Od smrti k životu
O tom, jak jsme přešli z největší bolesti k nové radosti...
Je to pomalu rok a třičtvrtě, co jsem zde přispívala příběhem o Vánocích s andělským miminkem. Štěpánek nás na Mikuláše opustil ještě v bříšku, těsně před porodem, přisli jsme tak o našeho druhého syna. S odstupem času můžu říct, že nejhorší nebyly první dny, protože to člověk funguje na autopilota, tělo a mysl si nepřipouští, že se něco stalo… nebo tomu zkrátka nemůže jen uvěřit, a pořád čekáte, že se z té noční můry probudíte. A ono se nic neděje. Hned po porodu jsme s manželem věděli, že nemůžeme zůstat bez dalšího miminka, a prakticky po šestinedělí jsme se opět začali snažit o další miminko. Tělo si ale řekne, že není čas, a proto nám to nešlo, přišly problémy, psychické, fyzické, bylo mi stále hůř a hůř a zhruba po půl roce, kdy si všichni myslí, že už to je za vámi, mi bylo hrozně.
Odjeli jsme na dovolenou a já ji celou probrečela, protože jsem neustále myslela na to, jak zde máme být ve čtyřech. Ztrácela jsem naději, hormonální léčba nezabírala, další miminko bylo pro mě v nedohlednu. Už jsem se smiřovala s tím, že to zkrátka nepůjde. Po vrácení z dovolené nastala nová životní etapa, naskytla se nám možnost koupit větší byt a my s manželem neváhali a šli do toho, on zaměstnal ruce, já hlavu, a týden před stěhováním, kdy finišoval, aby bylo vše připravené, jsem ho v novém bytě překvapila s pozitivním těhotenským testem.
Nedostavila se ale radost, najednou mě přepadl hrozný strach, že znovu přijdeme o dítě, že se zase něco stane, že já to psychicky už nezvládnu. Těhotenství probíhalo hrozně, byla jsem uzlíček nervů, bylo mi hrozně, nedokázala jsem se radovat, při každé pauze, kdy miminko třeba jen spalo, mě napadalo, že už nekopne, že nás zase opustilo. Za těch devět měsíců jsem musela zestárnout o sto let. V životě jsem snad neměla větší strach. Před porodem jsem byla preventivně hospitalizována v nemocnici, celou dobu se o mě na rizikovce vzorně starali, když se mi něco nezdálo, na mou žádost kontrolovali a kontrolovali. Měla jsem stanovený termín porodu – císařem, jistota, pupečník se neobmotá, miminko je rychle venku a ty holka, to nějak zvládneš. Další hrůza pro mě, po dvou vaginálních porodech jsem si ten poslední chtěla se svým miminkem užít, ale nevadí, hlavně, ať je v pořádku.
Nakonec jsem rodila ještě tři dny před termínem, měla jsem strach jak já, tak lékaři, kteří řekli, že se bojí dále čekat a že to tedy ukončíme. Díky bohu, už to budeme mít za sebou. Jediné, co jsem se modlila, ať je i přes můj diabetes malý v pořádku, nemá poporodní hypoglykémie (to by znamenalo separaci mezi námi a jeho pobyt na JIP) a ať můžeme jít brzy domů. Vymodlila jsem si to, Štěpánek byl s námi a vše bylo v pořádku.
Jak připomínám, našeho andílka jsem rodila na Mikuláše, proto se 28.6. narodil náš třetí syn Mikuláš, naprosto zdravé miminko, se kterým jsem byla druhý den, když mě přivezli z JIP. Porod byl hrozný, ale ten pocit, když vidíte, že se to povedlo, že jste to dotáhli do konce a máte živé a zdravé miminko, mi všechno vynahradilo. Bolest přešla, myslím ta fyzická.
Mám doma krásné miminko, které mi spí na prsou, kouká na mě a já na něj a já tomu pořád nemůžu uvěřit. Psychická bolest je tu stále, teď v šestinedělí o to víc, protože si neustále představuju, jak by vypadal s otevřenýma očima Štěpánek rok a půl zpátky… na druhou stranu, nebyl by tady náš Mikulášek. Často brečím, nevím, jestli smutkem nebo radostí, asi obojí. Protože ač mám doma dvě zdravé děti, nikdy nebudeme úplná rodina, protože mé jedno dítě tady s námi není, nikdy nebude, a bolest zůstane na celý život. Ale věřím, že máme nahoře anděla, který mé dva kluky tady ochrání. A já jsem přesvědčená, že až bude ten správný čas, se svým Štěpánkem se jednou setkám a budeme spolu. Jen ne teď, protože teď tady musím být pro své děti, svého manžela, který mi byl celou dobu neskutečnou oporou…
Štěpánku, není dne, abych na Tebe nemyslela… děkuji Ti tam nahoru za Tvého krásného brášku.
Přečtěte si také
Na fotbal nežárlím. Jen mám pocit, že manžela ztrácím a hodně mi chybí
- Anonymní
- 10.07.26
- 154
Děti vyrostly, jenže fotbal se hraje pořád. Teď navíc i po nocích. Myslela jsem, že budeme trávit večery spolu, místo toho manžel chodí brzy spát, aby mohl v noci koukat na mistrovství.
Byla jsem mladá babička a neměla na vnučku čas. Dnes svého sobectví lituji
- Anonymní
- 10.07.26
- 226
Když jsem se stala babičkou, bylo mi 43 let. Mé jediné vnučce je dnes už 15 let a já si její dětství vlastně vůbec neužila. Byla jsem naštvaná na dceru, že otěhotněla tak mladá, ale zároveň jsem...
Čtyři roky jsem věřila jeho slibům. Stačila jedna návštěva a všechno se změnilo
- Anonymní
- 10.07.26
- 357
Nikdy jsem si nemyslela, že se zamiluju do ženatého chlapa. Vždycky jsem tvrdila, že přesně tohle bych nikdy neudělala. Jenže pak jsem se seznámila s Petrem. Byl starší, pohledný a neuvěřitelně...
Nechtěla jsem být mámou. Přítel mě přemluvil a realita je horší, než jsem čekala
- Anonymní
- 10.07.26
- 320
Do Tomáše jsem se bezhlavě zamilovala. Od začátku jsme si slibovali, že na dítě nebudeme spěchat. Jenže po pár letech začal o miminku mluvit čím dál častěji. Zatímco já byla stále přesvědčená, že...
Manželka nechápe, že je pro mě MS ve fotbale důležité. Fotbal je můj život
- Anonymní
- 10.07.26
- 130
Pro manželku je fotbal jen další sport v televizi. Nejde mi jen o velké akce jako je aktuální MS 2026, mám ten sport rád od malička. Jenže vysvětlit doma, proč kvůli zápasu vstávám uprostřed noci,...
„Mami, on říká, že jsem ošklivá.“ Nikdy jsem se necítila tak bezmocná
- Anonymní
- 09.07.26
- 2557
Když dcera letos odjížděla na letní tábor, těšila se snad už od Velikonoc. Nové kamarádky, koupání, bojovky, spaní v chatkách. Ještě z autobusu mi mávala s úsměvem a já měla radost, že si užije...
Myslela jsem, že jsem konečně našla toho pravého. Dokud jsme neměli rande
- Anonymní
- 09.07.26
- 5626
Po rozvodu jsem si několik let říkala, že chlapa ke štěstí nepotřebuju. Mám práci, dospělého syna i dceru, vlastní byt a klid. Jenže člověk si zvykne na samotu jen do chvíle, než mu začne chybět...
Moje dcera se jí začala bát. Kvůli tomu skončilo přátelství, které trvalo 20 let
- Anonymní
- 09.07.26
- 2444
Ještě před dvěma lety jsme byly skoro každý víkend spolu. Naše děti si hrály na dece, my pily kávu a smály se tomu, že jednou pojedeme společně na dovolenou. Dnes se nevídáme vůbec. A důvod? Možná...
Na festival do Varů jsem jela zazářit. Odvezla jsem si pořádný trapas
- Anonymní
- 09.07.26
- 1105
Do Varů jsem odjížděla s jasným plánem. Aspoň na jeden večer si připadat jako filmová hvězda. Doma jsem nechala děti, partnerovi oznámila, že mě čeká kultura, a do kufru přibalila šaty, které už...
Řekl, že děti nechce stejně jako já. Zapomněl ale dodat, že už má tři
- Anonymní
- 09.07.26
- 2256
Nikdy jsem netoužila po dětech. Nevadily mi, ale nikdy jsem se neviděla jako máma. Měla jsem ráda svůj klid, spontánní výlety i tiché večery s knížkou. Když se kamarádky rozplývaly nad miminky,...
Gratuluju ke zdravemu miminku, denicek o Stepankovi si trochu vybavuju, tak si ted uz jen uzivej radosti s obema klukama, jo a 28.6.je narozenej nas malej i kamarádky dcera 
Tak hlavne hodne zdravi a pohody! 
