Od smutku doufám ve štěstí
- Prázdná náruč
- Anonymní
- 19.04.18 načítám...
Není to nic, co by obsahovalo nadsázku, je to jen vypsání z mé duše.
Jak se to bude jmenovat kdo ví, ani nevím. Chtěla jsem dát svému muži to nejcennější co žena může dát… Miminko. Krásné, malé, roztomilé, ale hlavně něco co nese geny nás obou. Kouzelný balíček všeho nejlepšího co máme v sobě a chceme dát druhému. 5 let nic, kdo by tomu věřil, a tak se člověk snaží doma. Co snaží jen tak sexík večer, přece to nebudeme hrotit přes nějakou bazální teplotu či ovulační testy to necháme „SNAŽILKÁM“. Ony si kazí požitek ze sexu, ze kterého se za chvíli stane povinnost. Ani po zkušenosti kterou máme s mým mužem ze sexu, které je spojením nás dvou a přináší uvolnění, nikdy nebude „proces oplodnění“.
Vidím se jako schránku. Prostě „JÁ“, jednou jsem s pomocí dr. dokázala otěhotnět. Vím, že pokud se tělo neumoudří, skončím u nich zase. Každý si říká - „vždyť je to běh na dlouhou trať“. Ne, není je to jen o ovulaci, lécích, zákroku pod narkózou. Ale pro nás v této době, je to jen o lécích. Předešlý koloběh snad máme za sebou.
Za jeden měsíc do sebe nacpat 30 injekcí, vždyť je to v pohodě, co bysme pro mimi neudělali. Co bysme neudělali pro to, vidět svého muže držet v náručí naše dítě a né jen stále koukat, jak si hraje s cizími dětmi. U toho je tak velmi šťastný a já mu to po kalsickém sexu nemohu dát. Chci, ale mé tělo stávkuje. Stále mě doprovází slova zase - nebo - proč. A moc si přeji aby slova jako “doufám”, aby mě jich svět ušetřil, a pomohl mi k tomu co chci a jednou v životě mi dopřál toho krásného pocitu “být mámou “
Jsou skoro 2h ráno, a já stejně nespím, proč? Kdo ví. Mám v sobě toho tolik. Chci zhubnout, moje těhotenství, které na mě zanechalo jen kila, nezačalo hned jako “jsem šťastná našla jsem // na testu“ ale jako - autonehoda, bloklá páteř, IVF.
Máme vajíčka, ale ET se nepovedl. Máme šanci, přece máme mrazáčky, přece naděje umírá poslední i když, že ET nevyšel, byla strašná rána. Holt, když si člověk v hlavě srovná myšlenky a reálně si říká : embryo nejlepší kvality blastocysty + sliznice na 1* a oni se embryjka pustili a obě dvě.
Člověk jde na odběr krve jako na popravu. Sestra se stejně ptá co test a odpověd zní “negativní". Vím, že telefonát bude znít, že krev je také negativní. Suše manželovi oznamuji po sms že to nevyšlo, ani nedokážu jít za ním na zahradu a říct mu to. Prostě člověk nedokáže přijmout v té chvíli realitu, že vše vypadalo super, ale NIC.
Pár dní breku a jdeme dál. Žena je nejsilnější na světě. Volám do CAR a objednávám nás na KET Ještě nás čeká konzultace kde nám doktor Smrčina poví, že příště se to povede. Poví mi, že do 4 týdnů dostanu MS a od druhého dne začnu brát estrofer a podle rozpisu utrogestan.
První den MS ještě volám do CAR jestli to tak mám brát a kdy mám přijít na utz, ale dozvídám se, že mají v den, kdy bych se měla dostavit malovat. Tak jen dostávám odpověď, že je nutné to posunonut o měsíc. Mě to nevadí, říkám si aspoň se tělo očistí od hormonů.
Tak poslední MS hlásí datum 21. 8. Super, druhý den začínám zobat estrodem, pak vkládám utrogestan, už ani nevím, od kdy to není důležité. 8. 9. mi vkládají embryko. Odcházím domů a říkám si buď a nebo. V poslední hádce s Kubou jsem mu řekla buď budu těhotná a zůstaneme spolu a pokud to nevyjde jdeme do sebe.
Je 22.9 a já jdu na krev, sestra se ptá "dělala jste si test?“ odpověď zní ne. Proč? Doktor říkal, že budu ve vetším klidu, když si nebudu buď falešně říkat, že jsem v tom nebo že to zas nevyšlo.
Čekám na výsledky, minule byli hotový už kolem 12h a teď mě stále napínají. Odpočítávám hodinu od hodiny kdy už. Jen sedím na sedačce a přeji si kdy už ten mobil zazvoní.
V 16:00 zvoní a já ani nepřemýšlím a zvedám. Sestra mi říká HCG máte 674. Moje otázka je jen, takže vše je v pořádku jsem těhotná. Odpověď je - ano, jste, naschledanou. Za 14 dní přijďte na utz.
Kuba stojí přede mnou tak mu říkám mám HCG 674 odpoví, “takže pokračujeme v klidovém řežimu?” Ano, pokračujeme.
To je celé nadšení po 5 letech snažení.
Večer jedem se podívat na chalupu, kam měli přijet Kubovi rodiče. Všichni mi přejí k mému těhotenství. Pamatují si koblihy na stole, které jsem se bála vzít jak mi bude. První divný pocit z vůně či nevůně, si pamatuju když jsem čekala ještě na krev a u souseda v garáži mi strašně smrděl benzín.
Vždy jsem si myslela, že těhotenství po takové době budeme prožívat jinak. Vždyť přece jsme přišli k něčemu, co jsme se snažili mít 5 let, tak proč to není něco nádherného, proč nejsem na prvním místě. PROČ. Zase to slovo co mi ničí život. Člověk se ptá a stejně odpovědi se nedočká.
Z utz si pamatuji doktora Smrčinu, jak povídá: „vidíte toto rozmazané, tady má srdíčko. Jste v 9tt, lepší foto nebude.“ Říkám si to nevadí, ale je tam. Odnášíme si fotku z utz, Kuba se chce stavit u rodičů, proč ne. Tchýně si fotí fotěčku z utz a za hoďku jedem domů.
První kontrola u mého gynekologa vypadá asi takto. Sestra: “vy nemáte díl neschopenky, vždyť je to něco jako občanka.” Zrovna je mi to jedno, jsem ráda, že můj žaludek je na místě, kde ho chci mít. Z kontroly na kterou jsme byly objednaní odcházíme s tím že manžel zavolá do CAR a vše zařídí.
První kontroly, vidím je jako dnes. Krev na lačno. Sama sobě říkám “doufám že to zvládnu”, stále mám hlad, jinak mě bolí bříško, tak i když mě můj muž veze na odběr, tak se bojím. Nakonec zjišťuji, že to zvládám, odběr a šup domů. 
Od sestričky dostanu datum, kdy mám přijít na první konzultaci v poradně. Doktor zkotroloval srdíčko, průtoky a udělal mi fotečku mého miminka. Je vidět jak mimozemšťan - na zádech, hlavička ručičky a nožičky. Se slovy „vše je v pořádku“ odcházím z poradny.
Na skoro konec listopadu jsme dostali datum na první velký utz v prvním trimestru. Bojím se, prý se má zkouknout něco za hlavičkou a podle toho se pozná velká vývojová vada.
Čekáme v čekárně, Kuba se snaží odvést mé myšlenky a povídá mi něco, nad čím se musím zamyslet. Ale stejně mě to odvede jen na chvíli a hned jsem zpět zase u svých myšlenek, kde si říkám, že doufám (zase jen doufám), že to dopadne dobře. Bojím se věřit.
Doktor nás zavolal asi po 15min po objednání. Nějak to neřeším, lehám si na kozu, dávám si nohy na posuvný kousek nějakého dílu lehátka. Po chvíli ježdění utz po břiše mi doktor říká, že vše je v normě a nález je v pořádku. Tak se nemáme obávat, co najdou v krvi, mimi je v pořádku.
O nic se nestrachuji, přece je vše v pořádku.
28. 10. půlku dopoledne prozvracím, ale musíme přece jet na oslavu narozenin manželova jmenovce. Tak se v 14:00 zvedám z postele a říkám, že to dám.
Na oslavě zjišťuji že mi je dobře a tak při manželově otázce: „vše v pohodě?“ odpovím: „ano, dobrý“. Domů se dostáváme kolem 9h, protože jsme museli k manželovým rodičům. Snažím se to přežít, i když jsem to vyčetla Kubovi, že jsme přece říkal, že po 17h jedeme domů.
Listopad vévodí pár datumům.
Jednomu, kdy je naše očekávaná chvíle v poradně, abych viděla své mimi a dozvěděla se, že je vše jak má být. A ono je. A já jsem šťastná, proč by ne. Člověk si říká, že když celý týden nevidí manžela, že třeba se své ženě bude nějaký čas věnovat a to třeba o trochu víc, když čeká dítě. Miminko které si přáli mnoho let. A ono nic, první v řadě nese číslo oslava a alkohol, odvést na oslavu dvou narozenin, vyčkat a pak se se slovy děkuju dostat domů.
Prosinec, měsíc půlky strašnýh věcí a napůl v pohodě svátků.
Ta půlka se dělí na část, kdy jsme čekali, kdy přijdou peníze za prodané dědictví po babičce Kubovi. Dohodli jsme se, že peníze dáme na společný účet, kde jsme měli i půjčky. Už dohodování, kdy rodiče Kubovi zjištovali kolik u nich má dluh se slovy jestli si říkáme vše a nepamatovali si, že od začátku vše řešíme společně a nemáme přes sebou žádné tajnosti.
Víc mě dostalo, když mi Kuba řekl, že mu máma volala, proč budou peníze na mým účtě. I když mi řekl, že jí pověděl, že je to náš společný účet, tak ještě celý druhý den jsem nad tím přemýšlela. Proč jim vadí, že jsou peníze na účtě, který je psaný na mě. A že si to asi museli zjišťovat, čí je to účet. Prostě hormony udělaly své a já se večer neudržela a napsala tchýni, že mě mrzí, že jí vadí, že peníze byly poslány na účet, který je psaný na mě, když jsme s Kubou manželé. Odpověděla, že se Kubovi již omlouvila. Já jsem odepsala, že mi to neřekl. Odpověd od ní zněla “to je váš problém“.
V té záplavě hormonů a všeho jsem manžeovi řekla, že jsem napsala jeho mámě se slovy, že mě mrzí jak to vidí. Ona mi napsala, že je to náš problém. První co Kuba řekl bylo “a bylo ti to k něčemu?" Jediné co jsem řekla bylo “je zlá.“ Vím, že i když jsem mu pověděla větu “takže jsi na její straně “ řekl ne, ale já jak kdybych to neslyšela a utekla brečet do ložniče propukat v pláč. Pak mi nebylo dvakrát nejlíp, tak jsem šla do obýváku, je to nejblíže wc.
Kuba měl hlad, ve spíži si našel konzervu s tuňákem, já ho poslala do ložniče, že nechci aby u toho byl, když mi bylo špatně. První bylo normální, jako kdykoli. Druhé už moc ne - cítila jsem, jak se mi točí hlava, jak když mi tam hraje písnička, ale já ji neumím zastavit. Najednou cítím bolest a sedím na zemi, na hlavě čáru a prkýnko od wc utržené. Polohlasně říkám “zlato prosím, pomoz mi,” ale nikdo mě neslyší. Odplazím se z wc a vím, že se toto nesmí opakovat, jinak zase skončím na zemi, protože se mi točí hlava. Na půl se to opakuje, pak odcházím do pokoje. Bolí mě hlava a já si říkám, přece nebudu otravovat na pohotovosti, kdyby se mi točila hlava ráno a měla jsem otřes mozku, tak tam dojedeme ráno.
Ráno už mě hlava nebolí i když mě přepadají myšlenky, jestli je mimi v pořádku.
V půlce měsíce jdu na vyšetření ledvin, doktorka vyšetření provádí utz a já se snažím ubránit otázce, jestli mi nechce přejet po břiše, že jsem těhotná. Mám tam miminko, tak aby mi ukázala, že je v pořádku.
Vánoce byly fajn, až jsem si říkala, že jsem dlouho nebrečela a že je mi dobře.
Přišel leden, první kotrola v poradně, mimi má na halvičce cystu… Co, co to je? Buď něco velmi špatného nebo nic. Je pondělí, nikam nás posílat nebudou, když nás v pátek čeká druhý velký utz, prý by nás stejně u Apolináře dříve nevzali. Vycházím z ordinace, zavolám na Kubu, který na mě čeká, že jdeme a odcházím s myšlenkami někde jinde.
Doma koukám na eMiminu, že je možné, že to je jen nějaká cysta, která se vstřebá a vše je v pořádku. Moc jsem si přála, aby to byla jen banalita u mého miminka
Přišel pátek. Je to jako dnes, lehám si na kozu, ale nohy nechávám dole na takovém kousku podložky. Doktor mi přejíždí po břiše, najde hlavičku miminka a v zápětí říká “vidíte toto, to by vše mělo být uvnitř hlavičky”. V duchu si říkám, aha a doktor pokračuje “budete muset na ukončení těhotentsví“. V té chvíli jak kdyby do mě někdo vrazil dýku, “co to myslíte vážně?” Moje hlava se bránila, vždyť to nemůže být pravda.
Doktor mi ještě oznámil, že musí dokončit utz. Koukala jsem jen před sebe, nechtěla jsem se koukat na tu obrazovku, kde jsem na chvíli se neudržela a podívala se. Uviděla jsem, jaké by naše mimi mělo krásné srdíčko které bilo, připomínalo mi pusinku, stále se otevírající a zavírající. Na to nikdy nezapomenu, poslední utz mého prvního miminka.
Přijeli jsme domů a utápěli jsme se jen ve smutnu. Samé slzy, v tv samé reklamy na plýny, na olympiádu, kde máma vidí to nejlepší ve svém dítěti. Já neměla v kom to nejlepší vidět, když jsem přes sebou měla to nejhorší rozhodnutí a myšlenku že mimi do termínu nedonosím. 
Byl víkend Kuba musel do práce a já si přála, aby jsem mimi necítila, přece tady s námi stejně nemůže být.
V pondělí jsme jeli do Prahy do Tomayerovy nemocnice na genetiku, kde s námi sepsali rodokmen. Poslali nás o patro výš, kde jsme čekali 2h, aby jsme se dozvěděli, že po doktorovi, který dělal velký utz nic doktorka kontrolova nebude. Další půl hodiny čekání na sestřičky se slovy “kdy to chcete - dnes večer se vám to hodí nebo zítra.“ Jen jsem tam seděla a neměla slov. Manžel jim řekl, že nám nikdo nepověděl, co nás čeká. Prostě nic, odpověď byla “čeká tam dost lidí se stejným problémem“, na to už jsem opravdu neměla a řekla, že odcházíme, že tady nic nepodstoupím.
Kubovi jsem pověděla že pojedeme do Mladoboleslavské nemocnice a kdyby jsme se dnes (bylo 12h) nic nedozvěděli, alespoň se dohodneme na další den co a jak. Ano, přijeli jsme a sestřička nám pověděla, že doktor již není, ale náš případ si napsala a ať se stavíme druhý den na lačno s taškou na příjem.
Při čekání manžel šel říct, že jsme přijeli. Hned nám řekli, ať jdeme čekat jinam, že hned paní doktorka přijde, že zrovna šije po porodu. Za chvíli se zas omlouvali, že ještě nepřišla a my to brali v pohodě, vždyť je to jen asi 10min.
Když přišla sestřička, tak se nás ptala, jestli chceme vidět obrazovku utz, to se nás v Praze nezeptal nikdo. Verdikt zněl, že předchozí doktor měl pravdu, vývojová vada neslučitelná s životem. Tak tedy čekáme dál asi 20min, než nám umožnili být na nadstandartním pokoji i s manželem společně.
V 10:00 do mě cpou první dvě tablety a za půl hodky cítím, že působí. Začínají mě bolet vaječníky jak při ms, a za pár hodin cítím ms bolesti a když jdu na wc odchází ze mě sraženiny krve. Povídám to sestře, která do mě v 13h cpe další tablety a ta odpoví, že je to normální. V 16h do mě cpou další, stále se nic extra neděje. Kuba, který na odpolko odjel, se vrátil a já v 19h začínám cítit víc a víc ms bolesti. Břicho podle dr. tvrdne, ale co já vím, já přece nikdy nerodila. Jak já mám vědět, jak to má vypadat. Do večera nic nepřichází a dr. nám alespoň schvaluje, že můj manžel může se mnou přespat v nemocnici.
Sestřička mi v 22h říká, že bych měla usnout, že když přijdou kontrakce, že budu vědět, že mě to vzbudí. Ale já nespím celou noc a jen mě to bolí jako při ms. Jsem zvyklá, že to bolí přece mám endometriózu a ms není nemoc, tak to musím vydržet. Když celou noc koukám do stropu a chodím na wc, abych si aspoň trochu ulevila, tak mě ve 4h ráno napadne kouknout se na mobil. Sleduji, kdy přijde bolest a pak mezera a pak další, když si sestra myslí že usnu, zjištuji, že jsou to 3min. V 5:30 mi praská plodová voda a já volám na Kubu, ať mi podá další vložku. Bez mrknutí mi podá další - je tu pro mě, nikdy nepochopím proč si nikdy neuvědomím, že v těch nejdůležitějších věcech, je tu pořád pro mě.
Zvoním na sestru, praskla mi plodová voda, dozvídám se, že si jen předají směnu. Jenže mě tam najednou dole začne něco naléhat a já se bojím. Byli jsme s Kubou domluvení, že mimi vidět nechceme. Nechci mít tento moment celý život před očima.. Přiběhne porodní asistentka a povídá, to je jen část placenty. Ukliňuji se, má tam ještě jednu k sobě. Poví mi, ať si podsadím zadek, zavřu oči a zatlačím, na 3 zatlačení, bez kontrakcí, nic mě nebolí ze mě vypluje miminko. Vím jen, že tam měli kovovou misku do které ho dali. Dr. přišel mezi dveřmi mu sdělili, že jsem to zvládla. Pak se čekalo na placentu, která stejně nešla. Krve ze mě teklo jak z prasete. Pak revize a večer jsem šla domů, nechtěla jsem být dál v nemocnici.
O víkendu přišla laktace a já si připadala jako nejodpornější žena na světě. Strašně mě bolely prsa, tak jsem si sundala podprsenku, ale co mě večer čekalo, bych nepřála ani nepříteli. Bolest a zhnusení z toho jak vypadám. A krutost všeho když jsem cítila jak se mi do noční košile vpíjí mléko, které bylo pro moje miminko. Tělo reagovalo jak mělo, těhu skončilo a 3dny po porodu přišlo mlíko. Ještě že na kontrole mi můj gynekolog napsal prášky na laktaci, nic se nedoplácelo, ale pomohly do druhého dne.
Najednou jsem si doma připadala, jak ve svém světě. Když jsem šla mezi lidi bála jsem se, jak mě vezmou. I když to byli cizí lidi, kteří nikdy nevěděli, co se nám stalo. Stále jsem se bála, co když uvidí, co se mi stalo. I kvůli tomu jsem odešla z práce, která byla fajn.
Tchýně byla ta super žena, která se musela vnutit skoro ani ne týden po zákroku. Ani mě nechtěla poslouchat, když jsem jí chtěla něco říct o tom. Jen mě chtěla odmlčet slovy “babičce se stalo něco podobného, ale jí miminko odnesly hned pryč a je hodně lidí, kterým se stalo něco podobného jako vám“. Říkala jsem si, je to tchýně, co by jsi po ní chtěla. Návštěva vcelku dopadla dobře.
Leden tekl, únor také a prvního března se blížil první den v nové práci, kde mě nikdo nezná. Prostě nová práce nová idea.
No první den zrovna ideální nebyl, se slovy „ahoj, já jsem Iveta“, mi první podala ruku slečna či paní se slovy já jsem Pája, odkud jsi, kolik ti je, máš děti, no to už máš věk. Má odpověd zní - až časem.
Práce skladníka, na kterou ani moje tělo nebylo připravené, zmáhá nemoc : chřipka při které nemůžu skoro mluvit. Končí týden před koncem března: po pár sms zjišťuji, že má nadřízená nemá nic, abych tam zůstávala. Chci pracovat pod někým, kdo ví, jak si zorganizuje svůj tým a ne kdo vydírá na konci. Končím.
Přiznávám se k tomu co nás potkalo. Jinak bych byla jen ta, které zas jen za něco hubují. Takhle mě někdo lituje a říká “to mě mrzí“ a připadám si, že mě aspoň trochu chápe.
Jediný kdo mě nechápe je tchýně, které není blbý říct, mému muži že nás malej Kubíček (1,5 roční dítě švagra ) nebude znát. A ve mě se to vše pere jestli to opravdu myslí vážně, že naše mimi tu není a my chceme mít klid. Ale když si vzpomenu na poslední návštěvu u nich, kdy na Kubu vyhrkla, kde jsou botičky nejmladšího jejího syna, jen jsem suše dodala “u nás ve sklepě“ a ona jen s divným smíchem se obrátila na manžela “tak je nakul“, mě jen napadlo, to nepochopíš.
Když se vidím s mými rodiči tak se mamka se mnou na toto téma baví, když jí o tom řeknu.
Ale já bych potřebovala to někomu říct. Moc brečet, nemuset přemýšlet co můžu, jak vypadám. Vždy jsem brečela sama nebo v noci přitulená k muži, kdy mě obejmul. Když jsem neměla slov, neumím to ze sebe dostat, i když ve mě je toho tolik.
Je to něco přes 2 měsíce a stejně to bolí, a když tchýně při návštěvě mi poví, že Kubíček od švagra není jen jmenovec po mém muži, ale že se chová tak, jako když byl můj muž malý. Strašně to bolí, nic sem jí neřekla. Nemám slov. Jednou, až se to ve mě vše nastřádá, tak to bouchne, ale s ní se pak nebudu bavit. Jak jsem to napsala v jedné diskuzi, buď je zlá a chce mi ublížit nebo je tak blbá. Kdo ví
Miluju svého muže, i když si někdy neuvědomuji jeho hodnoty. Děkuji za to že ho mám.
Věřím že jednou budeme mít zdravé miminko i když cesta je trnitá
Přečtěte si také
Doufala jsem, že najdu lásku na seznamce. Nevěřili byste, co je tam za individua
- Anonymní
- 14.04.26
- 3219
Na muže mám prostě smůlu. Ve dvaceti jsem se vdávala, mám dvě děti, které už si žijí vlastní život. S jejich otcem jsme se po čase rozvedli. Mám za sebou ještě jedno manželství, které také...
„Nemáme ani korunu,“ brečí kamarádka, ale hračky kupuje po kvantech
- Anonymní
- 14.04.26
- 1438
Tenhle fenomén mě fascinuje a zároveň neskutečně vytáčí. Znáte to taky? Otevřete Messenger a tam na vás svítí pět odkazů na „totální výprodej“ v hračkářství, doprovázených textem: „Hele, to musíš...
Manžel si přál syna, porodila jsem tři dcery. On chce další, já už nemám sílu
- Anonymní
- 14.04.26
- 1809
Potřebuji se svěřit s něčím, co mě opravdu hodně trápí. A vlastně o tom ani nemůžu s nikým mluvit, protože se za svého muže i za sebe stydím. Můj manžel Pepa si vždycky přál syna. Řekla bych, až...
Najít práci jako samoživitelka na zkrácený úvazek je dnes prakticky nemožné
- Anonymní
- 14.04.26
- 945
Mám sedmiletou dceru, která chodí do první třídy. Jsem s ní sama, tatínek není ani v rodném listě. Mám tedy ještě obrovské štěstí, že žijeme s rodiči v rodinném domě. Sama bych to nezvládla vůbec....
„Maminko, ty záříš!“ – 1. část
- PenelopaW
- 14.04.26
- 527
Když mi primářka onkologie zkraje ledna 2025 plánovala léčbu, žila jsem v bludu, že všechno končí operací a ozařování je taková trapná formalita. No, není :). Chvíli to ale trvalo, než mě vyvedli z...
Můj přítel se vyspal s mojí mámou, která mi to bez studu vmetla do očí
- Anonymní
- 13.04.26
- 5022
Musím se svěřit s něčím, co mě velmi bolí, a myslím, že to navždy poznamenalo můj vztah s mámou, ale i k mužům. Je mi 28 let, měla jsem přítele Davida, se kterým jsem byla asi rok. Byl to opravdu...
Svítící boty z tržnice vyhrály, na barefoot za majlant se můžu vykašlat
- Anonymní
- 13.04.26
- 1666
Dneska jsem se oficiálně rozhodla, že nákupy s mým synem by měly být uznány jako extrémní sport. Možná by se za to měly dávat i nějaké medaile, nebo aspoň poukazy na týdenní pobyt v lázních o...
Všichni mi říkají, že jsem přehnaně starostlivá. Moje děti tím trpí, ale já taky
- Anonymní
- 13.04.26
- 1303
„Už to přeháníš, měla bys jim dát trochu volnosti,“ říká mi neustále manžel, máma i tchyně. Prý z dětí dělám skleníkové květinky, protože je pořád ochraňuju. Nenechám je skákat z lavičky, lézt po...
Svět je málo toleratní k dětem! Řekla kamarádka, když jí syn skočil do silnice
- Anonymní
- 13.04.26
- 1579
Tak z dneška, z dneška jsem úplně hotová. Moje setkání s Lindou mě totiž totálně rozhodilo. Nečekala jsem, že pohodová procházka centrem města se promění v jeden dlouhý, nekonečný hororový film, ve...
„Máte postižené dítě,“ vmetla mi učitelka, přitom má jen vývojovou dysfazii
- Anonymní
- 12.04.26
- 4434
Z dnešního incidentu je mi úplně špatně. Natálka konečně usnula. Sledovala jsem ji, jak klidně spinká, zlaté vlásky rozprostřené na polštáři. Nikdo by neřekl, kolik chaosu se v té její malé...
hrozně moc přeju a držím palce, aby to co nejdříve vyšlo 
Tak já chápu rubriku nazvanou deníček 
co takhle trochu empatie?
a Furt ty stejne uživatelky 
četlo se to těžce, zdlouhavě, bez interpunkce mi určité pasáže nedávaly smysl. Kup si deníček, vypiš se tam, napiš tam všechno, co chceš vyřešit, co budeš řešit a co je už pasé. Mě to kdysi pomohlo.
