jsem sledovat toxické lidi. Nevím, co s rodinnou skupinou na WhatsAppu
- Anonymní
- 27.08.26
- 942
Svou rodinu miluji, dokonce si myslím, že i má tchýně s tchánem jsou skvělí, ale pravda je, že mít je v baráku, jdu si rovnou žádat o nové občanství v Kanadě. Když mi terapeut doporučil, abych si...
Začala jsem si stanovovat hranice. První z nich jsou zamčené dveře na záchod
- Anonymní
- 27.08.26
- 1806
Celé rodičovství je jedna velká invaze do soukromí. Když byly děti ještě maličké, byla to samozřejmost. Nejen ony chtěly být za každou cenu se mnou, ale i já. Byly jsme jako jedna bytost. Jenže...
Zpívala jsem v opeře, teď jen přebaluju. Závidím těm, co vydržely a prorazily
- Anonymní
- 27.08.26
- 709
Mám dvě malé děti – dva a tři roky. Když si to spočítám, jsem doma v podstatě v jednom kuse už čtvrtým rokem. A čím dál častěji mě přepadá pocit, že jsem úplně k ničemu. Dobrá tak leda na to...
Tchyně mi řekla, že moje dítě není „jejich krev“. Tahle věta mi ublížila
- Anonymní
- 26.08.26
- 9806
Staršího syna mám z předchozího vztahu, ale můj manžel ho vychovává od tří let. Dlouho jsem věřila, že ho jeho rodina bere jako vlastního. Pak jsem ale zaslechla tchyni, jak říká, že skutečné...
V naší rodině houby nikdo nejí. Přesto každý rok řešíme, jestli už rostou
- Anonymní
- 26.08.26
- 996
Podzim se blíží a s ním i houbařská sezóna. V naší rodině houbaření milujeme. Už od srpna řešíme, jestli rostou. A i když nerostou, vydáváme se do lesa je hledat. Co kdyby náhodou. Vtipné je ale...
Myslela jsem si, že nevěru u manžela poznám okamžitě. Teď si tím nejsem jistá
- Anonymní
- 26.08.26
- 4444
S Milošem jsme spolu už nějaký ten pátek. Vím, že se rád ohlédne za hezkou ženskou, ale byla jsem si jistá, že nevěru bych poznala hned. Když jsme se nedávno bavily s kamarádkami o věrnosti svých...
Manžel si s kolegyní rozebírá naše manželství. Prý o nic nejde
- Anonymní
- 26.08.26
- 5523
Nenašla jsem žádné nahé fotky ani vyznání lásky. Jen dlouhé zprávy, ve kterých manžel kolegyni píše, jak je doma nešťastný, jak jsem pořád unavená a jak už se vedle mě necítí jako muž. Tvrdí, že to...
a rozhodně dej průchod emocím a nestyd se za ně. 
ale neboj se nic, uvidíš, že se jednou dočkáte 
tebe bych bila od rána do večera
.. Nikdo není na tvoje to já ve 28 už jsem měla vysokou, a první dovolenou v Jugoslávii, pak první dítě, první automobil, druhá dovolená, druhé dítě zvědavej…
Držím pěsti, at se brzy zadaří 