Od smutku doufám ve štěstí

Není to nic, co by obsahovalo nadsázku, je to jen vypsání z mé duše.

*

Jak se to bude jmenovat kdo ví, ani nevím. Chtěla jsem dát svému muži to nejcennější co žena může dát… Miminko. Krásné, malé, roztomilé, ale hlavně něco co nese geny nás obou. Kouzelný balíček všeho nejlepšího co máme v sobě a chceme dát druhému. 5 let nic, kdo by tomu věřil, a tak se člověk snaží doma. Co snaží jen tak sexík večer, přece to nebudeme hrotit přes nějakou bazální teplotu či ovulační testy to necháme „SNAŽILKÁM“. Ony si kazí požitek ze sexu, ze kterého se za chvíli stane povinnost. Ani po zkušenosti kterou máme s mým mužem ze sexu, které je spojením nás dvou a přináší uvolnění, nikdy nebude „proces oplodnění“.

Vidím se jako schránku. Prostě „JÁ“, jednou jsem s pomocí dr. dokázala otěhotnět. Vím, že pokud se tělo neumoudří, skončím u nich zase. Každý si říká - „vždyť je to běh na dlouhou trať“. Ne, není je to jen o ovulaci, lécích, zákroku pod narkózou. Ale pro nás v této době, je to jen o lécích. Předešlý koloběh snad máme za sebou.

Za jeden měsíc do sebe nacpat 30 injekcí, vždyť je to v pohodě, co bysme pro mimi neudělali. Co bysme neudělali pro to, vidět svého muže držet v náručí naše dítě a né jen stále koukat, jak si hraje s cizími dětmi. U toho je tak velmi šťastný a já mu to po kalsickém sexu nemohu dát. Chci, ale mé tělo stávkuje. Stále mě doprovází slova zase - nebo - proč. A moc si přeji aby slova jako “doufám”, aby mě jich svět ušetřil, a pomohl mi k tomu co chci a jednou v životě mi dopřál toho krásného pocitu “být mámou “

Jsou skoro 2h ráno, a já stejně nespím, proč? Kdo ví. Mám v sobě toho tolik. Chci zhubnout, moje těhotenství, které na mě zanechalo jen kila, nezačalo hned jako “jsem šťastná našla jsem // na testu“ ale jako - autonehoda, bloklá páteř, IVF.

Máme vajíčka, ale ET se nepovedl. Máme šanci, přece máme mrazáčky, přece naděje umírá poslední i když, že ET nevyšel, byla strašná rána. Holt, když si člověk v hlavě srovná myšlenky a reálně si říká : embryo nejlepší kvality blastocysty + sliznice na 1* a oni se embryjka pustili a obě dvě.

Člověk jde na odběr krve jako na popravu. Sestra se stejně ptá co test a odpověd zní “negativní". Vím, že telefonát bude znít, že krev je také negativní. Suše manželovi oznamuji po sms že to nevyšlo, ani nedokážu jít za ním na zahradu a říct mu to. Prostě člověk nedokáže přijmout v té chvíli realitu, že vše vypadalo super, ale NIC.

Pár dní breku a jdeme dál. Žena je nejsilnější na světě. Volám do CAR a objednávám nás na KET Ještě nás čeká konzultace kde nám doktor Smrčina poví, že příště se to povede. Poví mi, že do 4 týdnů dostanu MS a od druhého dne začnu brát estrofer a podle rozpisu utrogestan.

První den MS ještě volám do CAR jestli to tak mám brát a kdy mám přijít na utz, ale dozvídám se, že mají v den, kdy bych se měla dostavit malovat. Tak jen dostávám odpověď, že je nutné to posunonut o měsíc. Mě to nevadí, říkám si aspoň se tělo očistí od hormonů.

Tak poslední MS hlásí datum 21. 8. Super, druhý den začínám zobat estrodem, pak vkládám utrogestan, už ani nevím, od kdy to není důležité. 8. 9. mi vkládají embryko. Odcházím domů a říkám si buď a nebo. V poslední hádce s Kubou jsem mu řekla buď budu těhotná a zůstaneme spolu a pokud to nevyjde jdeme do sebe.

Je 22.9 a já jdu na krev, sestra se ptá "dělala jste si test?“ odpověď zní ne. Proč? Doktor říkal, že budu ve vetším klidu, když si nebudu buď falešně říkat, že jsem v tom nebo že to zas nevyšlo.

Čekám na výsledky, minule byli hotový už kolem 12h a teď mě stále napínají. Odpočítávám hodinu od hodiny kdy už. Jen sedím na sedačce a přeji si kdy už ten mobil zazvoní.

V 16:00 zvoní a já ani nepřemýšlím a zvedám. Sestra mi říká HCG máte 674. Moje otázka je jen, takže vše je v pořádku jsem těhotná. Odpověď je - ano, jste, naschledanou. Za 14 dní přijďte na utz.

Kuba stojí přede mnou tak mu říkám mám HCG 674 odpoví, “takže pokračujeme v klidovém řežimu?” Ano, pokračujeme.

To je celé nadšení po 5 letech snažení.

Večer jedem se podívat na chalupu, kam měli přijet Kubovi rodiče. Všichni mi přejí k mému těhotenství. Pamatují si koblihy na stole, které jsem se bála vzít jak mi bude. První divný pocit z vůně či nevůně, si pamatuju když jsem čekala ještě na krev a u souseda v garáži mi strašně smrděl benzín.

Vždy jsem si myslela, že těhotenství po takové době budeme prožívat jinak. Vždyť přece jsme přišli k něčemu, co jsme se snažili mít 5 let, tak proč to není něco nádherného, proč nejsem na prvním místě. PROČ. Zase to slovo co mi ničí život. Člověk se ptá a stejně odpovědi se nedočká.

Z utz si pamatuji doktora Smrčinu, jak povídá: „vidíte toto rozmazané, tady má srdíčko. Jste v 9tt, lepší foto nebude.“ Říkám si to nevadí, ale je tam. Odnášíme si fotku z utz, Kuba se chce stavit u rodičů, proč ne. Tchýně si fotí fotěčku z utz a za hoďku jedem domů.

První kontrola u mého gynekologa vypadá asi takto. Sestra: “vy nemáte díl neschopenky, vždyť je to něco jako občanka.” Zrovna je mi to jedno, jsem ráda, že můj žaludek je na místě, kde ho chci mít. Z kontroly na kterou jsme byly objednaní odcházíme s tím že manžel zavolá do CAR a vše zařídí.

První kontroly, vidím je jako dnes. Krev na lačno. Sama sobě říkám “doufám že to zvládnu”, stále mám hlad, jinak mě bolí bříško, tak i když mě můj muž veze na odběr, tak se bojím. Nakonec zjišťuji, že to zvládám, odběr a šup domů. :)

Od sestričky dostanu datum, kdy mám přijít na první konzultaci v poradně. Doktor zkotroloval srdíčko, průtoky a udělal mi fotečku mého miminka. Je vidět jak mimozemšťan - na zádech, hlavička ručičky a nožičky. Se slovy „vše je v pořádku“ odcházím z poradny.

Na skoro konec listopadu jsme dostali datum na první velký utz v prvním trimestru. Bojím se, prý se má zkouknout něco za hlavičkou a podle toho se pozná velká vývojová vada.

Čekáme v čekárně, Kuba se snaží odvést mé myšlenky a povídá mi něco, nad čím se musím zamyslet. Ale stejně mě to odvede jen na chvíli a hned jsem zpět zase u svých myšlenek, kde si říkám, že doufám (zase jen doufám), že to dopadne dobře. Bojím se věřit.

Doktor nás zavolal asi po 15min po objednání. Nějak to neřeším, lehám si na kozu, dávám si nohy na posuvný kousek nějakého dílu lehátka. Po chvíli ježdění utz po břiše mi doktor říká, že vše je v normě a nález je v pořádku. Tak se nemáme obávat, co najdou v krvi, mimi je v pořádku.

O nic se nestrachuji, přece je vše v pořádku.

28. 10. půlku dopoledne prozvracím, ale musíme přece jet na oslavu narozenin manželova jmenovce. Tak se v 14:00 zvedám z postele a říkám, že to dám.

Na oslavě zjišťuji že mi je dobře a tak při manželově otázce: „vše v pohodě?“ odpovím: „ano, dobrý“. Domů se dostáváme kolem 9h, protože jsme museli k manželovým rodičům. Snažím se to přežít, i když jsem to vyčetla Kubovi, že jsme přece říkal, že po 17h jedeme domů.

Listopad vévodí pár datumům.

Jednomu, kdy je naše očekávaná chvíle v poradně, abych viděla své mimi a dozvěděla se, že je vše jak má být. :) A ono je. A já jsem šťastná, proč by ne. Člověk si říká, že když celý týden nevidí manžela, že třeba se své ženě bude nějaký čas věnovat a to třeba o trochu víc, když čeká dítě. Miminko které si přáli mnoho let. A ono nic, první v řadě nese číslo oslava a alkohol, odvést na oslavu dvou narozenin, vyčkat a pak se se slovy děkuju dostat domů.

Prosinec, měsíc půlky strašnýh věcí a napůl v pohodě svátků.

Ta půlka se dělí na část, kdy jsme čekali, kdy přijdou peníze za prodané dědictví po babičce Kubovi. Dohodli jsme se, že peníze dáme na společný účet, kde jsme měli i půjčky. Už dohodování, kdy rodiče Kubovi zjištovali kolik u nich má dluh se slovy jestli si říkáme vše a nepamatovali si, že od začátku vše řešíme společně a nemáme přes sebou žádné tajnosti.

Víc mě dostalo, když mi Kuba řekl, že mu máma volala, proč budou peníze na mým účtě. I když mi řekl, že jí pověděl, že je to náš společný účet, tak ještě celý druhý den jsem nad tím přemýšlela. Proč jim vadí, že jsou peníze na účtě, který je psaný na mě. A že si to asi museli zjišťovat, čí je to účet. Prostě hormony udělaly své a já se večer neudržela a napsala tchýni, že mě mrzí, že jí vadí, že peníze byly poslány na účet, který je psaný na mě, když jsme s Kubou manželé. Odpověděla, že se Kubovi již omlouvila. Já jsem odepsala, že mi to neřekl. Odpověd od ní zněla “to je váš problém“.

V té záplavě hormonů a všeho jsem manžeovi řekla, že jsem napsala jeho mámě se slovy, že mě mrzí jak to vidí. Ona mi napsala, že je to náš problém. První co Kuba řekl bylo “a bylo ti to k něčemu?" Jediné co jsem řekla bylo “je zlá.“ Vím, že i když jsem mu pověděla větu “takže jsi na její straně “ řekl ne, ale já jak kdybych to neslyšela a utekla brečet do ložniče propukat v pláč. Pak mi nebylo dvakrát nejlíp, tak jsem šla do obýváku, je to nejblíže wc.

Kuba měl hlad, ve spíži si našel konzervu s tuňákem, já ho poslala do ložniče, že nechci aby u toho byl, když mi bylo špatně. První bylo normální, jako kdykoli. Druhé už moc ne - cítila jsem, jak se mi točí hlava, jak když mi tam hraje písnička, ale já ji neumím zastavit. Najednou cítím bolest a sedím na zemi, na hlavě čáru a prkýnko od wc utržené. Polohlasně říkám “zlato prosím, pomoz mi,” ale nikdo mě neslyší. Odplazím se z wc a vím, že se toto nesmí opakovat, jinak zase skončím na zemi, protože se mi točí hlava. Na půl se to opakuje, pak odcházím do pokoje. Bolí mě hlava a já si říkám, přece nebudu otravovat na pohotovosti, kdyby se mi točila hlava ráno a měla jsem otřes mozku, tak tam dojedeme ráno.

Ráno už mě hlava nebolí i když mě přepadají myšlenky, jestli je mimi v pořádku.

V půlce měsíce jdu na vyšetření ledvin, doktorka vyšetření provádí utz a já se snažím ubránit otázce, jestli mi nechce přejet po břiše, že jsem těhotná. Mám tam miminko, tak aby mi ukázala, že je v pořádku.

Vánoce byly fajn, až jsem si říkala, že jsem dlouho nebrečela a že je mi dobře.

Přišel leden, první kotrola v poradně, mimi má na halvičce cystu… Co, co to je? Buď něco velmi špatného nebo nic. Je pondělí, nikam nás posílat nebudou, když nás v pátek čeká druhý velký utz, prý by nás stejně u Apolináře dříve nevzali. Vycházím z ordinace, zavolám na Kubu, který na mě čeká, že jdeme a odcházím s myšlenkami někde jinde.

Doma koukám na eMiminu, že je možné, že to je jen nějaká cysta, která se vstřebá a vše je v pořádku. Moc jsem si přála, aby to byla jen banalita u mého miminka

Přišel pátek. Je to jako dnes, lehám si na kozu, ale nohy nechávám dole na takovém kousku podložky. Doktor mi přejíždí po břiše, najde hlavičku miminka a v zápětí říká “vidíte toto, to by vše mělo být uvnitř hlavičky”. V duchu si říkám, aha a doktor pokračuje “budete muset na ukončení těhotentsví“. V té chvíli jak kdyby do mě někdo vrazil dýku, “co to myslíte vážně?” Moje hlava se bránila, vždyť to nemůže být pravda.

Doktor mi ještě oznámil, že musí dokončit utz. Koukala jsem jen před sebe, nechtěla jsem se koukat na tu obrazovku, kde jsem na chvíli se neudržela a podívala se. Uviděla jsem, jaké by naše mimi mělo krásné srdíčko které bilo, připomínalo mi pusinku, stále se otevírající a zavírající. Na to nikdy nezapomenu, poslední utz mého prvního miminka.

Přijeli jsme domů a utápěli jsme se jen ve smutnu. Samé slzy, v tv samé reklamy na plýny, na olympiádu, kde máma vidí to nejlepší ve svém dítěti. Já neměla v kom to nejlepší vidět, když jsem přes sebou měla to nejhorší rozhodnutí a myšlenku že mimi do termínu nedonosím. :(

Byl víkend Kuba musel do práce a já si přála, aby jsem mimi necítila, přece tady s námi stejně nemůže být.

V pondělí jsme jeli do Prahy do Tomayerovy nemocnice na genetiku, kde s námi sepsali rodokmen. Poslali nás o patro výš, kde jsme čekali 2h, aby jsme se dozvěděli, že po doktorovi, který dělal velký utz nic doktorka kontrolova nebude. Další půl hodiny čekání na sestřičky se slovy “kdy to chcete - dnes večer se vám to hodí nebo zítra.“ Jen jsem tam seděla a neměla slov. Manžel jim řekl, že nám nikdo nepověděl, co nás čeká. Prostě nic, odpověď byla “čeká tam dost lidí se stejným problémem“, na to už jsem opravdu neměla a řekla, že odcházíme, že tady nic nepodstoupím.

Kubovi jsem pověděla že pojedeme do Mladoboleslavské nemocnice a kdyby jsme se dnes (bylo 12h) nic nedozvěděli, alespoň se dohodneme na další den co a jak. Ano, přijeli jsme a sestřička nám pověděla, že doktor již není, ale náš případ si napsala a ať se stavíme druhý den na lačno s taškou na příjem.

Při čekání manžel šel říct, že jsme přijeli. Hned nám řekli, ať jdeme čekat jinam, že hned paní doktorka přijde, že zrovna šije po porodu. Za chvíli se zas omlouvali, že ještě nepřišla a my to brali v pohodě, vždyť je to jen asi 10min.

Když přišla sestřička, tak se nás ptala, jestli chceme vidět obrazovku utz, to se nás v Praze nezeptal nikdo. Verdikt zněl, že předchozí doktor měl pravdu, vývojová vada neslučitelná s životem. Tak tedy čekáme dál asi 20min, než nám umožnili být na nadstandartním pokoji i s manželem společně.

V 10:00 do mě cpou první dvě tablety a za půl hodky cítím, že působí. Začínají mě bolet vaječníky jak při ms, a za pár hodin cítím ms bolesti a když jdu na wc odchází ze mě sraženiny krve. Povídám to sestře, která do mě v 13h cpe další tablety a ta odpoví, že je to normální. V 16h do mě cpou další, stále se nic extra neděje. Kuba, který na odpolko odjel, se vrátil a já v 19h začínám cítit víc a víc ms bolesti. Břicho podle dr. tvrdne, ale co já vím, já přece nikdy nerodila. Jak já mám vědět, jak to má vypadat. Do večera nic nepřichází a dr. nám alespoň schvaluje, že můj manžel může se mnou přespat v nemocnici.

Sestřička mi v 22h říká, že bych měla usnout, že když přijdou kontrakce, že budu vědět, že mě to vzbudí. Ale já nespím celou noc a jen mě to bolí jako při ms. Jsem zvyklá, že to bolí přece mám endometriózu a ms není nemoc, tak to musím vydržet. Když celou noc koukám do stropu a chodím na wc, abych si aspoň trochu ulevila, tak mě ve 4h ráno napadne kouknout se na mobil. Sleduji, kdy přijde bolest a pak mezera a pak další, když si sestra myslí že usnu, zjištuji, že jsou to 3min. V 5:30 mi praská plodová voda a já volám na Kubu, ať mi podá další vložku. Bez mrknutí mi podá další - je tu pro mě, nikdy nepochopím proč si nikdy neuvědomím, že v těch nejdůležitějších věcech, je tu pořád pro mě.

Zvoním na sestru, praskla mi plodová voda, dozvídám se, že si jen předají směnu. Jenže mě tam najednou dole začne něco naléhat a já se bojím. Byli jsme s Kubou domluvení, že mimi vidět nechceme. Nechci mít tento moment celý život před očima.. Přiběhne porodní asistentka a povídá, to je jen část placenty. Ukliňuji se, má tam ještě jednu k sobě. Poví mi, ať si podsadím zadek, zavřu oči a zatlačím, na 3 zatlačení, bez kontrakcí, nic mě nebolí ze mě vypluje miminko. Vím jen, že tam měli kovovou misku do které ho dali. Dr. přišel mezi dveřmi mu sdělili, že jsem to zvládla. Pak se čekalo na placentu, která stejně nešla. Krve ze mě teklo jak z prasete. Pak revize a večer jsem šla domů, nechtěla jsem být dál v nemocnici.

O víkendu přišla laktace a já si připadala jako nejodpornější žena na světě. Strašně mě bolely prsa, tak jsem si sundala podprsenku, ale co mě večer čekalo, bych nepřála ani nepříteli. Bolest a zhnusení z toho jak vypadám. A krutost všeho když jsem cítila jak se mi do noční košile vpíjí mléko, které bylo pro moje miminko. Tělo reagovalo jak mělo, těhu skončilo a 3dny po porodu přišlo mlíko. Ještě že na kontrole mi můj gynekolog napsal prášky na laktaci, nic se nedoplácelo, ale pomohly do druhého dne.

Najednou jsem si doma připadala, jak ve svém světě. Když jsem šla mezi lidi bála jsem se, jak mě vezmou. I když to byli cizí lidi, kteří nikdy nevěděli, co se nám stalo. Stále jsem se bála, co když uvidí, co se mi stalo. I kvůli tomu jsem odešla z práce, která byla fajn.

Tchýně byla ta super žena, která se musela vnutit skoro ani ne týden po zákroku. Ani mě nechtěla poslouchat, když jsem jí chtěla něco říct o tom. Jen mě chtěla odmlčet slovy “babičce se stalo něco podobného, ale jí miminko odnesly hned pryč a je hodně lidí, kterým se stalo něco podobného jako vám“. Říkala jsem si, je to tchýně, co by jsi po ní chtěla. Návštěva vcelku dopadla dobře.

Leden tekl, únor také a prvního března se blížil první den v nové práci, kde mě nikdo nezná. Prostě nová práce nová idea.

No první den zrovna ideální nebyl, se slovy „ahoj, já jsem Iveta“, mi první podala ruku slečna či paní se slovy já jsem Pája, odkud jsi, kolik ti je, máš děti, no to už máš věk. Má odpověd zní - až časem.

Práce skladníka, na kterou ani moje tělo nebylo připravené, zmáhá nemoc : chřipka při které nemůžu skoro mluvit. Končí týden před koncem března: po pár sms zjišťuji, že má nadřízená nemá nic, abych tam zůstávala. Chci pracovat pod někým, kdo ví, jak si zorganizuje svůj tým a ne kdo vydírá na konci. Končím.

Přiznávám se k tomu co nás potkalo. Jinak bych byla jen ta, které zas jen za něco hubují. Takhle mě někdo lituje a říká “to mě mrzí“ a připadám si, že mě aspoň trochu chápe.

Jediný kdo mě nechápe je tchýně, které není blbý říct, mému muži že nás malej Kubíček (1,5 roční dítě švagra ) nebude znát. A ve mě se to vše pere jestli to opravdu myslí vážně, že naše mimi tu není a my chceme mít klid. Ale když si vzpomenu na poslední návštěvu u nich, kdy na Kubu vyhrkla, kde jsou botičky nejmladšího jejího syna, jen jsem suše dodala “u nás ve sklepě“ a ona jen s divným smíchem se obrátila na manžela “tak je nakul“, mě jen napadlo, to nepochopíš.

Když se vidím s mými rodiči tak se mamka se mnou na toto téma baví, když jí o tom řeknu.

Ale já bych potřebovala to někomu říct. Moc brečet, nemuset přemýšlet co můžu, jak vypadám. Vždy jsem brečela sama nebo v noci přitulená k muži, kdy mě obejmul. Když jsem neměla slov, neumím to ze sebe dostat, i když ve mě je toho tolik.

Je to něco přes 2 měsíce a stejně to bolí, a když tchýně při návštěvě mi poví, že Kubíček od švagra není jen jmenovec po mém muži, ale že se chová tak, jako když byl můj muž malý. Strašně to bolí, nic sem jí neřekla. Nemám slov. Jednou, až se to ve mě vše nastřádá, tak to bouchne, ale s ní se pak nebudu bavit. Jak jsem to napsala v jedné diskuzi, buď je zlá a chce mi ublížit nebo je tak blbá. Kdo ví

Miluju svého muže, i když si někdy neuvědomuji jeho hodnoty. Děkuji za to že ho mám.

Věřím že jednou budeme mít zdravé miminko i když cesta je trnitá

Váš příspěvek

Odesílám...
Napsat příspěvek
19.4.18 06:59

Neuvěřitelná smůla :,( hrozně moc přeju a držím palce, aby to co nejdříve vyšlo :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
3484
19.4.18 07:55

Moc mě mrzi, co se vám stalo. Já mám za sebou potrat v 9.týdnu (nesrovnatelně s tvým) ale u dalšího těhotenství se manžel také neradoval a já mu to svým způsobem vyčítala. Potom ž něj vylezlo, ze měl strach. Celé to ivf atd. Je pro ne těžký, ale snaží se to nedavat najevo.

Co se týče tchýně, tak pidle me je tak blbá. Vůbec ji to nedochazi. Neprozila si to

  • Nahlásit
  • Zmínit
19.4.18 08:06

Denicek je hroznej. strasne blbe se cetl. nicmene me moc mrzi tvoje ztrata. tohle se nema dit. Preju hodne sil a brzy plnou naruc.

  • Nahlásit
  • Zmínit
35229
19.4.18 08:08

Je mi moc lito. tchyne neni zla a nejspis ani blba, jen ji chybi zkusenosti a jako vetsina lid nechape, jake malickosti te mohou ranit. Miminka se dockas. :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
19.4.18 08:22

Moc me to mrzi a drzim pesti. Nicmene, vy jste cizinka? Me to prijde, jak hozene do prekladace google.Ale to asi neni to podstatne. Drzte se, ja si to neumim ani predstavit.Jo a tchyni, tak tu mame podobnout. Jednim uchem tam, druhym ven. :kytka:

Příspěvek upraven 19.04.18 v 08:24

  • Nahlásit
  • Zmínit
19.4.18 08:27

Drahá pisatelko,
moc dobře vím, čím sis prošla. Měli jsme sice jinou vadu, ale ve 23.týdnu jsem taky podstoupila ukončení v říjnu 2017. Moc to bolí, srdce na kusy, myšlenky pořád jen na to jedno.
I v mém okolí nikdo nedokázal pochopit, proč tak dlouho truchlím. Když jsem měla potřebu si s někým o tom promluvit, tak jsem lidi přiváděla do rozpaků, protože lidem není příjemný pláč a radši ti řeknou, ať už na to nemyslíš… a to mě dokázalo jen pobouřit. Já měla obrovskou podporu v manželovi, ale taky jsem mu musela říct, že prostě o tom musím mluvit, že to nejde dusit v sobě. Plus ještě jsem komunikovala tady na emiminu s ženami, které to taky zažily. To mi mooooc pomohlo.
Drž se, čas to otupí. Neboj se o tom mluvit, jen někoho k tomu musíš najít.

  • Nahlásit
  • Zmínit
19.4.18 08:42

Je mi líto, co se vám přihodilo, a doufám, že to s mužem zvládnete :hug: Myslím, že bys měla zajít někam na terapii, aby Ti pomohli přestat si brát vše tak osobně, aby ses tolik netrápila - situace opravdu není snadná.

Ale @admin, taky se přimlouvám, abyste v případě podobných deníčků apelovali na pisatelky, ať na textu ještě popracují. Zatímco někdy v deníčku opravujete čárky, i když jsou správně, jindy zveřejníte takovýto deníček, kde se o věcech jako interpunkce nebo textová syntax nedá mluvit…

Příspěvek upraven 19.04.18 v 21:54

  • Nahlásit
  • Zmínit
5062
19.4.18 09:43

Moc me mrzi, co se ti stalo a cim sis prosla :hug: verim, ze jednou miminko prijde :kytka: ztrata je vzdy tezka :?

:mavam: :mavam: :mavam:

Příspěvek upraven 19.04.18 v 21:29

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
19.4.18 10:07

Děkuju všem za odpovědi. Vím že nejsem žádná pisatelka. Čekala jsem že bude hodně ohlasů že to není napsané dle vašich představ psala jsem i email na admin jestli nebude lepší to nevydat. Čekala jsem třeba slova typu "jo máte pravdu není to to co by bylo k vydání ",
Holt to dopadlo jak dopadlo

  • Nahlásit
12722
19.4.18 10:13

Hezký den,

o syntaxu a znění textu víme. V tomto případě by uživatelka deníček musela přepisovat, což nám vzhledem k tématu nepřišlo vhodné. Deníček i tak prošel zdlouhavou korekturou a příště se s autorkou domluvíme podrobněji.

Děkujeme za pochopení.

Autorce přejeme sílu a držíme palce. :kytka:
Každé vyprávění je trochu jiné. :hug:

adminka Zuzi

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
19.4.18 10:27

@admin chci poprosit o smazání deníčku nikam toto nevede

  • Nahlásit
4546
19.4.18 10:42

Mně to přijde, že je to psané opravdu jako deníček, že takhle bych si to psala do sešitu a ne jako slohovka. Takže bych to nechala a neryla do ženy po takové ztrátě, že mně to dost čtenářsky neuspokojilo… Je to snad služba pro pisatelku, aby si odlehčila ve svém trápení, a ne nástroj pro pobavení čtenáře, ne? ;) Tak já chápu rubriku nazvanou deníček :hug:
Jinak autorko, je to hrůza, čím sis prošla, věř, že jednou bude líp. Je to moc těžké, když to stálo tolik úsilí na nakonec má miminko takovou vadu, že nepřežije… :,( :,( Držím palce do budoucna :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
19.4.18 10:46

@mau-mau děkuju za povzbuzení.

  • Nahlásit
579
19.4.18 10:59

Mě se to četlo normálně a pochopila jsem všechno… :nevim:
Autorko deníček klidně ponechej…je mi líto čím sis prošla. Moc vám držím palce do budoucna :kytka: a přeji jen to dobré!

Příspěvek upraven 19.04.18 v 11:00

  • Nahlásit
  • Zmínit
558
19.4.18 11:15

Je to deníček, ne maturitní slohovka :? Prostě se potřebovala vypsat, tak psala jak ji to napadalo, dovedete si představit přepisovat takovéhle bolestivé téma a kontrolovat tam čárky? 8o co takhle trochu empatie?

  • Nahlásit
  • Zmínit
8056
19.4.18 11:32

Já to beru tak, že přesně takhle o věcech přemýšlíš. Nečetlo se to vůbec špatně, bez potíží jsem pochopila a dočetla. Jsou to sepsané myšlenky, střípky života z tvého pohledu. První, co mě napadlo, bylo, že je to až moc osobní, je jedno jestli s obsahem souhlasím/nesouhlasím, chytne, zadrápne se až jde z toho husí kůže (v dobrém a nemyslím jen obsah).
Držím palce, ať se miminka dočkáte. A trošičku víc věř manželovi, on je ten, který stojí nohama na zemi za vás oba ;)

  • Nahlásit
  • Zmínit
3484
19.4.18 11:43

Mně se to četli dobře

Zakladatelko :andel: :andel: :hug: :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
3886
19.4.18 12:35

Take se mi to cetlo normalne a je to jeden z nejzajimavejsich a zaroven nejsmutnejsich denicku tady…

Drz se :srdce: A preji vam, at se uz brzy dockate!

  • Nahlásit
  • Zmínit
19.4.18 12:37

Moc mě to mrzí ach jo, jinak deníček se mi četl dobře. Dokonce jsem byla ráda že je to delší vyprávění :)

  • Nahlásit
  • Zmínit
868
19.4.18 12:57

Ono se to chovani tchyni vrati, neboj, az to bude nejmin cekat, a ty se urco zanedlouho dockas :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
3349
19.4.18 13:12

Velmi osobni zpoved. Imho zajimave napsany, takovy volny tok myslenek, proste denicek.
K tchyni; rekla bych, ze neni zla nebo hloupa, jen ji nedochazi, cim vsim te muze ranit, jsi v tomto ohledu precitlivela (to nemyslim zle).
Preju ti zdrave miminko co nejdriv, urcite se zadari! :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
725
19.4.18 15:02

Moc mne mrzí tvá ztráta a doufám ze bolest se čím dříve otupi a konečně se dočkas svého stesti. Tchyně nemá zkušenost a neumí se vcitit, kdyby té ten vztah měl ničit, tak bych na čas návštěvy omezila.Drz se :hug:

Deníček s touhle tematikou ma přesně takhle vypadat. Spis bych skrtala profily hnidopichu než autorce deníček :roll: a Furt ty stejne uživatelky :pocitac: :cert:

  • Nahlásit
  • Zmínit
1226
19.4.18 15:25

Zmatený deníček, spousta myšlenek. :think: četlo se to těžce, zdlouhavě, bez interpunkce mi určité pasáže nedávaly smysl. Kup si deníček, vypiš se tam, napiš tam všechno, co chceš vyřešit, co budeš řešit a co je už pasé. Mě to kdysi pomohlo.

  • Nahlásit
  • Zmínit
3397
19.4.18 17:43

Je pravda, ze jsem obcas hur chapala, ale chapu, ze se autorka chtela vypsat a netvorit slohovku.

Autorko, preju ti, at se konecne zadari. Miminko mit budes, ver tomu. A kdyby nahodou opravdu nevyslo nic - coz si nemyslim, protoze je videt, ze tehotenstvi schopna jsi - tak jsou i jine cesty. Doporucuju ti navstevu psychologa, vidim jak te to nici a mozna i vas vztah (bud budu tehotna, nebo jdem od sebe). Zni to, ze jsi velmi na hrane se zblaznit.

  • Nahlásit
  • Zmínit
1233
19.4.18 18:58

Moc mě to mrzí, tohle by se dít nemělo :( Když opomenu stylistiku a chyby, které vzhledem k tématu nechci vytýkat, je to napsané dle mne zajímavě, opravdu jak to šlo po sobě a co se vám honilo hlavou. Myslím, že mnohem lepší než deníčky na deset řádků, takové nic neříkající. Tohle je bolestivé téma a myslím, že i vypsání svým způsobem může pomoci. Nicméně mluvte o tom, neduste to v sobě. Klidně si najděte terapeutku/terapeuta, není to ostuda a někdo empatický, kdo vás vyslechne, můžete před ním brečet i nadávat, to může dost pomoct. Bolest musí ven. Nebo fajn kamarádka, klidně i ta maminka. Věřím, že čas to zahojí a postupně to zase bude lepší. A také že se zadaří - klidně přes IVF, klidně přirozeně - miminko vám moc přeji, zdravé a krásné :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
17299
19.4.18 20:05

Zakladatelko, pamatuji si te z diskuze. Hrozne moc mne to mrzi, drzim palce, at je u vas brzy veseleji. A denicek se nahodou cetl moc pekne, kdyz opomenu to silene smutne tema.

  • Nahlásit
  • Zmínit
19.4.18 20:39

Holky, nemohu se udržet abych nenapsala, že některé z Vás jsou neskutečně hnusné. Chápete vůbec o čem autorka píše? Asi ne, když řešíte její styl psaní gramatiku a čárky. Chtělo by to trochu empatie. Pak se nemůžeme divit, že deníčky skoro zmizely žejo.

  • Nahlásit
  • Zmínit
19.4.18 21:03

Velmi mne mrzi vase ztrata, uprimnou soustrast. Denicek se mi velmi libil, jak uprimne a skutecne je napsan, jako kdybych si o tom s vami povidala. Prvni komentar ohledne toho, ze je denicek hrozne napsany me skutecne znechutil a dokonce je tech komentaru vic…nechapu jak si vubec muze nekdo dovolit takto komentovat denicek prazdne naruce, zde by snad mel byt prostor jen.pro vyjadreni pochopeni, litosti, poprani mnoho sil. Nechapu a dotycne necht si. nafackuji a pripadne velmi velmi podekuji za sve deti.

  • Nahlásit
  • Zmínit
19.4.18 21:10

@Kukacka123

Mila kukacko, preji ti, abys nikdy nemusela takovou ztratu prozit, precti si denicek znovu a pak popremyslej o svem komentari. Je to od tebe ubohe! @Slečna Ferka pro tebe to plati take, hruza, ze vubec muezete u takoveho tematu chtit, aby admini apelovali na autorku, at to opravi, neuveritelne!!!

  • Nahlásit
  • Zmínit
19.4.18 21:12

@Rézi 77

Ano, cítím to stejne, moc toho nekomentuji, ale tohle me vazne uplne dostalo. Jak muze byt nekdo tak necitelny, hruza!

  • Nahlásit
  • Zmínit
5062
19.4.18 21:13

@emamka89 ja si svou ztratu take prozila, takze moc dobre vim, o cem pisatelka mluvi ;) a nebyl to zadny SP v pocatku… zajimave, ze clovek uz ani nemuze napsat svuj nazor…a myslim, ze jsem nic spatneho ci utocneho nenapsala…tobe preji, aby ses dokazala nekdy nad neco povznest a tez jen nekritizovat ostatni a utocit pod takovym denickem (pak co je ubohe :mavam::kytka:

Příspěvek upraven 19.04.18 v 21:14

  • Nahlásit
  • Zmínit
19.4.18 21:18

@Kukacka123
Potom tedy tvuj komentar uz vubec nechapu, kdyz vis, cim si uzivatelka prosla. Jak vidis, uzivatelku tvuj a podobne komentare velmi povzbudily, kdyz poprosila o smazani. Umim se nad vecmi povznest, ale nad timhle urcite ne. Svuj nazor na gramatiku atd. si vyjadruj pod denicky s jinym tematem.

  • Nahlásit
  • Zmínit
5062
19.4.18 21:25

@emamka89 muzu se vyjadrovat, kde chci. Stejne jako ty. Uzivatelce pomuze bohuzel jen cas a dalsi miminko, ne vypsani v denicku. Navic jsem reagovala na adminky, neni to jen o tomto denicku. Uzivatelce jsem svou litost najevo dala. Tim to koncim.

Příspěvek upraven 19.04.18 v 21:27

  • Nahlásit
  • Zmínit
19.4.18 21:27

Jo jo, každý má nárok na názor, ale dobře by bylo se naučit rozlišit, kdy je vhodné ho ventilovat a kdy ne. V prázdné náruči bude tvúj názor zakladatelce k prdu a nadělá víc škody než užitku.
Pro zakladatelku - je mi líto Tvé ztráty a věřím, že se miminka dočkáš. A na místní… se vykašly a deníček ponech. Na památku Tvého miminka❤

  • Nahlásit
  • Zmínit
19.4.18 21:29

@Kukacka123 tak hlavne, ze jsi ty takhle spokojena a stastna, to je v teto diskuzi prece to podstatne. Hezky vecer.

  • Nahlásit
  • Zmínit
5062
19.4.18 21:35

@emamka89 napodobne (a byt tebou pak mlcim o ubohosti po poslednim prispevku)…pro klid v tve i me dusi jsem puvodni prispevek upravila :mavam:

Příspěvek upraven 19.04.18 v 21:36

  • Nahlásit
  • Zmínit
19.4.18 21:43

@Kukacka123 nechapu, po jakem poslednim prispevku a apelovat na adminy muzete i v soukrome zprave. To je pro me jen vymluva, ja kdyz pochybim, tak nemam potrebu svoji chybu obhajovat, ale proste se omluvim.

  • Nahlásit
  • Zmínit
19.4.18 21:45

A musim se omluvit autorce, nebot hadky sem take nepatri. Mrzi me to, mela jsem vam jen vyjadrit uprimnou soustrast. Drzim vam palce, at to cas alespon trochu otupi a brzy si k vam najde cestu miminko.

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
19.4.18 21:45

Ahoj, moc mě vše mrzí :,( A se švagrovci jste byli domluveni na jménu Kuba? Nemělo by se to nechat druhé rodině, ať může být dítko po otci? 8o

  • Nahlásit
4426
19.4.18 21:52

Děkuju všem za komentáře a i že to dočetli do konce.

  • Nahlásit
  • Zmínit
3487
19.4.18 21:56

Zakladatelko, deníček prosím ponechej. Věřím, že smůlu jsi si už vybrala a brzy přijde krásné, zdravé miminko. Drž se. :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
19.4.18 21:58

Autorka
ve chvíli kdy se nás ptali tak jsme nepřemýšleli že by jsme pojmenovali dítko po mě nebo manželovi. Odstupem času mi to přišlo divné proč to udělali, když v té době se nám nedařilo.

  • Nahlásit
6672
19.4.18 22:45

Je mi lito cim jste si prosla :( tyto veci se nemaji stavat :( kdo zde hodnoti styl psani - zeny - trosku by jsme mohly popremyslet o tom kdy je vhodne neco takoveho napsat ne? neni to snad v tomto momentu jedno?

Pisatelko - drzim moc palce! hrozne moc :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
693
19.4.18 23:03

Je mi moc líto toho, co Vás potkalo. Věřím, že čas pomůže tu bolest trochu utišit. Z Vašeho deníčku mám pocit, že máte hodného manžela, a to je moc dobře. Spolu to určitě zvládnete a brzy se zadaří. Moc Vám držím pěsti!!! Jednou bude lépe. :srdce:

Jinak si nemůžu odpustit komentář k zdejším neuvěřitelně zlým babám!! Nechápu, jak si můžete dovolit takhle nemístně komentovat zpověď o takové životní tragédii. Deníček se četl velmi dobře a jen jednoduch nepochopí bez interpunkce obsah textu. Když pročítám zdejší diskuse, opravdu žasnu nad hrubkami, které jsou někteří schopni udělat. Ale toto není takový připad. A objajovat se, že každý má právo na názor, je u tohoto textu vskutku odporné a nevhodné. Zamyslete se nad sebou.

  • Nahlásit
  • Zmínit
21.4.18 13:36

@Citronkalekninka To snad ani není možný :(

  • Nahlásit
  • Zmínit
21.4.18 22:42

Drž se, vím co prožíváš, také jsme udělali to nejtěžší rozhodnutí. Zkus si najít, něco co tě bude těšit :) příště to musí vyjít :srdce: :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
22.4.18 08:30

@plenkovedorty a co jako? Nemuzu ohodnotit denicek? Soustrast jsem vyjadrila.

  • Nahlásit
  • Zmínit
22.4.18 19:12

Je to hrozne jak jsou lidi bezctini -tchyne/ Tobe preji aby to spatne sis uz timto vybrala a za rok se nam tu pochlubila novym denickem a fotkem miminka, ver ze to prijde :srdce: :potlesk: :P

  • Nahlásit
  • Zmínit