Od smrti k životu

O tom, jak jsme přešli z největší bolesti k nové radosti...

Od smrti k životu

Je to pomalu rok a třičtvrtě, co jsem zde přispívala příběhem o Vánocích s andělským miminkem. Štěpánek nás na Mikuláše opustil ještě v bříšku, těsně před porodem, přisli jsme tak o našeho druhého syna. S odstupem času můžu říct, že nejhorší nebyly první dny, protože to člověk funguje na autopilota, tělo a mysl si nepřipouští, že se něco stalo… nebo tomu zkrátka nemůže jen uvěřit, a pořád čekáte, že se z té noční můry probudíte. A ono se nic neděje. Hned po porodu jsme s manželem věděli, že nemůžeme zůstat bez dalšího miminka, a prakticky po šestinedělí jsme se opět začali snažit o další miminko. Tělo si ale řekne, že není čas, a proto nám to nešlo, přišly problémy, psychické, fyzické, bylo mi stále hůř a hůř a zhruba po půl roce, kdy si všichni myslí, že už to je za vámi, mi bylo hrozně.

Odjeli jsme na dovolenou a já ji celou probrečela, protože jsem neustále myslela na to, jak zde máme být ve čtyřech. Ztrácela jsem naději, hormonální léčba nezabírala, další miminko bylo pro mě v nedohlednu. Už jsem se smiřovala s tím, že to zkrátka nepůjde. Po vrácení z dovolené nastala nová životní etapa, naskytla se nám možnost koupit větší byt a my s manželem neváhali a šli do toho, on zaměstnal ruce, já hlavu, a týden před stěhováním, kdy finišoval, aby bylo vše připravené, jsem ho v novém bytě překvapila s pozitivním těhotenským testem.

Nedostavila se ale radost, najednou mě přepadl hrozný strach, že znovu přijdeme o dítě, že se zase něco stane, že já to psychicky už nezvládnu. Těhotenství probíhalo hrozně, byla jsem uzlíček nervů, bylo mi hrozně, nedokázala jsem se radovat, při každé pauze, kdy miminko třeba jen spalo, mě napadalo, že už nekopne, že nás zase opustilo. Za těch devět měsíců jsem musela zestárnout o sto let. V životě jsem snad neměla větší strach. Před porodem jsem byla preventivně hospitalizována v nemocnici, celou dobu se o mě na rizikovce vzorně starali, když se mi něco nezdálo, na mou žádost kontrolovali a kontrolovali. Měla jsem stanovený termín porodu – císařem, jistota, pupečník se neobmotá, miminko je rychle venku a ty holka, to nějak zvládneš. Další hrůza pro mě, po dvou vaginálních porodech jsem si ten poslední chtěla se svým miminkem užít, ale nevadí, hlavně, ať je v pořádku.

Nakonec jsem rodila ještě tři dny před termínem, měla jsem strach jak já, tak lékaři, kteří řekli, že se bojí dále čekat a že to tedy ukončíme. Díky bohu, už to budeme mít za sebou. Jediné, co jsem se modlila, ať je i přes můj diabetes malý v pořádku, nemá poporodní hypoglykémie (to by znamenalo separaci mezi námi a jeho pobyt na JIP) a ať můžeme jít brzy domů. Vymodlila jsem si to, Štěpánek byl s námi a vše bylo v pořádku.

Jak připomínám, našeho andílka jsem rodila na Mikuláše, proto se 28.6. narodil náš třetí syn Mikuláš, naprosto zdravé miminko, se kterým jsem byla druhý den, když mě přivezli z JIP. Porod byl hrozný, ale ten pocit, když vidíte, že se to povedlo, že jste to dotáhli do konce a máte živé a zdravé miminko, mi všechno vynahradilo. Bolest přešla, myslím ta fyzická.

Mám doma krásné miminko, které mi spí na prsou, kouká na mě a já na něj a já tomu pořád nemůžu uvěřit. Psychická bolest je tu stále, teď v šestinedělí o to víc, protože si neustále představuju, jak by vypadal s otevřenýma očima Štěpánek rok a půl zpátky… na druhou stranu, nebyl by tady náš Mikulášek. Často brečím, nevím, jestli smutkem nebo radostí, asi obojí. Protože ač mám doma dvě zdravé děti, nikdy nebudeme úplná rodina, protože mé jedno dítě tady s námi není, nikdy nebude, a bolest zůstane na celý život. Ale věřím, že máme nahoře anděla, který mé dva kluky tady ochrání. A já jsem přesvědčená, že až bude ten správný čas, se svým Štěpánkem se jednou setkám a budeme spolu. Jen ne teď, protože teď tady musím být pro své děti, svého manžela, který mi byl celou dobu neskutečnou oporou…

Štěpánku, není dne, abych na Tebe nemyslela… děkuji Ti tam nahoru za Tvého krásného brášku.

Váš příspěvek

Odesílám...
Velikost písma:
904
5.8.19 07:15
:srdce: :srdce: :srdce: :srdce:
  • Zmínit
  • Nahlásit
8668
5.8.19 08:22

:hug: :kytka: Gratuluju ke zdravemu miminku, denicek o Stepankovi si trochu vybavuju, tak si ted uz jen uzivej radosti s obema klukama, jo a 28.6.je narozenej nas malej i kamarádky dcera :mavam: Tak hlavne hodne zdravi a pohody! ;)

  • Zmínit
  • Nahlásit
392
5.8.19 10:42
:hug:
  • Zmínit
  • Nahlásit
14971
5.8.19 11:00

Slzy, slzy… Gratuluju k synkovi. Můžu se zeptat, jaká to byla porodnice? Děkuji.

  • Zmínit
  • Nahlásit
610
5.8.19 17:30

@Bubla Bůčková jasne, FN Ostrava-Poruba ;)

  • Zmínit
  • Nahlásit
14971
5.8.19 17:31

@Valverunka ať se daří :hug:

  • Zmínit
  • Nahlásit
1211
5.8.19 21:38

Ach jak ja ti rozumim…v tom smutku, placi, neuplnosti rodiny i radosti…kloucci nam budou chybet navzdy… :srdce:

  • Zmínit
  • Nahlásit
610
6.8.19 13:02
  • Zmínit
  • Nahlásit
1362
6.8.19 20:46
:srdce:
  • Zmínit
  • Nahlásit
13887
8.8.19 20:01

V roce 2012 jsme na Mikuláše taky přišli o chlapečka.. A taky ve FNO. Jen už měl 31 dní.. O 3 roky později se nám narodil další syn - a věřte nevěřte, má stejné oči.. Hodně štěstí celé vaší rodince a ať nás ti chlapečci v nebi ochraňují..

  • Zmínit
  • Nahlásit
1545
9.8.19 15:57

Verunko krásně napsané, až mě to zas dojalo a slzim…posílám :hug: :srdce: :srdce:

  • Zmínit
  • Nahlásit
2786
12.8.19 19:26

Krasny denicek. :srdce: :hug: Mikulaskovi do zivota hodne zdravicka a stesticka. Drzte se a uzivejte rodinko :srdce: :hug:

  • Zmínit
  • Nahlásit
67
21.8.19 08:55

Veru, "znám tě " z naší skupinky. Můj příběh je úplně stejný a taky se chystám napsat druhý, veselejší, deníček, který by mohl dát dalším andělským maminkám trochu naděje.

Moc Vám všem gratuluji a přeji Mikuláškovi do života jen to nejlepší. :srdce: Máte nahoře andílka Štěpánka, který na Vás dohlíží.
My tam také jednoho máme, našeho Vašíčka, a dal na mě a jeho brášku Matěje pozor.

Ještě jednou moc gratuluji. :hug:

  • Zmínit
  • Nahlásit

Všechny deníčky uživatele