Opravdu netradiční Valentýn v časech mé první lásky

Bylo mi sladkých 15 let. Znáte to - svět je knoflík, všechno je prča, důležité problémy vzdálené asi jako podzim od jara. Tehdy jsem prožívala svou první nevinnou lásku a citové vzplanutí se svým přítelem Štěpánem. A úplně jinak prožívala i Valentýna.

Už to nebyl jen nějaký 14. únor, ale svátek zamilovaných. Od začátku února jsem nedokázala myslet na nic jiného než na Valentýna, řešit nic jiného než Valentýna a mluvit o ničem jiném než o Valentýnu. Domluvili jsme se, že ten den oslavíme společně u nás doma. Měla jsem pro Štěpána schováno perníkové srdce a plyšáka. Jenže ten den jako naschvál nic nevycházelo. Bylo to naneštěstí pondělí. Štěpán měl ten týden povinnou praxi v nějakém zapadákově, docházel domů velice pozdě, pak se jim doma něco porouchalo, tak to musel opravovat, pořád někdo po něm něco chtěl, takže když skončil, tak bylo skoro osm hodin večer. Navíc bydlel v jedné zapadnuté vesnici, asi 4 km od nás. Tak mi večer volal, že by přišel, sedne na kolo a pojede. Ale naši se vyjádřili, že už je pozdě, zítra je taky den, ať jsem rozumná a na moje nářky, že přeci je Valentýn jen mávli rukou, že takových oslav ještě bude…

Jenže mě nezajímaly oslavy, které budou, mě zajímal ten jeden jediný den a můj přítel. Tak jsem mu se slzami na krajíčku zavolala, že je mi to hrozně líto, ale rodiče nesouhlasí, kdyby to bylo na mě, tak hned, ale… Bylo mu to taky líto, ale co se dá dělat. Tak jsem si šla číst, když asi po půl hodině… Slyšela jsem ťukání na okno. Přiskočila jsem k němu, roztáhla žaluzie a viděla rozesmátou Štěpánovu tvář. Rychle jsem zhasla světlo a ptala se vyjeveně: „Jak ses sem dostal?“ „V pohodě,“ řekl Štěpán. Vtom jsem si všimla, že stojí na kole a v tu chvíli jsem velebila nebesa, že bydlíme na přízemí, necelé dva metry nad zemí, a že Štěpán má tuhle výhodu. Nevím, jestli je takový kaskadér, aby se šplhal po hromosvodu na poschodí. „Nechceš na chvíli dovnitř?“ zeptala jsem se ho. „No, když mě rodiče nevyhodí,“ řekl vážně. Pro jistotu jsem šla zjistit, co a jak rodiče. Seděli v obýváku při nějaké kriminálce, dohadovali se kdo je kdo, nezjistili, že jsem tam přišla a odešla. Tak fajn. Pootevřela jsem okno, Štěpán se začal škrábat dovnitř, ale najednou slyším… „Kampak mladej, co to děláš?“ zazněl tlumený hlas kousek od nás. V šeru lampy jsem viděla vysokou postavu. „Proč se ptáte?“ zeptal se Štěpán a já málem vyprskla smíchy. „Já se ptám třeba proto, že už deset let dělám policistu a tohle se mi teda vůbec nelíbí,“ pokračoval hlas. Vtom mi to došlo!! To je hlas našeho souseda ze třetího patra, kterého vůbec nemusím. Nic proti policistům, ale tenhle je hrozně namyšlený, zneužívá své postavení a vůbec, není sympatický nikomu. „Dobrý večer, pane sousede,“ zašvitořila jsem z okna. „Dobrej,“ zabručel neochotně. Já pokračovala: „To je dobrý, tady kamarád jde na návštěvu,“ pokračovala jsem, jakoby návštěva v půl deváté večer přes okno byla ta nejběžnější věc na světě. Však sousedovi se to taky nezdálo. „Po prvé na návštěvu se chodí přes den a ne v noci, po druhé slušný člověk chodí dveřmi a neleze oknem jako zloděj, a po třetí vůbec se to nehodí lézt přes okno třináctiletý holky,“ pokračoval soused. „Co si to ten chlap dovoluje?“ zuřila jsem v duchu. „To je dobrý, navíc mám patnáct let a ne třináct, je to jen kamarád a my jsme se sázeli, že nedokáže k nám vylézt oknem, ale asi to prohraju,“ řekla jsem a pomáhala Štěpánovi k nám, protože pořád byl v tom okně a půl těla měl v pokoji u mě a půl těla stále venku. Soused stále něco mlel o nerozvážnosti a neomalenosti, ale já ho neposlouchala. Přítel se vyškrábal až nahoru, skutálel se na zem mého pokoje, já zavřela okno a asi 5 minut jsme se smáli. Pak mi předal své perníkové srdce, já jemu moje dárky a asi hodinu jsme se tam bavili a opravdu to byl hezký večer. Bylo so sice v potemnělé místnosti, pod oknem, ale v tom je možná to kouzlo. Proběhl ve vší počestnosti, ale zato s hordou polibků. Tehdy jsem pochopila, že Štěpán je opravdu kluk do nepohody a toho vztahu si o to víc vážila, protože tohle, tohle si toho Valentýna opravdu zaslouží.

Asi za půl roka skončil. První láska je nejhezčí, ale taky pomíjivá, ale zůstávají na ní krásné vzpomínky na celý život. A já si na ni opravdu, hlavně na Valentýna, psssst!! ať to můj manžel neslyší, ještě i dnes rána vzpomenu.