Bojím se věty: Nemáte mě rádi, protože nejsem váš

Otázky adopčátka. Malého máme doma od jeho osmi měsíců a samozřejmě se skutečností, že se k nám dostal jinak, než je běžné, je obeznámen. Takže na otázky, které zákonitě jednou musí přijít, jsem čekala, ale některé dost překvapily...

Bojím se věty: Nemáte mě rádi, protože nejsem váš Bojím se věty: Nemáte mě rádi, protože nejsem váš Zdroj: Shutterstock

Náš chlapeček bude mít v listopadu 4 roky, mluví od roku a půl a je to velký rozumbrada. Jako všechny děti má různé vtipné dotazy a hlášky a k tomu ještě otázky ohledně toho, jak se k nám přesně dostal atd. Snažíme se mu na všechno odpovídat podle pravdy a nic podstatné nezamlčet, ale tak malému dítěti ještě nelze všechno vysvětlit.
Ví, že od malinka byl u pěstounky a pak u nás. Pěstounka má nyní v péči chlapce kterému je více než rok a půl a taky ho má od narození a jedna z otázek našeho synka byla : „Mami a Honzík bude taky bydlet s námi za chvilku?“ Ptal se na to, když byl mrňousek u babi (pěstounky) asi půl roku. Snažila jsem se mu vysvětli, že to takhle nefunguje, že se malý asi vrátí zpět k jeho mámě (nakonec asi ne, ale k nám tak jako tak jít nemůže).
Nedávno se mě ptal, proč jsme mu dali tohle jméno a ne jiné, na to jsem mu odpověděla, že jméno dostal od té paní, co ho nosila v bříšku, a on se mě zeptal: „A kdy za ní pojedem?“ Na to jsem odpověděla, že možná se s ní někdy setká, ale zatím je ještě moc brzy, odpověděl mi: „Dobře, tak mi pak řekneš až tam pojedem.“
Padají otázky, jestli jsme si ho nechtěli vzít, když byl úplně malinkatý. Řekla jsem mu, že bychom ho moc rádi měli doma takhle od malinka, ale bohužel jsme vůbec nevěděli, že je na světě.
Chodí do školky a viděl maminku od jeho spolužáka, která je těhotná, ptal se, jestli má v bříšku miminko, odpověděla jsem, že ano a on se zeptal : „A jsem tam já?“
Někdy nevím, co vlastně odpovídat, často je to úsměvné a když mu to vysvětlím, směje se tomu i on.
Minule se ptal manžela: „Tatínku, vypadal jsi jako já, když jsi byl malej?“ Na to mu manžel odpověděl tak, že podal fotoalbum a porovnávali si fotky od mimča zhruba do tří let. To mě od manžela hodně překvapilo, obvykle trochu tápe, co mu říct a řekne mu : „Zeptáme se maminky, ona určitě ví…“ Syn byl nadšený a nosil mi fotky a říkal: „Hádej, kde je táta a kde já?“
Ještě mi teda bylo jednou dost trapně, když jsme potkali paní sousedku s malým chlapečkem na schodišti v domě a syn povídá : „To jsou sousedi.“ Odpověděla jsem ano, a tušila nějakou nepříjemnost a dočkala jsem se věty: „Ti jsou hnusní že?“ Zrudla jsem, omluvila se a malého pokárala, že takhle se opravdu nemluví, slíbil sice, že už to nebude nikdy říkat, ale to jeho nikdy… to je obvykle tak 10 minut.
Když jsme se o malém dozvěděli a seznámili jsme rodinu s tím, že za několik týdnů budeme tři, rovnou jsem s nimi probírala, že okolo adopce nebudeme před malým dělat žádné tajnosti a hlavně žádné lži. Přibližně od roku jsem mu povídala příběh, v podstatě takovou pohádku o něm a o nás, postupně přidáváme další skutečnosti, aby znal podstatné informace o svém startu do života. Příběh jsem sepsala (tu první základní verzi), vytiskla a předala prarodičům s tím, že až bude malý u nich, můžou mu pohádku povídat. On ji zná zpaměti a některé pasáže povídá sám, u některých se zastavuje a chce další detaily. Můj otec s tím měl malinko problém, spíš obavu, co řekne, až se ho jednou malý zeptá: „Dědo a ty víš, že jsem se mamince nenarodil?“ Odpověděla jsem mu, ať si nic nevymýšlí a řekne mu pravdu, ta je totiž nejjednodušší, člověk si nemusí pamatovat žádnou lež, stejně ji jednou zapomene, ale ten malý ne. A když se zeptá znovu a děda si vymyslí něco jiného, nejistota a obava bude na světě.
Není důvod dětem lhát (a teď nemyslím Ježíška, čerty atd.), každá lež se jednou provalí a pak se důvěra moc budovat nedá.
Jinak zrovna s tímhle dědou má náš syn nejhezčí vztah, takže se ani trochu nebojím, že by si děda neporadil s jeho otázkami, i když jsou často zvláštní a vtipné.
Původně to mělo být vtipné, ale asi to nakonec moc není, co nadělám, jinak to neumím.
Hrozně se těším na další otázky a hlášky našeho syna, i když ne vždy je to jen o smíchu. Bojím se že jednou přijde věta: „Nemáte mě rádi, protože nejsem váš.“
Jistě že ho milujeme nejvíc na světě, ale dětský svět je nevyzpytatelný.

Váš příspěvek

Odesílám...
Velikost písma:
539
18.9.21 06:51

To je krásný deníček :kytka:
Z textu mám pocit, že musíš být úžasná máma. Chlapeček je prostě váš a vždycky bude, i když k vám přišel trošku jinou cestou než je obvyklé…
Přeji hodně zdraví a ať vám klouček dělá jen samou radost :hug:

  • Zmínit
  • Nahlásit
1053
18.9.21 08:09

Pěkný deníček ;) možná ta jeho věta jednou přijde, možná ne…Ale věřím že vy si s tím poradíte a i tohle mu vysvětlíte tak, že samozřejmě pozná že ho rádi máte a hlavně, že ve skutečnosti je váš :kytka:

  • Zmínit
  • Nahlásit
1525
18.9.21 08:27

Děkuju za deníček. Čekáme na telefon a přesně tato otázka mě do budoucna také děsí. Stejně jako věta „moje práva máma by mi to dovolila atd…“
Ten nápad se sepsaným příběhem je super nápad, jak se vyhnout přikrášlování od prarodičů. Dík, až bude čas, budu se inspirovat :palec:

  • Zmínit
  • Nahlásit
622
18.9.21 10:38

Krásný deníček. Je skvělé, jak se synem o adopci mluvíš. Pro inspiraci k tvorbě příběhu i pro ostatní mohou sloužit pohádky pro děti v náhradní rodinné péči: https://www.terapeutickepohadky.cz/…hradni-peci/
Určitě časem mohou přijít další otázky na biologickou maminku. Děti hodně zajímá třeba jak vypadala, jaké měla vlasy…

  • Zmínit
  • Nahlásit
4069
19.9.21 10:22

:srdce: netreba slov

  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
19.9.21 20:44

Teda, vy to pořád probíráte a prožíváte :nevim: - já jsem adoptovaná, rodiče mi to řekli ve třech letech, že si mě byli vybrat v kojeneckém ústavu (tehdy pěstouni naštěstí nebyli), nikdy dál jsme se v tom nebabrali, vzala jsem to jako fakt, ale pořád jsme se všichni chovali, jako bych byla jejich biologické dítě,
nikdy mě má bio rodina nezajímala, nechtěla jsem a nechci je vidět, bůhví co by to bylo, beru své rodiče za své rodiče a nepitváme se v tom, v pubertě jsem měla různé výbrky, ale nikdy jsem neřekla, že moje pravá matka by mi to dovolila,
prostě jsme tak zžití, že moje adoptivní rodina je MOJE rodina,
jsem už dospělá a mám své dítě

  • Nahlásit
1357
19.9.21 20:53

:srdce: Moc krásný denicek

  • Zmínit
  • Nahlásit
285
20.9.21 11:53

Děkuji moc za deníček. My teprve čekáme na kouzelný telefon. Koupili jsme si i nějakou pohádkovou knížku a asi vytvořím i nějaký vlastní pokud o pohádku, ale tyto příběhy ze života teď právě hodně potřebuji a zkušenosti druhých v této otázce si velmi ráda přečtu. Klidně někdy napiš zprávu, jakým směrem se chlapcovy otázky ubírají, moc mě to zajímá. Budu ráda. :kytka:

  • Zmínit
  • Nahlásit
8039
24.9.21 23:19

Krásný deníček. Přeji vám hodně štěstí :hug: :kytka: :srdce:

  • Zmínit
  • Nahlásit
11
25.9.21 07:50

Krásný a silný příběh. Přeji vám jen to nejlepší :srdce: :srdce: :srdce:

  • Zmínit
  • Nahlásit
135
6.10.21 12:04

Dobrý den, děkuji všem za komentáře k deníčku. Jen bych chtěla reagovat na anonym. Samozřejmě, že to neustále probírám a prožívám, čekali jsme na něj dlouho, a je to náš život. Někdo řeší práci, někdo porod, někdo adopci. Jinak jsem díky tomu procesu poznala poměrně dost lidí, kteří jsou též adoptovaní nebo mají osvojené děti. Většina z těch dospělých adoptovaných se svými rodiči o adopci nemluvila, protože jim to přišlo nepatřičné vůči rodičům, jenže téměř všichni si v sobě nesou nezodpovězené otázky a trápí je to. A ještě k těm pěstounům a kojeneckým ústavům. Děti v kojeňáku, obvykle nemají na nikoho delší dobu vazbu, nikdo na ně nemá čas, kdežto u pěstounů jsou v podstatě doma mezi někým kdo na ně má dostatek času a to je za mě asi jednoznačně lepší volba než ústav. Rozhodně se vás tím nechci dotknout, jen jsem měla potřebu se ozvat, protože to vidím úplně jinak.

  • Zmínit
  • Nahlásit